Civilizace přišla ze Sahary?
Sahara, dnes poušť téměř úplně bez života, vypadala před několika tisíci lety úplně jinak.
Existovala tam jedna z prvních civilizací. V posledních desetiletích přinesli vědci překvapivé údaje o jejich osudu.
Sahara nyní zabírá asi jednu čtvrtinu afrického kontinentu. Zabírá jižní oblasti Maroka, Tuniska, větší části Alžírska, Mauretánie, Libye, Egypta a severní oblasti Mali, Nigeru, Čadu a Súdánu.
V současné době v Ennedi v saharské poušti zůstaly jen soustavy jezer Unianga (Ounianga), která se skládá z 18 propojených jezer o celkové rozloze 62 808 hektarů. Je to největší jezerní systém v extrémních pouštních podmínkách.
Jezerní systém na Sahaře se skládá ze sladkovodních, solních a nejslanějších jezer, napájených podzemními prameny. To je její tajemství. V křišťálově čisté vodě plavou ryby a na březích roste rákosí. Pít sem chodí pouze žirafy a gazely, krokodýli a hroši. A všude okolo, kam až oko dohlédne, jen horký písek.
Nemilosrdné slunce každoročně odpaří vodu až do hloubky šesti metrů, a za rok zde spadne pouze 5 mm vody.
Tak to ovšem vždy nebylo, tvrdí německý vědec, geolog z Kolína nad Rýnem Stefan Kröpelin.
Tam, kde je nyní jezero Unianga, byly asi před 10.000 roky vlhké tropické lesy bohaté na jedlé rostliny.
Zjistil to díky nálezu sladkovodních ulit ve vápenci, pozůstatky ryb a stopy rostlin, ale také zachovaných paleolitických jeskynních maleb.
Na kresbách jsou schematická znázornění kulatých postav, velmi vzdáleně podobných lidem. Spíše vypadají jako mimozemšťané ve skafandrech. Možná tato lokalita mimozemšťanům připomínala povrch Marsu?
Nicméně, na stěnách jeskyní si můžete prohlédnout obrázky z doby bronzové – jezdce na koních a hliněné hrnce, které se podle našeho názoru neshodují s představou vyspělé civilizace.
Ale zatím nebyl čas na konečné závěry. Vědecký výzkum v oblasti teprve začíná.
Tým výzkumníků vedený Stefanem Kröpelinem na základě geologických, archeozoologických a archeobotanických dat identifikoval čtyři období v historii Sahary za poslední tisíciletí.
Takže, v době všeobecného ochlazení klimatu na Zemi a pravidelných výskytů rozsáhlého kontinentálního zalednění v pozdním pleistocénu (20 000 – 8500 př.n.l.), v saharské poušti neexistovala žádné lidská obydlí, s výjimkou údolí Nilu, které se rozprostírá 400 km jižně od současného stavu.
Kolem 8500 př.n.l. Saharu náhle postihly těžké monzuny a velmi suchou pouštní oblast tyto klimatické změny proměnily ve vlhkou savanu. Začali se sem proto stahovat prvobytní obyvatelé z údolí Nilu, masově migrující na západ, kde byla hojnost rostlin a živočichů.
Na počátku holocénu, jižní část Sahary a údolí Nilu byly příliš nebezpečné pro rozvoj těchto území člověkem, kvůli příliš deštivému klimatu.
Asi kolem 7000 př.n.l. se lidské osady začaly šířit po celé východní části Sahary, což podpořilo rychlý početní růst hospodářských zvířat.
Monzunové deště ustaly kolem 5300 před naším letopočtem, a znovu se vrátilo sucho.
Vzhledem k ekologické katastrofě byli lidé nuceni se vrátit do údolí Nilu a usadit se v jiných částech súdánské Sahary, kde je ještě dostatek vody a srážek.
Konečný návrat pouště nastal asi 3500 př.n.l, zhruba stejně jako narození éry prvních faraonů starověkých kultur Egypta.
Mezi vědci se dlouho diskutuje o tom, jak rychle klima měnilo Saharu.
Někteří badatelé mají tendenci se domnívat, že se klima v této oblasti měnilo dramaticky – vegetací pokryté kopce a údolí se v okamžiku proměnily na písečné duny během jednoho století. Němečtí vědci ale dokázali, že to trvalo tak pět století, ne-li déle.
Jejich hypotéza je založena na analýze hlubokých vrtů do starých jezer v Čadu.
Na základě těchto údajů je zřejmé, že vegetace na Sahaře pomalu umírala bez náhlé změny klimatu.
Domorodci na Sahaře měli dostatek času přejít k břehům řeky Nilu, kde vznikla velká civilizace starověkého Egypta.
V souvislosti s novou verzí vývoje Sahary vyvstávají do popředí nové otázky o vlivu dávných obyvatel Sahary na další velké kultury. Ty na rozdíl od svých předchůdců předaly jako dědictví budoucím generacím písemné prameny.
Podle:
