Legenda o „zlatém vlaku“

V polovině srpna 2015 rozvířily hladinu veřejného mínění zprávy o objevu legendárního „zlatého vlaku“ se 300 tunami zlata v polském Dolním Slezsku.
V mnoha polských médiích bylo oznámeno, že dva nejmenovaní nadšenci se dotazovali u místní advokátní kanceláře v Swiebodzice, zda je legální možnost, aby získali 10% z hodnoty grandiózního nálezu. Hledači pokladů tvrdili, že objevili jeden ze dvou vlaků se zlatem Třetí říše, údajně „ztracených“ v těchto horských oblastech v posledních dnech války.

Legenda

Je třeba říci, že legenda o „zlatém vlaku“ není vůbec nová. Objevila se na počátku 60. let 20. století a častým opakováním se stále transformuje.

Legenda říká, že v důsledku rychlého postupu Rudé armády, nacisté rozhodli o evakuaci aktiv centrální banky Breslau (nyní Wroclaw). Bylo rozhodnuto použít nejrozumnější způsob, tj. po železnici. Proto na začátku května 1945 byly bedny se zlatem naloženy na obrněný vlak a odvezeny z města, do blízkosti města Freiburg ve Slezsku (Freiburg in Schlesien, dnes Swiebodzice), nacházející se 54 km na jihozápad od Breslau (Wroclaw).

V různých zdrojích se lze setkat s dalšími, někdy částečně protichůdnými „modifikacemi“ této legendy – například, že „zlatý vlak“ buď stál na depu, nebo jel cestou k hradu Fürstenstein (polsky Książ).

Dále se legenda rozvíjí předvídatelně v souladu se zákony tohoto žánru: Masivní dělostřelba Rudé armády, postupující směrem k Breslau (Wroclaw), byla slyšet až ve městě Freiburg (Swiebodzice), a tak vlak okamžitě změnil směr mezi hory, na jihozápad k bývalé československé hranici.

V legendě se zdůrazňuje, že obrněný vlak, naložený zlatem, vyjel z Freiburgu (Swiebodzice), ale do Waldenburgu (polsky Wałbrzych) nedorazil, „ztratil se“ někde po cestě prý někde mezi 61 a 65 kilometrem.

A skutečnost?

Prvním problémem, podkopávajícím důvěryhodnost příběhu, je úplná absence jakýchkoliv dokumentů potvrzujících existenci zlatých rezerv v pevnosti Breslau a tedy i jejich evakuaci. Lotyšší badatelé pátrali po nich 14 let, a nenašly se ani v archivech Německa nebo Ruska.

Historická realita

20. července 1944 nastoupil na místo generála Buhle, náčelníka štábu armády a poradce Hitlera k vedení operací na východě, který byl zraněn v bunkru při atentátu na Hitlera, generálplukovník Heinz Wilhelm Guderian, zkušený profesionální voják.

Guderian po prostudování zpravodajských zpráv o přípravě masivního útoku Rudé armády podél řeky Odry, okamžitě přistoupil k přípravě frontové linie. Bylo jasné, že udržet frontu dostupnými silami a prostředky nebude možné, a Breslau bude obsazeno.

Jen pět dnů po jmenování Guderiana, na základě zvláštní zprávy vrchního velení 25. července 1944, Hitler prohlásil Breslau (Wroclaw) pevností. Začala příprava města na dlouhé a vyčerpávající obležení, došlo k demolici a přebudování centra pro vybudování přistávací plochy pro zásobování pevnosti, evakuaci výroby a zaměstnanců.

Položme si otázku: proč se ve městě, které se od léta 1944 připravuje na nevyhnutelné obléhání, uchovává 300 tun zlata další dlouhé měsíce?

Pokud v bance byly nějaké drahocennosti, pak byly vyvezeny z města už dávno v červenci 1944, tj. více než šest měsíců před začátkem obléhání, brzy po začátku přípravy města na obranu.

