Obří ptáci a jiné létající příšery

»V povětří zašumělo a bylo cítit prudké vanutí větru jako před bouři. To bylo od letu ptáka Noha, jak se blížil k Jantarové hoře na ohromných perutích.

Když se pak ukázal nad horou, to jako by nesmírný mrak se tam vznášel. Okamžik spočíval Noh vysoko v povětří na rozpjatých křídlech, pak vraz se dolů spustil, a sebrav Brune víka, jako by zrnéčko bylo, vznesl se do povětří a letěl pryč.“

Tak jako v Jiráskově pověsti o Bruncvíkovi se obří ptáci i různé létající a opeřené příšery objevují v pohádkách i povídkách poměrně často. Pravda, Bruncvík se ke svému zachránci nezachoval právě nejlépe – pobil mu mláďata ve hnízdě – ale nebylo zbytí, šlo mu o život. Však také tahle opeřená monstra většinou nepůsobí sympaticky.

Kde se ale vzala myšlenka o vzdušných obrech jako je Noh či další bájný pták Fénix?

Nedivil bych se, kdyby to bylo v Jižní Americe, kde se v nepřístupných Andách hojně vyskytují obrovští kondoři až s třímetrovým rozpětím křídel (největší známý žijící pták je druh albatrosa s rozpětím 3,3 m), ale v Evropě, kde maximálně tu a tam poletuje nějaký ten orel? Že by přece jen fungovala ona pověstná »paměť lidstva, tedy vzpomínky na doby, kdy se ještě žádný člověk na světě neobjevil? Jistě, v druhohorách žili ptakoještěřl obrovských rozměrů jako pterodaktylové či pteranodoni, ještě v třetihorách existoval Forrarachus, pták podobný pštrosu (nelétal), který byl obávaným dravcem a působil jako ztělesněná smrt. Jenomže ty žádný člověk nikdy nemohl spatřit, vymřeli dávno předtím, než se objevil náš první opičí předek. Že by tedy některý z exemplářů přežil v odloučeném koutě světa až do dnešních dob? Kdo ví, možné je skoro všechno a rozhodně nejsou všechny záhady zdaleka probádány, nemluvě o jejich alespoň částečném objasnění.

NAPADENI ORLY

Pravěké mýty vyprávějí o velkých ptácích, kteří napadali a lovili lidi pro svou potravu, ale orni-tologové tomu příliš nevěří. Co si však myslet o případu, který se odehrál v Tipah County v americkém státě Missouri?

• »Před několika dny se odehrála v blízkostí školy tragická příhoda,*; vypráví místní učitel. „Již dlouho předtím byly potíže s divokými orly, kteří terorizovali krajinu a lovili i domácí zvířata jako husy, kachny a dokonce i prasata. Ale nikdy se ještě nestalo, aby se odvážili i na děti, až teď. Obrovský orel se spustil střemhlav z oblohy, uchopil osmiletou Jemmie Kenneyovou do drápů a snažil se s ní odletět. Ostatní děti zůstaly jako přimrazené. Vyběhl jsem rychle z domu a snažil se vysvobodit dítě z dravcích pařátů. Po velkém boji, kdy mě orel několikrát citelně udeřil svým zobákem, se mi to podařilo. Hluboké rány, která malá Jemmie utrpěla, byly však tak vážné, že po několika dnech na svá zranění zemřela.«

Tohle ovšem nebyl první případ, kdy bylo dítě napadeno orlem. Stalo se to například i v roce 1838 ve Švýcarských Alpách. Tam byla dívka jménem Marie Delexová unesena tímto dravcem přímo ze středu svých přátel. Byl podniknut masový lov na orly, ale v jejich hnízdech byly nalezeny jenom zvířecí kosti. Veškeré hledání bylo dlouho marné, až konečně po dvou měsících bylo v jedné skalní soutěsce objeveno zohavené a zčásti oklované tělo.

Svanvild Hantvigsenová z Norska zase vzpomíná, že když ji jako tříletou holčičku napadl orel, vyvázla jenom díky pozornosti kolemjdoucích lidí, kteří ptáka zahnali. Měla štěstí, vyvázla jenom s roztrhanými šaty.

Znovu a znovu, dnes jako kdysi, slýcháme o podobných příhodách.

Kde se berou tyto nestvůry? Podle vykopávek z Argentiny, Mexika i jižních částí USA vymřel obrovský kondor, který měl rozpětí křídel až 750 cm, tělo měřilo 330 cm a vážil 72-76 kg, poměrné nedávno – před 10 000 lety. Vyprávějí o něm i indiánské pověstí, jmenuje se v nich Piasa. Ještě v sedmnáctém století byl znatelný jeho obraz na skalní stěně poblíž města Altona v Illinois, později byl však zničen. Dokonce prý byl jeden exemplář viděn ještě začátkem devatenáctého století v Pennsylvanii. Jednalo se zřejmě o Piasu, jenom o něco menší – rozpětí prý měl »pouhých« pět a půl metru.

