Papyrus Tulli

Anatomie mystifikace

Pravda o nejslavnějším pozorování UFO ve starověkém Egyptě

Všude, kde se mluví o mimozemšťanech ve starověku, se obvykle odkazuje na Tulliho papyrus, záznam o neobvyklých jevech na obloze, který pořídili písaři faraona Thutmose III. (1481-1425 př. n. l.) před více než třemi tisíciletími. Tento text poprvé publikoval italský egyptolog, princ Boris de Rachewiltz (vl. jménem Luciano Baratti – 1926-1997), autor knih o umění starého Egypta, které ani dnes neztratily na významu.

Obr. Hieroglyfický přepis „Tullyho papyru“

Poprvé byl publikován nikoli v odborném časopise egyptologů, ale v časopise Fortean Society, Doubt. Boris de Rachewiltz jej prezentoval poměrně skromně:

„Posílám vám několik slíbených hieroglyfických příspěvků na forteistická témata, které vás, jak doufám, zaujmou. Další podobného druhu budou brzy následovat. Přepis, který vám posílám, pochází z autentického papyru z Nové říše, který jsem nalezl mezi jinými písemnostmi a dokumenty zesnulého profesora Alberta Tulliho, bývalého ředitele Egyptského muzea ve Vatikánu. Tyto dokumenty přivezl z Egypta, ale po jeho smrti zůstaly nepřeložené a nepublikované. Díky laskavosti jeho bratra monsignora Gustava z Vatikánského archivu jsem měl možnost je přeložit. Tento přepis je součástí královských análů z doby Thutmose III (1504-1450 př. n. l.) a originál je ve velmi špatném stavu. Začátek a konec chybí, text v hieratickém písmu je bledý a s několika mezerami, které jsem ve svém hieroglyfickém přepisu reprodukoval pomocí čísel. Za překladem bude následovat malý komentář. Z celého papyru o rozměrech 20 x 18 cm jsem vybral nejzachovalejší a snad i nejzajímavější část. Posoudit ji však musíte sami.“ [1].

Následuje překlad, který jste již pravděpodobně někde četli. Je uveden ne bez zkreslení v nejméně 70 knihách. Nejnešťastnější jsou tam uvedená míra délky, kterou každý autor používá po svém – „kin“, „loket“ atd.

• „Roku 22, 3. měsíce zimy, v 6 hodin dne….. písaři z Domu života spatřili na obloze blížící se ohnivý kruh. Neměl hlavu, ale jeho dech páchl. Byl jeden prut dlouhý a jeden prut široký. Nemělo to žádný hlas. Jejich srdce se zachvěla a padli na zem. A šli k faraónovi, aby mu o tom pověděli. Jeho Veličenstvo nařídilo, aby… aby vše, co je napsáno ve svitcích vše, co je zapsáno ve svitcích Domu života. Jeho Veličenstvo dlouho přemýšlelo o tom, co se stalo. O několik dní později bylo předmětů více, než kdy jindy. Zářily jasněji než slunce na nebi ke čtyřem sloupům pevnosti…… Mohutné bylo postavení ohnivých kruhů. Faraonova armáda se na ně dívala a Jeho Veličenstvo bylo v jejich středu. Bylo po večeři. Pak se ohnivé kruhy zvedly výš a zamířily k jihu. Z oblohy padaly ryby a ptáci. Takový zázrak nikdo neviděl od založení země. Faraon přikázal, aby bylo zapáleno kadidlo, které by uklidnilo [Ammon-Raovo] srdce… a aby to, co se stalo, bylo zaznamenáno v kronice Domu života… aby se na to navždy pamatovalo.“

Kníže Boris de Rachewiltz samozřejmě rozuměl staroegyptským délkovým mírám a správně je převedl na moderní metry a palce.

