Co byl skutečně „tunguzský jev“?

Ani meteorit, ani kometa, tím méně Nikola Tesla neměl nic společného s obrovskou katastrofou, k níž došlo 30.června 1908 na Sibiři
Tato záhada trvá už přes 100 let.

30.června (17. června podle starého kalendáře) 1908 na Sibiři, v korytu řeky Tunguska, severně od vesnice Vanavara, došlo k události globálních rozměrů.

Létaly zde ohnivé koule, silné poryvy větru pokácely les, otřásala se země.
Soudě podle prvních ohlasů v novinách, původně existovaly tři verze tohoto fenoménu: meteorit, kulový blesk, (nebo cel¨á jejich série) a zemětřesení.

Ztráty na životech nebyly zjištěny a tak se brzo zapomnělo na detaily. K zapomenutí přispěly další události – světová válka a občanská válka.

Obr. 1: Místo, kde se to všechno stalo

V 20 letech 20. století se však zájem o tunguzský jev oživil. Iniciátorem a vůdcem první větší expedice do nevlídné Tungusky byl geolog Leonid Kulik.

Našel obrovský lesní polom se stojícími stromy v centru bez kůry a větví.

Mnohé stromy z nich byly ožehnuty. Zdálo se, že jedině mimozemské těleso mohlo mít potřebnou energii. Takže v té době zvítězila verze o dopadu meteoritu.

Obr. 2: Leonid Kulik, první badatel „Tunguského meteoritu“. Všimnětě si kalendáře – 30. června

Ve středu polomu byla lesní bažina. Kulik navrhl, že se jedná o kráter po dopadu meteoritu. Ale najít alespoň malý kousek meteoritického materiálu e nepodařilo ani Kulikovi, ani jeho následovníkům.

Válka a smrt Kulika pozastavily rozsáhlé výzkumy.

Výsledky předválečného výzkumu shrnul žák Kulika a účastník jeho expedice Jevgenij Leonidovič Krinov, který publikoval v roce 1949 knihu „Tunguský meteorit“, za kterou v roce 1952 obdržel Stalinovu cenu.

Nicméně, v mnoha bodech se výklad nehodí do pravdivého obrazu událostí, ale přece jen – byly vysvětleny některé jevy, soustředěno svědectví negramotných svědků, a to vše dokresleno jen do jediného tělesa, táhnoucího za sebou chvost dýmu.

Obr. 3: Polom lesa v epicentru výbuchu, vyfotografované během Kulikovovy expedice.

Meteoritická hypotéza tunguzské exploze si v Sovětském svazu a nakonec i v celém světě získala status konečné pravdy. Miliony lidí ji přijali a dostala se do encyklopedií a učebnic.

V 50. letech bylo možné začít s novou fází výzkumů.

K. Florenskij, N. Vasiliev, G. Plechanov, a další významní vědci vyvinuli obrovské úsilí, aby se prozkoumal tunguzský problém.

Bylo shromážděno mnoho věcných materiálů, ale také bylo zjištěno, že k explozi došlo ve výšce, a těleso na zem nedopadlo. To znamenalo, že pojem „meteorit“, v tomto případě není správný – neboť meteorit je kosmické těleso, které dopadlo na zemský povrch.

Tehdy bylo navrženo, že se jednalo o jádro ledové komety, které se vypařilo při aerodynamickém ohřevu v atmosféře. Ale i v tomto ohledu nebylo dosaženo rozhodujícího důkazu, který by hypotézu potvrdil.

Vznikly tak stovky jiných hypotéz, ale žádná z nich nevysvětluje celé řady okolností.

Takže co se ve skutečnosti stalo? Všechny verze tunguzské události, tak nebo onak nesouvisí plně s některými jeho okolnostmi.

Obr. 4: Proč nepadly všechny stromy?

To může být důvodem k tomu, aby se vědci vrátili k původní verzi událostí, kdy, kromě meteoritu, se uvažovalo o kulovém blesku (nebo jejich celé sérii) a zemětřesení? Tímto směrem se ubírají úvahy fyzika Andreje Olchovatova z Moskvy. Domnívá se, že hlavní příčinou tunguzské události bylo opravdu zemětřesení.

Okolnosti této události v moderní literatuře jsou popsány zkresleně, protože jsou vylíčeny pod prizmatem převládající hypotézy o dopadu meteoritu. Proto je nutno věc prozkoumat znovu a co možno maximálně objektivně.

