Tajemství delfínů

Delfínu patři odedávna prvenství mezi plavci.

Jsou známy případy, kdy lehce předehnal lodi, které pluly rychlosti třicet uzlů za hodinu. Vnější tvar delfínova těla je velkolepým příkladem, čeho může příroda dosáhnout ve snaze vytvořit dokonalost. Jako by upustila v tomto případě od svého pravidla nedávat nic zadarmo. Absolutní symetrie ve všem, kromě…
Podívejte se na delfínovu hlavu. A hned zjistíte, že levá polovina je daleko menší než pravá. Před touto záhadou byli biologové donedávna bezmocní. Museli jim přijít na pomoc fyzikové. Akademik V. V. Šulejkin, který se opřel o matematiku, vytvořit zajímavou teorii delfínova pohybu: pluje tak, jako by se zavrtával do vody. Vzpomeňme si na obyčejný levotočivý lodní šroub. Po tělu zvířete přitom běží narůstající vlna (od hlavy až k ocasu). Kdyby delfínova hlava byla symetrická, pak by se musel otáčet při plování kolem své osy.

Delfín má ještě jedno konstrukční tajemství, bez jehož využití by sotva mohl tak rychle plavat. Zvenčí je jeho kůže pokryta zvláštním mazem, který zvyšuje průchodivost těla vodou. Neobyčejně pevná vrstva tuku rozložená pod kůží pak činí kůži velmi citlivou a elastickou k nejmenšímu doteku vody. Když se vlna do podobné kůže opře, neodskočí jako od tuhého tělesa, kdy vytváří víry, jež zpomalují pohyb, ale ztlumí se a lehce oběhne tělo. Tuto vlastnost delfínům zvlášť závidí stavitelé lodí. Vždyť kdyby se jim podařilo vytvořit podobný povrch třeba pro ponorky, zvýšila by se pravděpodobně podstatně jejich rychlost. Ještě před druhou světovou válkou navrhl německý Inženýr Max Krammer pro ponorky plášť, jenž připomínal svou konstrukcí delfínovu kůži. Ovšem cíle – podstatného zvýšení rychlosti – nedosáhl. Teprve v posledních letech zkusili konstruktéři využít něco podobného u torpéd. A zjistili s údivem, že jejich rychlost se skutečně zvýšila víc než dvojnásobně. Z toho vyplývá, že čím vyšší je rychlost, tím efektivnější je delfínova kůže…

Sotva bylo rozluštěno jedno tajemství, už tu bylo druhé. Mezi přírodovědci se rozhořel prudký spor. Proč otevírá delfín za plavby tlamu? Někteří mluvili o tom, že hltá vzduch. Tento argument však dlouho neobstál. Bylo dokázáno, že delfínova tlama není nijak spojena s dýchacími cestami. Teprve doktor biologických věd S. E. Kleinenberg spolu s kandidátem biologických věd Jablokovem objevili při zkoumání černomorských delfínů zajímavou věc: v kořenu delfínova jazyka bylo vidět podivné jamky, které ostatní savci nemají. K čemu jsou? Po dlouhém hledání vědci zjistili, že jamky mají poslání maličkých laboratoří. V nich dělá delfín nejpřesnější chemické analýzy. Bleskurychle určuje složení mořské vody a podle výsledků analýzy nachází svůj správný kurs (k podobným výsledkům došli naprosto nezávisle i američtí vědci). Pokud jde o delfínovy šturmanské kvality, existuje ještě jedna domněnka: prý vyhledává správnou cestu podle polohy Měsíce, Slunce a hvězd.

Dlouho už sníme o setkání s jinými myslícími bytostmi. Přestavujeme si odvážné a riskantní cesty k jiným světům, k novým planetám, kde hodláme najít jiné civilizace. Ale ti jiní myslící tvorové žijí možná spolu s námi na stejné planetě.

