Zprávy o olgoi-chorchoi, chun-chorchoi a chun-chara

Byly nalezeny zápisky badatele V.A. Kazakeviče o vzácných mongolských kryptidech
Dne 16. prosince 2021 se v Ústavu klasického orientalismu a antiky konalo další setkání semináře „Duše a duchové v čínské kultuře“. Dmitrij Alexejevič Nosov, vědecký pracovník Ústavu klasické orientalistiky a antiky, doktor filologických věd, vystoupil s referátem „Lov obřích červů, poučení o sněžném muži a starověcí mistři nové republiky: mongolská folklorní vyprávění v expedičních zprávách V. A. Kazakeviče (1896-1937)“. Ve své zprávě představil nové zdroje informací o vzácných mongolských kryptidech, které badatelé dosud neznali.

Obr. В. A. Kazakevič

Na podzim roku 1923 podnikl Vladimir Alexandrovič Kazakevič, student mongolského oddělení petrohradského Ústavu živých orientálních jazyků, svou druhou expedici do Mongolska. Od 11. září do 1. prosince 1923 navštěvuje chosuny v Tušetvanu a Mergenvanu. Během výpravy zaznamenává popis mytologického tvora „oloҕoi chorchoi“ s uvedením jeho stanoviště. Následující text je ze zprávy ze 4. ledna 1924.

Olgoi-chorhoi

„Hon“ na obřího červa v roce 1923 probíhal následovně:

„Ke konci dne jsem dorazil ke studni Dzak-Suji, kde, jak mi bylo předtím řečeno, sídlí červ olgoi-chorchoi. Majitel jurty, který tam byl, odpovídal na mé otázky neochotně, ale na mou žádost mě zavedl na místo, kde prý tento červ žije. Řekl, že červ, pokud se objeví, tak jen v době letních veder (tak!). Toto místo se nachází západně od studánky Dzak-Suji, 1/2 versty od ní, za vyschlým korytem řeky, kde rostou tři pouštní topoly. Půda je zde pokryta velkými písečnými hroudami, 1-2 aršiny vysokými, vše porostlé sundulí. Rozhodl jsem se, že nebudu hledat červa, protože jsem od mnohých slyšel o nevčasnosti takového počínání, a po krátkém putování saxulou jsem přenocoval u studánky Ihir. Co se týče olgoj chorhoje, vím o něm následující: znám 4-5 lidí, kteří tvrdí, že ho viděli, všichni ho viděli už dávno, kromě jediné šabganské ženy (stařenky – pozn. Dmitrije Nosova), která červa viděla před 2 lety u studánky Choshuu, která je pod jižním svahem pohoří Argalinte (zmíněno výše). Jsou tedy známy dvě lokality.
Téměř všichni očití svědci pozorovali červa v písčitém terénu, v boulích s hrudí, jedinou výjimkou je Šabganec, v jehož jurtě se červ náhle objevil za hrudí. Její rodina se začala narychlo ukládat k přesunu na jiné místo, ale při odstranění zárubně dveří byl olgoj-chorchoj objeven pod prahem. Pak vyrazili dveře a spěchali pryč. Důvod tohoto strachu spočívá v přesvědčení (sic!), že tento červ je mimořádně jedovatý. Při dotyku s ním lidé i zvířata umírají. Jed projde i klackem, pokud se ho někdo dotkne. Existuje i čistě legendární vyprávění. Jako by se červ za horkého dne jedním koncem zahrabal do písku a stál rovně jako klacek. Mezi živými tvory jako by červa dokázala zabít jen kočka, když se ho dotkne tlapkou a předtím ho olízne. Všichni očití svědci se shodují, že červ není delší než aršin (71 cm – pozn. Dmitrije Nosova) (dospělý exemplář), je silný jako ruka v zápěstí a nemá hlavu. Jeho barvu se mi tehdy nepodařilo zjistit, protože někteří ho označovali za zeleného, jiní za žlutošedého. Když vyleze z písku, plazí se na krátkou vzdálenost, kroutí se jako had a pak se velmi rychle zahrabe. Vyskytuje se v Dzak-Sujin-Gobi, ale jeden z očitých svědků ji jako chlapec viděl v Urat-Dumdu-Guna khoshun“ [CGA SPb R-7222. Op. 5. Ed. хр. 19. L. 4-5].

Zajímavé je, že v Kazakevičových záznamech olgoi-chorchoi nedisponuje tak nápadnými faktory, jako je elektrický výboj a plivání jedu. Zejména schopnost usmrcovat oběti na dálku popsal Ivan Jefremov. Také D. A. Nosov upozorňuje na to, že legendy o zvýšené toxicitě těla a zranitelnosti kočkou jsou charakteristické i pro obyčejné hady.