Takže u obce Vanavara, v oblasti dávných sopečných trubek, došlo ke katastrofě. V okruhu více než 600 km od středu dění se otřásla země. Seismické vlny tohoto jevu byly zaznamenány seismografy v Taškentu, Tbilisi, Jena (Německo). Seizmograf Irkutské meteoobservatoře v 7 hodin 17 minut místního času zaregistroval zemětřesení, kterému bylo přiděleno číslo 1536.

Základních pozemních úderů bylo několik. Zemětřesení bylo doprovázeno vzdušnými výbuchy takové síly, že zvuk byl slyšet do okruhu 1200 km, a přístroje zaznamenaly, že vzdušná vlna dvakrát oběhla Zemi. O pár minut později, po sérii výbuchů byly zaregistrovány poruchy geomagnetického pole, které trvaly asi čtyři hodiny.

Anomální nebeské jevy začaly ještě před 30. červnem 1908. Na střední Volze byly 17. – 19. června 1908 vidět polární záře. Od 21. června 1908 na mnoha místech Evropy a západní Sibiře byla obloha při svítání plná pestrobarevných oblaků. V noci z 30. června na 1. července 1908 od Sibiře do západní Evropy prakticky nebyla temná noc, nebe osvětlovaly stříbřitá zářící oblaka. K 4.červenci 1908 tyto anomálie v podstatě ustaly.

Mnozí vyděšení svědci viděli ráno 30. června 1908 v jižní části střední Sibiře létající ohnivé koule. Každý pozorovatel viděl jednu kouli, ale jeho směr se lišil podle míst pozorování – zejména k epicentru jevu.

Mnozí viděli na obloze pohybující se velké barevné pruhy nebo ohnivé sloupy a kruhy, a po jejich zmizení následovaly exploze. Jiní slyšeli silný hluk, aniž by byl vítr nebo bouře.

V tajze byly povaleny stromy do kruhu o poloměru 30 km a byla spálena vegetace. Energie vzdušného výbuchu, odhadovaná podle radiálního náklonu stromů se odhaduje na 10-40 megatun TNT (asi 1000 hirošimských bomb).

Jak ruské noviny psaly o tomto jevu:

• „17. června ráno, na začátku 9 hodiny ráno, u nás pozorovali jakýsi neobvyklý přírodní jev. V obci N-Karelinském … rolníci viděl na severozápadě, poměrně vysoko nad obzorem, nějaké mimořádně silně (nebylo možné pozorovat) svítící bělomodré těleso, pohybující se po dobu 10 minut dolů. Těleso mělo tvar „roura“, tj. válcové. Obloha byla bez mráčku, jen těsně nad obzorem, na stejné straně, na které bylo pozorováno světelné těleso, byl nápadně malý temný mrak. Bylo horko a sucho. Po přiblížení se k zemi (lesu), třpytící se těleso se rozlomilo, na tomto místě vznikl obrovský oblak černého kouře a bylo slyšet velmi silný zvuk (ne hrom), jakoby od velkého zřícení skal nebo dělostřelecké palby. Všechny budovy se otřásly. Všichni vesničané vyběhli v panice na ulici, ženy plakaly, všichni si mysleli, že bude konec světa … V té době v Kirensku někteří pozorovali na severozápadě jakoby ohnivě červené koule, pohybující se podle svědectví některé vodorovně, a podle svědectví jiných osob – velmi šikmo … Tento jev vzbudil hodně dohadů. Někteří říkají, že je to obrovský meteorit, jiní – že se jedná o kulový blesk (nebo jejich celou jejich sérii).“ (Noviny“ Sibiř „/ Irkutsk / 2. červenec starého kalendáře 1908).
• „V provincii Kansk – jenisejsé gubernii 17. června o deváté hodině ráno bylo zemětřesení. Následoval hluk z podzemí, dveře, okna, lampy u ikon – to vše se houpalo. Bylo slyšet dunění děl, jako od vzdálené dělostřelby. Po 5-7 minutách následovala druhá rána, silnější než ta první, doprovázená stejným rachotem. O minutu později další ráda, ale slabší než první dva.“ (Noviny „Hlas Tomska“ 15. července (st. kalendář) 1908).

Ve stejné době, obyvatelé Vanavary (65 km od epicentra) viděli v severní části oblohy oslepující kouli, která se zdála jasnější než slunce. Ten se změnil na sloup ohně. Země se otřásla pod nohama, rachot se opakoval mnohokrát, jako hrom. Budovy se třásly, vznikla panika mezi obyvatelstvem.

