Útlocitní supové

Stál na povrchu Měsíce uzavřen do skafandru a vzpomínal na domov, na Hurrii.

Byl pouze tři stopy vysoký. Za průzorem přílby se rýsoval jeho vrásčitý obličej s mocným čenichem uprostřed. S tmavou kůží ostře kontrastoval malý, sněhobílý chomáček vousů. Na zadní straně skafandru v pohodlné dutině spočíval krátký pahýl Hurrianova ohonu.

Devi-en přirozeně pokládal vlastní vzhled za důstojný, i když si byl vědom rozdílů mezi Hurriany a ostatními inteligentními obyvateli Galaxie: pouze Hurriané byli tak drobní a přitom vybavení ocasem, toliko oni byli vegetariány — a právě jen oni unikli nevyhnutelné nukleární válce, která zničila všechny ostatní známé civilizace v určitém stupni jejich vývoje.

Devi-en horoucně toužil po vystřídání. Byl v pořadí čtvrtým velitelem kolonizační expedice a v hloubi duše nepochyboval o tom, že bude zapotřebí ještě pátého.

Hurrianská základna na odvrácené straně Měsíce už existovala patnáct let. Něco takového bylo bez precedentu a žádného Hurriana by ani ve snu nenapadlo, že někdy dojde k podobnému zdržení.

Dekontaminační jednotky byly připraveny a čekaly v pohotovosti už patnáctý rok, aby se vrhly do radioaktivních mraků a zachraňovaly ty, kteří přežili — pochopitelně, že ne zadarmo.

Ale planeta již patnáctkrát oběhla kolem svého Slunce, a při každém oběhu jí její satelit obkroužil téměř třináctkrát.

Civilizace velkých primátů na povrchu planety přiváděla během té doby k výbuchu jednu jadernou pumu za druhou. Stratosféra planety se stále více zahřívala radioaktivním odpadem, ale k nukleární válce ne a ne dojít.

Z provizorního tábora na odvrácené straně satelitu za tu dobu vyrostlo město. Během let se tu objevily ženy a narodily se tu děti. To znamenalo školy, ale také důmyslné hydroponické farmy, velké vodní nádrže a vše, co potřebuje k životu město na tělese bez atmosféry.

Celé to nákladné zařízení vzniklo jenom proto, že jedna planeta je vybavena nukleárními zbraněmi, které nehodlá použit. Žádný div, že sem Hurrie vysílá Arciadministrátora, aby osobně obhlédl situaci.

Devi-en nepochyboval, že jakmile tento vysoce postavený hodnostář dorazí, vyrukuje co nevidět s otázkou, kterou si Devi-en položil už nesčíslněkrát: proč tady vlastně nedošlo k nukleární válce?

Velitel základny pozoroval neohrabané Mauvy při vyrovnávání terénu a pokládání keramického koberce. Silové pole jím bude pohlceno tak dokonale, že cestující na lodi nepocítí při přistání sebemenší otřes.

Z pracujících Mauvů vyzařovala sila i přes skafandr, avšak byla to jen tělesná síla svalů. Drobná postavička hurrianského dozorce se vedle těchto obrů skoro ztrácela, ale poddajní Mauvové se mu ochotně podřizovali.

Devi-enův přijímač oživl: „Loď v dohledu, pane;“ ozvalo se z reproduktoru. „Očekáváme přistání během hodiny.“

„Velmi dobře,“ odvětil Devi-en. „Připravte vůz, aby mne odvezl k lodi hned jak ukončí přistání.“

***

Arciadministrátor se dostavil v doprovodu pěti Mauvů; dva mu kráčeli po boku, tři doplňovali čestnou stráž vzadu. Ochrany nebylo sice zapotřebí, ale postavení Arciadministrátora takovou poctu vyžadovalo, a tak tu tedy čestná stráž byla.

Mauvové pomohli odložit Arciadministrátorovi skafandr a na jeho pokyn odpochodovali.

