Megality v díle Mikoláše Alše

Impulsem k pátrání po megalitech v Alšově tvorbě se stal krátký článek Jitky Lenkové, publikovaný v lednu 2010 v elektronickém zpravodaji megalitické sekce Klubu psychotroniky a UFO.

Autorka si všímá menhirů v pozadí lunety Žalov z cyklu Vlast. Otázka, jaké objekty tu Aleš maloval, si ovšem zaslouží trochu víc pozornosti.

Žalov se zachoval ve dvou variantách (nepočítáme-li pracovní studie): jako soutěžní kartón a jako konečné provedení nástěnné malby ve foyeru Národního divadla. V pozadí obou mírně odlišných výjevů vidíme různé megalitické objekty. Existovaly skutečné předlohy?
Nejprve si musíme uvědomit okolnosti vzniku. Kartóny pro soutěž na výzdobu Národního divadla předložil sedmadvacetiletý Mikoláš Aleš v roce 1879, jako společné dílo se svým tehdy ještě přítelem (později rivalem), o tři roky starším a již uznávaným Františkem Ženíškem. Kresby se pak dočkaly i nedatovaných grafických replik. Podíl práce obou umělců je místy sporný, avšak autorem celkové koncepce je prokazatelně Aleš, a právě v případě Žalova se už podle charakteristického rukopisu pozná, že kartón je zcela jeho dílem. Realizace maleb však trvala další dva roky a Aleš byl z finální fáze nepěkným způsobem odvolán. Ačkoli je tedy právě na Žalovu jako na závěrečné lunetě celého cyklu podepsán, konečné provedení je spíše dílem Ženíškovým. To může být mj. jedním z důležitých momentů geneze megalitů v pozadí.

Odlišnost malby od náčrtku je zřetelně výsledkem kompromisů, nikoli známkou uměleckého dozrání díla. Výjev zůstává stejný: pochmurně krásná a přísná bohyně smrti Morana (Alšovi prý stávala modelem jakási mladá cikánka) ukazuje sklíčenému hrdinovi směr i povinnost odchodu z tohoto světa kamsi do záhrobí, do krajiny mohyl a náhrobních stél. Proto ony megality. Proč ale v každé verzi jiné?

Víme, že Alše fascinovala archeologie. Část jeho sbírky byla vystavena v letohrádku Hvězda a obsahuje i několik skutečně pěkných nálezů. K pravěku ovšem přistupoval po svém, nad exaktnost vědeckých poznatků mu byla tvůrčí imaginace v duchu vlasteneckého romantismu. A tak třeba právě v mýticky „praslovanských“ výjevech z výzdoby Národního divadla najdeme kromě zobrazení skutečných slovanských předmětů např. i směsici artefaktů z eneolitu, kultury knovízské, únětické, doby halštatské a dokonce bronzové sošky údajně nalezené v Německu, jež byly zanedlouho usvědčeny jako padělky. Umělecká licence tu vítězí nad autenticitou. Aleš pravděpodobně musel vědět, že pravěké osídlení českého území nemělo se Slovany nic společného. Přesto se jeho okouzlení prehistorií (a ovšem i historií) ve spojitosti s vlasteneckým cítěním dá docela dobře pochopit.

Odtud pochází i myšlenkový základ Žalova. Aleš spolu s Václavem Brožíkem pobýval a tvořil na Brandejsově statku v Suchdole u Prahy (dnešní část Prahy 6), v oblasti četných lokalit pravěkého osídlení. Právě v té době lékař a archeolog Čeněk Rýzner v blízkosti odkryl a popsal pohřebiště únětické kultury, což se setkalo i se zájmem veřejnosti. A tak už sám název obce Žalov, dnešní místní části Roztok u Prahy, si malíř etymologicky spojil s pravěkými pohřebišti, totiž jako pradávné místo žalu. Případnou spojitost s Moranou evokovala i nedaleká Podmoráň. Ponechme stranou otázku, nakolik byly tyto dedukce opodstatněné, každopádně ale dobře zapadaly do umělcovy ideové koncepce.

Na soutěžním kartónu je megalitické pozadí výrazně jednodušší a přesto sugestivní. Omezuje se na pravý roh lunety, zatímco levá strana je vyplněna jen jakousi mlhou. Vidíme tu cestu mizící v úžlabině lemované nesouvislou hradbou z pěti vztyčených kamenů, která jakoby oddělovala náš svět od mystického záhrobí. Kameny mají určitě připomínat náhrobní stély, avšak v umělcově vizi nejde o vyobrazení pohřebiště, ale právě o onu symboliku odchodu do jiných světů. Musíme obdivovat Alšovo mistrovství, kdy několika čarami a nenáročnou barevnou kompozicí vyjádřil hluboký existenciální obsah.

