Nová verze záhady Velikonočního ostrova

Dva američtí vědci předložili úplně jinou verzi původu obřích soch na Velikonočním ostrově.
Podle jejich mínění zde neexistovala žádná mýtická starověká civilizace, která by vytvořila slavné gigantické kamenné sochy, ale primitivní domorodci, zničení až s příchodem Evropanů.

Carl Lipo (1) z Kalifornské Státní University, a Terry Hunt (2) z University na Havaji, vydali knihu „Sochy, které chodily. Vyřešení záhady Velikonočního ostrova.“ (The Statues that Walked: The Astonishing Untold Story of Easter Island’s Success. Free Press, New York, 2011), kde dokazují tezi, že tento tichomořský ostrov byl osídlen až kolem roku 1200 n.l., tedy 400 nebo 800 let později, než se domnívá moderní věda.

Výzkumníci věří ve svou pravdu a argumentují tímto faktem: pokud by sochy byly vyzvednuty z lomů dříve, jejich eroze by byla značně větší.

Odpůrci této verze, britští archeologové Paul Bahn a John Fenley, kteří připravují další vydání své práce „Tajemství Velikonočního ostrova“ (The Enigmas of Easter Island), argumentují místními tradicemi a klasickým výkladem občanské války na ostrově. Domorodci znesvěcovali sochy, odsekávali jim nosy, což údajně ukazuje na konfrontaci dvou různých skupin.

Velikonoční ostrov a jeho osídlení

Ráno 5.dubna 1722 na Velikonoční neděli objevil holandský mořeplavec Jacob Roggeven ostrov s mnoha jmény. Na počest svátku námořníci pojmenovali ostrov Velikonočním. Jeho polynéské jméno je Rapa Nui. James Cook a Jean Perouse navrhli pojmenovat ho Vaihu. Nicméně, tento anglický kapitán, známý tím, že ho domorodci snědli, ostrov zapsal pod místním názvem Teapi.

Radiokarbonové údaje získané Terry Huntem a Carl Lipo při výzkumu osmi vzorků dřevěného uhlí z Anakeny, nicméně naznačují, že ostrov Rapa Nui byl osídlen asi kolem roku 1200 n.l., což je o 400 – 800 let později, než se původně předpokládalo. A jen sto let trvalo, než na ostrově zmizely všechny stromy.

Podle předchozího datování ke kolonizaci ostrova došlo v letech 800-1200 n.l., a ke zmizení palem došlo až 400 let po kolonizaci.

Nicméně, otázka kolonizace Velikonočního ostrova není vědou dosud s konečnou platností vyřešena.

Co vypráví legendy

Etnografické a archeologické údaje, rapanujský folklór a jeho srovnání s mýty a folklórem jiných národů Polynésie naznačují, že rapanujská mytologie je jen odbočkou polynéské mytologie.

Ostrovanům byli známí hlavní bohové všepolynézského panteonu, a nazývali je v místním nářečí.

Norský badatel Thor Heyerdahl byl přesvědčen, že hlavní bohové rapanujské mytologie nemají polynézský charakter.

Obrazy bohů a duchů (aku-aku) našly odraz v písních a zaklínáních, hraných během oslav a ceremonií uctívaných bohů, kteří disponovali tajemnou silou (many).

Nejvyšší bůh Rapanujců Makemake – což znamená „Světlý“ – analogie všepolynézského Tane, částečně Tanga Roa, vytváří Zemi, Slunce, Měsíc, hvězdy, stejně jako první živé bytosti – předky obyvatel Velikonočního ostrova. Atributem tohoto boha byl blesk, a jeho symbol – červená barva.

„Červená voda“ Makemake ztělesňuje životní sílu. Byl zobrazován v podobě posvátných ptáků – mořských racků.

Ztělesněním Makemake byla lidská lebka, která hrála velkou roli v posvátných obřadech.

Protipólem boha tvůrce Makemake byl demiurg Uoke (Uvoke) – bůh-ničitel (možné pozdější ztělesnění všepolynézského boha hromu a patrona zemědělství Rongo).

Uvoke ničil zemi tím, že do ní kopal tak dlouho, dokud nezůstal samotný ostrov Rapa Nui – „Pupek země“.

Symbolem Uvoke byl pravděpodobně prsní krunýř (rei miro), vyřezaný ze stromu v podobě půlměsíce, jehož konce byly ozdobeny stylizovanými hlavami boha. Takovou ozdobu nosili Rapanujci během svátku Batata Kumara.

Ten se slavil na počest velikého Uvoke, díky němuž se v centru oceánu objevil ostrov. Jeho prvními obyvateli byli Ngata Vake a Te Ohiro, kteří přistáli poblíž Te-Rotomea a zůstali u Wai-Marama (nevelké jezírko nedaleko Mataveri).

Neúnavný Uvoke opět začal ničit ostrov, a aby obra zastavil, Te Ohira přečetl kouzlo, které znehybnilo jeho služebníky.

Obydlení Velikonočního ostrova místní folklór připisuje rozhodnutí vůdce Hotu Matu’a. Jeho rodná země byla ohrožena strašlivou povodní, a tak se rozhodl přestěhovat na jiné místo.

Dosud se předpokládalo, že první osadníci přišli Markézských ostrovů ve 3. – 4. století našeho letopočtu.
Noví osadníci z jiných ostrovů východní Polynésie připluli o něco později – v 7.-9. století.