Obr. Ilustrace k povídce Olgoj Chorchoj od I. A. Jefremova

Během cesty v září 1924 zaznamenal V. A. Kazakevič od neznámého informátora následující: „Podle legendy se pohoří Noinbogdo v dávných dobách nazývalo Dogšin-Khara a obývala je šelma zvaná Šorŏn nebo Chară Chorhōĭ, která vypadala jako vlk nebo liška. Nemilosrdně hubilo dobytek i lidi a bylo pravděpodobně ztělesněním ducha hor těchto míst…“

Šóron (mong. šoroo(n)) znamená v mongolštině žížala a chara chorhoi znamená černý červ. Ve své knize „Kryptidi Burjatska a Bajkalu“ uvádím legendu o zemním hadovi, zaznamenanou v Barguzinském okrese Burjatska. Uvedu text této části.

Ještě na počátku dvacátého století se obyvatelé Barguzinské doliny báli zemního hada, který podle jejich víry žil v hlubokých norách, lovil zvířata a sál jejich krev. Potvrzovaly to nálezy mrtvol s charakteristickými ranami. Místní obyvatelé věřili, že s příchodem chladného počasí se zemní had zahrabal chodbami do teplé stáje, kde napadal dobytek, který tam byl chován.

„Zemní had“ je v burjatštině „šoroon mogoi“. Vezmeme-li v úvahu, že u mongolsky mluvících národů byl had považován za lusyn ezen (lus, hostitelský duch) a zmínka o hadovi byla tabuizována (například v Oiratu), pak se často mogoj nahrazoval slovem chorchoi (červ, červ) nebo jinými obraznými určeními. Taková záměna naznačuje, že území Burjatska mohla obývat odrůda známého mongolského „červa zabijáka“ olgoi-chorhoi, uzpůsobená k sání krve jako pijavice. Mongolové navíc vyprávějí o jiném druhu „šar-chorchoje“ (žlutého červa), který se rovněž skrývá v norách. V burjatštině to bude jako šara (šaragčin) chorchoj. Domnívám se, že pátrání po informacích o této žížale by mělo pokračovat, zejména s ohledem na to, že hematofágní hadi nebyli mezi hady nalezeni.

Obr. Olgoi-chorchoi. Obraz mongolského umělce Solongo Monchoroi

Informace o tom, že Mongolové nahrazují tabuizovaná slova, byla Kazakevičovi dobře známa. Zřejmě proto později napsal: „Během svých cest po Gobi jsem se zvláště zajímal o takzvané olgoi-chorchoi, známé jen z vyprávění. V roce 1923 jsem ho dokonce speciálně vyhledal, ale neúspěšně. Následně se mi podařilo shromáždit rozsáhlé a ověřené údaje o tomto zvířeti, z nichž se vyklubal gobijský druh písečného hroznýše se schopností rychle se zahrabat do země. Gobiové, kteří se domnívají, že tento had je strašně jedovatý, se ho smrtelně bojí.“

Obr. Model olgoi-chorchoi z Muzea historie pouště Gobi

Kazakevičova pátá expedice se uskutečnila od května do července 1925 v burjatských chošunech v aimagu Bogdo-chán-ula a Chán-chentej-ula. Při setkáních s místními obyvateli zaznamenal několik zpráv o Chun-chanojích a Chun-charech, které jsou zajímavé pro kryptozoology.

Chun-chorhōi

„Mezi legendární zvířata patří chun-chorchōĭ („červotoč“). Je popisován jako drobný človíček velikosti poloviny aršínu (35,5 cm – pozn. Dmitrije Nosova), který žije také v písčinách. V noci se chun-chorhōi připlíží k ovcím a vysává je. Pokud se ho někdo dotkne, mstí se a vrhá na stáda kořist. Jako místo jeho výskytu mi byl zmíněn Šilabisin-gol a jižní část Gurban-saykhan-ula chošun. Jiní říkají, že se vyskytuje v severním Tibetu a je jen o málo menší než člověk, má narostlou vlnu, miluje velmi lidské ženy, které jsou často chyceny a odvedeny do jeho nory.“ [AIIAM. F. 7. Op. 3. Un. chr. 16. L. 46 (vložka)].

Chun-Chara

„Mimochodem, se zvláštním potěšením se vypráví o legendárním zvířeti „Chun-chara“ a vypravěčům se daří nechat posluchače v nejistotě, zda věřit či nevěřit v reálnost těchto příběhů. „Chun-chara“ je údajně obrovského vzrůstu, něco mezi člověkem a medvědem. Má dlouhé vlasy, které mu spadají rovně přes oči. Má proto ve zvyku chodit vždy proti větru, který mu vlasy shazuje z obličeje, a když je vítr příznivý, nic nevidí.

