Neznámá monstra hlubin

V roce 1972 americká válečná loď „Stein“, jež byla právě nedávno zařazena do struktur US Navy, vyplula ze své základny v San Diego na bojovou hlídkovou plavbu k pobřeží Jižní Ameriky. Ale ještě než přeplula rovník, střetl se „Stein“ s jakýmsi tělesem, plujícím pod vodou. Loď přerušila svou plavbu a rychle se vrátila k opravám do suchého doku v Long Beach.

Tam rychle odhalili příčinu – ohromná kupole sonaru, vystupující na přídi pod hladinou, byla poničená v důsledku střetu s jakýmsi gigantickým podmořským tvorem.

Na krytu sonaru byly stopy ostrých, dlouhých zubů. Ty však, podle mínění expertů, nepatřily žádnému známému žijícímu tvoru, ale něčemu obrovskému.

Je zajímavé, že kdysi v mořích žil obrovský žralok, předek dnešních bílých žraloků, který dosahoval délky až 50 metrů – karcharodon megalodon. Vymřel již před milióny let, ale jeho trojúhelníkové zuby by odpovídaly stopám, které se zachovaly na krytu sonaru.

V 60. a 70. letech minulého století probíhal program pátrání po neobyčejných formách života, ve kterém působil americký ponorný člun Elvin. Posádka tohoto přístroje se často pohybovala na hranicích technologických možností, aby získala informace o nových živočiších.

Během jednoho ponoření do 1000 metrů posádka viděla průzorem 40 – 50 metrového živočicha, který však rychle zmizel v temnotě.

Také vědci na palubě podvodního přístroje Deepstar 4000 viděli na konci 60. let v hloubce 4000 metrů v oblasti San Diego, jak souběžně s nimi pluje gigantická ryba, neobvyklého tvaru o délce 40 metrů. Oči byly prý velké jako velké talíře.

Tyto případy jakoby ukazovaly na možnost, že v hlubinách oceánů dosud žijí tvorové, považované naší vědou za dávno vyhynulé. Je možné, že během pozemských katastrof, které vedly k vyhynutí většiny velkých živočichů, se nemusely dotknout všech tvorů hluboko pod hladinou, žijících v podvodních slujích.

Polynézané, těsně spjatí s mořem, si vypráví legendy o obrovském žraloku, jehož délka dosahuje 30 m a jehož nazývali „vítězem hlubin“.

Mohl to být pravěký magalodon, který žil před milióny lety a nějakým zázrakem přežil až dodnes ?

V roce 1875 britská výzkumná loď Challenger změřil 2 největší žraloky, které se dosud setkali s člověkem – 15 m.

Obrovský superžralok Carcharodon Megalodon dlouhá léta vědce fascinuje. Vyhynul před 3 milióny let. Dosahoval v dospělosti délky od 19 do 25 metrů. Se zuby dlouhými 10 až 15 centimetrů a vyvinul sevřenými čelistmi tlak 20 tun na 3 centimetry! Neuvěřitelný predátor byl díky své velikosti neustále hladový. Nejbližší druhově spříznění žraloci jsou žralok lidožravý – bílý, žralok mako, žralok tygří a máčka. Tato přízeň nebyla asi příliš výhodná neb mu také zpestřovali či možná dodnes zpestřují jídelníček. Uživit tak velké tělo znamená neustále konzumovat potravu a doplňovat vydanou energii. Vědci jsou toho názoru, že v případě přežití druhu Megalodon by měl žít ve velkých hlubinách s menším obsahem kyslíku. Pokud by se objevil v mělčích vodách, zvýšené množství kyslíku by znamenalo větší zatížení organismu, které by musel kompenzovat častějším doplňováním potravy. Proto taková agrese a žravost druhu. Svědci uvádí, že žralok má svítící oči, což je znak hlubinné ryby.

Je možné, že by takový predátor nevymřel před milióny lety, ale později?

