Do epicentra polemiky (3)
Z archívu ZaZ přinášíme stať z roku 1964, vyslovující jednu z mnoha fantastických hypotéz na podstatu fenoménu Tunguzského jevu – paprsek z hvězdy 61 Labutě…
Profesor Šklovskij píše ve své knize „Vesmír, život, rozum“: „První, kdo obrátil pozornost na možnost použití laserů ke kosmickému spojení, byli dva američtí vědci. Jejich práce byla zveřejněna v roce 1961. Dnes je jasné, že kvantové optické generátory (lasery) umožní posílat paprsek na vzdálenosti, které je možno měřit desítkami světelných let…“ Současná úroveň rozvoje laserové techniky už umožňuje projektovat kosmické spojení na mezihvězdné vzdálenosti. Proto je daleko jednodušší posílat k průzkumu Velkého kosmu světelné paprsky než mezihvězdné lodi. Dokonce i tehdy, budeme-li už mít podobné hvězdolety, je jejich start bez předcházejícího světelného průzkumu nemyslitelný. Existuje patrně jasná a logická zákonitost: Jako první přiletí k cizím planetám nikoli kosmické lodi, ale paprsky. Tak např. radiolokace Měsíce byla uskutečněna dřív, než tam přistála sovětská raketa. Paprsky radiolokátorů už se dotýkají povrchu našich sousedů ve Sluneční soustavě: Marsu, Venuše, Merkuru. V červnu 1962 byla provedena první lokace Měsíce světelným paprskem laseru.
Je možno s jistotou předvídat, že i před mezihvězdnými lety se bude nejdřív provádět průzkum světelným paprskem. Zatím můžeme jenom snít o mezihvězdných lodích. Přitom však lasery — i když je jim sotva několik let! — umožňují vytvořit soustavu optického spojení na mezihvězdné vzdálenosti. Například soustava, která se skládá z 25 laserů, z nichž každý je vybaven čtyřpalcovým dalekohledem (4X24,4 mm), umožni zachycovat optické signály z několika desítek nejbližších hvězd. Maji-li blízké hvězdy planety se „signálními civilizacemi“, pak se směrem k Zemi už nejednou patrně posílaly světelné paprsky s výzvou. Podobný paprsek může vytvořit celkem široký a nepříliš jasný kužel. V tom případě se bude Země nacházet dlouho (hodiny a dny) v hranicích tohoto kuželu. Výzvu je pak nutno hledat ve spektrogramech hvězd. Záblesky paprsku (tečky a čárky) se budou jevit jako změna intenzity jedné ze spektrálních čar. Bude-li paprsek jasnější a užší, sklouzne světelná skvrna po zemském povrchu. V takovém případě se může podařit zpozorovat signál pouhým okem. Pozorovateli se bude zdát, že se objevila jasná hvězda, přičemž po obloze v té době přeběhne světelný sloup (nebo světelná skvrna). Konečně je-li paprsek velmi úzký a intenzívní, „vybuchne“ v atmosféře. Energie paprsku, který má vysokou teplotu, se předá vzduchu, který přijde s paprskem do styku. A to buď povede k okamžitému výbuchu nebo vznikne rozžhavená plazma, jež se soustředí do gigantického kulového blesku, který pak vybuchne.
Pozorovatel uvidí obraz podobající se tomu, jaký byl při výbuchu tunguzského tělesa.
Vysoko na nebi se objeví „bolid“, který se bude rychle přibližovat k zemskému povrchu. Tvar bolidu bude buď kruhový nebo oválný. Světelný „bolid“ na rozdíl od obyčejných bude i jasněji zářit. V okamžiku jeho výbuchu pak pozorovatel uvidí světelný sloup mířící do horních vrstev atmosféry.