Je velmi pravděpodobné, že Aleš za svého suchdolského pobytu poznal i domnělé menhiry v severním okolí Prahy, kde mu byl geograficky nejblíže kámen u Horoměřic (že jej asi znal, dozvíme se i dále) a snad také dnes zaniklý menhir u Libčic nad Vltavou. To však byly jen jednotlivé, poměrně malé kameny. Souvislejší řada pravděpodobných menhirů se nabízí v Alšově potenciálním okruhu jediná, u polní cesty nedaleko obce Ledce na Slánsku. Ještě před rokem 2003 tu existovala skupina nejméně šesti (původně asi čtrnácti) pískovcových kamenů, které jsou jako menhiry vyznačeny i v turistických mapách. Bohužel, po terénních úpravách se tu dají najít jen asi čtyři sporné větší kameny, z nich dva vyvrácené. Není vyloučeno, že právě tuto skupinu, ještě v plné kráse, si mladý Aleš na toulkách českou krajinou načrtl nebo zapamatoval a pak volně použil do pozadí Žalova. Přibližně by tomu odpovídaly i tvary.

Ale může to být i produkt fantazie, zmnožení a zobecnění menhiru, který malíř ve skutečnosti viděl na českém území jen jako solitérní objekt, ale o němž věděl, že se na různých místech Evropy vyskytuje i ve skupinách. Že je to spíše v germánských zemích, nebylo jak se zdá ani pro zaníceného vlastence podstatné.

Nebo jsou menhiry Ženíškovým příspěvkem? Tento umělec nedlouho předtím pobýval v Paříži a ještě dříve uskutečnil cestu do Belgie. U pobřeží Bretaně i Normandie mohl vidět menhiry v řadách, možná krátce navštívil i známý Carnac. A pokud ne, mohl o něm alespoň vědět. V sedmdesátých letech 19. století se už i objekty tohoto druhu objevovaly na pohlednicích, v časopisech a v turistických průvodcích, většinou jako litografie nebo rytiny. Stávaly se i předlohou malířské tvorby, zvlášť v období nastupujícího symbolismu.

Ženíšek se s nimi mohl ve Francii setkat třeba i zprostředkovaně, jejich vyobrazení Alšovi ukázat nebo je sám načrtnout. Každopádně je Aleš na vlastní oči vidět nemohl, protože do té doby podnikl jedinou větší zahraniční cestu, a to rovněž s Ženíškem, do Itálie.

Pozoruhodné je i to, že v pozdějším grafickém zpracování návrhu jsou menhiry trochu jinak rozmístěné, méně uspořádané, a že zřetelněji lemují zákrut cesty. Bylo to snad už na základě poznání, že rovné kamenné řady nebyly pro českou prehistorii typické?
Ještě složitější je to s pozadím konečné verze malby. Pokud by totiž šlo o vyobrazení reality, pak to rozhodně není realita česká ani slovanská. Zde se už každopádně setkáváme s megalitickou kulturou v pravém slova smyslu.

Kamenné objekty jsou tentokrát v obou rozích lunety. Vpravo cesta mizí v bráně s hrubým překladem, z níž se na pravém okraji tyčí opět menhir, tentokrát nakloněný k levé straně. Úklon má jediný praktický účel: kopírování okraje lunety. Na opačnou stranu brány jej asi malíř umísťovat nechtěl z kompozičních důvodů. Pak ovšem zůstává otázkou, proč vůbec jej do malby zasadil. Má snad být určitou reminiscencí kamenů z původního kartónu? Není to vyloučené. Anebo jde o čistě výtvarný prvek vertikály, která by tu jinak chyběla.
Důležité je, že celý objekt vyvolává dojem autenticity. Motiv brány, navíc s oranžově zabarvenou oblohou v pozadí, je pak ještě čitelnějším symbolem odchodu do jiné, tajemné dimenze. Hra světel může být západem slunce, ale i novým úsvitem, vyjádřením smutku i naděje. Opět musíme obdivovat hlubokou symboliku obrazu a její sugestivní podání.

Vlevo pak vidíme „krajinu mohyl“, tři obliny s vyčnívajícími stélami na vrcholech. Snad je to mysteriózní parafráze české krajiny, o čemž by mohla svědčit ústřední mohyla s dvěma kameny, připomínající siluetu hradu Trosky (kterou Aleš vkomponoval i do dalších lunet Jizera a Dvůr Králové). Celková kompozice obráží mj. tvary Českého Středohoří. Není ovšem vyloučena ani pouhá náhoda, protože stejně tak dobře (ne-li ještě zřetelněji) bychom tu našli i siluety skal v Monument Valley v Utahu a vybavila by se nám naopak asociace s Alšovým cyklem kreseb věnovaných Indiánům. Stély jsou zde tři: kromě centrální dvojice ještě solitér na mohyle vpravo.

Vzdálený kámen zcela vlevo se dá spíše tušit.