Během nekonečného uvítacího ceremoniálu a následující hostiny se nic úředního neprojednávalo. Teprve když bylo po všem, prohrábl si Arciadministrátor bradku tenkými prsty a řekl:

„Jak dlouho ještě potrvá čekání na tuhle planetu, kapitáne?“

„Těžko říci, vaše Výsosti,“ odvětil Devi-en pokorně. „Neprobíhá to jako obvykle.“

„To je zřejmé. Ale proč nesledují obvyklý postup? Vaše zprávy se zmiňují o nějakých teoriích, ale neuvedl jste podrobnosti. Na Hurrii to vyvolalo rozladění. Poslali mě sem, abych se podíval věci na kloub. Co o tom vlastně víte?“

„Věc se dá těžko prokázat, vaše Výsosti. Nemáme žádné zkušenosti s tak dlouhodobou výzvědnou činnosti. Dosud se vždy zaměřovala jen na příznaky vypuknutí nukleární války. Teprve od té doby, co jsem převzal velení, jsme se začali intenzivněji zabývat studiem obyvatelstva. Během času jsme ovládli jejich nejrozšířenější jazyky.“

„Opravdu? Bez přistání na planetě?“

Deri-en vysvětloval: „Zařídil jsem, aby řada rádiových vysílání, zachycená v prvních letech průzkumnými expedicemi, byla zpracována lingvistickými počítači. Vývoj událostí mne donutil, abych v tom hledal nějaký smysl.“

Arciadministrátor zpozorněl:

„A zjistil jste něco zajímavého?“

„Asi ano, vaše Výsosti, ale je to tak podivné, že jsem se s těmi nejistými důkazy, které mám, o tom nechtěl zmiňovat v oficiálních hlášeních.“

Arciadministrátor pochopil. Řekl upjatě: „Namítal byste něco proti tomu vyložit své názory neoficiálně — mně?“

„Bude mi potěšením,“ odpověděl Devi-en bez váhání. „Obyvatelé planety jsou skutečně velcí primáti nadaní soutěživostí.“

Jeho společník si ulehčeně oddechl a rychle si olízl nos.

„Bál jsem se,“ zamručel, „že by nemuseli být soutěživí. To by mohlo… Ale pokračujte!“

„Jsou soutěživí,“ ujistil ho Devi-en. „Dokonce nadprůměrně soutěživí.“

„Proč tedy věci nevzaly obvyklý průběh?“

„Až do jistého bodu ano, vaše Výsosti. Po obvykle dlouhé inkubační periodě se začali mechanizovat; zároveň s tím přešel běžný primatoidní způsob zabíjení na ničivé zbraně. V závěru poslední celoplanetární války se vyvinuly nukleární zbraně – a pak náhle boje ustaly.“

Arciadministrátor přikývl: „A potom?“

Deri-en pokračoval: „Dalo by se očekávat, že co nevidět vzplane nukleární válka s rychlým rozvojem jaderných zbraní, se zvyšováním jejich účinku a obvyklým způsobem nasazení. Tak by se populace velkých primátů rychle zredukovala na pozůstatky, živořící v ruinách na povrchu planety. Jenže k tomu nedošlo. Proč?“

Devi-en se nadechl a pokračoval: „Je tu jedna okolnost. Myslím, že tito lidé prodělali neobyčejně rychlý technický rozvoj.“

„To přece nevadí,“ řekl Arciadministrátor. „Dospěli alespoň dříve k nukleárním zbraním.“

„Pravda. Ale potíž je v tom, že smrtící potenciál těchto zbraní vzrostl dříve, než mohla nukleární válka vypuknout. Teď již dosáhl bodu, kdy si ani soutěživá primatoidní civilizace netroufne válku riskovat.
Arciadministrátor vyvalil svá malá černá očka:

„Ale to je nemožné. Vojenské vědy se rychle rozvíjejí jen v průběhu válek.“

„V případě těchto stvoření to asi neplatí. Ostatně se zdá, že tam nějakou válku mají. Ne skutečnou, ale přesto válku.“

„Jak tomu mám rozumět?“ ptal se Arciadministrátor nechápavě.

