Záhadná geometrie Nazcy (2)

Světově proslulá „expozice“ záhadných starověkých obrazů na náhorní plošině Nazca je na území Republiky Peru, přibližně 400 kilometrů jižně od hlavního města Lima a 50 kilometrů od pobřeží Tichého oceánu, mezi městy Nazca a Palpa. Táhne se podél pampy ploché jako stůl, vysokohorské planiny And, ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, občas silně členité říčními údolími, převážně už dávno vyschlými.

Tradiční otázky – kdo, kdy a jak?

Za prvé, co představují tyto obrazy a znaky na povrchu pouště, neboli geoglyfy, jak se někdy nazývají? Z výšky vypadají světlejší než okolní terén. Jde o čáry nebo plochy, geometrické tvary, obrazy různých zvířat. Z povrchu země je zřejmé, že půda v poušti je pokryta četnými malými kameny (oblázky a štěrk jsou tmavě hnědé, protože jsou pokryty tzv. „pouštním lakem“ – solí železa a manganu). A kresby jsou mělké rýhy, z nichž byly tyto tmavé kameny odstraněny, aby bylo obnaženo světlejší písčitohlinité podloží. Kameny byly odsunuty na okraj čar, kde se hromadí ve formě rolí. Stejně tak jsou zbaveny tmavých kamenů plochy o šířce několika metrů v podobě podlouhlých trojúhelníků, lichoběžníků a obdélníků. Jejich šířka je až 80 metrů, délka největšího obdélníku je 730 m!

Klima peruánské pampy je extrémně suché – jihovýchodní pasáty, narážející do And, nechávají veškerou vlhkost na jejich východním úpatí, a nad pampu přináší horké suché větry. To přispívá k zachování obrazů po celá staletí, ne-li tisíciletí. Ale výjimečně suché podnebí znemožňuje zemědělství i vůbec pobyt osob. Zavlažované zemědělství je možné pouze ve výjimečných říčních údolích, přičemž jedno takové údolí není schopno nakrmit více než tisíc lidí – a to je jedna nebo dvě vesnice.

Archeologové se domnívají, že obří obrazy na povrchu pouště vytvořili Indiáni tzv. kultury Nazca, která existovala od 2. století př. n.l. do – 5. století našeho letopočtu, jejíž materiální stopy (keramika, domácí potřeby) byly nalezeny ve vykopávkách v údolí řeky Nazca. Stejná keramika (střepy nádob) byla nalezena na některých místech v pampě. Základem pro identifikaci obrazců této kultuře byla skutečnost, že některé náměty malované keramiky zobrazují ptáky a zvířata podobně jako na obrazech v poušti. Ale takový závěr není příliš přesvědčivý. Jak připomíná Maria Scholten, keramika byla nalezena na povrchu obrazců, tzn., že obrazce v pampě jsou starší a kresby na hrncích pouze kopírovaly, co je na poušti, nikoli naopak. Nejsou navíc možné po stylu ani provedení.

M. Scholten říká:

„Porovnáme-li obrazy na povrchu pampy – plynulé, poněkud protáhlé a vytvořené s mistrovskou dovedností, svědčící o volnosti pohybu – to, podle mého názoru, je nemožné srovnávat s obrazy na keramice – ty jsou hrubé a kostrbaté. Někdy se vzory shodují: to jsou ale zvířata peruánského pobřeží. Ale keramika z Nazky se vyznačuje hrubým primitivismem, to není charakteristické pro obrazy na povrchu pampy.“

A ještě jeden argument: v posledních letech byly objeveny nové oblasti pampy, pokryté stejnými liniemi a kresbami jako na Nazce. Jsou v peruánské provincii Arequipa (poušť Maya a Sigua, údolí řeky Osmary nedaleko města Moquegua), a také v chilské provincii Antofagasta (poušť Tarakatar v pohoří Pintados). V podstatě tyto obrazy jsou omezeny na pás podél And o délce více než 1300 kilometrů. Je zcela neuvěřitelné, aby to vše bylo provedeno jedním malým domorodým kmenem, žijícím v jedom malém říčním údolí. I zde v Nazce, na ploše cca 700 km2, je množství vykonané práce tak obrovské, že je to nepředstavitelně náročný úkol pro malý kmen. Maria Reiche odhadovala, že pro ruční odstranění kamenů z povrchu velkých ploch bylo nutné počítat s vynaložením 500 člověkoroků práce. A jak dlouho muselo trvat provedení všech obrazů a tisíců linií, čítajících dlouhé kilometry!

Jak mohla primitivní společnost, jejíž všechny síly musely být nasměrovány k získání obživy tolika lidí, organizovat a provádět takovou obrovskou práci? A to vše, připomeňme, desítky a stovky kilometrů od jejich vesnice, bez vody, bez pastvy a paliva, bez tažných zvířat (staří Peruánci je nepoužívali), a v prostředí, které i místní obyvatelé oprávněně srovnávají s rozpálenou troubou.