Války „uší“

Hlavním tématem lidových historických legend Velikonočního ostrova je příběh o válkách mezi různými skupinami – Hanau eepe („hubení“ nebo „dlouhouší“) a Hanau momako („tuční“ neboli „krátkouší).
Podle antropologů byla první skupina něco jako místní elita.

Byli tak nazýváni proto, že každému „dlouhouchému“ byla při narození vložena do ucha hůlka, což přispělo k silnému růstu laloku směrem dolů (podle místních poměrů byl takový lalok považován za znak krásy).

U „krátkouchých“ byly lalůčky normální velikosti.

„Dlouhouší“ obsadili všechny důležité pozice ve světské i duchovní správě ostrova Rapa Nui a „krátkouší“ byli v jejich područí. Uvádí se, že právě oni byli zapojeni do přímé výroby soch „moai“. „Dlouhouší“ byli pouze sochaři a mistři.

Je obtížné říci, co se přesně se stalo v 16. století ve vztazích těchto dvou skupin.

Je možné, že „dlouhouší“ překročili mez v útlaku „krátkouchých“, vypukl chaos a možná i kvůli ekologické krizi, způsobené erozí půdy, vypukl hladomor, takže elita už nemohla udržet svou vládu.

Tak či onak, v polovině 16. století „krátkouší“ povstali a zcela vyhladili „dlouhouché“ (a zdá se, že poražení členové elity byli prostě sněděni…)

Po povstání na ostrově zůstaly jen majestátní sochy – tajemství jejich původu a zhotovení zaniklo spolu s „dlouhouchými“.

Archeologové říkají, že vítězství „krátkouchých“, jak tomu často bývá za všech revolucí, bylo vítězstvím Pyrrhovým, neboť s likvidací elity zmizela i znalost různých pokročilých technologií.

Výsledkem bylo, že od té doby se nástroje staly hrubšími, mnohá pole, vyžadující zvláštní přístup při obdělávání půdy zůstala opuštěná, a ostrované, stojící již na cestě k více či méně rozvinuté civilizaci, se vrátili o několik staletí zpět k barbarství.

Nová verze Lipo a Hunta popírá samotnou existenci takového rozdělení rapanujské společnosti, stejně jako občanskou válku a její následky.

Jenže …

To je velmi odvážné tvrzení, neboť tato verze historie Rapa Nui, je založena nejen na folklorním materiálu, ale je také potvrzena archeologickými nálezy.

Ukazuje se, jakoby vědci Lipo a Hunt prostě ignorovali všechny tyto argumenty, protože nezapadají do jejich původní koncepce. Takový přístup lze jen stěží považovat za platný, a dokonce i vědecký.

Nicméně, Hunt a Lipo tvrdí, že polynézští kolonisté přijeli na ostrov roku 1200, to je o 800 let později, než se všeobecně uvádí.

Lesy byly okamžitě zničeny vykácením a vypálením. Začalo obdělávání půdy. Svou roli sehráli krysy, které si osadníci přivezli. Ti se živili palmovými semeny a velmi rychle se rozmnožili.

Datum příchodu osadníků výzkumníci vypočetli podle doby, kdy zmizely všechny lesy.

Také, podle mínění výzkumníků, odlesnění nemohlo vést k ekologické katastrofě, neboť Rapa Nui je starý sopečný ostrov, s ne příliš bujným rostlinstvem a suchou půdou.

Spálení obřích palem na nějakou dobu pomohlo, a pak se osadníci obrátili k jiné technologii: dodali do chudé půdy kameny ze sopečné horniny – to jí obohatilo a snížilo erozi.

Takové tvrzení se zdá být poněkud podivné – v podstatě opakování situace Rapa Nui proběhlo v 20. století, doslova před očima vědců, na různých ostrovech v Tichém a Indickém oceáně, například na mauricijských ostrovech. Ale nikde kameny z vulkanických hornin nemohly zastavit ničení půdního pokryvu.

Jsou ale i jiné, čistě biologické argumenty proti hypotéze Hunta a Lipo.

Faktem je, že i velká populace nemůže nikdy úplně zničit všechny lesy v tropickém regionu za několik let. Obvykle to trvá dlouho, měřeno stoletími.

Každý les má schopnost samoobnovení, nemá něco jako konečný tvar jednou provždy.

Obvykle, i při kácení a pálení lesa jej lze po určité době obnovit, protože tento způsob využití území vyžaduje časté změny obdělávané půdy.

To se dodnes děje na ostrově Madagaskar (mimochodem, oplývající sopečnými horninami), kde obyvatelé takovým systémem pro více než tři tisíce let a nemohli zlikvidovat všechny lesy (i když se velmi snažili).

To vše naznačuje, že předpokládané datum příjezdu Polynésanů na ostrov a zničení všech lesů, pozbývá jakéhokoli důkazu.

Pokud jde o zachování soch, měli bychom poznamenat, že jsou vyrobeny z horniny, vytvořené slisovaným sopečným popelem.

Údaje naznačují údaje archeologů, kteří studovali kultury Mezoameriky, takový materiál se dost pomalu poddává větrné erozi. To je důvod, proč sochy vypadají mnohem „mladší“, než je jejich stáří.

Takže se zdá, že pokus „omladit“ rapanujskou kulturu, je zcela neopodstatněný.

Přesto tato hypotéza může způsobit, že vědci, zkoumající tajemnou „civilizaci“ na Velikonočním ostrově, přehodnotí některé své závěry…

Odkazy

(1) http://www.csulb.edu/colleges/cla/departments/anthropology/faculty-and-staff/carl-lipo/
(2) http://www.anthropology.hawaii.edu/people/faculty/Hunt/index.html