„Tím si právě nejsem jist.“ Devi-en rozhořčeně zaškubal nosem. „Tady jsou moje analýzy získaného materiálu nejméně uspokojivé. Tato planeta má cosi, čemu se říká studená válka. Ať už to znamená cokoliv, žene to válečný výzkum zuřivě dopředu, a přesto nedochází k úplné nukleární destrukci.“

„Vyloučeno,“ řekl Arciadministrátor.

„Tady máte planetu“ ukázal Deti-en. „Tady jsme my. A čekáme už patnáct let.“

Arciadministrátorovy dlouhé paže se zkřížily nad hlavou a rezignovaně klesly na ramena: „Planeta se tedy dostala do mrtvého bodu; do stavu nejistého míru, balancujícího na okraji nukleární války. Výbor uvážil i tuto možnost. Je však pro nás absolutně nepřípustná.“

„Nepřípustná, vaše Výsosti?“

„Ano, nepřípustná,“ odpověděl Arciadministrátor téměř bolestně. „Za takových okolností vzrůstá každým dnem pravděpodobnost, že tito velcí primáti objeví metody mezihvězdných letů. Proniknou do Galaxie s plnou silou své soutěživosti. Chápete?“

„Ale co máme dělat?“

Arciadministrátor stáhl hlavu hlouběji mezi ramena jakoby uhýbal před vlastní odpovědí; jeho hlas zněl přidušeně: „Postačí do nich rýpnout. Jestliže balancují, kapitáne, musíme je trochu postrčit.“

Devi-enovi se zvedl žaludek odporem, takže znovu pocítil v ústech večeři.

„Postrčit je, vaše Výsosti?“ bránil se pochopení Arciadministrátorovy myšlenky.

Ten to však vysvětlil bez obalu: „Musíme jim pomoci rozpoutat nukleární válku.“

Při těch slovech vypadal právě tak špatně jako Devi-en. Řekl chraptivě: „Nezbývá nám nic jiného.“

Devi-en mohl jen stěží promluvit. Zašeptal: „Ale jak se to dá uskutečnit, vaše Výsosti?“

„Nevím jak. A nedívejte se na mne: To není moje rozhodnutí. To je rozhodnutí Výboru. Jistě chápete, co by se stalo s Galaxií, kdyby do vesmíru vstoupila primatoidní civilizace, neoslabená nukleární válkou.“
Devi-en se při tom pomyšlení otřásl. Všechna soutěživost puštěná ze řetězu! Potlačil tu myšlenku o zeptal se: „Ale jak se zahajuje nukleární konflikt? Jak se to dělá?“

„Nevím. Ale snad bychom mohli zapůsobit změnou klimatických podmínek…“

„Postačí to k vypuknutí války?“ zapochyboval Devi-en.

„Nevím. Ale primáti to vědět budou. Mají to zakódováno v mozku. Oni přece koneckonců zahajují nukleární války.“

Devi-en cítil, jak jeho ocas nervózně buší do sedadla. Pokusil se ho ovládnout, ale nepovedlo se mu to.

„Co mám tedy podle rozhodnutí Výboru učinit?“ zeptal se konečně.

„Unést jednoho velkého primáta z povrchu planety.“

„Divokého?“

„Jiní tam přece nežijí. Samozřejmě, že divokého.“

„Ale jaký to bude mít smysl? Co nám dokáže povědět?“

„Na tom nesejde. Ať bude mluvit o čemkoliv, mentální analýza nám dá potřebnou odpověď.“

Devi-en zatáhl hlavu mezi lopatky, jak nejvíce to šlo. Kůže na rukou se mu chvěla odporem. Divoký velký primát. Pokusil si představit tvora, nedotčeného peklem pohromy a nezušlechtěného pečlivým zásahem hurrianské eugeniky.

Ani Arciadministrátor se nesnažil zakrýt svůj odpor. Přesto řekl: „Povedete tuto expedici, kapitáne. Je to pro blaho Galaxie.“

***

Když se kosmická loď dostala nad přivrácenou stranu Měsíce, zmocnil se Devi-ena nával stesku po domově. Planeta pod lodí byla překrásná, asi tak velká jako Hurrie, jenže divočejší a velkolepější.