Ovšem je třeba připomenout, že celé zlaté rezervy Německa čítaly v té době už jen o něco více než 100 tun. V únoru 1945 byly všechny zbývající zásoby zlata převezeny do solného dolu Merkers, kde je našli američtí vojáci 7. dubna 1945. Bylo zajištěno asi 100 tun kovu, což bylo 93,2% toho, co Německo mělo na konci války.

Nyní se podívejme na další fakta. Útok Sovětské armády byl zahájen 23. ledna 1945, ale skutečné obležení města Breslau (Wroclaw), začalo 13. února 1945 a trvalo až do 6. května 1945. Nicméně, dokonce ještě tři dny před útokem, 19. ledna 1945, Gauleiter Karl Hanke, nařídil všem lidem, nehodícím se k vojenské službě, aby okamžitě opustili město a evakuovali se ve směru na Drážďany. Město mělo asi 250.000 civilistů a posádku o síle asi 45 tisíc vojáků. Poté začaly měsíce krvavých bitev o město a úsilí Sovětské armády zlomit obranu z boků a vzít Breslau do obklíčení.

K 13. únoru 1945 past úplně sklapla, město bylo zcela obklíčeno. Od té chvíle, bylo zcela zablokováno veškeré pozemní a železniční spojení, zejména linie Breslau – (Drážďany) – Hirshberg (Durynsko), a letecké spojení s opevněným městem se také zcela zastavilo. O těchto okolnostech zjevně ti, co legendu vymysleli, neměli tušení.

Takže: pokud bylo město zcela blokováno už od 13. února 1945, jak se z města dostal obrněný vlak plný zlata, který údajně vyjel z Breslau na „začátku května 1945“? I kdyby zde byl nějaký obrněný vlak, pak mohl opustit město nejpozději 13. února 1945.

A existoval zde vůbec nějaký obrněný vlak?

Je samozřejmé, že vlak nelze přehlédnout. Jediný obrněný vlak, urychleně vytvořený v rámci přípravy na obléhání v železniční opravárenské továrně v Breslau, byl svěřen veliteli baterií protivzdušné obrany, oberleutnantu Paul Poerselovi. Vlak byl vyzbrojen čtyřmi protitankovými zbraněmi, a čtyřmi 88 mm děly, a nacházel se na železniční odbočce u Trebnitts Strasse, kde bránil městské letiště Gandau (nyní městská část Gadow Mały). Ale 27.dubna 1945 (podle jiných zdrojů, už 1. dubna 1945), byl masivní dělostřelbou na městskou čerpací stanici vlak poškozen a ztratil třetinu obsluhy.

Po opravě, dané možnostmi v podmínkách obklíčení a neustálých bojů, byl vlak umístěn na severním úseku fronty, u Stadthaftenu (oblast na severu u řeky), aby čelil náhlým útokům Rudé armády (obranné linie vedla u nynější části Karłowice). Vlak Paula Porsela zasáhl sedm tanků Rudé armády a tři šturmoviky Il 2. Tedy zde, na severu města, byl jediný obrněný vlak, který stál na kolejích až do kapitulace Breslau dne 6. května 1945 a samozřejmě nikam z města neodjel.

Připusťme ale, že nějaký vlak skutečně jel tak, jak vypráví legenda.

Vlak, naložený zlatem, vyjel z bodu „A“ (Freiburg ve Slezsku) ve směru k bodu „B“ (Waldenburg) a… podařilo se mu se „ztratit“ v oblasti „C“, který je jen asi 10 km daleko… Přitom, tato cesta neprochází nijakými divokými soutěskami, ale vede poměrně hustě osídlenou oblastí, dnes úplně zastavěnou. Jediný prázdný a neobydlený úsek, který je výslovně uveden v legendě o „zlatém vlaku“ (61-65 km), jsou první 2,5 kilometry jihozápadně od Freiburg in Schlesien, kde dráha prochází v okolí obce Liebichau a tajemného hradu Fürstenstein (Książ). (D) Právě zámek Fürstenstein figuruje jako hlavní článek v legendě o ztraceném vlaku, a opravdu obsahuje jedno temné tajemství, které v letech 1943-1945 znalo jen pár zasvěcenců. Je o to, že v listopadu 1943 byly v prostoru pod pohořím Eulenberg a u zámku Fürstenstein zahájeny práce na výstavbě tajných podzemních prostorů nejvyššího velení nacistického Německa, známé jako „Příbytek obrů» něm. „Anlage Riese“ – na obrázku oblast (E).

