Co se stalo s učením o ley-lines?

2. 4. 202411. 5. 2024 zahadyazajimavosti archeologie

Pětasedmdesát let poté, co Alfred Watkins informoval o svém objevu existence ley lines, se jeho prostá vize změnila do matoucí a spletité sítě iluzí, klamů a pověr.

Dnešní psychotronici vnímají ley-lines jako linie globální energetické sítě, naprosto odlišně od Watkinsovy originální vize a neznají jeho základní učení. V posledních letech doznala tato teorie významného posunu. Dnešní populární pojetí ley-lines však není schopno vysvětlit podstatu tohoto jevu.
Obr.1 Alfred Watkins (1855-1935).

Pětasedmdesát let poté, co Alfred Watkins informoval o svém objevu existence ley lines, se jeho prostá vize změnila do matoucí a spletité sítě iluzí, klamů a pověr. Dnešní psychotronici vnímají ley-lines jako linie globální energetické sítě, naprosto odlišně od Watkinsovy originální vize a neznají jeho základní učení. V posledních letech doznala tato teorie významného posunu. Dnešní populární pojetí ley-lines však není schopno vysvětlit podstatu tohoto jevu.

Ještě před Watkinsem reverend Edward Duke vyslovil názor, že kdysi existovalo přímé spojení mezi Stonehenge a kamenným kruhem v Avebury. Podle něj představovala tato čára jakousi „silovou osu“ a každá prehistorická památka na této ose pak jednu ze sedmi astrologických planet. O několik let později William Henry Black, člen uznávané Britské archeologické společnosti, rozšířil Dukeovu teorii o předpoklad, že všechna starobylá místa na britském ostrově, a možná na celém světě, mohla být navzájem spojena tzv. velkými geometrickými čárami. I když British Archeological Societty společnost Blackovy myšlenky ignorovala, našel se časem kroužek nadšených příznivců, který se soustředil kolem tohoto badatele a který se pravidelně scházel v hotelu Zlatý drak v Herefordu, aby pátral po nových čárách.

O několik let později se ke kroužku připojil Alfred Watkins, který se brzy stal předním badatelem v oblasti těchto čar. Ten zjistil, že na mnoha takovýchto čárách se nacházejí obce se stejnými názvy, koncovkami nebo charakteristikami. Tak byla navzájem spojena sítí čar všechna městečka a všechny vesnice končící slabikou „-ley“. Watkins hovořil o takzvané „ley line“ a tento pojem se velice rychle rozšířil a brzy se začal používat pro všechny přímé čáry.

Watkins na jedné úřední topografické mapě navzájem pospojoval kostely a prehistorické objekty. Nezřídka se nacházelo osm, devět nebo deset lokalit v poměrně malých vzájemných vzdálenostech na jedné čáře. Řada z nich vykazovala stejné charakteristické rysy, například vedle koncovky „-ley“ také předpony „White“ nebo „Red“, nebo tu byly kostely, které byly všechny zasvěceny „zabíječům draků“ sv. Michaelovi a sv. Jiří, nebo Panně Marii.

Svůj objev ley-lines zveřejnil Alfred Watkins v roce 1925.

Watkins zjistil, že průběh čar často souhlasí se starými římskými nebo keltskými cestami. Byl to obchodník a jako takový trávil většinu času na cestách – proto své ley-lines vysvětlil jako pozůstatek prehistorických obchodnických cest.

Nejznámější z tzv. posvátných čar v Anglii je linie sv. Michaela, která probíhá z Cornwallu do Hoptonu v Norfolku. Nejenže spojuje Glastonbury a horu Tor Hill s Avebury, ale 1. května ukazuje ve směru východu Slunce a Tor Hill je podle ní zcela zjevně orientován, a zároveň se na ní nachází více než 50 relevantních kostelů, kapliček, hradů a kamenných křížků.