Kolik takových měla Hurrie na seznamu, pomyslel si. Kolik pozorovatelů sleduje sezónní změny, způsobené obděláváním půdy. Kolikrát ještě v budoucnu začne ve stratosféře těchto planet narůstat radioaktivita, a čety hurrianských kolonizátorů vyrazí vpřed? Proč právě tady se nemohou dočkat?

Devi-enova loď sestupovala obezřetně k povrchu. Osádka byla krajně podrážděna nastávajícím úkolem. Nijak se do toho nehrnuli, i když Devi-en neustále ujišťoval, že primátovi nebude zkřiven ani vlásek.

Museli viset několik dní vysoko nad zvlněnou pahorkatinou, než se na televizní obrazovce objevilo stvoření, s čímsi bachratým na zádech a s dlouhou holí v jedné ruce.

Potichu klesali supersonickou rychlostí dolů. Devi-en se dotýkal řízení s tváří staženou odporem.

Během honu promluvilo stvoření jen dvakrát. Oba projevy byly pečlivě zaregistrovány pro dodatečnou mentální analýzu. První záznam byl zachycen telemikrofonem v okamžiku, kdy primát spatřil loď téměř nad sebou: „Můj bože! Létající talíř!“

Druhé části Devi-en porozuměl. Bylo to označení pro hurrianské lodi, které se rychle rozšířilo v průběhu prvních, bezstarostných let průzkumu.

Druhá poznámka padla, jakmile bylo divoké stvoření dopraveno na palubu lodi. Přitom bezúspěšně bojovalo ze všech sil proti ocelovým svalům netečných Mauvů.

Devi-en mu vyšel vstříc s chvějícím se nosem a sotva popadaje dech vzrušením. Stvoření s nepříjemně lysou tváří, lesklou od jakéhosi kapalného sekretu, při jeho spatření vyjeklo:

„Doprčic, opice!“

Opět byl Devi-en s to porozumět jen druhé části. Šlo o označení neinteligentních primátů v jedné z řečí užívaných na planetě.

***

Divoké stvoření procházelo jednou krizí za druhou, a zpočátku se téměř nedalo zvládnout. Tvor takřka okamžitě rozpoznal, že byl odvlečen ze Země. Devi-en se domníval, že to pro něj bude vzrušující zážitek, ale čekalo ho zklamání; stvoření jen neustále vzpomínalo na své potomky a samici. Třebaže mu dali najevo, že Mauvové, kteří ho střeží, mu nehodlají ublížit, přijímalo ohleduplné chování svých věznitelů s velkou nedůvěrou.

Pátého dne konečně zůstal zcela vyčerpaný tvor klidný po delší dobu, takže s ním Devi-en mohl promluvit ve svém bytě.

Málem však došlo k nové krizi, když se Hurrian poprvé zmínil o tom, že tu čekají na nukleární válku. Tvor vybuchl:

„Čekáte,“ vykřikl na Devi-ena. „To jste si tak jisti, že nějaká bude?“

Devt-en si tím sice jist nebyl, ale přesto řekl: „Vždycky dojde k nukleární válce. A my jsme tu proto, abychom vám potom pomohli.“

„Potom pomohli!“ Tvor vyskočil, začal zběsile mávat rukama a nesmyslně blábolit. Stráž složená z Mauvů se ho musela chopit a násilím odvléci pryč.

Devi-en povzdechl. Tvor mluvil čím dál tím více a mentalikové si snad ze zachycených úryvků něco vyberou. On sám z toho moudrý nebyl.

Stvoření ještě ke všemu začalo vůčihledně chátrat. Na jeho holé tváři vyrazily chlupy; bylo jich dokonce více než na Hurrianově vlastním obličeji, a byly tmavé. Nejedl, ztrácel na váze, a delším zadržením by jeho zdraví mohlo utrpět. Za to nechtěl Devi-en převzít odpovědnost, protože už jen pomyšlení, že by jedna inteligentní bytost mohla ublížit druhé, mu bylo takřka nesnesitelné. Uvítal proto, když mu uklidnění velkého tvora poskytlo další příležitost k rozhovoru.

Tvor mluvil takřka trpělivě, a téměř okamžitě převedl řeč na nukleární zbraně:

„Říkal jste, že vždycky dochází k nukleární válce. To znamená, že existují ještě jiní lidé než my, vy — a oni?“ ukázal na přítomné Mauvy.

„Existují tisíce různých inteligentních tvorů na tisících světů,“ potvrdil Devi-en.

„A všechny postihla nukleární válka?“

„Všechny, jakmile dosáhli určitého stupně technického vývoje. Všechny s výjimkou nás. My jsme jiní, chybí nám soutěživost, máme naopak kooperativní instinkt.“

„Vy tedy víte, že dochází k nukleárním válkám a neděláte nic proti tomu?“

„Ale ano,“ řekl Devi-en s bolestí v hlase. „Pokoušíme se pomoci. Kdysi jsme se snažili navázat s velkými primáty přátelský kontakt, ale když naše pokusy odmítali, přestali jsme s tím. Pak jsme nacházeli planety v troskách zamořených radioaktivitou. Narazili jsme i na civilizaci právě v průběhu nukleární války, a přes všechno zděšení, které to v nás vyvolalo, jsme se učili. Teď už máme u každé planety na prahu nukleární éry předem připraveny dekontaminační oddíly a eugenické analyzátory.“

„Co jsou to — ty eugenické analyzátory?“

Devi-en se to pokusil opsat tím, co znal z divochovy řeči.

Opatrně řekl: „Vhodným pářením a sterilizací odstraňujeme pokud možno soutěživý prvek u těch, co přežili.“

Na okamžik čekal, že tvor opět vyletí. Ten však jen apaticky podotkl: „Tím chcete říci, že z nich uděláte něco, jako jsou tihle, co?“ ukázal na netečné Mauvy.

„Ale kdepak. Ti jsou od základu jiní. My jen vytváříme z přeživších jedinců mírumilovnou, neagresivní a neexpandující společnost pod naším dozorem. Bez něho by se sami ničili znovu a znovu.“

„A co z toho máte?“

Devi-en nejistě zíral na tvora. Copak je nutno vysvětlovat největší životní potěšení? Řekl: „Vás netěší někomu pomoci?“

„Jen dál. Kromě toho, co z toho kápne pro vás?“

„Samozřejmě, že Hurria dostane svůj díl.“

„Aha!“

„Náhrada za záchranu je velmi přiměřená,“ protestoval Devi-en. „Odpovídá velikosti a možnostem planety. Dřevo, rudy a jiné. Svět tady těch Mauvů neoplývá přírodními zdroji, a tak se sami nabídli, že budou dodávat určitý počet jedinců jako osobní sluhy. Jsou i na primáty neobyčejně silní, a my je bezbolestně ošetříme anticerebrálními léky…“

„… a uděláte z nich blbce!“

Devi-en uhodl smysl podstatného jména, a ohradil se: „Vůbec ne. Smíří se pouze se svojí situací, a pomůže jim to zapomenout na domov. Nechceme, aby se něčím trápili. Vždyť jsou to inteligentní bytosti.“

„Co tedy čeká Zemi, vypukne-li tu nukleární válka?“

„Měli jsme patnáct let na rozmyšlenou. Vaše planeta je bohatá na železo, a máte velmi vyvinuté ocelářství. Asi budete dodávat ocel.“

Devi-en vzdychl: „Ale stejně to asi nevyváží výdaje. Čekáme tu už deset let nad plán.“

Velký primát řekl: „Kolik ras už takhle zdaňujete?“

„Přesné číslo vám neřeknu. Ale určitě to bude víc než tisíc.“

„To jste mi tedy pěkní hospodáříčkové v Galaxii. Tisíc planet se kvůli vašemu blahobytu samo zničí. Řeknu vám, co jste.“ Hlas mu zesílil, takže téměř řval: „Doopravdy jste supové!“

„Supové?“ opakoval Devie-en, snaže se vystihnout smysl slova.