Semjon Semjonov, místní obyvatel, řekl: „Najednou se na severu obloha rozdělila na dvě části, a v něm široko a vysoko nad lesem se objevil oheň, který pokryl celou severní část oblohy. V tuto chvíli jsem pocítil takové horko, jako by na mě začala hořet rubáška. Chtěl jsem ji servat ze sebe, ale obloha zatemněla, a ozvala se těžká rána. Srazila mě z verandy o tři sáhy.

Po úderu začal rachot, jako by z nebe padaly kameny nebo se střílelo z děl, země se třásla, a když jsem ležel na zemi, tiskl si hlavu, ve strachu, že mi ji ty kameny rozbijí.

V ten moment, kdy se otevřelo obloze, od severu se přihnal horký vítr, stejně jako z děla, který zanechal stopy na zemi v podobě rýh a cestiček.

Pak se ukázalo, že mnohá skla v oknech byla rozbita, a ve stodole byla přelomena železná závora u zámku na dveřích.“

Obr. 5: Tak si v roce 1939 představoval tunguskou událost umělec Nikolaj Fedorov, člen poslední expedice Kulika

A jak to vypadalo v blízkosti epicentra? Očití svědci hovoří o tunguzské události odlišně

To ráno bratři Čučanča a Čekaren spali ve svém stanu.

Náhle se ozval svist a hluk jakoby padajících stromů. Okamžitě následoval hrom a silný vítr porazil stan. Zpod padlých větví jeden z bratrů viděl nad horou blesk a hned uslyšel silný úder hromu.

Když se bratři dostali ven, udeřil potřetí blesk v jiném místě oblohy. Znovu hrom a vítr, který je srazil k zemi. Všude kolem hořely a padaly stromy. Náhle se objevil čtvrtý blesk nad jejich hlavami. Byl i pátý, ale někde po straně.

Ulkigo měl jiný zážitek

Probudil se ve stanu proto, že náhle začali výt psi a plakaly děti.

Za chvíli se začala třást země, stan se houpal, bylo slyšet zvuk střelby. Když Ulkigo vyskočil ze stanu, viděl, jak se na bezmračné obloze zablesklo a zazněl hrom. Stromy padly, hořel les i tráva. Bylo tam hodně kouře a horko.

Ostatní pamětníci říkali, že voda ze země tryskala jako z fontány (a trvalo to několik dní), voda v jezeře se točila dokola, byl cítit pach síry, v místě exploze vzniklo rašeliniště a v některých místech byly vyvrženy kusy země a ležely vedle.

Obr. 6: Členové Kulikovy expedice kopali v zemi, aby nalezli meteorit. Ale nikdy ho nenašli. A nenašli ho dodnes.

Charakteristické rysy tohoto jevu

Vědci se domnívají, že zdroj jevu by mohl být v nitru Země…

Charakteristické rysy tohoto jevu

1) na obloze byly pozorovány světelné objekty (koule, sloupy, válce), stejně jako mhohobarevné pruhy a kruhy, pohybující se v různých směrech
2) před začátkem zemětřesení probíhaly vzdušné výbuchy;
3) proběhlo silné proudění tepla, popálil lidi i stromy;
4) opakované výbuchy ve vzduchu byly spojeny s bleskem;
5) hlavní fáze jevu trvala déle než 10 minut;
6) jevu předcházely nebeské anomálie po celé Eurasii a trvaly i po něm.

Záření z podzemí

Američtí vědci z Denveru v laboratoři zjistili, že žulové kostky vystavené vysokým tlakem, vyvolávají elektromagnetické záření a na jeho hranách vznikají elektrické potenciály.

Proto je možné, že z hlubin vychází proud elektromagnetického záření, vyvolaný obrovským statickým tlakem a tektonickými procesy nestacionárními a dynamickými (třením desek, vznikem zlomů, atd.).

Tento proud vychází na povrch planety a prostupuje celou atmosférou až do ionosféry.

V roce 1979 bylo zjištěno, že při letu nad silným zemětřesením přístroje družice „Interkosmos-19“ zaznamenaly značný elektromagnetický šum.

A dokonce ionosférické poruchy začaly už několik hodin před zemětřesením.

Obecně lze říci, že neobvyklé události před zemětřesením a po něm probíhaly na všech úrovních atmosféry i na zemského povrchu.

Při zemětřesení v Číně v roce 1976 (rekordní počet úmrtí), po dobu 5 hodin před prvním otřesem, noční obloha po dobu 20 minut svítila jako ve dne.

