Do epicentra polemiky (4)

Z archívu ZaZ přinášíme stať z roku 1964, vyslovující jednu z mnoha fantastických hypotéz na podstatu fenoménu Tunguzského jevu – paprsek z hvězdy 61 Labutě…

Nyní druhá otázka: Přiletěl v letech 1882—83 na Zemi optický signál z vesmíru?

Rok 1882. „Byl jsem v královské observatoři v Greenwischi a asi v 10 hodin 15 minut ráno se najednou rozpoutala silná magnetická bouře. Doufal jsem, že se objeví polární záře,“ píše ve své vědecké zprávě astronom Mounder.

„Když polární záře už začala pomalu hasnout, objevil se na severovýchodě v dolní části oblohy velký zelenavě zářící kotouč. Jako by se vznesl od horizontu. Začal se pohybovat po obloze právě tak přímočaře a rovnoměrně, jako se pohybují Slunce, Měsíc, hvězdy a planety. Pouze tisíckrát rychleji. To, že se zdál zpočátku okrouhlým, bylo pravděpodobně výsledkem jeho optické perspektivní zkratky. Poněvadž čím víc se přibližoval k zenitu, jeho tvar se prodlužoval. Když přetínal rovník, měl už téměř tvar velmi protáhlé elipsy. Ne nadarmo pak mnozí pozorovatelé mluvili o tom, že jeho tvar připomínal torpédo, vřeteno nebo člunek… Jakmile přeletěl rovník, jeho délka se začala zmenšovat. Zmizel západním směrem. Celou cestu proletěl méně než za dvě minuty a zmizel v 6 hodin 5 sekund… Tato skvrna, podobající se torpédu mi nepřipomínala ani jedno známé nebeské těleso… Zdálo se pevným, a proto mnozí pozorovatelé usoudili, že to byl „meteor“… Já však mám osobně dojem, že připomínalo spíše světlo světlometu opírající se o mrak a klouzající po jeho povrchu.“ Za 11 let a 8 měsíců — 26. srpna 1894 — se neobyčejný optický jev opakoval. D. Menzel uvádí v knize „O létajících talířích“ vyprávění jednoho ze zkušených pozorovatelů: „Díval jsem se směrem k souhvězdí Kassiopea a najednou jsem spatřil k svému ohromení, jak bílá skvrna vedle dvou hvězd první velikosti znenadání zaplála jasným svitem a proměnila se v jasně ohraničený kotouč, jehož průměr převyšoval přibližně třikrát průměr Jupitera…“

Tento údaj je nesmírně cenný, poněvadž se v něm hovoří, odkud paprsek letěl. To znamená, že je možné ještě jednou prověří naše závěry. Vždyť paprsek mohl jít z takového bodu oblohy, který je značně vzdálen od 61 Labutě. Ovšem dvě nejjasnější hvězdy souhvězdí Kassiopea jsou natočeny právě směrem k souhvězdí Labutě. Navíc právě v oné části souhvězdí Labutě obrácené ke Kassiopei se nachází 61 Labutě!

Interval mezi signály — průměrně 11 až 12 let — souhlasí překvapivě s dobou, během níž světlo překoná vzdálenost mezi Sluncem a 61 Labutě. Není vyloučeno, že tento interval obsahuje informaci: ukazuje vzdálenost, z které se signály vysílají.

Stopy mimozemského života není nutno tedy hledat v Bibli nebo ve skalních malbách. Tyto stopy musí být ve spektrogramech hvězd. Je třeba znovu prozkoumat spetrogramy nejbližšich sluncí. Je nutno využít nejnovější současné aparatury k získání nových spektrogramů — v první řadě s 61 Labutě. Kolísání intenzity spektrálních čar, které bylo dříve připisováno nejrůznějším náhodným příčinám, může být nyní rozšifrováno jako optické signály civilizací planetárních soustav jiných hvězd.

Lety přes mezihvězdné vzdálenosti jsou složité i pro vysoce vyspělé lidstvo. Takové cesty budou trvat desítky a možná stovky let. Abychom však mohli létat od hvězdy k hvězdě je třeba vědět, kam a proč tam letět. Proto před příletem hvězdoletů — jak už jsme uvedli — musí dojít k průzkumu světelným paprskem. A trasy budou proloženy tam, kde existuje život. To znamená nejdřív paprskový průzkum, pak rozhovory pomocí těchto paprsků a teprve potom let dálkových hvězdoletů…

Dosud byl podniknut pouze jediný pokus zachytit signály jiných civilizací: rádiový průzkum podle tzv. projektu OZMA. Základem projektu byla idea amerických vědců G. Kokkoniho a F. Morrisona, kterou vyslovili v článku „Problémy mezihvězdného spojení“ (1959).