„Požírači mršin. Ptáci, kteří čekají, až nějaký tvor bídně zajde v poušti a pak slétnou dolů, aby ho sežrali.“

Devi-enovi se z tohoto podobenství udělalo špatně. Prohlásil slabě: „Ale ne, my jim pomáháme.“

„Čekáte na válku jako supové. Chcete-li jim pomoci, pak zabraňte válce. Nezachraňujte jen ty, co přežili. Zachraňte všechny!“

Devi-enův ocas se zachvěl vzrušením: „Jak máme zabránit válce? Povíte mi to?“

Devi-en čekal. Řekne-li mi, jak zabránit válce, myslel si, budu zároveň vědět, jak se válka rozpoutá.

Ale divoch se zarazil.

„Jděte dolů,“ řekl konečně. „Jděte dolů a vysvětlete situaci.“

Devi-en byl zklamán. To nepomůže. Kromě toho… Kůže na těle se mu chvěla při pomyšlení na pobyt mezi hordami nezkrocených divochů. Výraz na jeho tváři mluvil za něj tak zřetelně, že divoch pochopil i přes rozdílnost druhů. Pokusil se na Hurriana vrhnout, a jeden z Mauvů měl co dělat, aby ho zachytil.

Divoch řval: „Tedy ne. Tak si tu seď a čekej, supe! Supe! Supe!“

***
Trvalo několik dnů, než byl Devi-en opět schopen se na divocha podívat. Málem odmítl Arciadministrátorův požadavek o další data pro mentální analýzu tvora. Řekl troufale: „Máme jich dost, aby nám poskytly nějaké řešení.“

Arciadministrátor si přemýšlivě olízl nos růžovým jazykem:

„Určité řešení ano. Ale právě tomu nedůvěřuji. Dostali jsme se do kontaktu s velmi podivným druhem primátů, a nemůžeme si dovolit nějaký omyl. Pokud ten tvor není nadprůměrným jedincem…“

„Ten tvor,“ připomněl Devi-en, „řekl podobenství o těch… těch ptácích… co…“

„Supech,“ napověděl Arciadministrátor.

„Právě to vrhlo na celé naše jednání podivné světlo. Od té doby nemohu dobře ani jíst, ani spát. Budu asi nucen požádat o zproštění…“

„Dokud tu nebudeme hotovi, tak ne,“ odmítl Arciadministrátor pevně. „Myslíte, že mně je snad milá ta představa požíračů mrt… Musíte prostě shromáždit ještě více dat.“

Devi-en konečně přikývl. Chápal, že Arciadministrátor nechce dát pokyn k rozpoutání nukleární války, a že proto odkládá rozhodnutí, jak může.

Poslední rozhovor s divochem byl však horší, než oba předchozí. Po hodinové debatě kolem dokola řekl divoch bojovně: „Jak dlouho jste říkal, že už tady jste?“

„Patnáct vašich let“ odpověděl Devi-en.

„To souhlasí. První létající talíře byly pozorovány krátce po druhé světové válce. Kolik času ještě zbývá do vypuknutí nukleárního konfliktu?“

„To kdybychom věděli,“ řekl Devi-en s bezděčnou upřímností.

Divoch pokračoval: „Myslel jsem, že válka je neodvratná. Ale vy jste ji vlastně očekávali už před deseti lety, ne?“

„O tom se nehodlám bavit,“ odpověděl Devi-en.

„Ne? Tak co tedy uděláte? Jak dlouho ještě budete čekat? Proč to nepostrčíte? Na co vlastně čekáš, ty supe…“

Vyrazil nesrozumitelnou kletbu, a chrlil slova čím dál tím prudčeji: „Copak supové čekají, když jim to dlouho trvá, než zvíře zahyne? Kdepak! Slétnou prostě dolů a vyklovou mu oči. Teprve pak mu dají ránu z milosti!“

Na víc Devi-en nečekal. Potácivě se odebral do svého bytu, a dlouhou dobu se zotavoval z otřesného prožitku. V uších mu znělo slovo „sup“ a před očima mu tančil hrůzný obraz nastíněný divochem.