A po půl hodinách probíhaly silné záblesky (nejprve červený, pak stříbrný a modrý, a nakonec oslnivě bílý), který připomínal atomový výbuch. Mnoho bílých a červených světel bylo vidět na stovky kilometrů daleko. Po zemětřesení byly některé části stromů a zahradních rostlin ožehnuté.

V roce 1999, při zemětřesení v Turecku, se na obloze po dobu 5 – 20 minut rozsvěcovaly kruhy a trojúhelníkové tvary, barvy bílé, žluté, červené a modré.

Těsně před zemětřesením se mořská voda ohřála a začala svítit červeně, i když v místě není žádná podvodní sopka.

Američtí a indičtí vědci na základě analýzy satelitních snímků zjistili, že nad epicentrem zemětřesení v Indickém oceánu v roce 2004 ve vodě vznikly světle zelené skvrny, které zmizely po zmírnění napětí v zemské kůře. Fytoplankton se totiž ohřevem vody šířil v těch oblastech oceánu, kde napětí v zemské kůře narostlo.

Rozmanité struktury litosféry a procesy, které v nich vznikají při tektonické aktivitě, vytváří obrovské množství forem elektromagnetických proudů a vírů, které vchází do ovzduší. Tyto silné víry mohou způsobit ionizaci vzduchu a vytvoření plasmoidu v takové podobě, jaký je tvar víru. Nejčastěji se jedná o kouli, ale může vzniknout i disk, válec, toroid. Plazmové těleso může zaniknout vybitím a nebo výbuchem.

Víry vznikají v zemi a vytváří plasmoid v atmosféře, který se v zásadě neliší od kulového blesku, jež získal vědecké uznání před padesáti lety.

Anglický profesor B. Goodlet kdysi sledoval, jak ohnivá koule velikosti pomeranče se ponořila do 16-ti litrové nádoby s vodou a přivedl ji do varu. To umožnilo určit hodnotu energie obsažené v tomto kulovém blesku přibližně na 5 miliónů joulů na litr objemu.

V ostatních případech malé výbuchy kulových blesků zničily věci a zabíjeli lidi nebo zvířata.

Nyní by bylo možné spočítat, jak velký by byl ohnivý kulový blesk, jenž by byl odpovědný za tunguský jev.

Obec Nižhněkarelinskoje se nachází 460 km od epicentra. Pokud je možné sledovat zářící válec z této vzdálenosti na horizontu, musel by být ve výšce asi 15 km vysoko. Rolníci viděli tento objekt na počátku fenoménu dokonce „vysoko nad obzorem.“ Pokud bychom za „vysoko“ brali odhad úhel 6 stupňů (tj. 12 zdánlivých průměrů Slunce), pak by výška jevu musela být asi 60 km.

Během 10 minut objekt sestoupil na horizont (tj. na výšku 15 km), kde i začaly výbuchy.

A jaká byla velikost světelného objektu? Rolníci ho viděli jako svislý válec.

Rozlišení lidského oka – asi jedna oblouková minuta, což umožňuje na vzdálenost 460 km pozorovat 100 metrový objekt jako jeden bod. Ale obyvatelé této obce neviděli jen bod nebo čárku, ale objekt ve tvaru válce!

Předpokládejme, že průměr válce odpovídá 2 elementům rozlišení, a výška – 10.

Průměr takového válce by tedy mohl být nejméně 200 m, a výška – 1000 m!

Celkový objem takového válce je 30 milionů metrů krychlových.

Vzhledem ke známé hodnotě energie v kulovém blesku, plná energie tohoto tunguzského válce by byla více než 10 na 17 Joulů, což přesně odpovídá 20 megatunám TNT. A to je přesně tolik, kolik energie je potřeba pro polom lesa v okruhu 30 km.

Mimochodem, celková energie elektromagnetického záření během zemětřesení je pravděpodobně srovnatelná jako energie seismických procesů tohoto zemětřesení.

Proto můžeme říci, že zemětřesení na Tungusce bylo o síle asi 8 stupňů.

Tunguzské těleso a Nikola Tesla?

V roce 1996 se ve Spojených státech publikoval článek, že Tunguzský meteorit byl umělý jev a jeho autorem byl Nikola Tesla (1856-1943) – zakladatel moderní elektroenergetiky.

Vedle New Yorku postavil laboratoř s elektrárnou o výkonu 300 kW a věž „Wardencliff“ (http://www.prc.at/), vysokou 60 metrů s dvacetimetrovým diskem na vrcholu. Pod věží byl prokopán kanál, ve kterém byly instalovány vysokorychlostní vibrátory.

