Do epicentra polemiky (1)

Z archívu ZaZ přinášíme stať z roku 1964, vyslovující jednu z mnoha fantastických hypotéz na podstatu fenoménu Tunguzského jevu – paprsek z hvězdy 61 Labutě…

30. června 1908 zahřměl nad tunguzskou tajgou obrovský výbuch. Devatenáct let poté dorazila k místu výbuchu první expedice. Od těch dob byla v této oblasti celá řada výprav, ale příčiny výbuchu nejsou vědě jasné dodnes. I nyní existuje několik domněnek, které se navzájem vyvracejí. „Vybuchl meteorit z antihmoty,“ říkají jedni. „Nikoliv, byla to kometa z ledu.“ – „Ani to, ani ono,“ tvrdí třetí. „Přiletěla kosmická loď a při přistání došlo náhodou ke katastrofě.“

Čas od času se objeví senzační zprávy, které jako by potvrzovaly tu nebo onu hypotézu. Ale brzy se ukáže, že k senzaci není naprosto žádný důvod. A spor se rozhoří s novou silou…

Pustili jsme se přímo do nitra polemiky. Znovu jsme probrali to, co bylo o tunguzské katastrofě napsáno, a pokusili jsme se odpovědět na otázku. Proč dodnes není tunguzská záhada rozluštěna?

Celou historií zkoumání tunguzské katastrofy se jako červená nit táhne snaha směstnat fakta do předem vykonstruované hypotézy. V roce 1959 docent Zigel v polemice, v níž odmítal názory B. Vronského (zastávajícího mínění, že tunguzské těleso bylo kometou), tvrdil: „ … energie výbuchu v tunguzské tajze byla stokrát menší než energie výbuchu termojaderné (ale nikoliv atomové) pumy.“ Na stejném místě Zigel uvaděl hodnotu této energie 10 23 ergů. Ovšem dva roky poté v článku „Jaderný výbuch“ uvádí Zigel sice stejnou cifru, ale v polemice — tentokrát s přívrženci meteoritní hypotézy — říká: „Kdyby toto tajemné těleso bylo meteoritem… nemohlo by vybuchnout ve vzduchu s energií, jež se rovná energii výbuchu několika vodíkových pum (a právě takovou energii měl tunguzský výbuch.“

Zigel tvrdí to, s čím nesouhlasil v polemice s Vronským…

V roce 1959 Zigel napsal: „… eliptický výval lesa, o němž se zmiňuje K. P.Florenskij, není důsledkem »elipsy rozsevu«, ale výsledkem vzájemného působení balistické a výbušné vlny.“ Ale v r. 1962 týž Zigel hlásá myšlenku naprosto opačnou: „… stromy byly vyvráceny pouze výbušnou vlnou. Balistická vlna, jež vznikla při letu tunguzského tělesa, se nijak neprojevila.“ Ovšem nemysleme si, že jen pouze Zigel — jeden z nejenergičtějších přívrženců domněnky o atomové podstatě tunguzského výbuchu — si tak volně pohrává s fakty. Přesně tak postupuje např. i Florenskij, jenž zastává domněnku o tom, že tunguzský výbuch byl vyvolán pádem komety. V roce 1959 Florenskij v diskusi se Zigelem uváděl, že eliptický tvar vývalu lesa byl vyvolán pouze výbušnou vlnou. O tři léta později se otočil o 180 stupňů: „…jednalo se o vzájemné působení výbušné a balistické vlny…“

V ohni polemiky si protivníci — trvajíce dál na svém — vyměnili argumenty!