Dvakrát za 20. století se rybáři u souostroví Tuamota v Tichomoří setkali prý s 12 – 15 metrovým žralokem, žluté barvy s bílými skvrnami. Byly také vyloveny žraločí zuby o délce 14 cm. V roce 1959 byly datovány na stáří 11. tisíc let – tedy z geologického pohledu šlo o zuby téměř v podstatě současné, nijaké zkameněliny. V té době se osídlovala Polynésie, ostrov po ostrovu. Že by se první lidé, putující přes moře a oceány, mohli setkat s tímto vymírajícím druhem a přenesli až dodnes stopy panického strachu v genetické paměti? Nebo žije dodnes? Že by občasné zprávy z Polynésie, vyprávějící o obrovských žralocích, nejsou jen strachem zveličené povídačky?

Mořští hadi

Nikdo ze seriózních vědců se zprávami o neznámých zvířatech nezabýval do 50. let 20. století. Až to doby, kdy francouzský zoolog Bernar Avelmans sebral a analyzoval mnohé takové zprávy z celého světa. Jeho první kniha byla vydána ve Francii v roce 1955, o 3 roky později i v Anglii pod názvem „Po stopách neznámých živočichů“. Vyvolala senzaci a hnutí řady vědců, jež se v roce 1982 ustavilo v Mezinárodní společenství kryptozoologů s Avelmansem v čele.

V roce 1968 Avelmans publikoval práci, která byla věnována neznámým mořským bytostem. Kniha se jmenovala „Za mořskými hady“ a také se stala senzací. Avelmans v ní soustředil 587 zpráv o setkání s mořskými hady, z nichž 238 vyhodnotil jako podvody, omyly nebo výmysly. Zbytek rozdělil na případy setkání s celkem 9 druhy neznámých tvorů.

Jedno z takových tajemných zvířat prý žije u pobřeží Kanady, v zálivu Cadboro Bay nedaleko Vancouveru. Již od roku 1881 obyvatelé městečka Victorie v kanadské Britské Kolumbii ji pozorovali přinejmenším sto osmdesát krát.

Kniha inspirovala mladé místní mořské biology a ti sami začali hledat další zprávy o tomto zvířeti. John Sibert, Paul H. LeBlond a Eddward L. Boufield druh popsali jako Cadbosaurus Willsi – zkráceně Caddy. Zjistili, že jde vlastně o 3 druhy neznámých živočichů. Jedno z nich mělo obrovské oči a bylo porostlé krázkou srstí, druhý měl oči menší, krátké rohy na hlavě a jakási hříva jako u koně. Obě velmi rychle plavaly. Je možné že jedna byla samec a druhá samice jednoho druhu. Třetí bytost vypadala jako obrovský had, nemá hřbetní ploutev a podle mnoha na sobě nezávislých svědectví se jeho hlava podobá ovci nebo velbloudu s ostnatou ploutví.

Více než třímetrového, štíhlého živočicha s hlavou velblouda objevili velrybáři v roce 1937 u aljašských hranic v těle čerstvě uloveného vorvaně. Nikdo netušil, o jakého tvora se jedná.

V listopadu 1950 vypověděl kapitán vojenského námořnictva Kanady, že viděl tajemnou „Caddy“, jak jí místní říkají, nedaleko od vojenské základny, asi 50 m od jeho loďky. Důstojník vypověděl, že bytost měla délku kolem 9 m. Vyplouvalo každých 10 m, a když vyplouvalo, otvíralo tlamu, ve které mělo 2 řady velkých zubů s podivným skřípavým zvukem. Hlava měla délku 60 cm a 40 cm šířku, s černýma očima. Hlavu i tělo pokrývala srst.

V březnu 1961 podivnou bytost „Ono“ viděla profesionální bioložka při procházce se svými dvěma dětmi nedaleko ot Seatlu, u vstupu do Puget Sound, splavného průplavu do Seattlu.

Všichni pozorovali za nákladní lodí, plující přes kanál, jak se vedle pohybuje cosi divného. „Bylo jasné, že je to nějaká bytost, a my jasně viděli, jak velká plochá hlava se od nás odvrátila, kdy odbočila na druhou stranu lodi. My křičeli a volali jsme na loď po celou dobu, aby si bytosti všimli. Jasně jsme viděli tři hrby na dlouhém krku.“

Bytost se poté ponořila pod hladinu. Pak se brzy objevila znovu, již blíže k nim. „Byli jsme schopni jasně rozlišovat jeho barvu a vzorek, dlouhou visící hřívu a tvar hlavy“. Malý syn začal plakat ve strachu a začal se tisknout k matce. Při tom se bytost poprvé po nich ohlédla a potopila se.

