Záhadné zmizení britského pluku

28. srpna 1915 britský oddíl vstoupil do tajemného „oblaku“ a nikdo nevyšel na druhé straně… V roce 1965 se přeživší účastníci první světové války z jednotky ANZAC (Australskoho a Novozélandského expedičního sboru) sešli, aby vzpomněli památky obětí a vzdali dík za své přežití v bitvě u Gallipole, v evropské části Turecka. Mezi nimi byli i vojáci, kteří sloužili v ženijním oddílu – R. Newnes, F. Reinhardt a J.L. Newman.

Na schůzce se probíral i podivný příběh, který ženisté řekli novinářům. Jejich kolektivní zpráva byla zveřejněna v časopise UFO „Spaceview“ a pak se dostala i do knihy Jacquese Vallee „Passport v Magonii“.

Veteráni tvrdili, že dne 28. srpna 1915 britský oddíl vstoupil do tajemného „oblaku“ a nikdo nevyšel na druhé straně.

„Začínal den, jasný, bez mráčku, prostě nádherný středomořský den, jaký by se také dal očekávat: na obloze bylo 6 nebo 8 stejných oblaků ve tvaru bochníku chleba. Mraky byly přímo nad kótou 60. Bylo zvláštní, že i přes slabý vítr foukající od jihu rychlostí 4 – 5 mil za hodinu, jejich umístění ani tvar se nezměnil. Z našeho pozorovacího stanoviště, který se nacházel 150 m nad úrovní moře, jsme viděli, že visí ve výšce někde kolem 60 stupňů.

Na zemi, přímo pod touto skupinou mraků, se nacházel jiný mrak stejného tvaru. Jeho rozměry byly asi 250 metrů délka, 60 metrů výška a 60 metrů šířka. Mrak byl docela velký a zdálo se, jako by měl téměř pevnou strukturu. Nacházel se ve vzdálenosti od 280 do 320 m od místa, obsazeného Brity.

To vše sledovalo 22 vojáků 3. čety 1. polní roty ANZAC, včetně mě, z našich zákopů na Rododendronovém ostrově, asi 2300 metrů na jihozápad od oblaku, ležícího na zemi. Naše pozorovací stanoviště bylo umístěno přibližně 90 metrů výše od kóty 60.

Jak se poté ukázalo, tento podivný mrak obklopilo suché koryto, nebo starou silnici na Kayadzhik-dere, a my jsme viděli boční okraje mraky, valícího se po zemi. Jeho barva byla stejná jako ostatní mraky, světle šedá.

Brzy se objevil britský čtvrtý Norfolkský pluk, tj. několik set lidí, pochodujících po silnici nebo kanálu ve směru „kóty 60“. Když se přiblížili k mraku, a bez váhání pokračovali ve své cestě skrz něj, pak už z něj nikdo nevyšel, aby se seřadil do bojové sestavy k dobytí „kóty 60“.

O hodinu později, když poslední osoba z pluku zmizela v oblaku, ten se velmi pomalu a postupně zvedl nad zemi jako obyčejná mlha nebo oblak, aby se připojil k ostatním mrakům na obloze. V tu chvíli byly všechny mraky stejné.

Celou tu dobu skupina mraků i nadále visela na jednom místě, ale když se onen oblak ze země dostal na jejich úroveň, všechny odpluly k severu, tedy ve směru Trejsa, Bulharsko. Během asi 45 minut byly všechny z dohledu.

Pluk, o kterém se zde hovoří, byl prohlášen za „zmizelý“ nebo „zničený“, a od porážky Turecka v roce 1918, Spojené království v prvé řadě požadoval vrácení příslušníků svého pluku.

Turecko odpovědělo, že nikdy nebyli zajati příslušníci tohoto pluku, nebojovali s ním v bitvě a neví nic o jeho existenci.

Britský pluk v letech 1914-1918 čítal asi 800-4000 vojáků. Ti, kteří sledovali tuto událost, uvádí: Turecko nebojovalo s tímto ztraceným plukem, a nezajali z něj nikoho do zajetí.

My, níže podepsaní, kteří vydáváme toto prohlášení, a to při 50. výročí výsadku vojsk ANZAC, prohlašujeme, že výše uvedené události jsou pravdivé, a to od prvního do posledního slova.“ 

Nikdo jiný než UFO to být nemohlo – zaradovali se ufologové.

Ale dopis veteránů obsahuje nepřesností: Jednotka 1/4 nebyl pluk, ale prapor královského Norfolkského pluku. Navíc, prapor nezmizel na poloostrově Gallipoli v srpnu 1915, ani nikde jinde. Hrál aktivní roli v bojových akcích do konce roku 1915, kdy byl převelen na jinou frontu. Jedinou částí Norfolkského pluku, ztraceného za docela podivných okolností, je prapor 1/5.

Ale to se stalo … 12, a ne 28. srpna!

Poloostrov Gallipoli je krásný na jaře, ale v letním slunci se mění na jedno z nejvíce nehostinných míst na Zemi. Před očima nešťastných vojáků ANZAC se objevil hrozný obraz: spálená a granáty rozrytá země, posetá tisíci mrtvol, které nemohly být odstraněny. Žízní šílení muži, myriády much, nalétávající na zákopy, roznášeli úplavici. Odvaha, s jakou se vojáci vrhali proti kulometům, nahradilo zoufalství, a smrt se zdála vítanou úlevou od utrpení.