Takže, na první dvě otázky položené v názvu této části, žádná z navržených hypotéz není schopna přesvědčivě odpovědět. Nevíme, kdo a kdy „pomaloval “ peruánskou a chilskou pampu. Můžeme jen říci, že to bylo děláno dlouho před španělskou conquistou i před civilizací Inků a že rozsah provedených prací byl obrovský. Problém se stává ještě více komplikovanějším, když se dozvíme o kvalitě provedených prací.

Mezi obrazy převládají přímé linie (jejich šířka na zemi je asi deset centimetrů). Pampa je jimi protkána ve všech směrech. Táhnou se stovky i tisíce metrů (jsou zde dlouhé a pět a dokonce i deset kilometrů). Podle Hawkinse (7), jsou tyto linie „…překvapivě rovné. Průměrná odchylka ve směru je ne více než 9 úhlových minut. Toto číslo představuje limit přesnosti podle fotogrammetrické práce. Přesněji řečeno, staré linie byly provedeny přesněji, než by bylo možné udělat za pomocí moderních metod leteckého snímkování.“

Je třeba také poznamenat, že linie Nazca vedou bez ohledu na nerovnosti terénu.

Na obr. 1, převzaté z knihy Maria Reiche, je jasně vidět, jak dvě paralelní linie (přísně vzato nejsou ani dvě, ale tři, protože levá linie je dvojitá) táhnoucí se nejprve v údolí vyschlé řeky, a poté, bez jakéhokoli odchýlení z předchozího směru, pokračují po strmém stoupání po svahu dobrých několik set metrů až na vyšší planinu.

Nelze se zbavit dojmu, jakoby vše bylo vytvořeno za pomoci paprsku nějakého fantastického reflektoru, který vytýčil linie na povrchu země.

A přesto, ve zmatku linií je minimálně alespoň jedna zákonitost. Konkrétně: mnohé z nich vychází z některých center, rozbíhají se z nich na různé směry v podobě 6 paprsků.

Na obr. 2, převzaté z knihy M. Reiche, jsou taková jakoby hvězdě podobná centra označena kroužky.

Obvykle se nachází na vrcholu kopců a jsou navzájem spojeny čarami. Nicméně, tato centra jsou někdy nejen na povrchu pampy, ale spíše na strmých svazích řek znatelně níže pod vrchem (viz levý horní roh, obr. 2). Z hlediska geodetů to je naprosto nepochopitelné. Pokud taková centra měla být výchozím bodem některých sítí (například triangulace) na povrchu pampy, pak ty z nich, které se nacházejí na svazích řek (několik desítek metrů pod vrchem), postrádají smysl. V podstatě je takové centrum neviditelné z dalších referenčních bodů a muselo mít souvislost s touto sítí. Každou linii, vycházející z takového centra, by bylo potřeba nejprve „dotáhnout“ na prudký sráz k povrchu pampy, zachovat ovšem přitom stále neuvěřitelně vysokou přesnost a pak pokračovat na tomto povrchu. Takový, tzv. „referenční bod“ v síti je zcela zbytečný a dokonce škodlivý (z hlediska přesnosti práce). Copak by nebylo lépe sestoupit na rovinu a umístit celou „triangulační“ síť na ni?

Obr. 2) Schématická mapa jedné části Nazcy (podle Marie Reiche). 1/ linie, 2/ plochy, 3/ obrazce, 4/ geologické zlomy, 5/ hvězdice, odkud se rozbíhají linie, 6/ oblast, detailněji na obr. 2a)

Zdá se, že o tyto problémy se tvůrci „obrazů“ na Nazca nestarali. S mimořádnou lehkostí pokreslili povrch pampy třinácti tisíci linií s přesností, která udivuje moderní geodety, a přitom používali takovou základní síť, která jim jen zkomplikovala práci. A po tom všem historici a archeologové říkají, že celou tuto kyklopskou práci s úžasnou přesností prováděly malé kmeny, na technologické úrovni doby kamenné, jež neznaly písmo, natož magnetický kompas.

Zde v Nazce tedy narážíme na paradox – objem a kvalita odvedené práce několikanásobně převyšuje možnosti primitivní společnosti, o jaké máme oficiálně přijímané představy.

Kromě linií na Nazce jsou zde dále stovky „silnic“ (slangové označení výzkumníky Nazcy). Takové rovné pásy o šířce do 60 cm na povrchu, vytvořené stejně jako linie, odstraněním hrubších kamenů z povrchu. Jsou zde také četné „planiny“ – obdélníky, lichoběžníky a trojúhelníky, odlišné od tmavého povrchu. Uprostřed nich převládají oblasti v podobě úzkých, velmi protáhlých trojúhelníků, s vrcholovým úhlem nejvýše 17°. Někdy silnice a protáhlé trojúhelníky také vychází z nějakého centrálního bodu. A konečně, uprostřed všech těchto chaotických linií, „silnic“ a „planin“, je rozptýleno několik desítek obřích obrazů zvířat, rostlin a několik fantastických tvorů. Tyto obrázky jsou nejznámější, protože publicisté se o nich zmiňují nejčastěji.

Obrázek (3) ukazuje ve stejném měřítku (17), nejtypičtější z těchto obrazů. Tyto údaje si zaslouží, abychom si o nich řekli více.

Pokračování