Mělo jít o obří podzemní město, skládající se ze šesti částí, vytesaných do skály. Byly různých velikostí a byly umístěny na různých stranách hory (později bylo v plánu jejich propojení). Měly bezpečně pojmout téměř 27.000 osob nejvyššího velení, a také štábní a pomocný personál.

Samozřejmě, že sám Hitler, a kupodivu, prý i jeho kolega Mussolini měli žít odděleně od všech v zámku Fürstenstein. Pro jejich bezpečnost byl ve skále pod hradem vytesán také rozsáhlý dvouúrovňový systém chodeb jako podzemní úkryt, do kterého bylo možné se dostat z apartmá zámku v případě náhlého bombardování rychlostními výtahy. V létě roku 1944 byla stavba u hradu téměř dokončena.

Obr. Hrad Fürstenstein (Książ)

Dnes je Książ (Fürstenstein) přístupný veřejnosti, ale nikoli systém podzemních chodeb, neboť jsou tam umístěny senzory seismologické laboratoře.

To je důležité vzít v úvahu, neboť zde není žádný prostor pro nějaký tajemný úkryt a celého vlaku už vůbec ne. Všechny podzemní prostory pod zámkem byly prozkoumány a zajištěny (opakovaně i členy lotyšského badatelského týmu) a tedy neobsahuje žádné „neznámé“ tunely, které by mohly skrývat vlak.

Obr. Plán podzemního úkrytu pod hradem Książ

Obr. Komplex tunelů „Sauferhofer“ (Osovka)

Podívejme se ještě na oblast, kudy měl údajný „zlatý vlak“ jet, z širšího hlediska.

Na mapě železničních komunikací v Dolním Slezsku je zřejmé, že hlavní trasa, vedoucí z Breslau, vede právě po severozápadní větvi, přes železniční uzel Legnica (Liegnitz). A právě tuto trať přerušil 13. února 1945 příchod Rudé armády, čímž bylo už natrvalo zablokováno spojení s městem.

Červenou barvou je označený úsek, kde údajně zmizel „zlatý vlak“. Pokud se náklad zlata nedostal do Waldenburgu (Walbrzych/Wałbrzych) po žluté linii, kam jel a proč vůbec někam jel? Skutečností je, že zjevným dodatkem k legendě je náznak, že vlak jel na jihozápad, směrem k hranici s Československem, snažil se uniknout před postupující Rudou armádou ve směru na Prahu.

Jenže… přímá cesta z Breslau do Prahy prostě neexistuje, není dodnes (a ti, co tvořili legendu, to také asi nevěděli). Všechny cesty na západ vedou na Drážďany, přes hlavní uzel Legnica, který lze „objet“ jihozápadní větví přes železniční uzel Görlitz – tj. zelená linie, vedoucí přes Waldenburg (Wałbrzych). Po modré čáře na jihovýchod to není možné, jednoduše proto, že je to slepá cesta, která končila v horské vesnici Lichtenau (dnes Lichkov v ČR).

Podle legendy se tedy vlak „ztratil“ na dobře přehledném a obydleném území, na trati o délce asi 10 km, s téměř nepřerušeným řetězem vesnic podél cesty, a mezi dvěma hlavními železničními uzly Waldeburg-Königzelt (nyní Wałbrzych – Jaworzyna Slaska).
—————-
Stojí za zmínku, že před takovými zhruba deseti lety, legenda o „zlatém vlaku“ vypadala trochu jinak. Vlak plný zlata přišel ne z Breslau, jako je tomu v současné verzi, ale přímo z Berlína, aby byly impozantní zásoby zlata ukryty na horší časy, přímo v horské oblasti Dolního Slezska, v Hitlerově nově stavěném bunkru.

