Tajná tragédie v Černobylu-2

Název města Černobyl po velké katastrofě v mírumilovné jaderné elektrárně okamžitě oběhl celý svět a stal se všude pojmem.

Ale o jeho dvojčeti – Černobylu-2 – až dosud slyšelo jen velmi málo lidí. Ačkoli toto město, jak asi tušíte, se nachází hned vedle něj.

Radar „Duga-1“ nad obzorem

A co víc, prakticky nikdo poté neslyšel, že se zde nacházela radarová stanice (ZGRLS) systému včasné detekce (SROP) mezikontinentálních balistických raket (ICBM) 5N32 neboli „Duga-1“.

Až do poloviny 80. let umožňoval tento přísně tajný objekt sledování všech vysoko letících cílů na vzdálenosti od 900 do 3000 kilometrů ve středních zeměpisných šířkách a v cirkumpolární oblasti. S pomocí nejmocnějších ultramoderních radarů v té době se armáda dokázala v nejpřesnějším smyslu slova dívat za horizont.

Díky těmto možnostem získal komplex název „Duga“ (Duha). Byl navržen a vyvinut F. Kuzminským, E. Štyrenem, E. Šustovem, V. Šamšinem a V. Vasjukovem ve Vědeckovýzkumném ústavu DAR – Výzkumném ústavu dálkové rádiové komunikace.

Mírumilovný atom – do každého domu a Duha – za horizont

Obyvatelé Černobylu pracovali čistě s mírovým atomem. Ale sousedé – více než tisíc lidí – byli bez výjimky zapojeni, i když ne přímou vojenskou akcí nebo vytvářením zbraní, ale v naší době ještě důležitější – vojenským vesmírným globálním zpravodajstvím. Pozorovaným prostorem ale nebyly hvězdy …

V 70. letech 20. století vyvinuli sovětští vědci radarový systém, který umožňoval sledovat odpálení balistických raket, i když odstartují z druhého konce Země – prakticky za horizontem.

K tomu však bylo stále nutné vybudovat celou síť takových stanic. Komplex Duga-1, postavený v černobylských lesích, byl první z této série. Jedním z hlavních argumentů při výběru místa byla přítomnost jaderné elektrárny, protože superlokátor měl spotřebovat ne méně než 10 megawattů elektrické energie.

Náklady na stavbu nejmodernějšího super výkonného radaru v různých zdrojích jsou pak označeny odlišně. Je také známo, že „Duga-1“ stojí dvakrát tolik než černobylská jaderná elektrárna.

Žádné analogy a alternativy

Osada Černobyl-2, která rychle rostla v blízkosti přísně tajného stavebního projektu dokončeného v rekordním čase, obývalo, jak již bylo zmíněno, asi tisíc obyvatel. Všichni pracovali na stanici ZGRLS, která kromě vybavení sestávala ze dvou obřích antén – nízkofrekvenční a vysokofrekvenční.

Soudě podle obrazů z vesmíru byla délka nízkofrekvenční antény 460 metrů, výška téměř 150 m. Délka vysokofrekvenční antény byla 230 metrů a výška 100 m. Tento jedinečný zázrak inženýrství neměl ve světě žádný analog (antény jsou dnes demontovány pouze částečně), a svým signálem pokrylo téměř celou planetu a dokázal okamžitě detekovat vypuštění balistických raket z jakéhokoli kontinentu.

Západ si stěžuje

Je pravda, že bezprostředně po uvedení systému do zkušebního provozu 31. května 1982 došlo k určitým problémům. Radar zachytil pouze poměrně velkou skupinu cílů. To by mohlo stačit v případě dostatečně masivního úderu nepřátelských raket. Nebyl schopen vystopovat jednotlivé střely.

Za druhé, mnoho z frekvencí, na nichž ZGRLS fungovaly, využívaly také civilní služby, a to nejen v SSSR, ale také v jiných státech, jejichž představitelé si brzy začali stěžovat na vážné rušení provozu rádiových zařízení.

Když byla stanice zapnuta, téměř po celém světě začalo znít charakteristické klepání, které přehlušilo vysokofrekvenční vysílače a dokonce i telefonní hovory. A co je obzvláště nepříjemné – navzdory nejvyššímu utajení se západní speciální služby tohoto případu rychle ujaly, nazvaly ZGRLS „ruským datlem“ a dokonce si nárokovaly opatření na omezení provozu.

Konec

Nároky byly opravdu zohledněny a přijaty opatření. Vědci zahájili modernizaci radaru, aby eliminovali rušení při zachování bojové schopnosti systému. Do roku 1985 byly všechny nedostatky odstraněny, u ZGRLS začala fungovat vysoká státní inspekce. Pak ale došlo k černobylské katastrofě.

Stanice byla okamžitě vyřazena z bojové služby, veškeré vybavení bylo naléhavě zastaveno, a obsluha byla spolu s členy rodin evakuována ze zóny radioaktivní kontaminace.

Mezinárodní situace a studená válka je však v takovém stavu, že o opětovném spuštění superradaru nemohlo být pochyb. V roce 1987 bylo proto veškeré cenné vybavení odvezeno do Komsomolska na Amuru. Vesnice byla opuštěna, ačkoli antény a struktury zde stojí dodnes jako připomínka síly minulé supervelmoci.