Vnesl tyto prvky do obrazu Ženíšek? Problém je v tom, že asi i na cestách je těžko mohl sám spatřit. Vztyčené kameny na mohylách se dají vidět ve skandinávských zemích, nejvíce ve Švédsku, a pocházejí ovšem vesměs až z éry Vikingů. Stejně tak až na evropském severu, ale v ještě vyhraněnější podobě na britských ostrovech, se setkáme s kamenným překladem, často tvořícím vstup do vnitřních prostor mohyly. To všechno ovšem byly oblasti, kam se z tehdejšího Rakouska příliš necestovalo. Když si odmyslíme ještě pravěké svatyně na Pyrenejském poloostrově nebo na tehdy velmi exotické Maltě (ačkoli právě ony by byly tvarově nejbližší), zbývá už jen jediná možnost. Je to sever Německa se sice sporadickými, ale působivými menhiry a především dolmeny. Jinak může jít zas jen o zprostředkované zobrazení, k němuž se nabízely různé možnosti.

Na realizaci lunet se ale ve finále podíleli i jiní malíři. Sotva už zjistíme, zda cizí objekty do pravěké české krajiny nevnesl ještě někdo další, kdo se s nimi mohl autenticky setkat. Není bez zajímavosti, že dolmen se jako dominantní motiv objevil i v symbolistickém obraze Poutník, který vytvořil pozdější Ženíškův žák Arnošt Hofbauer (1869 – 1944). Tomu však v době dokončení cyklu Vlast bylo teprve dvanáct let.

Malba nás nicméně znovu přesvědčuje, jak dobově romantizující vize tajemné minulosti jednoznačně vítězila nad národním purismem.

Megality v pozadí Žalova však nebyly jedinými záhadnými kameny, které kdy Aleš vyobrazil. Už víme, že za pobytu v Suchdole snad poznal kámen u Horoměřic (a bylo by dokonce nepravděpodobné, kdyby na něj dříve či později nenarazil) a ten se mohl stát předlohou či inspirací pro další dílo.

Jde o obraz U hrobu božího bojovníka (popř. též Nad hrobem božího bojovníka), který se rovněž zachoval ve dvou odlišných replikách: jako olejomalba z roku 1877 a jako grafika z roku 1881 (tedy vytvořená současně s dokončením cyklu Vlast). Opět jde o podobný, ne však identický výjev: husita na koni či s koněm se sklání nad neopracovaným kamenem se symbolem kalicha, zatímco v pozadí sledujeme táhnoucí vojsko. V případě olejomalby však jde o zimní výjev a kámen je tu doplněn ještě dvěma dřevěnými kříži.

Podobnost s objektem u Horoměřic vykazuje především kámen na grafickém listu, tedy o čtyři roky mladší. Objekt na starší malbě je výrazně menší i méně pravidelný, ani zde se ale nezapře podobnost s některými domnělými menhiry na různých místech Čech.

Nevíme ovšem, jak problematický menhir u Horoměřic v Alšově době vypadal. Současný kámen podle některých názorů není původní, dočteme se i neurčité zprávy, že byl větší a kdysi zakončený kamennou hlavou. Ta už v 70.-80. letech 19. století nemusela existovat. Co ale výrazně připomíná horoměřickou lokalitu, to není ani tak tvar, jako spíš umístění pod vzrostlým stromem. U Alše je to borovice, dnes jej najdeme pod lípou. Vyobrazený kámen je také výrazně robustnější, jak dokazuje porovnání s aktuálním stavem domnělého menhiru.

Je možné, že v první verzi obrazu použil malíř kamenný objekt z jiné, dnes těžko zjistitelné lokality. Víme, že podobné se vyskytují např. i na Alšově rodném Prácheňsku. Když se pak rozhodl pro grafickou repliku, pravděpodobně již kámen u Horoměřic znal. Ten jej mohl zaujmout zasazením do krajiny a nakonec i celkovým tvarem. Větší monumentalita, než jaká odpovídá skutečnosti, pak mohla být opět jen produktem tvůrčí fantazie.

Hledání „tajemných kamenů“ v Alšově tvorbě odhalí málo známé faktografické souvislosti. To podstatné však nejsou samy kamenné rekvizity, byť sebezajímavější, ale to, jak s nimi umělec dokázal naložit. A tady se znovu a znovu musíme poklonit před Alšovou genialitou, která kamenným objektům – ať už jsou ve středu zájmu nebo „jen“ v pozadí – propůjčila svébytný život a niterný symbolický obsah.

RNDr. Jiří Slouka

Obrázky:

1. Detail soutěžního kartónu Žalov, pravý okraj lunety s menhiry v pozadí.
2. Celkový pohled na cestu u obce Ledce se zbytky problematické řady menhirů, stav z roku 2008. Foto J. Slouka.
3. Nedatovaná grafika podle soutěžního kartónu.
4. Detail pravé strany definitivního provedení lunety Žalov, pozadí s megalitickou bránou.
5. Detail levého okraje téže verze, mohyly se stélami.
6. U hrobu božího bojovníka, olejomalba z roku 1877.
7. U hrobu božího bojovníka, grafický list z roku 1881.
8. Domnělý menhir u Horoměřic, stav z roku 2007. Foto J. Slouka.