Nicméně, i toto vysvětlení naráží na fakt, které již bylo zmíněno – už šest měsíců před obležením Breslau německé úřady a vojenské velení na všech úrovních přesně vědělo, že udržet frontu pravděpodobně nebude možné a oblast bude zjeca jistě obsazena postupující Rudou armádou.

Za takové situace manipulovat s množstvím drahých kovů je nesmyslné a trestuhodné.

V této souvislosti je důležité vědět, že žádný z šesti prvků podzemního komplexu Anlage Riese v té době vůbec nebyl funkční a nebyl vhodný ani jako úkryt. Na podzim roku 1944 byly ve skalách částečně vyraženy hlavní tunely a částečně začala betonáž vnitřních stěn konstrukce a hydroizolace. O něco lepší byl stav prací na nadzemní části hradu Furstenberg (Ksiaz), ale stav prací na podzemní části hradu, byl také na pováženou. Je třeba si uvědomit, že razit tunely ve skále představuje obrovské technologické i lidské vypětí.

Faktem je, že na příkaz Guderiana bylo v říjnu a listopadu 1944 několik tisíc vězňů koncentračních táborů ze všech pracovních táborů, účastnících se této tajné výstavby, posláno na nucené stavby opevnění podél řeky Odry. To znamená, že výstavba podzemních prostorů se v podstatě zastavila na podzim roku 1944.

Území, o kterém je zde řeč, je součástí Dolnoslezské průmyslové oblasti, kde byla koncentrovaná průmyslová síla Německa.

Od začátku masivního spojeneckého bombardování měst a továren v Porúří a středním Německu, bylo rozhodnuto přesunout všechna strategická průmyslová odvětví na území Třetí říše, na jihovýchod, do Slezska, Durynska a do Čech. Celá hornatá oblast Dolního Slezska byla v letech 1943-1945 přeměněna na obří, dobře hlídané „mraveniště“ s desítkami pracovních táborů (pobočky koncentračních táborů), kde váleční zajatci dnem i nocí rubali skály nebo pracovali v podzemních továrnách.

Den před návštěvou velitele Guderiana u Hitlera, 19. března 1945 při procházce s adjutanty mezi ruinami po své berlínské metropoli Hitler náhle přistoupil k nové vojenské koncepci, která zněla: „Když zemřeme, pak s sebou vezmeme celý svět…“, a poté dal hysterický příkaz připravit se ke zničení „všeho“… Nastal chaos.

Samostatnou vyhláškou se stal pokyn Heinricha Himmlera zničit výrobní zařízení a zlikvidovat vězně koncentračních táborů, přímo v podzemních zařízeních. Následoval rozkaz M. Bormanna oblastním gaulaitrům z 23.března 1945, aby se „provedla destrukce“, a zničila se celá infrastruktura, stavby, elektrické vedení, továrny, elektrárny, přehrady a mosty, v podstatě vše, co by mohlo být nějakým způsobem bolševikům užitečné.

V důsledku tajného jednání ministra Alberta Speera s vojáky, Wehrmacht nestíhal vykonat tento příkaz, a týlové zásobování generála Bulla, pod různými záminkami nedodávalo potřebné množství výbušnin. Vojenské vedení nestíhalo plnit tento příkaz. Výrobní zařízení se demontovalo, uskladnilo, nebo uložilo do beden a čekalo na evakuaci, ale s prolomením západní fronty se situace změnila na nepředstavitelný chaos.

28. března 1945 přijal Guderian další naléhavé rozkazy už zcela nepříčetného Hitlera. Vybral si šestitýdenní dovolenou, a rozhodl se již nepokračovat v již jasně prohrané válce, rozloučil se se svými kolegy a odjel do Rakouska, kde se v Tyrolsku 10. května 1945 vzdal Američanům.

Jeho nástupce generál G. Heinrici se zoufale snažil udržet Dolnoslezskou průmyslovou oblast. Krvavé boje v podhůří pokračovaly téměř celý duben, a probíhaly jen 30 km od míst, o kterých je zde řeč.