„Jak vidíte, létající talíře se poprvé (?) objevily ve 22. roce vlády Thutmose III, tedy asi před 3500 lety. První mezera v papyru byla součástí dalšího zázraku. Domnívám se, že tento papyrus byl součástí knihy uchovávané v tajemné instituci zvané Dům života (o níž psal sir Alan Gardiner) a kterou nyní podrobně zkoumám. Prováděly se v něm magické rituály a školila se v něm zvláštní skupina písařů. Jeden z těchto písařů si poprvé všiml, že se na obloze objevil ohnivý kruh. Za povšimnutí stojí dvě věci: zanechával za sebou nepříjemný zápach a nevydával žádný hluk. Jeho rozměry byly jedna tyč, tedy 100 loktů. Protože loket odpovídá asi 20,6 palce, můžeme soudit, že ohnivý kruh byl velký a dlouhý – asi 50 metrů.“ [1].
V roce 2006 egyptolog Franco Brussini dokázal, že máme před sebou podvrh, který vznikl poskládáním vhodných frází z klasických staroegyptských textů. Většinou byly vypůjčeny z učebnice Alana Gardinera (té samé, kterou zmiňuje de Rachewiltz). „Egyptian Grammar: An Introduction to the Study of Hieroglyphics“ vyšla poprvé v roce 1927 a dodnes se znovu vydává.“ [2].

Brussini vyslovil domněnku, že Alberto Tulli se nechal napálit egyptským podvodníkem, a teprve později si uvědomil svůj omyl. „Ti, kdo navštěvují Egypt, dobře vědí, že v okolí nejoblíbenějších archeologických nalezišť se pasou lidé, kteří se pod rouškou spiklenců snaží naivním turistům prodat „starožitné“ věci. A často jsou velmi dobří. Nevím, jak se jim daří padělky uměle zestárnout, ale někdy je velmi těžké je bez fyzikálního a chemického zkoumání odlišit od originálu.“ [3]

Tento předpoklad je ovšem nepravděpodobný. Profesor Tulli by stěží na první pohled nerozpoznal padělek s chybami, které jsou pro profesionálního písaře nepřijatelné. Na začátku „Tullyho papyru“ je uveden rok faraonovy vlády, měsíc a denní doba, ale chybí den – povinný údaj v každém záznamu tohoto druhu. Egyptolog Edmund Meltzer upozornil, že ve výrazu „faraonova armáda se na ně podívala“ je hieroglyf navíc a věta „takový zázrak od založení země nikdo neviděl“ je napsána gramaticky nesprávně a Egypťanovi by zněla jako mistr Yoda. Jeho kolegové identifikovali několik dalších frází z jiných publikací než Gardinerových, které mystifikátor použil při sestavování „papyru“. [4]

Obr. Analýza „papyru“. Žlutá barva označuje věty převzaté z Gardinerovy knihy, zelená – z jiných publikací, červená – mezery v textu.

V roce 1969 se americký badatel Ronald J. Willis obrátil s dotazem na „papyrus“ na Gianfranca Nolliho, ředitele vatikánského Egyptského muzea. Nolli se vydal za de Rachewiltzem pro vysvětlení a ve svém dopise vylíčil, co slyšel.

Po osobním rozhovoru s editorem zmíněného papyru, profesorem Borisem de Rachewiltzem, Vám mohu sdělit následující.

1) Fragment papyru, který byl nazván „Meteorologický papyrus“ nebo „Tullyho papyrus“, nikdy nepatřil ani Muzeu, ani Vatikánské knihovně;
2) Tento papyrus viděl profesor Tulli v roce 1934 v Káhiře u antikváře Tana;
3) Přepis hieratického textu do hieroglyfického textu provedl (zřejmě kompletně) E. Drioton;
4) E. Drioton vyloučil, že by papyrus měl „magický“ charakter, popisuje pád meteoritu;
5) Tully nemohl papyrus zakoupit kvůli příliš vysoké požadované ceně, takže je možné, že jej zakoupila buď soukromá osoba, nebo káhirské muzeum, nebo je stále v držení výše zmíněného antikváře [5].

Tato verze původu papyru je v rozporu s tím, co napsal de Rachewiltz v roce 1953. V časopise Doubt ujišťoval, že sám pořídil přepis textu z originálu, a popsal jeho fyzické vlastnosti; zde je přepis připisován zesnulému egyptologovi Etiennu Marie-Felixovi Driotonovi (1889-1961).