Americký vědec John Lilli, který se intenzívně mnoho let zabýval výzkumem delfínů, jednou užasl. Na několik chvil se z vědce stal objekt zkoumání. Došlo k tomu tak: Lilli se snažil přinutit delfína vydávat písknutí určitého kmitočtu a zabarvení. Když delfín pískl, dal mu odměnu. Další písknutí, nová odměna. Po chvíli vědec zpozoroval, že výška písknutí je pokaždé vyšší, jako by s ním delfín začal hrát nějakou neznámou hru. Oči člověka i oči zvířete pozorně sledovaly druh druha…

Najednou Lilli přestal pískání slyšet. Ale hrdlo delfína se stahovalo, hvízdal tedy dál. Hvizdy se však už dostaly do pásma ultrazvukových vln, a proto je člověk neslyšel. Lilli přestal delfínovi dávat odměnu.

Delfín vydal ještě dva „ultrazvukové hvizdy, ale pak pískl opět tak, aby jej člověk zaslechl. Když dostal odměnu, pochopil, že jej Lilii opět slyší, a od té chvíle už ultrazvukové hvizdy nevydával.

Zvíře, jež provedlo pokus s člověkem… Možná však, že Lilli byl příliš pokusem zaujat, a to, co si přál, přijal za skutečnost? V jedné věci však Lilliho nelze vinit – z vědecké neserióznosti. Pokusy, jež prováděl několik let, pozorovali i mnozí jiní jeho spolupracovníci.

Mnohé činy delfínů i jejich vztah k člověku jsou skutečně pozoruhodné. Přestože má 88 zubů, nikdy nenapadl člověka. Naopak, jsou známa neuvěřitelná fakta, kdy delfín vytahoval z vody tonoucí lidi a dokonce jim pomáhal dosáhnout břehu. Již Aristoteles a Plinius popisují družbu jednoho chlapce s delfínem, který vozil svého druha přes neapolský záliv na hřbetě. Chlapec volal zahvízdnutím delfína, dával mu chleba namočený v červeném víně… sedal si na jeho záda. Možná pěkná legenda? Nespěchejme však se závěrem. Delfín skutečně velmi rychle přivyká lidem, ochotně bere z rukou potravu a připlouvá na zavolání.

Na ostrově sv. Tomáše žilo v bazénu u laboratoře Johna Lilliho několik delfínů. Lehce se učili různým hrám a veselým kouskům. A nejenom to. Jeden z delfínů seznámil dokonce svou družku s hrou, kterou ho naučil člověk. Velmi pozoruhodné jsou solidarita a přátelství delfínů. Stalo se, že jednoho z delfínů spustili nešťastně do bazénu. Těžké zvíře udeřilo hlavou o jeho okraj. Ztratilo vědomí a začalo klesat ke dnu. V té chvíli k němu připluli ostatní delfíni a začali ho zvedat k povrchu vody, aby jejich druh mohl dýchat. Tam ho drželi tak dlouho, dokud se opět nevzpamatoval…

Podivuhodné jsou i jazykové schopností delfínů. Jednou, když Lilli stál vedle bazénu, v němž plaval jeho oblíbený delfín Lizzi, řekl nepříliš nahlas. „Iťs six o’clock!“(Už je šest hodin!) Jaký byl jeho údiv, když Lizzi, jež vysunula z vody hlavu, nahlas pronesla chroptivě stejnou větu. Bylo to samozřejmě jen špatné napodobení, ale větu bylo možno pochopit.

John Lilli je přesvědčen o tom, že máme co dělat s rozumnými bytostmi. Je to jeho osobní názor. Podle jeho předpokladu se delfíni nyní nacházejí v tom stadiu svého rozvoje, jako kdysi prvobytná lidská plemena. Kočují v nekonečných prostorách oceánu a pasou možná právě tak jako naši předkové stáda. Stáda různých ryb…

Je to samozřejmě jen předpoklad. Kdyby se někdy v budoucnu jen zčásti potvrdil, pak by to byl jistě nejsenzačnější objev moderní vědy.