V2 v Praze (1)

Akademik V. Mišin odhaluje stránky z dějin kosmonautiky, které se ještě nedávno pokládaly za tajné

Li 2 letí do Berlína

Dne 9. srpna 1945 se na Ústředním letišti v Moskvě scházeli lidé ve vojenských uniformách, které na nich visely jako pytle. Podle nárameníků to byli vesměs majoři, podplukovníci a dokonce plukovníci, ale jen málo se podobali statným frontovým důstojníkům. Zkušené oko muselo hned poznat, že to jsou vysloveně civilisté.
Civilisty opravdu byli až do 8. srpna, kdy je jednotlivě pozvali na ústřední výbor strany a informovali je, že jsou zařazeni do meziresortní komise. Pokládejte to za povolání do armády, řekli jim. Zítra letíte do Berlína, tak si vyzvedněte doklady a uniformy. Na místě vám vysvětlí, co tam budete dělat…

„Nějaký dotaz?“

Nikdo žádný dotaz neměl. Všichni chápali, že by to bylo zbytečné. Zdvořilá forma jednání nikoho z nich neoklamala. Uvědomovali si, že je to rozkaz, o němž se nediskutuje…

V prastarém letadle Li 2 se usadili přímo na podlaze a žertem konstatovali, že to je setkání na vysoké úrovni, protože letěli vysoko nad mraky. Prakticky všichni se navzájem znali.

„Tenkrát mě napadlo, že nás dali dohromady, abychom z jednotlivých střepin skládali německé raketové zbraně V 2“, vzpomíná ve svém moskevském bytě akademik Vasilij Mišin, bývalý první náměstek nyní slavného zakladatele praktické kosmonautiky akademika Sergeje Koroljova, a později i jeho nástupce ve funkci hlavního konstruktéra.

„Střepinami“ se zabývali už před rokem. V září 1944 v oblasti ofenzívy sovětských vojsk v Polsku na dobyté dělostřelecké střelnici v Dembici byly posbírány střepiny V-2, „tajné zbraně“ hitlerovského Německa, a poslány do Moskvy bývalému Reaktivnímu vědeckovýzkumnému institutu, který byl přejmenován na Vědeckovýzkumný ústav No 1.
Náměstkem tam v té době byl V. Bolchovitinov, který už před válkou byl známým leteckým konstruktérem, neboť vyvíjel stroje originální konstrukce. Za války se zabýval vývojem stíhačky s raketovým motorem na tekuté palivo. Německá V-2 byla něčím podobným.

Pro práce se „střepinami“ vytvořili nevelkou pracovní skupinu ve složení: N. Piljugin, A. Berezďak, B. Certok, L. Voskresenskij a V. Mišin, jenž byl patronem V. Bolchovitinova v letecké a raketové technice. Do této skupiny byl zařazen také M. Tichonravov a J. Pobedonosoev.

Hlavní německé raketové výzkumné centrum v Peenemünde Spojenci rozbombardovali až do základů v roce 1943. Němci přestěhovali odpalování raket na dělostřeleckou střelnici v Dembici v bývalém Rzeszowském vojvodství na polském území. Německé vojenské oddíly, které obsluhovaly odpalovací zařízení „tajné zbraně“, před ostřelováním Londýna absolvovaly výcvik právě na této střelnici. Když ji sovětská vojska náhle dobyla, padla do jejich rukou spousta úlomků zničených, ale nevybuchlých raket.

Churchill bombardoval Stalina poselstvími, v nichž požadoval, aby britským specialistům byla zpřístupněna střelnice v Dembici, ale v té době už ve Vědeckovýzkumném institutu 1 podle „střepin“ zrekonstruovali celkový vzhled rakety, vypočítali dráhu jejího letu, určili její aerodynamické vlastnosti a vypočítali různé technické parametry V – 2. Výsledkem byla závěrečná zpráva s návrhem vytvořit na bázi V – 2 dokonalejší raketu s doletem kolem 600 km. Byl předložen i program modernizace motoru a další zdokonalení.

Uvedená práce byla dokončena v listopadu 1944. Vzápětí bylo vydáno strohé prohlášení dvou vedoucích pracovníků leteckého průmyslu (A. Sachurina a P. Děmentjeva), podle něhož celá záležitost nespadá do kompetence lidového komisariátu leteckého průmyslu, takže se jejího řízení ujímá lidový komisariát zbrojního průmyslu.

A tak pracovní skupinu rozpustili, ale V. Bolchovitinov, jenž byl člověk prozíravý, smělý a nevšední, na vlastní odpovědnost a riziko povolil V. Mišinovi, aby se zabýval teoretickými otázkami raket. V letadle, které teď letělo do Berlína, našel V. Mišin společenství lidí, kteří se tak či onak zajímali o raketovou techniku a později sovětskou výrobu raket proslavili.

Na palubě letadla se setkali budoucí akademikové N. Piljugin a V. Kuzněcov, člen korespondent Akademie věd SSSR M.Rjazanskij, Boguslavskij, V. Rudnickij, Florenskij, Bakurin, Gorjunov. Tehdy to byli prostě jen technici, kteří si na rozkaz oblékli vojenskou uniformu… Ještě ani neznali všechny těžkosti nadcházející práce ani svou slavnou budoucnost, kdy se mnozí stanou hlavními konstruktéry, budou jim uděleny tituly hrdinů socialistické práce čí laureátů Leninovy ceny. To všechno je teprve čekalo.

Pokračování