Obr. Originál dopisu Gianfrancovi Nollimu

Brzy Boris de Rachewiltz sdělil světu třetí verzi, odlišnou od prvních dvou. V dopise, zveřejněném v italském časopise „Il Giornale dei Misteri“ uvedl, že „jsem měl v rukou pouze přepis papyru, který pořídil profesor Tulli s ověřením profesora Driotona, a podle něj jsem provedl překlad. Originál papyru, jak vyplývá z dopisu monsignora Tullyho autorovi, zůstal v Káhiře u antikváře, jemuž patřil, a já jsem nikdy neměl možnost originál ověřit.“ Poslední věta se netýká zesnulého Alberta, ale jeho bratra, kněze Gustava Tulliho. [6].

Obr. Dopis Borise de Rachewiltze redaktorovi Il Giornale dei Misteri

Tři různé verze původu papyru, patřící téže osobě, lze jen stěží přičítat zapomnětlivosti. To, co máme před sebou, je záměrná lež, snaha nějak se vyvléknout z nepříjemné situace. Co mohlo vést uznávaného egyptologa k tomu, aby vytvořil padělek, navíc velmi primitivní a neschopný?

Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. V roce 1953 nebyl Boris de Rachewiltz ještě ani uznávaným, ani egyptologem. Bylo mu teprve 27 let a v té době studoval egyptologii na Papežském biblickém institutu.

Budoucí kníže se narodil 12. února 1926 v Římě a v té době se jmenoval Luciano Baratti. Jak si změnil jméno a příjmení a zároveň získal titul, zůstává záhadou, ale jeho nárok na šlechtický původ nikdo nezpochybňoval. Za Mussoliniho diktatury a v neklidných letech poválečné devastace měl v sobě muž s dobrodružnou žilkou spoustu příležitostí, aby provedl potřebné úpravy svého rodokmenu.
Sám Boris de Rachewiltz o své minulosti raději mlčel, ale máme k dispozici unikátní dokument – autobiografii jeho manželky Mary de Rachewiltz, dcery amerického básníka Ezry Pounda (1885-1972). Pomůže nám pochopit, jaký byl de Rachewiltz člověk a proč publikoval podvrh ve časopise Fortean Doubt.

V polovině minulého století nebyla Fortean Society kroužkem nadšenců pro UFO a anomální jevy. Anomálie všeho druhu pro ně byly jen odrazovým můstkem pro útoky na vědu, společnost a náboženství. Její zakladatelé spřádali plány na kompletní přetvoření Ameriky až do přechodu na nový kalendář, a odpočítávali roky od založení společnosti. Forteáni kritizovali ty, kdo byli u moci, a aktivně zasahovali do politiky, i v době války. Společnost nebyla okrajovým kroužkem – patřili do ní slavní spisovatelé a vědci, včetně Theodora Dreisera (1971-1945), Bootha Tarkingtona (1869-1946), Bena Gechta (1894-1964), Alexandra Woolcotta (1887-1943), Henryho L. Menckena (1880-1956) a dalších významných osobností. Spisovatel Tiffany Thayer (1902-1959), jeden ze zakladatelů společnosti a její tajemník, se s Poundem dobře znal. Činnost forteanů na něj udělala takový dojem, že se o nich zmínil v jedné ze svých básní.

Během druhé světové války žil Ezra Pound, přesvědčený stoupenec Mussoliniho a Hitlera, v Itálii, a pravidelně vystupoval v rozhlase s propagandistickými pořady. Žila tam i jeho nemanželská dcera Mary, která se narodila z básníkova poměru s hudebnicí Olgou Rajovou. V Římě Poundovi pobývali v domě kněžny Trubecké, Bělorusky, která rovněž vedla propagandistický program v italském rozhlase, jenž byl vysílán do Sovětského svazu a Británie. Mary, která se na propagandě nijak nepodílela, prostě jen cestovala do Říma se svým otcem, aby se pobavila ve velkoměstě. V dubnu 1943 Pound natočil další sérii vysílání a odjel, zatímco Mary zůstala a navštívila princeznu na pikniku. Tam se seznámila s Borisem Barattim, mladým mužem, jehož otec byl Ital a matka Ruska. Jak už asi tušíte, jednalo se o našeho hrdinu, který ještě nedokončil svou proměnu v prince Borise de Rachewiltz. Marie vzpomínala, že měl bohatou fantazii, a už tehdy měl rád mytologii a starověkou historii.

