Záhady dávnověku (5)

„Druhé divošství« světa?

Starověcí arabští učenci uvádějí, že krátce před pohromou, která postihla svět, byly v dolním Egyptě postaveny dvě pyramidy, kam mudrcové uložili zápisy o veškerých tehdejších poznatcích. Podobné zprávy lze najít ve staroegyptských pramenech nebo u starověkého dějepisce Flavia, který namísto o pyramidách hovoří o dvou vysokých sloupech, cihlovém a kamenném, na které byla v předtuše katastrofy veškerá moudrost vytesána. O záchraně někdejších rozsáhlých znalosti se zmiňují také Strabon, staroindické náboženské knihy, babylónské a sumerské texty.

Solón popisuje, jak se egyptští kněží vysmívali neznalosti Řeků, kteří jako děti nic nevědí o starých časech a dávných vědomostech. Vyprávěli mu, že katastrofa zničila obyvatelstvo měst na mořském pobřeží a v údolí řek, takže zůstali jen „nejprimitivnější, negramotní pastýři a chovatelé dobytka“, žijící v horách.

I když se část příslušníků kdysi vysoce civilizovaného národa zachránila, většina stejně nedokázala čelit nepřátelským živlům a divokým kmenům. O tom, že po staletí získávané poznatky mohou za nepříznivých okolností z povědomí lidí vymizet, svědčí i příklady z nedávných staletí.

Ve 14. a 15. století existovaly v Severní Americe normanské osady, jejichž obyvatelé uměli tavit a opracovávat kovy. Když však tito přesídlenci ztratili kontakt se svou domovinou a postupně se asimilovali s okolními kmeny, navždy ztratili svou dovednost a klesli na úroveň doby kamenné. Ve městě Tíhuanaco v Andách se lidé kdysi dobře vyznali v pohybu nebeských těles a ještě španělští conquistadoři zde našli ozdobné stříbrné odlitky vážící až půl tuny. Město však bylo pusté a kmeny žijící v okolí obývaly rákosové chatrče, neuměly tavit kovy a neměly potuchy o astronomii.

Podobný kulturní sestup nazývají historikové a etnografové „druhým divošstvím“ a nacházejí ho u mnoha národů. Kmeny, které se vrátily na úroveň prvobytné společnosti, jsou známy z jihovýchodní Asie nebo z Konga a Angoly, kde kdysi existovalo a později bylo zapomenuto vlastní písemnictví. Všeobecně se například ví, že Mayové neznali pojem kola — jenže při vykopávkách zde byly nalezeny miniaturní vozíky na čtyřech kolečkách, vypalované z hlíny; nic jiného než dávná vzpomínka na doby, kdy zde patrně byla známa kola i vozy.

Svědectví o ztrátě jakýchsi rozsáhlých znalostí, k níž došlo za katastrofy, můžeme dešifrovat i ze symbolické, tradiční podoby některých starých textů. Jeden egyptský zápis uvádí: „Potřel své nepřátele a okusil jejich poznání.“ Slovo „okusit“ ve smyslu „poznat“ je obsaženo například v bibli, kde se hovoří o symbolickém stromu: kdo okusí jeho plody, stane se rovný bohům, znajícím dobro i zlo.

Strom poznání nacházíme u různých národů — ve starém Babylóně, u Aztéků, v irském folklóru, pod stromem, jehož plody představují nejvyšší poznání, bývá zobrazován indický Višnu, v různé po době existuje v Japonsku, Číně nebo na Blízkém východě.

Příznačné je, že se stromem poznání je vždy zobrazován i symbol katastrofy — had, voda, nebo drak. Had ochraňuje strom poznání u starých Řeků, stejně jako v Sumeru či v buddhismu. V obdobných vyobrazeních, pocházejících z různých částí světa, je symbol poznání přehrazován symbolem potopy, katastrofy.

Podle starých autorů se však podařilo alespoň část někdejších poznatků zachránit. Před všeobecným divošstvím a barbarstvím je pak střežily úzké, uzavřené skupiny, druidové na britských ostrovech, brahmani v Indii, v Egyptě žreci, kněží, kteří později, když zde vznikl stát, představovali monopol vědění. Po řadu tisíciletí si předávali prastaré poznatky, které navenek obestřeli neprostupným tajemstvím. Podle Herodotova svědectví v jedné z egyptských svatyní bylo shromážděno 341 soch nejvyšších kněží, postupných představitelů jednotlivých generací, což by znamenalo, že tato kněžská instituce trvala deset tisíc let a musela tedy vzniknout bezprostředně po katastrofě.

Lze předpokládat, že takové skupiny ochránci starých poznatků se pokoušely urychlit pomalý evoluční proces lidstva, a proto šířily různé praktické vědomosti, které lidé mohli pochopit a přijmout. U různých národů se o tom dochovala svědectví připomínající jakési učitele, kteří přišli z neznáma a přinesli poznání.

Nejznámější postavou tohoto druhu je jistě Prométeus, který lidi naučil používat ohně. Nejde však jen o Prométea, podobné bytosti znají legendy Jižní Ameriky, lze je najít v Mexiku, v jižní i přední Asii nebo v raně křesťanských apokryfech. Učí lidi zemědělství a řemeslům, stavět mosty a kácet stromy, přinášejí lidem kalendář i znalost písma.

Někdy jsou tyto postavy – snad kdysi skutečně existující lidé — časem zařazeny mezi bohy či mezi andělé. Dodatečné zbožnění člověka, který proslul rozsáhlými znalostmi, je známo i z pozdější historie. Jde o postavy, které mají různé zásluhy a různé osudy. Podstatné ovšem je, že svědectví o učitelích, kteří přišli a přinesli cenné poznání, jsou velmi četná a lze je najít na celém světě.