Byli gladiátoři otroci?

Tolik mýtů jako o gladiátorech nekoluje snad o žádném typu bojovníků.

Tyto mýty mají pevné kořeny, podporované množstvím beletristických děl a filmů o gladiátorech a jejich bitvách. Tito odvážní hrdinové římských amfiteátrů se stali znovu populárními v moderní době. Podívejme se na nejčastější mýty.

Je třeba poznamenat, že hojnost mýtů o gladiátorech pramení z katastrofálního nedostatku spolehlivých informací o těchto statečných bojovnících starého Říma. Faktem je, že po dlouhou dobu gladiátorské hry a vše, co s tím souviselo, nebylo zvláštním předmětem samostatného studie historiků. Výzbroj, život a působení těchto mužů bylo považováno pouze jako doplněk jiných studií – například historici se zabývali gladiátory pouze v kontextu vzpour římských otroků, zejména Spartakova povstání. Také se věnovala určitá pozornost tomu, jak gladiátorské hry souvisely se starověkou římskou kulturou masových přehlídek a vystoupení.

Nedávno se objevily specializované práce, např. „Hry se smrtí“ německého historika M. Junkelmana (1) nebo „Gladiátoři“ experta na dějiny výzbroje K. Nosova (2), ve kterých fenomén gladiátorských her posuzují velmi podrobně. A náhle se ukázalo, že obecný pohled a představy o těchto bojovnících jsou ve většině případů úplně špatné.

Jsou to mýty, vytvořené nesprávným výkladem nebo orientací ne na historické prameny, ale na beletristická díla, nebo na to, jak si kdo gladiátory vybájil ve své fantazii.

První mýtus: tradici gladiátorských soutěží převzali Římané od Etrusků

Je třeba poznamenat, že tento omyl je běžný nejen v naučně populárních článcích, a i ve vědeckých pracích. Navíc, a to je zvláště divné, není jasné, kde se takový mýtus vzal – není založen vůbec na ničem – není žádný důkaz, že by Etruskové kdy organizovali něco takového. Neexistují žádné reliéfy nebo mozaiky, žádné písemné důkazy o tom, že by se na území pod kontrolou Etrusků konaly souboje gladiátorů. Je sice etruská freska z „hrobky Augurů“, zobrazující souboj člověka se psem, ale to není právě tak moc gladiátorský boj („munus“, jak jej Římané nazývali), ani boj se zvířaty („venatio“).

Kořeny „venatio“ a „muneri“ (množné číslo od „munus“) jsou velmi odlišné – první pochází z přípravy a výcviku lovců. Ale „muneri“ vznikly z pohřebního rituálu – první gladiátorské hry se konaly nad hrobem zesnulého. Byly něco jako obětním rituálem duchu zemřelého Římana (a navíc se věřilo, že mrtvý gladiátor v tomto rituálu se stane jakýmsi jeho tělesným strážcem v posmrtném životě). Proto je logické předpokládat, že pokud si Římané něco půjčili od Etrusků, pak to bylo „venatio“ – boj lidí a zvířat (nebo zvířata mezi sebou), ale nikoli gladiátorské hry.

Pokud jde o místo vzniku „muneri“, pak, podle názoru mnoha vědců, se tyto hry pravděpodobně objevily poprvé v Kampanii. Našlo se tam mnoho starověkých památek, vztahující se ke gladiátorům, a to z IV. století před naším letopočtem. První boje gladiátorů se v Římě uskutečnily o sto let později. Kromě toho bylo v oblasti Kampanie objeveno nejvíce starověkých gladiátorských škol. Takže se zdá, že „muneri“ pochází právě odtud.

Mýtus druhý: gladiátoři byli otroci

S největší pravděpodobností tato mylná představa vychází ze skutečnosti, že vůdce gladiátorů Spartacus vedl největší povstání otroků. Při tom se přehlíží skutečnost, že Spartacus nebyl otrokem před tím, než se stal gladiátorem. Byl poslán bojovat do arény poté, co jako Thrák dezertoval z římské armády. Tam sloužil jako válečný zajatec.

Římané během republikánské vlády často doplňovali počty vojáků ze zajatců nepřátelských vojáků. Takže Spartakus byl odsouzen k boji v aréně za trestný čin.