LÉTAJÍCÍ PŘÍŠERY

V minulých příhodách však vystupovali jenom ptáci, byť úctyhodných rozměrů. Můžeme připustit, že někteří dodnes žijící jedinci jsou větší než normální pták a jsou obdařeni i určitou agresivitou. Jak si ale vysvětlit pověsti o létajících příšerách, často i neopeřených či dokonce s lidským tělem nebo aspoň hlavou?

O jedné takové píše časopis »The Zoologist« z roku 1868. Příhoda se udala v chilském Copiapu.

• »Včera, po páté hodině odpolední, když čekali horníci na večeři, uviděli ve vzduchu něco podivného. Obrovský pták vypadal jako temný bouřkový mrak, přehnal se nad zástupem neobyčejně rychle, ale přesto si lidé i v té krátké chvíli stačili všimnout zvláštní stavby jeho těla. Pera křídel byla sedává, hlavu měl strašidelnou, kulatou, podobnou lidské, s velkýma očima žhnoucíma jako řeřavé uhlíky. Tělo hladké, neopeřené, připomínalo spíše hada pokrytého velkými šupinami, které se kovově leskly v září zapadajícího slunce.“

V roce 1948 v Illinois (USA) bylo zpozorováno podivné létající zvíře velikostí menšího letadla. Nikdo ho bohužel nepopsal, nevíme tedy jak vypadalo. Podobný případ se udal o půl století dříve v Tombstone (Arizona), tentokrát o něm ovšem napsal místní list Tombstone Epitaph.

• »Dva lovci zastřelili v poušti bytost, která vypadala jako neuvěřitelně obrovský aligátor s křídly. Měřila prý osmadvacet metrů a rozpětí křídel bylo více než dvojnásobné. Mělo po těle šupiny, na křídlech pak peň. Tlama byla obrovská s ostrými zuby.«

Článek bohužel nepraví (ach, ti novináři z dávných dob), co se s touhle neskutečnou potvorou stalo dál, zda ji viděl ještě někdo jiný, dokonce ani nevíme.zachovala-li se její kostra, či zda ji po celé poušti roztahali vlci a kojoti. Zřejmě však jde o »mysliveckou latinu«, anebo se slavní lovci často posilovali whisky. Takhle obrovské zvíře by jen těžko unikalo pozornosti místních obyvatel, a že by bylo jen jedno jediné svého druhu, je krajně nepravděpodobně.

ĎÁBEL Z JERSEY

Všechno začalo v lednu 1909 v americkém New Jersey. Kolem druhé hodiny ranní uslyšel farmář John McOwen podivný hluk. Vypráví o tom:

• »Vyhlédl jsem z okna a nevěřil svým očím. Na břehu potoka stál obrovský tvor, nejdříve jsem myslel, zeje to orel, a díval se přes cestu. Pak jsem zjistil, že nejde určitě o žádného známého ptáka, protože hlava příšery byla spíš koňská. Křídla měla dlouhá a silná, nohy krátké, a navíc byly čtyři. Stál na delších zadních, přední měl pokrčené před tělem, byly to spíš ruce. Křik byl hrozný, něco mezi pištěním a vřeštěním.“

Že by noční můra rozespalého farmáře? Ovšem zvíře vidělo postupně více lidí, takže se určitě nejednalo o špatný sen. Navíc se podařilo jednomu manželskému páru pozorovat tuto záhadu hodně zblízka téměř deset minut. Příšera byla prý pokryta šupinami dlouhými kolem šedesáti centimetrů. V širém okolí se obyvatelé začali strachovat o život, rolníci brousili kosy, zatímco lovci nabíjeli pušky. Ještě několik dní rozsévalo záhadné zvíře strach, a potom zmizelo tak, jako se objevilo. Kam, nikdo neví a dodnes to nebylo zjištěno.

Kde se líhnou pravěké nestvůry či jejich potomci? Je vůbec možné, aby se zachovala druhohorní zvířata až do dnešních dob? Nikdo neví. Zatím o nich víme jen z nedůvěryhodného vyprávění lovců a farmářů či z kusých novinových zpráv, které ovšem byly napsány na stejných podkladech. Zajímavé je, že se neobjevila ani jedna kostra, dokonce ani jedna šupina či pero mladší než oněch zmíněných deset tisíc let. A že by při rozměrech těchto oblud je někdo přehlédl, je skoro nemožné.

Příroda však skrývá před námi ještě lecjaká tajemství a zřejmé chystá i překvapení. Jak pro vědce, kteří těmto báchorkám nevěří (ovšem vyvrátit či alespoň částečně je objasnit se jim dosud nepodařilo), tak i pro ostatní z nás. Zatím nám nezbývá, než si říci, že je mezi nebem a zemí ještě mnoho věcí, o kterých nevíme a jenom je tušíme.

Jaroslav KOPŘIVA

ZN, 4.11.1994, archiv ZaZ