Zimbabwe – Zlaté doly krále Šalamouna (2)
Tajemná černošská civilizace
Mauch a po něm i další cestovatelé byli přesvědčeni, že Zimbabwe postavili lidé, kteří přišli ze severu.
Přání bylo i v tomto případě otcem myšlenky. Opravdu těžko totiž můžeme v tomto oválu, klasické formě jihoafrické vesnice kraalu odvozené z ohrad pro skot a rákosových plotů, hledat lomené a výrazné linie architektury Blízkého východu.
Obrovskou kamennou pevnost jako by někdo vykroužil pomocí kružítka, její kamenné kvádry byly uloženy tak pečlivě a dovedně, že se nám skoro úplně zachovala jedna kuželovitá věž a třísetmetrová hradba, vysoká deset metrů a při úpatí silná pět metrů. Výpočty ukázaly, že v hradbách Zimbabwe je uloženo patnáct tisíc tun kamene.
Vstupní brána do pevnosti se už dávno zřítila. Ale když projdeme štěrbinou mezi dvěma dovnitř zaoblenými konci hradby, uvidíme vlevo „tajnou“ chodbu k věži, úzkou mezeru mezi hlavní a pomocnou hradební zdí, dlouhou šedesát metrů. Věž viděl Posselt ještě naprosto neporušenou, stejně jako mnohé další budovy uvnitř Zimbabwe, které my už nikdy neuvidíme. A může za to král Šalamoun a geolog Mauch.
V patách za Posseltem dorazili k řece Limpopo další lovci pokladů izraelského krále. Víra v jejich existenci byla tak silná, že nové a nové lupičské bandy převracely naruby staré budovy, srovnávaly se zemí pevnosti a bouraly paláce. Nejznámější z nich je zlatokop Neal, který založil Společnost pro výzkum památek dávnověku. Za pět let „prozkoumala“ tato společnost podle samotného Neala třiačtyřicet míst a nalezla 500 uncí zlata v podobě nejrůznějších předmětů. Všechny byly označeny jako nálezy „bez umělecké hodnoty“, roztaveny a zlato prodáno. Ale, jak píše Basil Davidson, „… kolik zlatých starožitností našli další prospektoři, kolik předmětů bylo roztaveno a navždy ztraceno a jaké škody byly napáchány, to už se asi nikdo nedozví.
Nikdo ze zlatokopů přece neměl zájem na tom, aby zveličoval své nálezy, a tak na sebe obracel nežádoucí pozornost vládních orgánů i konkurence. Mnohem výhodnější bylo tvářit se skromně. Přiznal-li Neal pět set uncí, což je asi 14 kilogramů zlata, pak si jistě dovedeme představit, kolik nedozírně cenných děl černošského umění musel zničit.
Mezi „zásluhy“ milovníků starých rozvalin však nepatří jenom ničení zlatých předmětů. Při honbě za nimi totiž soustavně ničili všechny stavební památky, na které přišli. Po těch třiačtyřiceti, které vyloupil Neal, většinou nezůstalo ani stopy. Dokonce v samotném Zimbabwe, s nímž si neporadil čas ani nepřátelé, zničil Neal několik staveb uvnitř pevnosti a strhl vrcholek kuželovité věže. Sběratelé se tedy jaksepatří činili. A když roku 1902 vzal stát starověké památky zvláštním výnosem pod ochranu, pokračovali ve svém díle tajně dál. Byly ovšem i šťastné výjimky a příkladem jedné z nich je nález na kopci Mapungubwe.
Tento pahorek leží jižně od Zimbabwe. Mezi vesnicemi kmene Vendů jsou roztroušeny burské farmy. Farmář van Graan se roku 1932 rozhodl, že se podívá na posvátnou horu Mapungubwe, o které už tolik slyšel, a zkusí zlatokopecké štěstí. Avšak všechny jeho pokusy dostat se nahoru po strmých srázech, které se tyčily nad rovinou, byly marné. Místní obyvatelé mu odmítali ukázat cestu. „Afričané se neodvážili na tento pahorek ani ukázat prstem a když se o něm mluvilo, dávali si pozor, aby byli k Mapungubwe obráceni zády. Vystoupit na něj znamenalo jistou smrt, neboť hora byla zasvěcena mocným bohům předků, kteří tam ukryli své podklady.“
Nakonec se však van Graanovi přece jen podařilo najít člověka, který mu prozradil, jak se dostane na ploché temeno pahorku. V houštinách byla skryta úzká skalní rozsedlina, tajná cesta vzhůru. Van Graan, jeho syn a tři průvodci si tedy klestili průchod trnitým hložím. Ocitli se u rozsedliny a tu se ukázalo, že v ní jsou vytesány do skály schůdky. Po několika minutách už hledači pokladů stáli před vysokou stěnou z kamenů a když ji obešli, byli na vrcholu.
Nedávný liják odplavil místy vrstvu prachu, a tak měli před očima pole, poseté úlomky keramiky i kousky železa a mědi. Tu a tam probleskovala i zrnka zlata. Hledači zlata se vrhli na zem a začali ji rozrývat noži. Zanedlouho se už vedle nich vršila hromada zlatých nálezů, figurky nosorožců, zlaté destičky, drát… Nalezli také lidskou kostru, která se však rozpadla v prach, jakmile se jí dotkli…
„Badatelé“ shromáždili asi dva kilogramy zlata a rozhodli se o všem mlčet, takže tento nález mohl tedy bleskurychle zmizet. Van Graanův syn však naštěstí studoval historii a zmínil se o tom svému profesoru Fouchému v Pretorii.