Po jejich prvním setkání na něj Mary nemohla zapomenout a on na ni také ne. V březnu 1945, když Pound narychlo uprchl z Američany kontrolované části Itálie, obdržela od Borise opožděný telegram s přáním „veselých Vánoc a šťastného nového roku“. Začali si vyměňovat dopisy, a poté, co se Ezra Pound přestěhoval do Gaisu v německy mluvící části Itálie, a Mary se rozhodla stát farmářkou, Boris jí napsal, že je ochoten investovat 100 000 lir do krav, pokud ji bude moci navštívit.

V dubnu 1945 byl Ezra Pound zatčen partyzány, kteří ho předali americkým úřadům. Byl uvězněn v Pise na základě obvinění z velezrady, a poté převezen do Washingtonu. V roce 1946, stále bez soudu, byl Ezra Pound umístěn do psychiatrické léčebny svaté Alžběty.

Boris přijel do Geiss počátkem roku 1946, a s Mary se do sebe definitivně a neodvolatelně zamilovali. Netrvalo dlouho a vzali se. Boris vedl v Římě bohémský život, ale s Geiss prožívali těžké časy. Borisův otec byl bohatý muž, ale s Marií zřejmě zůstával nespokojený, a mladou rodinu nepodporoval. Mariin otec byl také bohatý, ale s penězi z pochopitelných důvodů neuměl hospodařit. Rachewiltzovi si pronajali zámek Neuhaus, ale na jeho uvedení do pořádku už nebylo dost peněz. Vlastníma rukama strávili spoustu času renovací prostor. Mary si všímá, jak byl Boris kreativní, vždy nacházel jednoduchá řešení problémů. Četl jí nahlas ruské klasiky, kreslil hieroglyfy, studoval staroegyptskou Knihu mrtvých a texty potřebné pro kurz vatikánské diplomacie. V dubnu 1947 se jim narodil syn Siegfried Walter Igor Raimondo.

Manželé často mysleli na Ezru Pounda, který byl bez soudu vězněn v americkém blázinci. Přestože jim stále chyběly peníze, Boris spřádal velkolepé plány. Hodlal koupit zámek Neuhaus a prohlásit jej za extrateritoriální, aby dosáhl Poundova vydání z USA. Tento plán – možná ne tak nečekaně – nevyšel a Boris brzy oznámil, že se chystá koupit hrad Brunnenburg v Tyrolsku. Zatímco Marie usilovně pracovala v zahradě a kuchyni Neuhausu, Boris snil, plánoval, hrál šachy a studoval egyptské a čínské hieroglyfy se svým bratrem Igorem. Přesto se jim podařilo sehnat peníze na koupi zámku, a to i proto, že nová nemovitost byla značně poškozená, a měla nižší hodnotu než zachovalý Neuhaus. Finanční situace manželů se přestěhováním příliš nezměnila a italské noviny brzy otiskly články o chudobě nových majitelů Brunnenburgu.

V únoru 1949 se Marii a Borisovi narodila dcera Patricia Barbara Cinza Flavia. Pak nastává období jejich života, o kterém Mary nic nevypráví. Ale v časopise Fortean Society Doubt (1952, č. 38) je zpráva o cestě Tiffany Thayerové do Evropy. V létě 1952 navštívil v Irsku Erica Franka Russella, slavného spisovatele science fiction, a jeho ženu a pak s nimi odcestoval do Brunnenburgu, aby se podíval na Borise de Rachewiltze. Odtud se dozvídáme, že se kníže nejen stal členem Fortean Society, ale byl jmenován vedoucím její italské pobočky. K Borisovým povinnostem patřilo vybírání členských příspěvků v italské měně, což byla činnost, která při správném obratu mohla přinést slušný příjem. Jako protislužbu slíbil de Rachewiltz Tiffanymu „přeložit několik hieroglyfických textů s forteovskou tematikou, doplněných kresbami, a poskytnout zprávu o zjevení na hradě a přetisky svých článků v několika vědeckých časopisech.“ [7]

Možná byl tento slib učiněn příliš narychlo a de Rachewiltze si musel pro nedostatek autentických egyptských textů o UFO a anomálních jevech vymyslet něco vlastního. Siegfried de Rachewiltz, syn Borise a Marie, je jiného názoru. Napsal německému badateli Ulrichu Maginovi, že jeho otec „byl člověk, který dokázal najít nejvyšší potěšení v úspěšné mystifikaci. Celá léta nás všechny bavil a děsil historkami o duchách z Brunnenburgu“. [8].

