Zimbabwe – Zlaté doly krále Šalamouna (1)

Tajemná černošská civilizace.
Podobně jako mnohé jiné vyprávění o Africe, začíná i toto nahlédnutím do zápisků jednoho Portugalce.

„Uprostřed tohoto území,“ píše da Goes, portugalský cestovatel z 16. století, když hovoří o té části Afriky, kde se nyní rozkládá jižní Zimbabwe, „stojí pevnost, vystavěná z velkých a těžkých kamenných kvádrů. Je to velice podivuhodná a dovedně zbudovaná stavba, neboť podle zpráv není nikde vidět ani stopy po maltě, která by kameny spojovala … Na jiných místech této roviny stojí další pevnosti, zbudované stejným způsobem a v každé z nich sídlí královský zmocněnec…“

První zprávy o Zimbabwe, s nimiž se setkáváme ve spisech z oné doby, jsou převzaty od obchodníků z východního pobřeží Afriky, kteří často navštěvovali „království monomotapy“ (což je titul krále, kterého Portugalci nazývali benematapa), mocný stát středověké Afriky. Také Portugalci začali později toto království navštěvovat.

Avšak ty, kteří sem z Evropy přišli ještě později, už vyprávění o králích ani jejich pevnostech nezajímalo. Evropané vysávali z Afriky její bohatství, hromadně odváželi především otroky. V průběhu dalších staletí do Evropy žádné další zprávy o tajemných pevnostech nepronikly.

Teprve před sto lety zabloudil potulný lovec Adam Renders (1) do údolí řeky Limpopo a ve vzdálenosti tří set kilometrů od řeky objevil v houštinách zříceniny obřích kamenných staveb. Nedokázal je však ani pořádně popsat, protože nikdy předtím nic podobného nespatřil. Teprve o několik let později se do stejných míst dostal německý geolog Mauch (2), který s naprostou jistotou prohlásil, že to, co viděl, byla kopie chrámu krále Šalamouna a v údolí pod ní napodobenina paláce, ve kterém bydlela královna ze Sáby za své návštěvy v Jeruzalémě.

Těžko říci, jak Mauch přišel na onu teorii o chrámu krále Šalamouna a přechodném sídle královny ze Sáby. Evropa však tehdy planula zájmem o Afriku, kterou si právě mezi sebou dělily evropské mocnosti a pověsti o Mauchových objevech vyvolaly senzaci. Nepochybně právě z nich čerpal anglický spisovatel R. Haggard inspiraci pro svůj slavný román Doly krále Šalamouna. (3)

Roku 1890 se v údolí řeky Limpopo objevil oddíl Angličanů a potvrdil věcné údaje z Mauchova tvrzení. V oněch místech se skutečně tyčily mohutné kamenné stavby, ale kmeny, které žily v jejich bezprostředním sousedství, neměly ani představu, kdo a kdy je mohl postavit.

Za vojenskými oddíly přišli na území Šonů a Ndebelů i první bílí osadníci. Půda tu byla úrodná a podnebí mnohem příznivější než v západní Africe. Osadníci se ve svém poměrně samotářském životě utěšovali myšlenkou, že nejsou prvními kolonizátory těchto končin. Vždyť už král Šalamoun se pokoušel připojit tato území k zemím své koruny. „Konečně stanul Angličan v zemi Ofir,“ napsal jeden z nich, „a brána k pokladnici starověku se mu otevřela.“

Představa, že právě zde leží biblická země zlata Ofir, se ovšem nezrodila v hlavách Angličanů. Když Vasco da Gama vyslýchal Zandže, zajaté u mosambických břehů, vypověděl jeden z nich na mučidlech, že zlato, které proudí z Afriky do světa východním přístavem Sofala, pochází skutečně z hlubokého vnitrozemí kontinentu. Sám prý viděl staré knihy a svitky, z nichž vysvítá, že se těží právě v těch dolech, odkud jednou za tři roky dostával zlato i král Šalamoun.

Když se tyto zprávy dostaly až k portugalskému králi Manuelovi Šťastnému, okamžitě nařídil podniknout všechno, aby veškeré zlato šlo do jeho pokladnice. Proto od roku 1489 nese Sofala v portugalských úředních dokumentech přídomek „země, v níž se nacházejí zlaté doly“.

Portugalští králové ovšem nikdy nedostávali z Afriky tolik zlata, kolik by si přáli. Překáželi jim v tom konkurenti, místní obchodníci. Bylo jich příliš mnoho, než aby se dali snadno zlikvidovat. Hlavním nepřítelem portugalského krále však byli jeho vlastní poddaní. Podle propočtů zůstávaly v kapsách úředníků a velitelů pevností plné tři čtvrtiny zlata, přicházejícího z Afriky.

Legendy o Ofiru (4) se znovu zrodily na počátku našeho století. Zlatá horečka, která propukla v Mašonsku a Matabelsku, nijak nezůstávala pozadu za kalifornskou nebo aljašskou, ale neměla svého Breta Harta nebo Jacka Londona, a proto o ní mnoho nevíme. Připomeňme tedy, že kolem roku 1900 tu bylo zaregistrováno 114 tisíc nároků na zlatonosné dílce, především na místech starých štol, které se zlatokopům zdály být nejjistější cestou k bohatství Ofiru. Za několik let nezůstalo po těchto štolách ani stopy. Zlata se však našlo velmi málo, protože bylo většinou dávno vytěžené. Nicméně se zlatokopům podařilo zničit všechny staré tavící pece, dílny i příbytky kovkopů.

Pak teprve přišly na řadu zříceniny starých pevností a paláců. První, koho tam napadlo hledat poklady krále Šalamouna, byl jistý Posselt. Roku 1888 prolezl zříceniny Zimbabwe, ale zlato nenašel. Vykopal pouze několik sošek ptáků z mýdlovce (steatitu), které v jeho domorodých průvodcích budily posvátnou hrůzu.

Poprvé Posselt uviděl pevnost Zimbabwe z vrcholu skalnatého hřebene, který se jako krokodýlí hřbet zvedá nad údolím. Pevnost, kterou Mauch považoval za chrám krále Šalamouna a kterou archeologové později nazvali akropolí, byla postavena na hřebeni tak, že jednotlivé skalní výběžky, spojené zídkami z neotesaných kvádrů, tvořily její součást. Desetimetrová hradební zeď pak klesá po svahu a půlkruhem obtáčí velké vnitřní nádvoří. Na vrcholu zdi se zachovaly pahýly sloupů. Uvnitř pevnosti byla řada prostor, kde v případě nebezpečí nacházeli úkryt obyvatelé údolí.

A právě odtud, z výšiny, se otevřel pohled na podivuhodnou elipsovitou stavbu, samotné Zimbabwe, stojící uprostřed rozvalin.

Odkazy

(1) http://en.wikipedia.org/wiki/Adam_Render
(2) http://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Mauch
(3) http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Rider_Haggard
(4) http://en.wikipedia.org/wiki/Ophir * Zlatá země Ofir. ZaZ, 

Pokračování