Kromě toho lze gladiátory rozdělit do čtyř kategorií.

První zahrnuje válečné zajatce. To je bezpochyby nejstarší typ gladiátorů, který existoval v dobách republiky a impéria.

Druhá kategorie jsou zločinci, odsouzení k bitvě v aréně. Tato tradice začala v době pozdní republiky a pokračovala během impéria.

Třetí kategorie byli otroci, kteří se přidali ke gladiátorům na konci republiky. Nicméně, během impéria se počet takových v aréně výrazně snížil – veřejnosti se nelíbilo, že gladiátoři bojovali, zatímco otroci byli často pomalí a bojovali jen naoko.

Je třeba poznamenat, že každá z výše uvedených tří kategorií gladiatorů teoreticky nebyla celoživotním povoláním. Tak každý voják – i otrok, i zločinec, i válečný zajatec – dostával za vystoupení peněžitou odměnu (pokud přežil), a to nemalou. Honorář takového bojovníka se rovnal pětině jeho tržní hodnoty. To znamená, že po pěti úspěšných bojích se otrok nebo válečný zajatec klidně mohl vykoupit na svobodu. Pokud šlo o usvědčené zločince, doba jejich působení v aréně byla obvykle omezena na pět let, po kterých mohl borec bezpečně opustit gladiátorská kasárna.

Kromě toho, poměrně často gladiátor, který patři do jedné z těchto tří kategorií, mohl být uvolněn na žádost publika po úspěšném vystoupení v aréně. Nebo mohl být osvobozen editorem (organizátorem her), za odvahu, nebo prvotřídním použitím zbraní. Na znamení osvobození gladiátor dostal dřevěný meč s názvem Rudis – od této chvíle se nazýval „rudiar“ – tj. propuštěn z povinností gladiátora.

Přesto, tuto šanci nevyužili všichni – je spousta důkazů z období impéria, kdy se rudiari vraceli do arény. Buď za tím byla vidina velkého výdělku – v podstatě rudiar obdržel za každý zápas nejméně 12 tisíc sesterciů (pro srovnání – uživit rodinu za rok stálo římského rolníka nebo řemeslníka něco kolem 500 sesterciů!). Ale někdy se rudiar opět ocitl v aréně kvůli novým trestným činům. Takovým byl třeba syrský gladiátor Flamma, který získal Rudis až čtyřikrát – a dožil se 30 let, pak se stal trenérem (Římané takové nazývali „doktory“) v gladiátorské škole.

Ale na rozdíl od těchto tří kategorií zde byla ještě čtvrtá – svobodní muži, kteří se dobrovolně stali gladiátory (auktoraté). Ti se objevili už za republiky, ale v době Impéria se jejich počet dramaticky zvýšil. Na několik munerů množství auktoratů přečíslilo i gladiátory – otroky. Nápis v jednom městě v Malé Asii ukazuje, že na konci prvního století našeho letopočtu připadalo při hrách na 3 gladiátory – otroky 5 auktoratů.

Je zajímavé, že podle svědectví římských historiků, během impéria se ke gladiátorům přidávali nejen chudí muži, ale i děti senátorů, jezdců na koních, i bohatých obchodníků. Byly i případy, že v aréně vystupovali i císaři, jako například dobře známý Kommod. Mimochodem, tento císař obdržel za každé vystoupení milión sesterciů – a souhlasil s tím, že je to dobrý způsob, jak naplnit stále prázdnou římskou pokladnici.

Nicméně, „zlatá mládež“ nešla mezi gladiátory jen pro peníze. Řada z nich si slibovala úspěch u krásných žen. Gladiátoři se vždy líbili ženám. Byly i případy, kdy manželky senátorů a jezdců utíkaly od svých manželů za těmito bojovníky. Mladí muži šli také ke gladiátorům z důvodu nedostatku vzrušení v každodenním životě (analogie v moderní době jsou různé výstřelky bohatých mladých lidí v adrenalinových sportech). Jak je vidět, není to nic nového.