***

„Je mi líto, vaše Výsosti,“ řekl Devi-en pevně. „Pochybuji, že bych vám byl s to opatřit další data. Nemohu už s tím stvořením mluvit.“

Také Arciadministrátor vypadal špatně: „Já vím. Ta věc se supy — to se špatně snáší. Jeho ovšem ta představa nezlomila. Primáti jsou k těmto věcem tvrdí a necitelní. Strašné! Ostatně další rozhovor by byl zbytečný. Nalezli jsme způsob, jak rozpoutat jadernou válku.“

„Ano? Co musíme vlastně udělat?“

„Něco docela jednoduchého. My sami hodíme první pumu. Mír je udržován jen tím, že žádná strana si netroufá sama začít. Stane-li se to však, rozumějte, když vybuchne jediná nukleární puma na území jedné ze soupeřících stran, bude oběť předpokládat, že to způsobil její protivník. Nebude čekat na další úder.

Odplata bude následovat v několika hodinách vší silou. Druhá strana udělá totéž a za pár týdnů bude po všem.“

Devi-enovi se dělaly před očima mžitky.

„Ale jak to můžeme udělat?“

„To je docela jednoduché. Sestrojíme pumu a svrhneme ji z lodi nad nějakým obydleným územím.“

„Obydleným?“

Arciadministrátor vtáhl hlavu hluboko mezi šedivá ramena – a podíval se stranou: „Jinak by to nemělo smysl.“

„Chápu,“ řekl Devi-en. V duchu viděl supy. Představoval si je jako nestvůry s blanitými křídly, a se zobákem, ostřejším, než břitva. V užších a užších kruzích se snášeli dolů, aby vyklovali umírajícím oči.

„Kdo bude pilotovat loď?“ zeptal se roztřeseným hlasem. „Kdo vypustí pumu?“

Arciadministrátorův hlas nebyl o nic pevnější: ,„Nevím.“

„Já nechci,“ zašeptal Devi-en. „Nemohu. Žádný Hurrian by to nedokázal.“

Arciadministrátor se bezmocně kýval v křesle sem a tam: „Zavolám Výbor. Tam mají veškeré údaje. Snad něco navrhnou.“

***

Po patnáctiletém čekání došlo k demontáži základny na odvrácené straně Měsíce. Hurriané se vzdali. K nukleární válce velkých primátů nedošlo a snad k ní ani nedojde.

Přes veškeré potíže, které to v budoucnu pro Galaxii znamenalo, byl Devi-en nesmírně šťasten. Nemohl myslet na budoucnost, když právě teď měl možnost uniknout z dosahu nejstrašnějšího ze všech strašlivých světů. S ulehčením pozoroval, jak Měsíc, i planeta sama, mizí jako tečka mezi hvězdami.

Divocha dopravili zpět na planetu téměř bez úhony. Z jeho mozku pečlivě vymazali vzpomínky na poslední týdny, ale tato ztráta paměti i zchátralé vzezření bude připsána útrapám bloudění pustinou.

Ovšem úhona, kterou způsobil on…

Snad by nakonec sami odhalili způsob jak rozpoutat válku. Snad by je napadlo nějaké řešení, jak svrhnout pumu bez vlastního zásahu.

Ale divochovo podobenství o supech to všechno překazilo.

Zdeptalo Devi-ena i Arciadministrátora, a zřejmě silně zapůsobilo i na samotný Výbor. Příkaz k likvidaci základny přišel takřka obratem po odeslání všech informací.

„Už nikdy nebudu moci velet kolonizační expedici“ řekl Devi-en.

„K tomu už nebude mít příležitost nikdo z nás,“ odvětil Arciadministrátor. „Postarají se o to divoši z tamté planety. Proniknou do Galaxie s dravostí primátů, a to bude konec.“

Devi-enův nos se zachvěl. Konec. Konec všeho dobrého, co Hurria v Galaxii vykonala. Začal: „Přeci jen jsme měli…“

Zarazil se. Takhle nemělo cenu myslet. Nemohli to učinit, ani za celou Galaxii ne. Tím by se vlastně stali sami primáty s jejich způsobem myšlení. Jsou přece horší věci, než pouhý konec všeho.

Devi-en si vzpomněl na supy.

 

Issac Asimov

Přeložili a upravili A. Vítek aj. Krupička

Kresba M. Havlíček

Z časopisu Letectví a kosmonautika 1978