Když se po válce začaly objevovat létající talíře, znamenalo to novou pobídku pro badatele ley-lines. Francouzští ufologové zanesli na mapu jejich výskyt a zjistili, že tvoří také přímé linie. Toto zjištění vedlo Aime Michela k sepsání knihy „Flying Saucers a and the Straight –Live Mystery“ (Létající talíře a záhadné přímky) v roce 1958. Ve Velké Británii zase Tony Wedd, bývalý pilot RAF a nadšenec létajících talířů, publikoval tenkou brožuru „Skyways and Landmarks“ (Nebeské cesty a pozemské mezníky) v roce 1960. V ní poprvé spojil problematiku ley-lines a létající talíře tím, že vyslovil domněnku, jak UFO využívají energii siločar ke svému pohonu, kloužou po nich jako magnetický vlak po magnetické dráze, nebo že místa křížení jsou pro ně navigačními místy.

Co vedlo k dnešnímu stavu – eklektické směsici názorů o ley-lines, UFO a energetické podstatě linií?

V roce 1936 okultistka Dion Fortune (Violet Mary Firth, 1890 – 1946) (1) napsala ve svém románu The Goat-Foot God (Kozí noha Boha), že ley lines byly „linie moci“ – propojení prehistorických míst, i když nespecifikovala, o jaké druhy „moci“ by mělo jít.

Po druhé světové válce Guy Underwood (1883-1964) převzal tyto názory a rozšířil je tím, že prohlásil, že uzly v systému – místa, kde se dvě nebo více ley linky stýkají nebo kříží – by mohly být detekována proutkařením. (2) Věřil, že proutkařením že může odhalit komplexní energetickou síť pod megalitickými památníky, hrady, starými cestami a pohanskými kultovními místy, až po středověké katedrály. Underwoodovy myšlenky povzbudily novou vlnu nadšenců, kteří prohlašují, že jsou schopni odhalit neznámé zemské síly u starověkých posvátných míst.

Spojení mezi Leys, linky neznámých zemních energií a UFO byl zpočátku podporován John Anthony Dunkin (Tony) Wedd (1919-1980) (3) si přečetl anglický překlad knihy francouzského ufoloa Aimé Michel (1919-1992) Lueurs sur les Soucoupes Volantes (MAME, 1954). (4) V této knize A. Michel předložil hypotézu, že místa přistání UFO ve Francii (nebo téměř přistání) zaznamenané během roku 1954 spadla do sítě přímek, které nazval „orthotenies“. Neexistuje žádný důkaz, že by Michel věděl o Watkinsových ley lines, a tak Wedd byl prvním, kdo tyto jevy propojil.

Další autor, Buck Nelson (1894-1982) (5) v knize Moje cesta na Mars (1956) (kde mj. tvrdil, že byl unesen do UFO), napsal, že UFO se pohybuje za pomocí magnetických proudů v zemi.

Wedd tak došel k závěru, že „orthotenies“ Aimé Michela a Nelsonových magnetických proudů se týkají Watkinsových ley lines.

Wedd v roce 1961 vydal brožuru „Skyways and Landmarks“, ve které poprvé předložil myšlenku, že piloti UFO používali ley lines k navigaci. Stejně jako mnoho lidí v té době, založil Wedd organizaci, „The Star Fellowship“, o které doufal, že naváže mírové kontakty s mimozemšťany. Mary Long, členka této společnosti a zabývající se parapsychologií, začala mluvit o siločarách a uzlových bodech, a povzbuzovala ostatní členy, aby se pustili do hledání ley lines.

V roce 1962 byl za podpory Tony Wedd založena společnost hledačů ley lines „Ley Hunter’s Club“. Klub vydával svůj časopis „Ley Hunter“, a má své webové stránky. (6) Soustřeďuje nové objevy a působí jako zdroj informací a pomoci pro ty, kteří chtějí provést nový (vždy potvrzující) průzkum v terénu.

V roce 1969 John Michell (1933-2009) připomněl ley lines v souvislosti s geomantií ve své podnětné knize View Over Atlantis (1969). (7) Navrhl jejich spojení s čínskými „dračími cestami“, které jsou součástí systému geomantických vlivů, nyní lépe známých na Západě jako Feng Shui.

Od roku 1974, jsou ley lines a geomantie, plus další esoterické směry, které mají co do činění se Zemí, soustředěny v rámci zastřešujícího termínu „Earth Mysteries“ („Zemské záhady“).

V závěru 60. a počátku 70. let došlo k významné a rychlé změně kultury a vzestupu duchovního eklekticismu, který znamenal zásadní odklon od primárně dominantního optimistického materialismu k pesimističtějšímu, antiosvícenskému pohledu na svět – vzniklo hnutí New Age.