Mýtus třetí: gladiátoři byli přinuceni bojovat

Opravdu, jsou známé důkazy současníků, kteří říkají, že bojovníky nutili do boje s pomocí holí a rozžhavených železných tyčí. Nicméně, to platilo pouze pro gladiátory z řad zločinců (Naco). Profesionální gladiátory nikdo k boji nutit nemusel – byli rádi, že se zapojili do hry, které jim slibovaly peníze a slávu. Navíc je známo, že si profesionálové často stěžovali na to, že vystupují jen zřídka – šlo o to, že honorář a náklady profesionála shrábne editor, a proto ti ochotně podpláceli lanisty (dodavatelé bojovníků) pro představení nováčků.

Mimochodem, zde je třeba odhalit další mýtus – těla mrtvých gladiátorů se vlekla háky z arény pouze v případech, kdy nepřežili ani svůj první zápas. Všichni ostatní byli odvezeni na speciálních vozících a předáni kolegům v kasárnách, kteří je pohřbili se všemi poctami. V současnosti bylo odkryto mnoho hřbitovů gladiátorů u škol, a druh náhrobků naznačuje, že pohřeb byl, jak se říká, první kategorie.

Mýtus čtvrtý: život gladiátora netrval dlouho

Ve skutečnosti, analýza nápisů na náhrobcích ukazuje, že byli gladiátoři, kteří ve svém životě přežili více než sto soubojů (rekord je 158 soubojů, a i tento poslední souboj gladiátor přežil, ale zemřel krátce poté na svá zranění). Analýza koster známých gladiátorů ukazuje, že průměrná délka života v aréně se rovnala 25-30 let. A to se shoduje s průměrnou dobou trvání života všech obyvatel římského impéria v té době – lidé zřídka přežili přes 50 let.

Je zajímavé, že v době republiky a v počátečním období impéria často zachovali život poraženému gladiátoru. V průměru z 10 případů osmi poraženým byla dána „mise“ (tj. milosrdenství). Ale od poloviny II. století před naším letopočtem každý druhý případ končil úmrtím gladiátora na žádost davu a honorace. Nicméně, během panování Diocleciána (konec III. – začátek IV. století před naším letopočtem) a do posledního munera (v roce 404 n.l.) rozsudky smrti vynesené nad poraženým byly opět poměrně vzácné – ve třech případech z deseti.

Jak je vidět, realita života gladiátorů nebyla taková, jak nám je dosud předkládali neodborníci, třeba Rafaello Giovagnioli v románu „Spartakus“ (1960), nebo režisér Riddley Scotta ve filmu „Gladiator“ (2000) (3). V románu i ve filmu je mnoho zjevných omylů.

Třeba brnění, chránící trup gladiátora ve filmu „Gladiátor“, nikdy neexistovalo. Ve skutečnosti hrudník a břicho sekutorů (ve filmu herci Russell Crowe a Joaquin Phoenix), byl téměř vždy obnažen. Jen gladiator – provokatér měl malý prsní kryt (až na solar plexus). Speciální typy gladiátorů „arbelas“ a „dimaher“ bojovali bez štítů, oblečení v brnění, ale to se ve filmu neobjevilo.

Pokud jde o knihu „Spartacus“ je třeba pouze připomenout jednu z prvních kapitol románu, ve které za doby diktátora Sulla (1. století př. n. l.) v aréně mirmilon bojuje s retiariem. Zde je okamžitě zřejmé, že R. Gionagniolli měl o gladiátorech přinejlepším jen velmi mlhavou představu.

Jde o to, že tento typ gladiátora – „retiarius“ (vyzbrojený trojzubcem, dýkou a síti) se objevil až na počátku 1. století našeho letopočtu, tedy celých třicet let po potlačení Spartakova povstání. Ale i boj retiaria nemohl probíhat s murmilony a secutory (4), o čemž se píše v prvních kapitolách románu, protože tyto typy gladiátorů se objevily ve stejnou dobu jako retiarius…

Odkazy

(1) https://de.wikipedia.org/wiki/Marcus_Junkelmann, http://www.junkelmann.de/
(2) Nosov. K. S.. Gladiatori. http://www.litmir.co/bd/?b=198429
(3) http://www.csfd.cz/film/8271-gladiator/prehled/
(4) Druhy gladiátorů viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Gladi%C3%A1tor