21. dubna 1945 Heinrici, po zjištění, že již není možné zastavit postup Rudé armády, se obrátil na Hitlera s prosbou přesunout svůj štáb, ale s pochopením se u vrchního velitele nedočkal. Heinrici odešel na frontu, a s těžkým svědomím 27. dubna 1945, navzdory Hitlerovým rozkazům, nařídil svým vojskům ustoupit.

Soupravy s demontovaným průmyslovým zařízením z mnoha továren v této oblasti, nemohlo být evakuováno, a na jejich zničení už prostě nebyl čas ani zdroje, takže nejcennější zařízení bylo uskladněno do všech možných tunelů, podzemních továren a skladů. Po válce zde došlo k mnoha nálezům takových zařízení. Pokud to bylo možné, bylo to jako trofejní materiál převezeno do Sovětského svazu, jako součást válečných reparací. To trvalo až do roku 1957, když se sem po odsunu Němců začalo stěhovat postupně polské obyvatelstvo. Praxe byla taková, že po demontáži zařízení, se z bezpečnostních důvodů, vchody do podzemních prostor vyhazovaly do povětří. Téměř všichny takové německé objekty byly ženisty Rudé armády v období 1948-1957, zcela zničeny.

Obr. Tunelový komplex objektu „Rüdiger“ (objekt S3), ve kterém mělo být komunikační centrum

Dnes se však říká, že sovětská trofejní komanda, zaměstnaná poválečným vývozem technického zařízení, nebyla příliš horlivá při hledání, a celou řadu zařízení v této oblasti zde zanechala. Zejména je připomínán velmi temný příběh o podzemní muniční továrně v Strzegom „Objekt 694“, který Němci zlikvidovali i s personálem.

Znamená to tedy, že ne všechno bylo prozkoumáno a poté zničeno a tedy se otevírá možnost pro hledání něčeho, co uniklo zkáze. Tedy i zlatého vlaku…

Kde se tedy tajemný „zlatý vlak“ hledá?

Hledání je soustředěno kolem technického tunelu (projektované) délky 1970 metrů, vedoucího od bývalé vesnice Libenhau (od keramické továrny), směrem k hradu Książ. (tunel č. 1) Navíc, jeden z bezejmenných nadšenců zjistil, že za nálezem je Tadeusz Słowikowski, který začal sérii televizních reportáží „Tajemství 65 kilometru“ vysílaných na TV kanálu „TVP Wrocław“, kde ukázal řadu německých map s naznačeným nálezem.

Je třeba dodat, že ke stavbě tohoto tunelu se započalo na počátku roku 1944, nicméně, o stupni rozpracovanosti není nic jistého známo.

Podle technologických odhadů odborníků by s průměrným denním výkonem trvalo pouze rubání ve skále nejméně 1,5 roku. K dokončení tunelu v podzemí zámku Ksiasz nedošlo. Neexistuje zde žádný výstup.

Šetření tedy probíhá na styku „žluté“ a „červené“ linie, tam, kde se tunel směřuje o do země.

V polovině září 2015 se objevila nová „senzační“ zpráva o objevu „dalšího“ tunelu č. 2 se zlatým vlakem a ve stejné oblasti.

Vynořila se i legenda o paralelním tunelu (č. 3 – červená linie), procházejícím 100 metrů od stávajícího tunelu (žlutá čára), připojující se k dráze Waldenburg-Ditterbah a Bad Sarlottenbrün (nyní polsky Wałbrzych Główny a Jedlina-Zdrój).

Podstatou této pověsti je to, že právě zde mělo být postaveno podzemní vlakové depo pro Hitlera (plány opravdu existují), a údajně bylo také postaveno a zamaskováno, neboť obsahuje nesčetné poklady Třetí říše.

Není možné objasnit celý komplex prací lotyšských badatelů v létech 2008-2011, ale žádné známky o existenci tohoto tunelu se nenašly – (umístění instalací směrovek, portál, nebo náznaky změny konstrukce hlavního tunelu), nebo na povrchu (větrací šachty, podpůrná zařízení, atd.), bohužel neexistují…

V rámci hledání „zlatého vlaku“ se objevila i tzv. „verze Podsibirského.“ Na rozdíl od jiných autorů legend „zlatého vlaku“, autor této verze je dobře známý.