Profesor neprodleně uvědomil úřady a ty okamžitě vyslaly na místo profesora van Riet Loveno, kterému se podařilo najít všechny účastníky „expedice44 a přesvědčit je, aby své nálezy neroztavili.
Archeologická výprava, která tam později pracovala, dospěla k závěru, že temeno pahorku je vlastně stará nekropole, kde byli pohřbíváni kmenoví náčelníci a rodová šlechta. Ukázalo se, že za tímto účelem sem bylo zezdola vytaženo deset tisíc tun zeminy. Archeolog van Tonder objevil „královské pohřebiště“ s třiadvaceti kostrami. Dvě z nich byly spoutány dvoukilovým zlatým řetězem, třetí měla na nohou stovky zlatých náramků. Objevila se i spousta zlatých destiček a asi dvanáct tisíc zlatých korálků. Pohřebiště v Mapungubwe dodnes není ještě ani zdaleka prozkoumáno celé.
Avšak zříceninám Zimbabwe byl i nadále upírán jejich černošský původ. Kolik domněnek o jejich vzniku se vystřídalo! Král Šalamoun zůstával dlouho uchazečem číslo jedna, ale postupem času jej stále častěji nahrazovali Sabejci z jižní Arábie, Féničané i Egypťané. Stáří staveb se odhadovalo nejméně na dva tisíce let, což znamenalo značný krok zpátky ve srovnání s Portugalci, kteří v 16. století nepochybovali, že Zimbabwe vyrostlo za panování monomotapy.
Jako hlas volajícího na poušti znělo prohlášení profesora F. C. Selouse, vynikajícího znalce Afriky, který tvrdil, že některé africké kmeny ještě dnes budují kamenné stavby stejného typu. Roku 1905 se Britská vědecká společnost rozhodla tento problém objasnit a vyslala ke zříceninám Zimbabwe zkušeného archeologa Davida Randalla Mac Ivera. Jeho zpráva označuje jakékoliv domněnky o mimozemském nebo starověkém původu Zimbabwe za naprostý nesmysl. Předpokládá, že pevnost postavili Afričané ve 14. a 15. století.
Zdálo by se tedy, že otázka je uzavřena. Bohužel celá řada vědců a amatérských historiků v Anglii, ale především v Rhodesii a jižní Africe, přijala Mac Iverovu zprávu velmi nepřátelsky. Jejich odpor byl tak silný, že roku 1929 bylo nutno vyslat další výpravu, kterou tentokrát vedla dr. Gertruda Catonová-Thompsonová. Na základě svého výzkumu napsala dr. Catonová-Thompsonová knihu Kultura Zimbabwe, klasické dílo základního významu, v němž se zcela připojuje k Mac Iverovým závěrům. Podle ní vznikly stavby v době odpovídající evropskému středověku a jejich tvůrcem byl bantuský lid. Další vykopávky s použitím uhlíkové a radioaktivní analýzy potvrdily, že první stavby v Zimbabwe vznikly v 6. až 7. století našeho letopočtu a že pevnosti lidé opustili přibližně v roce 1750. To však ještě neznamená, že by zastánci teorie o „zemi Ofir“ složili zbraně. Vznikla i přepychová publikace o Zimbabwe, vydaná v roce 1975 v Jihoafrické republice. Autor knihy nelitoval námahy ani času, aby opět vyvolával k životu stíny Féničanů a jiných „ušlechtilých bělochů“.
Jedna důležitá otázka však zůstává dodnes nevyřešena. Nevíme totiž přesně, kdo Zimbabwe postavil. Existuje několik teorií, které spojují vznik komplexu s tím či oním africkým národem. Ovšem ve staré Africe docházelo k častému stěhování kmenů a národů, směřujících především na jih. Z toho období však nemáme žádné písemné památky, a proto nelze s jistotou říci, kdo vlastně se stavbou Zimbabwe začal.
Nejspíše má pravdu dr. Catonová-Thompsonová, která považuje za zakladatele Zimbabwe a za jeho první stavitele bantusky mluvící Tongy. Kolem 12. století byli tito předkové dnešních Bantuů pokořeni nebo vytlačeni lidem ze skupiny šonské, jejichž vládce nesl titul monomotapa. Ve stavebních pracích v Zimbabwe i na jiných místech pak pokračovalo i Monomotapovo království. Vznikají kamenné pevnůstky i budovy v Naletali, Regině, Khami a jinde. Území na jih od Limpopo je poseto stovkami osad i pevností. K této nebo příbuzné kultuře patří i nekropole v Mapungubwe.
Monomotapův stát se zhroutil koncem 17. století. Do tohoto období spadá poslední rozmach pevnosti v Zimbabwe, kterou tentokrát přestavoval a rozšiřoval vládce, který nyní už nesl titul mambo či changamire. Potom se však objevili noví dobyvatelé a Zimbabwe bylo opuštěno…
Budoucnost tento obraz určitě doplní a zpřesní na základě nových vykopávek a výzkumů. Zimbabwe však v každém případě zůstane pozoruhodným památníkem africké minulosti, jedinečným komplexem, vytvořeným africkým lidem bez cizích vzorů.
Závěr