Umělé kulové blesky vytvářené současnými lasery jsou zatím celkem neveliké. Ale už při průměru jednoho metru se jejich energie rovná energii 30 kg TNT. Při průměru 100 metrů síla výbuchu — pouze v důsledku zvětšeni objemu — vzroste miliónkrát. S objemem vzroste i koncentrace energie. Proto plazmová koule o průměru 50—200 m musí vybuchnout s energii řádově několika megatun (a právě taková byla—podle všech výpočtů — energie tunguzského výbuchu). Abychom rozebírali detailně výbuch, k němuž tehdy při setkání paprsku s atmosférou došlo, na to je ještě příliš brzo. Ale to, co pozorovali očití svědkové 30. června 1908, se v žádném případě nepodobá pádu obyčejného meteoritu. Naopak, celý obraz si přímo vynucuje závěr, že tu šlo o setkání s paprskem o vysoké teplotě. Při pádu sichote-alinského meteoritu zůstala na obloze silná prachová stopa, kterou bylo možno pozorovat několik hodin. Tento meteorit se rozpadl na železné úlomky. Kdyby tunguzské těleso mělo podobnou strukturu nebo dokonce kdyby bylo kometou (to znamená směsí ledu a prachu), musela by zůstat na nebi ještě zřetelnější stopa. Ale stopa tunguzského tělesa — a v tom se překvapivě většina svědků shoduje — byla naprosto jiná. Hle, co vypráví jeden z nich: „…ve vzduchu se objevilo něco jako zářeni kruhovitého tvaru, které dosahovalo rozměrů poloviny Měsíce… Za tímto zářením zůstávala stopa jako modravý pás.“ To byla buď plazma hasnoucí po průchodu paprsku nebo stopa, jež zůstala na sítnici oka…
Je známo, že desítky kilometrů daleko od místa výbuchu bylo vidět sloup rozžhavených plynů, který dosáhl výše kolem dvaceti kilometrů. Kdyby byl výbuch vyvolán meteoritem, kometou nebo katastrofou kosmické lodi, proč by byl namířen vzhůru? Proč se plamen zvedl ve tvaru sloupu kolmo k zemskému povrchu a nikoliv na všechny strany? K výbuchu došlo podle domněnek ve výši kolem pěti kilometrů. To znamená, že kdyby oheň působil na všechny strany, musel být na místě výbuchu vypálen hluboký kráter. Ale to se nestalo. A nemohlo tomu tak být, jednalo-li se o soustředěný světelný paprsek. Výbuch „paprskového bolidu“ odpovídá tomu okamžiku, kdy paprsek (je-li souvislý a nepřetržitý) zaujal vertikální polohu vzhledem k zemskému povrchu a proniká do nevelké hloubky. Nebo (je-li přerušovaný) tehdy, když podél paprsku běží další impuls.
V obou případech musí být výbuch pozorován jako ohnivý sloup, jenž se ztrácí kdesi v rozředěných vrstvách atmosféry ve výši 15—25 kilometrů. To, neexistuje kráter ani žádné jiné pozůstatky z kosmického tělesa, objasňuje přirozeně plně hypotéza „o světelném paprsku.“
Paprsek, který nese určitou informaci, je téměř určitě přerušovaný. Může mít i složitou strukturu: ústřední jeho část může být obklopena širokým svazkem slabších paprsků, které informují o tom, že se blíží úzký „hlavní“ paprsek. To umožňuje vysvětlit i optické jevy před a po výbuchu (světélkování dva dny před katastrofou a tři dny po ní).
Optický paprsek se šíří přímočaře. Proto je možno určit — (i když samozřejmě přibližně) — odkud přišel. Výval lesa na místě výbuchu má kruhový nebo přesněji slabě eliptický tvar. Očití svědkové, kteří se nacházeli na jih od výbuchu, viděli ohnivý sloup mířící vzhůru. To znamená, že paprsek měl směr blízký k zenitu.
„Paprskový bolid“ přiletěl z jihu. Vzdálenější pozorovatelé mluví převážně o „kouli“. Bližší svědkové popisují „tunguzské těleso“ jako kruhovité. Proto je možno se domnívat, že paprsek v době výbuchu byl poněkud odkloněn od zenitu k jihu. Mělo-li setkání paprsku s hustými vrstvami atmosféry kruhovitý tvar, který bylo možno rozlišit pouhým okem, pak v bodě výbuchu byl paprsek nakloněn k obzoru pod úhlem 71—75 stupňů.
Šířka místa katastrofy je dobře známa — 60 stupňů. Paprsek mohl být poslán pouze z hvězdy, která má sklon kolem 40—45 stupňů. V tomto pásu — budeme-li souhlasit s hypotézou „světelného paprsku“ – se musí nacházet hvězda s planetární soustavou příhodnou pro rozvoj života.
