V2 v Praze (4)

Akademik V. Mišin odhaluje stránky z dějin kosmonautiky, které se ještě nedávno pokládaly za tajné

Pracovní skupinu „Výstřel“, jejímž technickým vedoucím byl S. Koroljov, rozpustili. Byl založen institut nazvaný Nordhausen, jehož Šéfem se stal generál O. Gajdukov. Jeho zástupcem byl jmenován Koroljov.

V lednu 1946 mi Koroljov nabídl, abych pracoval u něj, ale já jsem odmítl. Řekl jsem, že mám zajímavou práci v Moskvě, můj služební pobyt končí a já se chci vrátit k rodině. Zřejmě jsem nebyl sám, kdo argumentoval svými příbuznými, neboť v květnu 1946 k nám do Německa necekaně přivezli naše rodiny.

Je možné, že to souviselo s příjezdem vládní komise vedené maršálem dělostřelectva N. Jakovlevem. Členem této komise byl i D. Ustinov. Myslím si, že tenkrát dostal Koroljov předběžný návrh stát se technickým vedoucím prací spojených s konstruováním raket. Vím, že Gajdukov doporučoval právě jeho jako kandidáta.

Koroljov mi podruhé nabídl, abych pracoval pod jeho vedením. Moje argumentace týkající se rodiny odpadla, a tak mi nezbývalo nic jiného, než abych souhlasil. Předal jsem tedy svou funkci G. Ťulinovi a přestěhoval se z Bleicherode do Sommerdy u Erfurtu, kde jsem vedl společnou sovětsko-německou experimentální konstrukční kancelář, která měla v němčině zhotovit kompletní dokumentaci o konstrukci V – 2. Tuto kancelář do té doby vedl V. Budník. Základem se měla stát dokumentace, kterou jsme našli ve vojenském technickém archívu v Praze.

Dokumentace týkající se motorů se obnovovala pod vedením V. Gluška, dokumentací o řízení se zabýval N. Piljugin, M. Rjazanskij, V. Kuzněcov a B. Certok. Dokumentaci pro pozemní zařízeni vypracovávala skupina v čele s V. Barminem. Naše organizace jako celek tvořila ústav Nordhausen.

Státní komise v té době rozhodla, že je čas přemístit práce z Německa do Sovětského svazu.

Ihned po obnovení kompletní dokumentace v Sommerdě navrhl Koroljov Mišinovi, aby se vrátil do Moskvy, vydal dokumentaci v ruštině a organizoval montáž V – 2 z ukořistěných německých konstrukčních bloků a součástek. Proto byl v Moskvě vytvořen speciální útvar se sídlem v Podlipkach, nynějším Kaliningradu nedaleko Moskvy. Šéfem a hlavním konstruktérem jednoho oddělení speciální konstrukční kanceláře při Vědeckovýzkumném institutu 88 byl jmenován Koroljov a jeho prvním zástupcem Mišin. Dne 9. srpna 1946 se po roce usilovné práce v Německu vrátil do Moskvy.
„Když jsem uviděl areál, kde jsme měli zavádět výrobu raket,“ vzpomíná V. Mišin, „byl jsem úplně šokován. Evakuovaný a zpustošený závod, a my jsme si už živě představovali, jaká složitá technika se tam bude muset vyrábět. Nedalo se nic dělat, museli jsme se pustit do práce…

V Podlipkach se Koroljov objevil koncem února 1947, aby organizoval cvičné střelby na střelnici poblíž starobylého povolžského města, jehož jméno bylo Kapustin Jar, ale my jsme si je vždycky zkracovali na Kapjar. Sergej Koroljov prozíravě rozhodl, aby na střelnici přijely dva speciální vlaky a abychom v jejich vagónech bydleli i pracovali. Měli jsme tedy určité „pohodlí“. Dokonce i laboratoře se zřizovaly ve vagónech. Později se také ve speciálních vlakových soupravách rodil nynější vynikající kosmodrom Bajko-nur. Jednomu speciálnímu vlaku v Kapjaru velel Koroljov, kdežto druhý vlak patřil ministerstvu obrany.

Smontovali jsme jedenáct raket V – 2, ale hned kolem té první vznikla trapná situace, protože se odchýlila od předpokládaného směru letu a zamířila k Saratovu. Všechny ostatní už letěly správným směrem. Některé jsme vybavili příslušnými čidly a telemetrickou aparaturou. Díky tomu jsme dosáhli dobrých výsledků při zkouškách v exteriéru. Projevil se hlavní nedostatek těchto raket: nepevnost ocasních ploch. Raketa letěla po balistické dráze a když začala klesat, vstupovala velkou rychlostí do hustých vrstev atmosféry, přičemž ocasní plochy často nevydržely náhlé zatížení, nemohly efektivně působit, a proto se rakety rozpadaly. Byly zjištěny i další nedostatky.

Brali jsme v úvahu všechny připomínky a díky tomu jsme dopracovali konstrukci tak, že jsme mohli vydat dokumentaci na raketu R 1. Byla vyvinuta na bázi rakety německé, ale byla zdokonalena a vyráběla se z tuzemských materiálů. Použilo se samozřejmě četných slitin, které vymysleli Němci, ale technologie jejich výroby byla naše vlastní. Hodně věcí jsme museli domyslet, někdy i vymyslet, což platí zejména o řídicím systému. Bylo velmi obtížné zavést jeho sériovou výrobu, protože technická úroveň tohoto systému byla vysoká. Palivo bylo stejné, jako měli Němci: etylalkohol a kapalný kyslík.

V krátké době jsme také přišli na to, v čem byl hlavní nedostatek německých raket. Bylo přece jen vidět, že v Německu se raketami zabývali výrobci zbraní, nikoli letci. Pokládali raketu za jediný celek od počátku až do konce letu. Ve skutečnosti však raketa prochází dvěma naprosto odlišnými etapami letu: aktivní etapou, kdy běží motory a je třeba objemných nádrží s palivem, a pasivní etapou, kdy raketa letí už jen setrvačností v podstatě jako kámen vystřelený prakem. Čím vyšší je rychlost, a ta se zvyšuje úměrně k prodlužování plánovaného letu, tím větší je zatížení při vstupu do atmosféry na sestupné dráze rakety. Prakticky není možné na bázi V – 2 zkonstruovat raketu s doletem přes tisíc kilometrů. Němci konstruovali dvoustupňovou raketu A9 / A10, která měla pomocí automatu nebo sebevražedných pilotů přes Atlantský oceán zasahovat USA.

My jsme tedy pochopili, že ta část rakety, která už vykonala svou práci, není během aktivní etapy letu již k ničemu, takže ji lze oddělit. V tom případě je nutno dbát na pevnost jen hlavní částí rakety, ale nikoli celé rakety. To je důležité pro jednostupňové a ještě více pro několikastupňové rakety. Díky tomuto poznatku se nám jako prvním podařilo vyrobit mezikontinentální raketu, což samozřejmě mělo obrovský význam pro udržení míru na naší planetě.“

Pokračování