Na ley lines obrátili pozornost nejen aktivisté z New Age, ale také široká veřejnost, z nichž mnozí si už zvykli vidět tyto neviditelné čáry jako reálné, a výsledek toho je, že ley lines jsou už pevnou součástí současné populární kultury.

Aktivisté New Age se domnívají, že existují určitá místa na Zemi, kde je zvláštní (ale nejmenovaná) energie, která je jinak vědě neznámá, ale při jejímž soustředění dodává duchovní význam tomuto místu a za určitých podmínek může být i pozorována. Starověké národy byly více sladěny s touto energií, než jejich degenerovaní, duchovně nevědomí a materialističtí potomci, a tak stavěli své chrámy nebo jiné stavby jako značky pro tyto mocné uzlové body.

Názory proutkařů, že dávná svatyně, zejména menhiry jsou umístěny na průsečících dvou nebo více podzemních toků, převzal v 70. letech francouzský badatel Paul Devereux (1945). (8)

Tyto myšlenky podpořil Tom Graves (9) v roce 1978 v knize „Kamenné jehly“. V ní se pokusil ověřit poznatky vlastním proutkařským výzkumem. Prohlásil, že silové linie vedou nejen pod zemí, ale i nad ní u Rollright Stones v Oxfordshire.

Oficiální archeologické a vědecké kruhy vidí v moderním učení o ley-lines míchanici nesmyslů. Paul Devereux, v těchto kruzích všeobecně neoblíbený svými myšlenkami a podporou pro energetické linie, se rozhodl podnítit výzkumný program, ve kterém by se za pomoci vědeckých metod mohlo ověřit, zda v liniích skutečně proudí zemská energie.

Po deset let se v rámci Projektu Dragon (10) u megalitů v Rollright Stones i jinde umísťovaly vědecké měřicí přístroje, a zjišťovaly se magnetické odchylky. Závěry ve zjištění změn geomagnetického pole, přirozeného radioaktivního pozadí a měření ultrazvuku neposkytly žádoucí důkazy pro neznámou zemní energii a už vůbec ne pro proutkařskou energii Toma Gravese. Celý projekt byl podrobně popsán v knize Paula Devereux „Místa síly“ v roce 1990.

Obr. Orthotenies Aime Michela

Kde je důkaz?

Alfred Watkins vždy předpokládal, že ley lines byly prostě obchodní cesty, součást prehistorické britské krajiny, stejně jako pozdější římská silniční síť.

Dosud nebyl předložen žádný důkaz o existenci neznámé „jemné energie“ ze strany zastánců Earth Mysteries. Tato energie spočívá na subjektivní jistotě, na základě nekontrolovaných pozorování ze strany věřících, prokázané pouze technikami, jako je například proutkaření (častěji s kyvadlem nad mapou, než virgulemi v terénu).

Někteří zastánci tvrdí, že údajná energie je spojena se změnami magnetického pole, ale toto nebylo nikdy změřeno pomocí tradičních vědeckých přístrojů, jako jsou magnetometry, používané archeology k odhalení jemných změn na pozadí uspořádaných magnetických minerálů v příkopech, pohřebních jámách apod.

Jiní trvají na tom, že i když je energie zůstává vědě neznámá, jednoho dne bude vědou objevena, jakmile se vědci naladí na tyto energie a celá věda se změní a bude méně materialistická.

Někteří věří, že tyto energie jsou kvalitativně odlišné od těch, které věda zná a patří do hlubší skutečnosti, takže nemůže být změřena kvantitativně za fyzikálních podmínek.

Ley lines je tedy v podstatě systém, založený na víře, existující pouze v závislosti na „psychické“ vyspělosti těch, kteří jsou duchovně dostatečně pokročilí, aby mohli tyto energie vnímat.

V roce 1983 archeologové Tom Williamson a Liz Bellamy zveřejnil výsledky svého vyšetřování ley lines v knize „Ley lines“. (11) Dokázali nejen to, že Watkins v matematice chyboval, ale že velmi mnoho jeho bodů na čarách bylo dílem náhody. Také řada jeho údajných zákrytů bodů na liniích neexistují, a to zejména na delších trasách.