Jeho hlavní potravou jsou svišti. S využitím své obrovské síly „Chun-chara“ strčí tlapu do tarbaganovy nory a vyrazí obrovské bloky hlíny, po nichž se zmocní kořisti. Po zabití sviště si ho dá pod paži a pokračuje dál. Když chytí nového sviště, opět si ho dá pod paži, aniž by si všiml, jak odtud ten první vypadl, a tak loví celý den. Večer, když mu zůstane jen jeden svišť, se chun-chara rozzuří, láme stromy a řve, ale rychle se uklidní.

Obr. Jeden z antropomorfních obrazů zvířete vytesaný na skalách Mukhar Jalgi, zimoviště před malým jezerem Sang Dalai, Khokhmort somon, Gobi-Altai aimag. Ilustrace z knihy o hledání diamantů v letech 1962-1964 v mongolském Altaji, kterou v roce 2003 vydala Mongolská akademie věd.

Pokud ho člověk potká, jakýkoli útěk je zbytečný, stejně ho dožene a rozzuřeně zabije, lepší je zůstat stát na místě. Pak dobromyslná šelma vezme člověka pod paží a jde s ním. V takovém případě se vyplatí dát mu druhou rukou nějakou věc do tlap, protože zapomene na lidskou ruku a dá daný předmět na její místo, aniž by si všimlo, že pustilo zajatce, který využije příležitosti a uteče.“ [AV IVR RAN, F. 63. Op. 1. Ed. xr. 1. L. 28].

Tyto informace se ve zkrácené a upravené podobě dostaly do povědomí zájemců o téma kryptoidů prostřednictvím textu v Informačních materiálech Komise pro studium otázky „Yettiho“ (Inventář. 3. М., 1959. C. 16-17, oddíl „Mongolské legendy o chun-charech“, a také v knize B. F. Poršněva „Současný stav otázky o reliktních hominidech“ (kapitola 6, „Informace z Číny a Mongolska“) z vydání z roku 1963. V obou vydáních nejsou žádné zmínky o V. A. Kazakevičovi.

Obr. Chun-chara nebo almas je jedno z pojmenování mongolského „Yettiho“. Ilustrace z knihy o hledání diamantů v letech 1962-1964 v mongolském Altaji, kterou v roce 2003 vydala Mongolská akademie věd.

Obr. Kresby setkání s almasem

 

Na tuto skutečnost upozorňuje také D. A. Nosov ve svém článku „Plochy dokumentů V. A. Kazakeviče: zprávy o cestách do Mongolska v letech 1923-1925“:

…druhý mně známý případ vyřazení jména V. A. Kazakeviče z vědeckého užívání je rovněž spojen s materiály páté expedice. V roce 1959 v publikaci Komise pro studium otázky „Yettiho“ publikoval první vedoucí katedry ruského jazyka Mongolské státní univerzity V. N. Kljujev příběh o mytologické postavě – Khun Chara [Poršněv, Šmakov 1959, s. 16-17]. Upozornila, že „příběh zaznamenal jeden ze sovětských občanů v Mongolsku a předal mi ho, když jsem v letech 1944-1950 pracovala v Ulánbátaru“ [Poršněv, Šmakov 1959, s. 17]. [Poršněv, Šmakov 1959, s. 17]. Srovnání tohoto textu s vyprávěním o Hun-haru, které ve své zprávě cituje V. A. Kazakevič, ukázalo, že V. N. Kljujev připravil k vydání jedno z folklorních děl zaznamenaných během cesty do Kerulenu a Chalchin-golu, přičemž je podrobil značné stylistické revizi.

V důsledku toho teprve nyní získaly folklorní záznamy Vladimíra Alexandroviče Kazakeviče status zdroje informací pro kryptozoology. Myslím, že by nebylo zbytečné poznamenat, že ve 30. letech 20. století úzce spolupracoval v Ústavu orientalistiky Akademie věd SSSR s takovou pro kryptozoologickou obec známou osobou, jakou byl Cyben Žamtsaranovič Žamtsarano, burjatský orientalista, který se koncem 20. let 20. století zabýval výzkumem otázky reliktního hominoida na území Mongolska.

Zkratky

• АВ ИВР РАН – Архив востоковедов Института восточных рукописей РАН; – AV IVR RAN – Archiv orientalistiky Ústavu orientálních rukopisů Ruské akademie věd;
• АИИАМ – Архив Института истории Академии наук Монголии; AIIAM -Archiv Ústavu historie Mongolské akademie věd;
• ЦГА СПб. – Центральный государственный архив Санкт-Петербурга. – CGA SPb – Ústřední státní archiv v Petrohradě.

Boris Maškovič • 31.01.2024