V roce 1995 se místní etnograf Władysław Podsibirski proslavil sérií článků v místním a celostátním tisku s více než odvážným tvrzením, že „zlatý vlak“ se nachází v okolí bývalé továrny v Petersdorfu (nyní je to polské město Pechovici, a továrna se nazývala – Fabrik GmbH Zür Verwertung Chemischer ERZEUGNISSE). A to tvrdil přesto, že tento závod, vyrábějící výbušniny vůbec nebyl podzemní.

Podsibirski to tvrdil díky tomu, že našel několik slepých kolejí v lese jižně od bývalé továrny v Pechovici, a tak navrhl (v podstatě si vyfabuloval) existenci některých demontovaných železnic, vedoucích do kopce. Nejprve takové koleje vymyslel pouze dvě (poslední dvě vlevo), a po roce 2007 se jejich počet zvýšil na pět (tři na pravé straně).

Na místě navrhovaného portálu do hory, na střední větvi, přímo za továrnou, tým Podsibirského provedl neúspěšné výkopy. Nebyl nalezen žádný portál, průzkumné operace skončily. Nyní, když opuštěné jámy zatopila voda, jsou vydávány za skutečné původní trasy tunelu z roku 1944…

Průzkumy lotyšských badatelů ukázaly, že žádné takové železniční dráhy tudy nevedly a náznaky tunelů nepřesahují hloubku několika metrů. Spíše jde o nedokončené stavby vinných sklípků. Žádné stopy po pozemní infrastruktuře podzemních objektů nebyly objeveny.

Závěr

Z lokalizace, kde „zlatý vlak“ údajně zmizel, vyplývá, že je mezi dvěma hlavními turistickými atrakcemi této oblasti. Jinými slovy, vše se točí kolem již zmíněného podzemního objektu „Anlage Riese“ a zámku Książ (Fürstenstein).

To může být důležitým faktorem pro vznik i fungování této legendy, která má svůj účel a slouží konkrétním cílům.

Problém je v tom, že před deseti lety místní vojensko-historičtí podnikatelé zpřístupnili turistům dva ze šesti podzemních komplexů objektu „Anlage Riese“, a to „Dorfbah“ a „Sauferhofen“ (další jsou poškozené výbuchy nebo vůbec potenciálně nebezpečné).

Je jasné, že jeden a půl hodiny placené prohlídky vlhkých tunelů, vytesaných do skály, jsou nudné i pro nadšence.

A protože příjmy místních podnikatelů, závisí od proudu návštěvníků, kteří se chtějí seznámit s pochmurným dědictvím druhé světové války, a také veškeré místní hospodářství závisí na místních zajímavostech, bylo potřeba přijít s novou legendou, hraničící s hysterií zlaté horečky. A tak se i v létě 2015 stalo.

Není to ale první pokus o zviditelnění této oblasti.

Připomeňme, že na počátku roku 2000, místní „historik“ Igor Witkowski, skvěle zaplavil západní média (vznikly filmy BBC a Discovery, byla vydána série knih, vč. v ČR…), nesmysly o podzemních německých továrnách na výrobu hvězdoletů „Haunebu“ a tajemného „Zvonu“. Ty byly schované ve stejné oblasti u města Wałbrzych. Ke svým pohádkým využil, ve vší vážnosti, i kostru konvenční chladicí věže dávno zničené chemičky Ludwikowice (něm. Ludwigsdorf), jako údajný odrazový můstek „létajících talířů“ Třetí říše.

Je zřejmé, že je zde trvalá snaha upoutat na tuto oblast pozornost.

Závěr je jasný: Legenda o Zlatém vlaku je nerealistická bajka, což lze doložit na celé řadě faktorů.

Vývoj aféry lze snadno odhadnout. Přislíbená senzace se jaksi nebude konat, a legenda o „zlatém vlaku“ se bude stále omílat v desítkách článků, filmů a knih. Vždy na začátku a konci turistické sezóny se legenda bude periodicky oživovat nějakou novou záhadou.