Opět se objevila dostatečně blízko, aby ji mohli vidět jasně. Později řekla, že jako bioložka sama těžko věřila vlastním očím.

Jedna z podivností tohoto tvora je, že si vylepšuje jídelníček chytáním ptáků. V prosinci 1933 dva přátelé stříleli kachny na pobřeží. Jedna postřelená kachna spadla do moře a zachytila se na řasách. Lovci se vydali ji vytáhnout, ale když se k ní přiblížili na 10 stop, na hladině se udělaly kola a z vody se vynořila hlava jakéhosi mořského tvora – vypadala jako hlava koně. K jejich zděšení, „jedním klapnutím tlamy ptáka sežral.“ Pak se stvoření obrátilo a podívalo se na oba zkoprnělé přátele studeným okem.

Jeden z nich řekl: „Pak se na mě podíval a jeho tlama byla otevřená a já jsem jasně viděl na jeho zuby a jazyk … Mohu přísahat, že jeho hlava byla dlouhá tři stopy a dvě stopy široká.“ Bytost se pak pokusila chytit tlamou racka v letu a pak se ukryl pod vodou.

Po krátkém čase se objevil znovu, tentokrát jen dvacet metrů od břehu, kde ho vidělo jedenáct lidí, včetně místního soudce, který okamžitě písemně zaznamenal všechny výpovědi svědků.

To nebyl jediný případ. Byly i jiná pozorování, kdy lidé viděli Caddy, jak loví a žere kachny. A několikrát lidé pozorovali, jak se snaží chytit racka. V jednom případě tři svědci viděli, jak chytil jednoho a sežral ho.

V roce 1995 Paul LeBlond a jeho kolega Edward Busfild, bývalý vedoucí zoolog v kanadském muzeu přírody, shromáždili 178 případů, z nichž část měla i několik svědků, které se udály v období 1881 – 1994.

Kromě toho sebrali jedenáct případů, kdy bylo vytaženo z moře nebo na břeh byly vyvrženy neobvyklé zbytky neznámých těl, přičemž některé z nich – nebo všechny – mohly být ostatky neznámých mořských tvorů. Jeden z těchto pozůstatků byl vyfotografován, a toto svědectví povzbudilo Le Blonda a Busfilda k tomu, aby tvoru dali oficiální název – Cadborosaurus Willsi.

Tato fotografie byla vytvořena během léta 1937 na velrybářská stanici na ostrovech Queen Charlotte, v blízkosti hranic s Aljaškou. Když porcovali nedávno uloveného vorvaně, v žaludku bylo nalezeno velmi podivné stvoření, v podstatě úplně celé. To bylo zabito a pozřeno krátce před tím, než byl sám zabit vorvaň, takže tkáň nebyla příliš ovlivněna trávicím procesem ani rozkladem. Osadníci velrybářské stanice se rozhodli tuto neobvyklou událost zachytit na film.

Tyto fotografie byly zachovány jako nejlepší důkaz o existenci alespoň jednoho tajemného zvířete v pobřežních vodách Britské Kolumbie. Fotografie zobrazují tenké hadí stvoření, o délce 10,5 stopy, s hlavou, velmi připomínající psa, ale bez viditelných znaků nějaké srsti.

Na konci ocasu byly zřetelně ploutve a krátké přední ploutve na i na spodní straně krku. Ten byl zlomen, pravděpodobně vorvaněm, za který ho popadl a zabil ho. Očitý svědek, který byl přítomen při jeho vyvržení z žaludku vorvaně, řekl, že jeho dlouhý trup byl pokrytý chlupy, s výjimkou jeho zad, kde měl jakési zrohovatělý šupiny nebo něco podobného.

Fotografie, nalezeny LeBlondem, mají přípis, ve kterém se uvádí, že byly odeslány do Pacifické biologické stanice v Nanaymo, na ostrově Victoria. Nicméně, v laboratoři se nenašel žádný záznam o jejich přijetí.

V roce 1987 lodní kapitán Hagelund řekl, že jednou ulovil mládě Cadborosaura. Během rodinného výletu k moři společně s ostatními členy rodiny viděl, jak se ve vodě pohybuje něco divného.