V noci 15.června 1903 se rozzářilo nebe, a to nejen na Long Islandu, kde byla Teslova věž, ale i nad částí Atlantského oceánu. Z vrcholu zařízení do oblohy šlehaly elektrické výboje, z lidí vycházela tajemná záře.

Díky rezonanci se Teslovi podařilo vybudit silné přírodní zdroje energie, obsažené v ionosféře a litosféře planety.

Ale v roce 1905 Tesla náhle opustil laboratoř, a to i bez ohledu na smlouvu. Jak se uvádí v jeho biografii, nikdy se sem nevrátil. Je možné, že by měl něco společného s ničivými událostmi na druhém konci Země?

Nebo si včas uvědomil, jak před několika lety v jeho laboratoři v New Yorku vibrátor, připojený k rámu stavby, jehož frekvence se shodovala s rezonanční frekvencí budovy, vyvolal její otřesy a houpání natolik, že to zasáhlo i sousední budovy. Tesla kladivem rozbil vibrátor, neboť jinak by se zhroutila celá stavba.

Policistům a hasičům řekl, že to bylo přirozené zemětřesení. Lžím renomovaných vědců se věří.

Možná, že se Teslovi životopisci mýlí, a po 3 letech se tajně vrátil do laboratoře na Long Islandu, a provedl pokus, který vyvolal tunguzské události? Jenže to by musel zapnout svou elektrárnu, spálit metrák uhlí za hodinu, aby za pomoci věží aktivizoval nějak zemskou ionosféru a litosféru.

Obr. 7: Věž Wardencliff měla být základním prostředkem pro bezdrátový přenos energie

Je těžké si představit, že házel uhlí do pece a současně spínal obvody a obsluhoval přístroje. K tomu všemu by potřeboval asistenty, které však propustil před třemi lety. Takže udržet v tajnosti návrat šéfa by sotva bylo možné.

Činnost věže, jak známo, provázelo zářící nebe a šňůry blesků. Záření na obloze ve 20:00 newyorského času by bylo možné přehlédnout, ale blesky sotva mohly zůstat bez povšimnutí.

Pokud bychom Teslu obvinili z katastrofy na Tunguzce, byl by velmi překvapen. Vždyť na to, aby se záměrně někam poslalo hodně energie, jedna věž nemohla stačit.

To mělo umožnit až několik takových věží – mělo se jich postavit pět v různých částech Země (Amsterdam, Čína a v blízkosti pólů), ale tento projekt nebyl realizován kvůli nedostatku finančních prostředků a ztrátu zájmů investorů.

Proto ani Tesla není odpovědný za tunguzský jev.

A nakonec to nejdůležitější – tajemství tunguzského fenoménu je plně objasněno

Závěrem může být jen to, že šlo o přírodní jev pozemského druhu.

Každý velké zemětřesení je jedinečné a silné zemětřesení na Tunguzce je jedinečné svým vlastním způsobem.

Zemětřesení číslo 1536, velikosti asi 8 jednotek provázel výtrysk elektromagnetického záření v nitra Země, což vyvolalo kulový blesk s celkovou energií 20 megatun TNT, který skončil svou existenci explozí.

Vytvoření takových rekordních kulových blesků lze vysvětlit díky přítomnosti trubek z prastarého vulkánu, což zformovalo elektromagnetické záření do potřebného tvaru. Před začátkem zemětřesení, a pak – po explozi kulových blesků.

Záře na obloze před zemětřesením bylo způsobeno zvyšujícím se napětím v litosféře a tomu odpovídajícímu výtrysku toku elektromagnetického záření k vybuzení ionosféry. Po zemětřesení rychle začalo klesat.

A jaké koule létaly po obloze?

Takové obvykle létají při mnoha zemětřeseních. Tunguzských koulí různých barev bylo několik a létali v několika směrech, ale nikoli náhodně, ale nad místními aktivními tektonickými zlomy.

Obr. 8 Obyvatel Stavropolského kraje Artěm Simakov vyfotografoval světelný jev před zemětřesením v roce 2007

Toto vysvětlení, na rozdíl od všech ostatních známých hypotéz, odpovídá naprosto všem objektivním okolnostem tohoto jevu a není v rozporu s žádnou z nich. To potvrzuje platnost tohoto vysvětlení.

To znamená, že tajemství tunguzského fenoménu je plně objasněno. Ale to neznamená, že ho není třeba dále studovat. Naopak, odhalení tajemství zaměří úsilí mnoha výzkumníků k dalšímu studiu procesů probíhajících na naší planetě zvané Země.