Uveďme ještě jeden příklad. V roce 1955 tvrdil J. Krinov: „Je zcela nepochybné, že tunguzský meteorit, který měl ohromnou počáteční hmotu, proletěl kosmickou rychlostí celou vrstvou atmosféry a se zbytkem této rychlosti narazil na zemský povrch. Při tom došlo k výbuchu neslýchané síly, který pravděpodobně meteorit zničil. To, že na místě výbuchu neexistuje typický meteoritní kráter, je možno vysvětlit charakterem povrchu: je tu věčně zmrzlá půda.“

Přesto však tu nebyly objeveny žádné stopy úderu o zemský povrch. A Krinov brzy napsal: „Expedice nezjistila stopy po pozemním výbuchu a došla k závěru, že k výbuchu došlo ve vzduchu… Na základě teoretických výzkumů bylo zjištěno, že meteorit skutečně musel vybuchnout ve vzduchu… Tím je možno vysvětlit, proč na místě pádu není kráter.“ Co se donedávna zdálo Krinovovi „zcela nepochybné,“ sám zavrhl.

Vývoj názoru vědce je možno jenom přivítat. Podívejme se však, jak nakládá s fakty spisovatel Kazancev. Prohlašuje, že se nejednalo o meteorit, ale o kosmickou loď. Kazancev říká, že na místě katastrofy byly zjištěny malé částice kovového prachu, a uvádí údaje o chemickém složení těchto částic. Tyto údaje dokazují, že prach je meteorického původu. To však Kazancevovi nevadí. Píše: „Nejspíš máme co dělat se zbytky pláště kosmické lodi zničené výbuchem. Chemické složení těchto částic je toho důkazem.“ Ale proč by měl být plášť rakety vyroben z meteorického železa? Tyto výmysly jsou podivuhodným slepencem nejvyššího stupně naivity a naprosté ztráty smyslu pro objektivitu.

Jak zacházejí sporné strany s fakty? Uveďme dva citáty, jež se vztahují ke stejné skutečnosti:

„Očití svědkové pozorovali let oslepivě jasného bolidu, jehož záře zastínila Slunce.“ (J. Krinov).

„Očití svědkové katastrofy pozorovali, že letící tunguzské těleso zářilo slaběji než Slunce.“ (F. Zigel)

Zdálo by se, že tu prostě ke sporu nemůže dojít. Vždyť jsou k dispozici údaje očitých svědků. Ovšem Zigel potřebuje dokázat, že tunguzské těleso padalo s celkem malou rychlostí. Proto říká „zářilo slaběji než Slunce“. Krinov chce ukázat opačný fakt, a proto píše, že „záře zastínila Slunce“.

K tunguzské katastrofě došlo brzy ráno — v 7 hodin podle místního času. Slunce stálo nízko nad obzorem. Proto výroky očitých svědků jsou v této otázce nejasné. Mnohé záviselo na tom, odkud se pozorování provádělo, jaká byla průzračnost atmosféry, jaký byl v tom okamžiku sluneční svit. Pozorný rozbor údajů očitých svědků by samozřejmě otázku osvětlil. Ale ani Krinova, ani Zigela to nezajímalo. Používali faktů tak, jak to potřebovali.

V nedávno uveřejněném článku G.M. Idlise a Z. V. Karjaginové se oba autoři pokoušejí zdůvodnit tunguzský výbuch jako pád komety. Vycházejí z předpokladu, že meteor měl počáteční rychlost 60 km/s. Vyplývá to podle jejich mínění z toho, že padající těleso mělo modravý odstín, a z přibližného určení doby letu. Ovšem na modravý odstín z 84 očitých svědků poukázal pouze — jeden! Přesně tak je to i s odhadem doby letu. Ze všech očitých svědků jen tři uvádějí dobu letu tunguzského bolidu, přičemž odhady se pohybují od čtyř sekund do čtyř minut…