Fortean Society byla pro Borise a Marii velmi důležitá, protože její členové aktivně bojovali za propuštění Ezry Pounda. Dne 1. března 1953 odcestovala Mary do New Yorku v naději, že se jí podaří dosáhnout propuštění Ezry z nemocnice a vzít ho s sebou do Itálie. Když přijela parníkem, „na molu mě přivítal Tiffany Thayer, vydavatel Doubtu, a jeho krásná žena a odvezli mě do bytu na Sutton Place. Ještě pořád jsem byla tou cestou ohromená a překvapená: ta lehkost, pohodlí, elegance, nádherný výhled na East River, a pak večeře v japonské restauraci, jedlá květina v čiré polévce v orientální misce a naše jízda po Broadwayi v záři měnících se neonů. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím: moje město, můj oblíbený člověk – jako přelud? Tiffany se usmála: „Ještě jsi ho neviděla za denního světla.“ [9].

Mary bydlela v Thayerově bytě a hostila hosty, včetně básníků a právníků, aby s nimi diskutovala o otcově propuštění. Po deseti týdnech pobytu v USA se vrátila do Itálie, což nemělo takový účinek, v jaký doufala. Teprve 18. dubna 1958 byla obvinění proti Poundovi konečně stažena a on se vrátil do Itálie se svou ženou a společnicí Marcelou Spannovou.

Mary ve svých pamětech poznamenává, že Ezra Pound byl téměř jediný z její rodiny, kdo nebyl proti jejímu sňatku s Borisem, a dobře spolu vycházeli. Boris Poundovi hodně vyprávěl o kultuře a mytologii starého Egypta. To vše básníka velmi ovlivnilo a odrazilo se v jeho posledních básních. V roce 1960 napsal Ezra Pound společně s Noelem Stockem knihu „Milostné básně starého Egypta,“ v níž nepochybně použil de Rachewiltzovy materiály.

Během práce pro Vatikán byl Boris povýšen na profesora a napsal řadu knih o egyptském a africkém folklóru a historii. Z nedávno odtajněných dokumentů vyplývá, že egyptologii kombinoval s prací pro americké a italské zpravodajské služby, přičemž působil pod pseudonymem „Brando“ [10]. Nikdy neexistující „Tullyho papyrus“ byl živým ztělesněním jeho lásky k dobrodružství, která dala vzniknout jedné z nejúspěšnějších ufologických mystifikací.

Literatura

1. Forteana, ca. 1500 BC. Doubt. 1953. № 41. str. 214–215.
2. Gardiner, A.: Egyptian Grammar: Being an Introduction to the Study of Hieroglyphs. Oxford, 2001, s. 646.
3. Brussino, F.: Il papiro di Tulli. Egitto Plus, 2006, s 13
4. Meltzer, E.: Comments on so-called Tulli Papyrus. Glyphdoctors, 2006, s. 3
5. Willis, R.: The «Tulli Papyrus». INFO Journal, 1970, №6 (Spring), str. 45–48.
6. Conti, S.: Storia di un misterioso document. Il Giornale dei Misteri, 1971, № 4, s. 3–7
7. Foreign Missions, Doubt. 1952, №38, s. 164–168
8. Magin, U.: Die Ufos und der Pharao. Die «Feuerkreise» des Thutmoses III. Der UFO-Student. Sonderband, 2001, №2, s. 52–53
9. Rachewiltz, M.: Ezra Pound father and teacher: Discretions. NY, 2005, s. 289
10. Franceschini, C.: Geheimdienste, Agenten, Spione. Raetia, 2020, s. 142–143.

Michail Gerštejn

ze stránek: ufo-com.by