Do epicentra polemiky (2)
Z archívu ZaZ přinášíme stať z roku 1964, vyslovující jednu z mnoha fantastických hypotéz na podstatu fenoménu Tunguzského jevu – paprsek z hvězdy 61 Labutě…
Když prozkoumáme vývoj představ o podstatě tunguzského výbuchu, je možno si všimnout, že ve střídání hypotéz je určitá zákonitost.
HYPOTÉZA ČÍSLO 1
vycházela z toho, že spadl obrovský meteorit. Ovšem na místě výbuchu nebyl objeven kráter. A přitom by se musel vytvořit. Například kráter v Arizoně, který vznikl po pádu meteoritu před 50 000 lety, se uchoval až do dnešních dnů.
Má průměr pres kilometr a je hluboký kolem 200 m. Celková váha úlomků sebraných v oblasti Arizonského kráteru převyšuje 30 t. Nic podobného v tunguzské tajze není.
HYPOTÉZA ČÍSLO 2,
která měla objasnit, proč neexistuje kráter, tvrdila, že se tunguzské těleso skládalo z několika balvanů, přičemž každý spadl samostatně. Před pěti lety by taková domněnka byla v zásadě ještě možná. Ovšem expedice v r. 1958 zjistila, že na místě pádu nejsou ani podobné balvany. To potvrdily i další expedice, které pozorně prozkoumaly celou oblast katastrofy.
HYPOTÉZA ČÍSLO 3
už nemluvila o balvanech, ale o meteorickém dešti, to znamená o proudu, který se skládal z malých kamínků. Ale pak by se na místě výbuchu musela vyskytovat naleziště maličkých úlomků a množství mělkých jamek, jako tomu např. bylo při pádu sichote-alinského meteoritu. V tunguzské tajze však nebyl nalezení ani jeden podobný kamínek meteorického původu.
HYPOTÉZA ČÍSLO 4
ještě víc změnila tajemné tunguzské těleso. Podle ní došlo k výbuchu v důsledku setkání Země s oblakem kosmického prachu.
Je třeba říci, že tyto domněnky se objevily téměř současně. Ale hlavními se staly v takovém pořadí, jak je uvádíme.
Hypotézy o podstatě tunguzského výbuchu byly zkonstruovány podle jednoho metodologického principu. Je dáno něco neznámého. Je třeba srovnat toto neznámé s něčím známým. A domněnky srovnávají…
Představme si nyní na okamžik, že tunguzský výbuch byl skutečně výbuchem jaderným a došlo k němu nikoli v r. 1908, ale o sto let dříve. V té době neměli samozřejmě o jaderné energii ani ponětí. Proto objasňování výbuchu by se zakládala na tom, co je známo. Uplatnily by se domněnky o ultraprachu nebo o výbuchu obrovského balónu naplněného horkým plynem. V souvislosti s tím by se patrně hledaly v půdě úlomky kovového náboje nebo pozůstatky pláště balónu. Ale nikdo by samozřejmě nepřišel na to, aby provedl radiační měření. Tento obraz se při své fantastičnosti velmi podobá tomu, co se stalo ve skutečnosti. Až do poslední doby zůstával tunguzský výbuch pro vědu „x – výbuchem“. Věda třicátých, čtyřicátých a dokonce ani padesátých let 20. století ještě neznala síly, které se projevily v r. 1908.
Čtyři domněnky byly čtyři kroky uskutečněné v jednom směru. Hromadění faktů nutilo pouze drobit předpokládané tunguzské těleso na stále menší částice. Zpočátku byl gigantický meteorit. Pak několik balvanů. Dále meteoritní déšť. Konečně se kamínky přeměnily v prach. Podobně se vyvíjela i hypotéza o srážce s kometou. Nejdříve se hovořilo o ledovci, jenž se skládal z ledu a pevných částic. Místo ledovce však brzy přichází kometa ze sněhu. To znamená, že se skládal v podstatě z prachu — byl to ovšem sněžný prach… Čím menší byly částice, z nichž se tunguzské těleso skládalo, tím snadněji bylo možno objasnit nedostatek pevných úlomků v oblasti výbuchu. Toto rozmělňování tělesa však ztěžuje vyjasnění samotného výbuchu.
Čtyři hypotézy tedy rozdrobily meteorit v prach, dokonce pak v oblak zmrzlého plynu, jehož částice jsou svými rozměry blízké molekulám. To znamená, že
HYPOTÉZA číslo 5
musí znít takto: Byl to proud atomů, nebo dokonce elementárních částic. A uděláme-li ještě jeden krok, docházíme k
HYPOTÉZE číslo 6
Výbuch byl vyvolán proudem fotonů. To znamená světelným paprskem.
A to je poslední konečný krok, poněvadž rozmělnění na fotony nás přivádí k takovým částicím, které jsou částice a napolovic vlny…
Pokračování