Části Norfolkského pluku neměly čas se ani rozhlédnout: 10. srpna je vysadili u Suvla a hned se ocitly v nesnázích. Velitel Ian Hamilton si myslel, že jediná šance na úspěch je rychle nasadit čerstvé síly do boje na hlavním směru. 12. srpna začal další neúspěšný útok.

Je třeba říci, že všechny prapory dostaly stejnou mapu: mapu oblasti, kde působila vojska ANZAC. Čas na průzkum nebyl, a důstojníci nedostatečně znali terén, ve kterém se měl útok provést. Útok začal o 45 minut později: ne ke všem praporům došla včas zprávo začátku útoku! Turci přivítali Brity uragánem kulometné palby a šrapnely. Pouze prapor 1/5 pokračoval v beznadějném útoku. Ian Hamilton pak o jeho osudu uvědomil ministra války Kitchenera:

• „Prapor 1/5 Norfolkského pluku, nacházející se na pravém křídle, našel jednu chvíli boje místo, kde nepřátelský odpor byl mnohem menší na jiných místech. Nepřítel ustupoval: plukovník sir G. Bosch, zkušený a dobře osvědčený důstojník, začal intenzivní útok podporovaný nejlepšími vojáky. Bitva se znovu rozhořela, a přenesla se více členitého a zalesněného terénu. V tuto chvíli byla řada vojáků zraněná, vyčerpaná a žíznivá, a chtěli se vrátit do tábora v noci. Ale plukovník s 16 důstojníky a 250 vojáky chtěl i nadále pronásledovat nepřítele. Nikdo je od té doby neviděl. Zašli hluboko do lesa, zmizeli z dohledu a nikdo se už nikdy nevrátil.“

Britové stáli proti tureckým oddílům 36. divize, které velel major Munib Bej. Během protiútoku pronikli hluboko do týlu postupujících britských vojáků. Podle zpráv Munib Beje, bylo během bojů 12. srpna zajato 19 až 37 Britů, řadových vojáků a jednoho důstojníka 1/5 praporu. Všichni zemřeli hlady či na epidemie v zajateckých táborech, a Britové se nic nedozvěděli o osudu tohoto praporu.

V roce 1918 se Britové objevili na poloostrově Gallipoli už jako vítězná velmoc.

Vojáci, zkoumající dávné bitevní pole, našli odznak královského Norfolkského pluku, a po místním šetření se dozvěděli, že turečtí rolníci museli odvézt z pole mnoho mrtvých těl, které svrhli do nejbližší rokle. 23.září 1919 důstojník, zodpovědný za pohřbení vojáků, hlásil:

• „Našli jsme z praporu 1/5 – pouze 180 těl: 122 z norfolkského, zbytek z praporu Cheshire 2/4. Byli jsme schopni identifikovat pouze mrtvoly vojínů Barnaby a Kottera. Těla byla rozptýlena na území 2,5 km2, 750 m za obrannou linií Turků. Mnoho z nich byli zřejmě zabiti na farmě. Hospodář po bitvě našel na svém poli mnoho hnijících mrtvol britských vojáků a hodil je do malé rokle. To potvrzuje původní předpoklad, že vojáci z norfolkského pluku nedošli dále do hloubky obrany protivníka byli postupně zabiti na bitevním poli, kromě těch, kteří se dostali na farmu.“

Pokud odečteme zajaté, zbývá asi 100 nenalezených těl. Což je maličkost v měřítku bitvy v Gallipoli, kde bylo zabito 150.000 vojáků Dohody a 190.000 Turků.

Mohl „podivný mrak“, být odpovědný za zmizení zbývajících vojáků praporu?

Ne, nemůže: veteráni, kteří dopis podepsali, byli tak daleko od nástupu praporu 1/5, že jej nemohli vidět ani dalekohledem! Mrtvoly vojáků roztrhaly výbuchy granátů, byli pohřbeny do masových hrobů, a dokonce … byly používány při stavbě opevnění: Turci neměli problémy poskládat mrtvoly mezi pytle s pískem! Nalezený rolník nemusel být jediný, kdo očistil pole od mrtvol.

Co tedy veteráni viděli?

V odtajněných dokumentech komise, která na pokyn britské vlády vyšetřovala příčiny porážky, byl nalezen docela pozoruhodný moment:

• „Díky nějaké hříčce přírody bylo údolí Suvla i okolní rovina zahalena podivnou mlhou v průběhu dne 21. srpna. To byl naprostý nezdar – doufali jsme, že nepřátelští střelci budou oslepeni zapadajícím sluncem, a my bychom turecké zákopy viděli jasně osvětlené. Co bychom mohli jen obtížně rozlišit ve dne, během zapadajícího slunce byly nepřátelské zákopy velmi jasně vidět.“

To byl ten moment, kdy vojáci mohli vstoupit do mlhy, a nevrátit se – i když nikde nezmizeli – padli v bitvě.

Rozptýlené shluky mlhy nejsou neobvyklé na poloostrově Gallipoli: i v teplém létě čas od času může být viděn v prohlubeninách hustá mlha.

Od těch dob k napsání dopisu veteránů uběhlo 50 let, a my víme, že stárnoucí paměť není spolehlivá.