Při dalším pozorování se ukázalo, že to bylo malá bytost, nepodobná ničemu známému mořskému stvoření, jemuž vyčnívala z vody hlava, přičemž na hřbetě měl jakýsi vlnitý hřeben.

Toto malá stvoření bylo uloveno a vyzvednuto na palubu jachty. Bylo 16 palců dlouhé, 1 palec tlusté a v dolní čelisti mělo malé ostré zuby. Na zádech mělo jakési kolmé destičky, zatímco spodní část trupu byla pokryta měkkou srstí. Dvě malé ploutve vepředu a dvě ploutve u ocasu doplňovaly jeho vzhled. Zdá sem, že to byl mladý exemplář bytosti, nalezeného uvnitř vorvaně v roce 1937.

Kapitán Hagepund si uvědomil, že to byl velmi neobvyklý nález, a chtěl dopravit nález do vědecké laboratoře a proto jej umístil do plastové nádoby naplněné mořskou vodou. Celou noc se malý tvor zmítal v nádobě a snažil se dostat ven. Když se tyto zvuky stávaly čím dál zoufalejšími, Hagelund podlehl soucitu a vylil nádobu i s tvorem do moře. Uviděl jak malý tvor odplaval rychle pryč. Jiný takový tvor nebyl dosud uloven.

Existují i další svědectví důvěryhodných svědků, které vypovídají o tom, že v severozápadní části Tichého oceánu žije jeden nebo několik druhů velmi podivných zvířat. Jsou i další zprávy o velkých tvorech na různých místech – a to nejen na dně skotského jezera.

V Lake-Nahuel-Uapi v argentinských Andách žije prý podobný plesiosaurus zvaný Nauelito; dinosaura s dlouhými ploutvemi spatřil v roce 1964 ruský vědec v jezeře Chajyr na Sibiři, další dinosaurus, podle zpráv ze Sibiře, žije v jezeře Labyn-kyr, a stejně jako v případě Caddyho, pamětníci tvrdí, že úlovky získává tím, že chytá letící ptáky. O existenci podobného zvíře ve švédském jezeře Storsie jsou také zprávy nejméně od roku 1635. Toto jezero leží také v centru země, na okraji hor a je nejhlubším jezerem ve Švédsku. Zprávy popisují zvíře dlouhé 4 – 14 m, s tělem tlustým až 1 metr, s dvěma páry velkých ploutví, dlouhým tenkým krkem a malou hlavou. Záhadný tvor se stal návnadou pro turisty v městečku Estersund.

Také Japonsko má vlastní monstrum – Issie, žijících v jezeře Ike. Nikdy ho však nespatřili zblízka, ale v popisech se uvádí, že šlo o velké, snad až šedesát metrů dlouhé zvíře, soudě podle jeho hrbu, který byl jasně viditelný v době, kdy se pohybovalo rychle na jezeře.

V Nové Guineji na ostrově Nová Británie mají také svou turistickou atrakci – Migaua. V lednu 1994 se skupině pracovníků japonské TV podařilo natočit na video ze vzdálenosti téměř tři čtvrtiny míle tvora dlouhého asi třicet tři stop, plovoucího přes zvlněnou hladinu.

V Severní Americe je také několik míst s neobvyklými zvířaty, nejen Caddy. Podle starých legend v jezeře Okanagan v Kanadě žije zvíře zvané Ogopogo, podobné hadu, a podle svědků je 50 stop dlouhé. Dodnes počet svědků dosaduje 200.

Množství zpráv se vztahuje k jezeru Champlain, které se nachází na hranicích amerických států New York a Vermont a kanadského Québecu. Zvíře jménem Champ má délku asi 25 m, s koňskou hlavou, dlouhou šíjí a hrby. Zprávy o jeho spatření Indiány sahají hluboko do minulosti. V létě 1609 viděl monstrum Samuel de Champley – první Evropan, který navštívil tuto oblast a dal jí své jméno. Lidé však hlásí, že viděli i další podivné stvoření – rybu pět stop dlouhou, s malou hlavou, dlouhou tlamu se dvěma řadami ostrých zubů. Takový tvor však měl vymřít před mnoha milióny lety.

Obr. Záhadný tvor Caddy, lovící ptáky nedaleko od ostrova Vancouver v roce 1945, namalovaný očitým svědkem Wilfredem Gibsonem