Kazancevova domněnka o příletu marťanské lodi se hodí pro fantastickou povídku, ale nesnese základní vědecké kritiky. Kdyby v r. 1908, jak vážně věří Kazancev, měli Marťané kosmické lodi s atomovými motory, tak proč se v dalším půlstoletí lety neopakovaly? My na Zemi zatím nemáme rakety s atomovými motory, a přesto se pravidelně vypouštějí různé kosmické rakety. Přívrženci této domněnky se snažili podepřít ji i názorem, že kosmická loď, jež vybuchla nad tajgou, přiletěla z jakési jiné planetární soustavy. Lety prvních kosmonautů však ukázaly, že už na počátku dobývání vesmíru musí start i přistání kosmických lodí probíhat s velkým stupněm spolehlivosti. Sotva je nutno dokazovat, že budoucí meziplanetární lodi musí být ještě dokonalejší a spolehlivější. V současné vědecké literatuře jsou popsány některé projekty mezihvězdných lodí. Autoři těchto projektů se domnívají, že hvězdolety budou mít obrovské rozměry a naprosto se nebudou hodit ke startu nebo k přistání. Budou se montovat v kosmu. A spojení mezi lodí a planetou musí být organizováno pomocnými raketoplány.

Když připlula zaoceánská loď k neznámému břehu, musela vyslat na průzkum loďku. A záhuba jedné loďky ještě neznamenala záhubu celé lodi. Uvědomují si přívrženci této domněnky podobný fakt? Ano i ne. Hle, co píše Ljapunov: „Po hávárii (tunguzský výbuch) nedošlo k druhému pokusu o přistání. Je to velmi vážný fakt. Je možno z něho vyvodit, že přistávala celá expedice, která mohla přiletět do naší Sluneční soustavy ve velkém hvězdoletu…“

S daleko větší pravděpodobností je však možno z tohoto faktu vyvodit něco naprosto jiného: taková kosmická loď ani její přistání neexistovaly. Podívejme se nyní na domněnku, podle níž došlo ke srážce s ledovou kometou. V principu je taková srážka možná. Ovšem v tomto případě si kometa „zorganizovala“ všechno tak, aby její pád byl co nejtajemnější. Hypotetická kometa vybuchla nad zemským povrchem. Ovšem ne tak vysoko, aby nezanechala pozůstatky výbuchu. Ale zase ne tak nízko, aby tyto stopy byly pozorovatelné. Obyčejná ledová kometa obsahuje značné množství pevné hmoty. Svým ledovým pancířem by ji kometa ochránila i při průletu atmosférou. V místě výbuchu nemusely zůstat stopy po pádu ledových balvanů, ale kam se poděla pevná hmota, kterou kometa nesla s sebou? Musela se uchovat líp, než kdyby padala sama jako meteorit. Přitom meteority bez zvláštní námahy v oblasti výbuchu nacházíme (nevztahují se ovšem k výbuchu v roce 1908).

Aby byl vysvětlen tento závažný fakt, zastánci „kometové hypotézy“ začali hovořit o tom, že kometa nebyla z ledu, ale pouze ze sněhu. Setkání se sněhovou kometou je však už samo o sobě velmi nepravděpodobné. Výbuch sněžného oblaku by byl možný jen při velmi rychlém pohybu.

Konečně takový výbuch, jak správně ukazuje tomský badatel Plechanov, by musel trvat delší dobu a výval lesa by měl válcovitý charakter.

Přesně tak je to i s jadernou hypotézou. Jaderný výbuch padajícího kosmického tělesa na Zemi je událost velmi nepravděpodobná. V souvislosti s tím by bylo pak třeba ještě objasnit zarážející nesoulad mezi obrovskými balistickými účinky výbuchu a nulovými biologickými následky.

Vždyť není znám ani jeden případ radiačního ohrožení po katastrofě. N. V. Vasiljev si dal velkou práci s průzkumem lékařské dokumentace. Ptal se jak očitých svědků, tak starších lékařských pracovníků v oněch místech. A píše:

„… můžeme s naprostou jistotou konstatovat, že v současné době nemáme ani ty nejmenší důvody k tvrzení, že by při katastrofě 30. června 1908 byly pozorovány mezi místním obyvatelstvem případy onemocnění připomínající nemoc z ozáření.“

Pokračování