Vysvětlení je jednoduché: metoda použitá Watkinsem a všech dalších lovců ley lines bylo používat mapy a hledat zarovnání mezi místy uvedenými na těchto mapách, ale všechny mapy znamenají nanesení trojrozměrného povrchu Země na dvourozměrný list. Na mapách různých měřítek i čára ostré tužky znamená pás více než deset metrů široký. Ledaže by ley lines byly stovky metrů široké.

Pro archeology je také obtížné pochopit logiku použití bodů na ley lines.

Alfred Watkins původně předpokládal, že místa, spojující jeho ley-lines, mají neolitický původ. To však odporuje archeologickému principu terminus post quem: entity (s významnými výjimkami, zejména budovy), nemohou být starší než nejmladší věci v něm.

Tak vrstva, kde je velké množství keramiky z doby železné a mince z doby královny Victorie (vládla 1837-1901), nemůže být starší než datum, kdy byla mince vyražena, bez ohledu na množství keramiky z doby železné.

Na základě tohoto principu, archeologové odmítají ley lines, spojující neolitické svatyně a kostely z 19. století, za starší než počátek devatenáctého století. Navíc je známo, že nikdo v té době takové linie neřešil.

Watkins ale předpokládal, že místa, která spojují jeho ley-lines, i když spojují místa s velmi rozličným stářím, mají ve skutečnosti společný původ. Vychází přitom ze zmínky ve středověké kronice Historia ecclesiastica Gentis Anglorum kronikáře Bede (674-735). (12) Ten cituje dopis od papeže Řehoře Velikého (549-604) svatému Augustinu z Canterbury (zemřel 604, arcibiskup z Canterbury 597-604), ve kterém mu ukládá, aby nově založené křesťanské kostely umísťoval na místa, kde byly dříve slouženy pohanské bohoslužby.

Z toho se vyvozuje, že tento pokyn platil obecně v křesťanském světě, a tedy nejstarší křesťanské svatyně byly stavěny na místech neolitických chrámů, megalitických staveb. Není však důkaz, že se tak skutečně dělo obecně.

Kde je tedy vlastně podstata ley-lines?

Nalezení odpovědi znamená jít zpět k základům, dostat se tam, kde učení vzniklo. Přímky na povrchu Země jsou nacházeny všude na světě, a pokud budou zkoumány precizně, mohly by se najít jejich společné znaky, což by přispělo k jejich vysvětlení.

Nejznámější přímé linie jsou v Nazca v Peru. Některé tyto linie spojují pohřebiště, jsou tedy v souvislosti s dávnými kulty. Podobné rovné dráhy lze nalézt na bolivijském altiplanu, a byly zkoumány Tony Morrisonem (13) v roce 1970 a horlivě se chopil Watkinsnova učení o ley-lines, aby dokázal jejich existenci i mimo Británii. Stejně jako Watkinsnovy linie bolivijské dráhy směřují od vyvýšenin k jednotlivým svatyním, dnes všechny zasvěcené křesťanským svatým.

Dávné rituální cesty byly objeveny v Novém Mexiku díky infračervenému satelitnímu snímkování. Tyto cesty vedoucí od starověkých sídlišť a posvátných staveb známých jako kivas (14), vznikly vyčištěním cest od kamenů a poskládáním podél cest. Některé silnice spojují některá místa a jiné končí v poušti, z čehož vyplývá, že jejich primární funkcí nebyla běžná přeprava.

Ve staré Číně byly přímé linie v přírodě považovány za nešťastné. Cestovat podél rovných cest bylo škodlivé a přinášelo to neštěstí. Jsou známy jako tzv. “dračí cesty“ a tvoří pevnou součást čínské geomantie, starověkého čínského umění feng shui (15), primárně spojené s vhodným umístěním hrobů, ačkoli to bylo později přizpůsobeno ke stavbě obytných domů.

Původní obyvatelé Austrálie věřili, že se jednalo o cesty, po nichž kdysi po zemi procházeli bozi. Proto si zřídili své svatyně na tzv. „džuringách“, kde dodnes vykonávají své prastaré posvátné obřady. Na tzv. „prknech džuringa“, která slouží k cestě do „doby snů“ nebo astrálního světa, jsou znázorněny jako soustava navzájem pospojovaných prstenců a kruhů.