Poblíž Sluneční soustavy jen málo hvězd snese podobná měřítka. V okruhu patnácti světelných let pouze 7 hvězd má svítivost a dobu života více méně shodnou s naším Sluncem.
A kupodivu! Ve vyznačeném námi pásmu je vhodná hvězda. Je to hvězda 61 Labutě, mající sklon 38 stupňů 15 minut. Je od Slunce vzdálena 11,1 světelných let. Velmi důležitým důkazem domněnky o „světelném paprsku“ je to, že tato hvězda je nejen jednou z nejbližších Zemi, ale nejbližší v prověřovaném pásmu. A dále je jednou z nejperspektivnějších, pokud jde o možnost existence vysoce rozvinutého života.
61 Labutě má planety. Nemůžeme je sice zpozorovat ani v nejsilnějších dalekohledech, ale matematicky je jejich existence prokázána velmi přesně. Dokonce se podařilo vypočítat hmotu největší z planet…
61 Labutě je ovšem dvojhvězda (skládá se ze dvou červených trpaslíků o něco starších než Slunce). Donedávna se mnozí astronomové domnívali, že u takových hvězd nemůže být stabilních planetárních drah. Ovšem ukázalo se, že to není pravda. Že je nutno tento názor poopravit.
Pro 61 Labutě jsme my nejbližšími sousedy. Paprsek mohl být samozřejmě vyslán i z planetární soustavy patřící jiné vzdálenější hvězdě. Ale „podezření“ padá především na 61 Labutě.
Proč byl „tunguzský signál“ přijat v roce 1908? Nebyly analogické, ale slabší signály předtím a poté? Proč měl signál onoho roku výbušný charakter?
Pokusíme se odpovědět na všechna „proč“. Ovšem musíme se vydat do oblasti, která už leží na hranici mezi vědou a vědeckou fantastikou. Pro současnou astronomii — chce-li začít plánovat dálkový průzkum — to je naprosto přirozená cesta.
Paprsek doletěl k Zemi v roce 1908. Cosi jej pravděpodobně přinutilo vyslat 11 let předtím. Nedošlo na Zemi 22,2 let před tunguzským výbuchem k něčemu takovému, co by mělo podobu kosmického signálu? Paprsek, který dorazil 30. června 1908, mohl být poslán jako odpověď na podobný signál. Je jasné, že období 22,2 let je obdobím teoretickým a minimálním. Aby paprsek nesoucí odpověď nahmatal Zemi, musel nějakou dobu bloudit poblíž Slunce. Takové „nahmatávání“ se samozřejmě neorganizuje naslepo: pro každou hvězdu je možno velmi snadno určit tzv. zónu života, v níž se mohou nacházet obydlené planety. Zónou života kolem našeho Slunce je úzký kruhový pás od dráhy Venuše po dráhu Marsu. Ale i tehdy, bloudí-li paprsek střední částí zóny života, není lehké Zemi zachytit. Proto minimální lhůtu 22,2 let je třeba dále zvýšit o několik dalších roků.
27. srpna 1883 bylo možno pozorovat největší vulkanický jev v dějinách lidstva — výbuch sopky Krakatau. Je to svými rozměry událost zcela výjimečná. Vyvržení rozžhavené plazmy povede v důsledku vzájemného působení s ionosférou k rádiovému záření. Při výbuchu Krakatau byl vyslán do kosmického prostoru silný rádiový impuls (možná i impuls světelný), který mohl být přijat 11,1 let poté na 61 Labuti.
Paprsková hypotéza rýsuje následující obraz: V planetární soustavě 61 Labutě existuje vyspělá civilizace. Tato civilizace už dávno vysílá optické signály (laserového typu) směrem ke Slunci. Jeden z takových signálů patrně přibyl v roce 1882—1883. Výbuch sopky Krakatau v roce 1883 vyslal silný rádiový impuls, který mohl být na 61 Labutě pochopen jako odpovědi. V souvislosti s tím bylo rozhodnuto uskutečnit pokus: přesněji určit polohu adresáta a následující paprsek se setkal se Zemí 30. června 1908. Měl značně velkou sílu, dostatečnou pro optickou lokaci. Je nutno podtrhnout, že lokaci na velké vzdálenosti je vhodnější provádět nikoliv radiolokátory, ale právě optickými prostředky.
Pokračování