„Hledání slabého signálu v širokém pásmu na neznámé vlně je těžké,“ píší Kokkoni a Morrison. „Ovšem v rádiovém pásmu je vlna, která musí být známa všem, jež zkoumají vesmír: je to záření neutrálního vodíku (vlna 21 cm). Můžeme plně připustit, že citlivý přijímač pro tuto vlnu může být postaven v raném stádiu rozvoje radioastronomie. Stav našich pozemských přístrojů skutečně potvrzuje podobný předpoklad, proto se domníváme, že je třeba provádět průzkum právě na této vlně.“

Na podzim roku 1960 bylo zahájeno podle projektu OZMA „vyšetřování“ vesmíru na vlně 21 cm. Astronomové využili 27metrový radioteleskop v Západní Virginii. Pozorování se prováděla několik měsíců, ale bezvýsledně.

Domníváme se, že nezdar byl zcela zákonitý. Proč byla pro průzkum vybrána právě vlna 21 cm? Je to standardní vlna záření kosmického vodíku. Je však oblastí i stálých přirozených poruch. Signály, které přijímají první rádiové aparatury, mají přírodní původ. Tak tomu bylo i s obyčejným pozemským rádiem. První aparát Popova přijímal například signály „vyslané“ bouřkou. Podobně pracují i současné radioteleskopy, které loví hlasy kosmických bouří. Ale proč se mají umělé signály hledat tam, kde existují přírodní poruchy?

Je možno se domnívat, že „signální civilizace“ vyšle signály počítající nikoliv s našimi přístroji, ale přímo s námi. Pošle signály, které budou jasně srozumitelné všem.

Na první pohled se zdá nemožné předem — než bude navázán první kontakt — vědět, jak vypadá zrak myslících bytostí na ostatních planetách. O vnějším vzhledu, o způsobu života, o stavbě těl cizích rozumných bytostí zatím nejsou žádné věrohodné údaje.

Ale přesto víme, jaké světlo vidí.

Oči a ostatní smyslové orgány vznikly u zvířat přirozenou cestou jako prostředek boje za existenci. Jestliže existují na planetě, jež je blízko k velmi rozžhavené, a proto modřejší hvězdě než je Slunce (jako například Rigel v souhvězdí Oriona), nějací vidící živočichové, pak jejich oči jsou pravděpodobně daleko citlivější ke světlu v modré části spektra než naše. Ale na planetách blízkých k chladnějším, to znamená k červenějším hvězdám, musí být asi daleko citlivější opět k červenému světlu. Samozřejmě naše Slunce se nestalo žlutým, aby odpovídalo citlivosti našich očí. Naopak, náš zrak měnilo takovým způsobem, aby přijímal nejintenzivnější záření naší hvězdy.

Myslící bytosti mohou být různé, ale určitě vidí své slunce: bez toho by totiž nemohly zvítězit v evolučním procesu a nemohly by se stát myslícími bytostmi.

Ti, kdo vysílají signály směrem ke Sluneční soustavě, nic neví o Zemi, jejích lidech, o stupni techniky. Je jim však známo, že obyvatelé Sluneční soustavy musí vidět sluneční světlo. Proto budou poslány pravděpodobně nikoliv rádiové vlny, ale právě světelné paprsky odpovídající svou barvou slunečnímu světlu.

G. Kokkoni a F. Morrison nevzali v úvahu tuto možnost, poněvadž v roce 1959 naše technika ještě neznala způsoby optické signalizace na mezihvězdné vzdálenosti. Nyní takové způsoby existují.

Samozřejmě současné lasery jsou ještě nedokonalé. Kdybychom vypočítali energii nutnou k signalizaci dejme tomu s 61 Labutě na základě charakteristik současných laserů, pak by bylo třeba příliš velké spotřeby energie. Ale opakujeme, že lasery dělají teprve první kroky. Zatím dávají rozptýlený světelný paprsek, ovšem úhel rozptylu laserového paprsku se velmi rychle zmenšuje se zdokonalováním aparatury. Za několik let budeme moci předávat optické paprsky bez energetických ztrát…

Domněnka, kterou vyslovujeme, počítá s důkazy, které jsou z hlediska pravděpodobnosti různé. Ale přesvědčení o nutnosti hledat paprskové signály z blízkých hvězd se nám zdá naprosto nesporným. Myslíme, že přišla doba k ustavení stálé mezinárodní pátrací služby po optických signálech z nejbližších a nejperspektivnějších v tomto smyslu hvězd. Z toho je třeba i vycházet při plánování dálkového průzkumu „signálních civilizací“.

V. Žuravlevová – G. Altov (1963)

Archiv KPUFO