Starověké mohyly u Stonehenge i Woodhenge jsou propojeny cestami. Některé Watkinsnovy linie mohou být interpretovány jako středověké pohřební cesty využívané v pohřebních rituálech.

I jinde v Británii a Evropě se linearita ukazuje v kamenných řadách. Ve francouzské Bretani roztroušené řady megalitů nebo kamenné kruhy prý ohraničovaly posvátný prostor, který byl spojen s pohřebními kulty. Funkce kamenných řad je neznámý. Mohly být rituálními cestami, využívanými při pohřebních průvodech ?

Také vikingské kultovní cesty vedly přímo k pohřebištím, a mrtví náčelníci byli neseni podél těchto rovných ceremoniálních cest k místu jejich poslednímu odpočinku. V Holandsku, středověké tzv. smrtelné silnice lze ještě v krajině nalézt a po nich byli mrtví neseni k hřbitovu. Je známé, že v některých případech bylo zakázáno nést mrtvolu na další silnici. Cesta musela být rovná. Jinde bylo stanoveno i to, jaká má být šířka cesty. I v Německu byly nalezeny cesty, známé jako „silnice ducha“. Tyto pohřební cesty byly často rovné, ale ne vždycky. I zde byly některé rovné silnice ve středověku vedeny od kostelů. Tyto linie pak tvořily základ plánů středověkých měst.

Co tedy spojuje ley-lines ?

Lze nalézt smrt, posvátný prostor a rituální průvod. Linie v Nazce byly rituálně uklizeny, podobně byly upravovány v severní Evropě. Rituál rozsáhlých posvátných cest se vyskytuje v kultuře Indiánů Kogi v Kolumbii. To bylo např. předmětem filmu Alana Ereira (16) v 1990, kde byly ukázány mapy, megality, které stojí na kříženích rovných cest. Navíc kameny ukazovaly umístění neviditelných cest, které existovaly jen v duchovním světě. Po těchto cestách šli adepti Kogiů, známí jako mamas (17), kteří se starali o duchovní vývoj kmene. Součást kogijské kosmologie zahrnuje rituální použití drogy coca, šamanské astrální cestování a tradiční sepětí s přírodou, zachovávající ekologickou rovnováhu v prostředí. To je ještě živá tradice.

V tradičních domorodých společnostech přímé linie měly usnadnit duchovní cestování a spletité čáry nebo kruhové stopy měly navodit potřebnou náladu. Jsou známy středověké zvyky např. rybářů, kteří, než vyplují na moře, prochází kamenným labyrintem, aby zlá nálada zůstala na břehu. Nelze také nevzpomenout na labyrint na podlaze chrámu v Chartres. Australští Aboriginové používali nit vyrobenou z vlákna hmyzu, kterou kreslili ducha nemocné osoby tak, aby se vrátil zpět ke jejich tělu. Sibiřští šamani také používali červenou nit ve svých ceremoniích. Domorodci v Kalahari chodí po cestě v rytmu tance, který navozuje mimotělesnou zkušenost (out-of-body experiences – OOBE). (18) Může být klíčem k řešení tohoto problému dávný šamanismus?

Šaman vstoupí do duchovního světa přes změněný stav vědomí v transu a zažívá mimotělesnou zkušenost. Podstupuje symbolickou smrt, aby vstoupil do duchovního světa. Tam cestuje podél stejných cest jako jeho mrtví předkové. Tento šamanský let duše nad zemí znamená, že má být založen na jistých symbolických krajinách. A tyto linie mu zřejmě mají ukazovat cestu.

Kde je tedy podstata ley-lines? Zakladatel Watkins v nich viděl pozůstatek archaických duchovních drah, středověkých zaniklých zvyklostí a církevních cest a aplikoval na ně svou osobní zkušenost cestovatele a obchodníka. Desítky let divokých spekulací však pohřbily jeho originální vizi.

Odkazy:

Duben 2024
Po	Út	St	Čt	Pá	So	Ne
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30

Mohlo by se vám také líbit

Jak je to se Smaragdovými deskami Thota – Atlanťana?

Jak se stavěly egyptské pyramidy

Egyptské modely letadel