Jak to bylo s uralskými spirálkami?

V roce 1991 skupina zlatokopů na řece Narada, na východní hranici Uralských hor, objevila mikroskopické spirálové předměty o velikosti od 0,003 do 3 mm.

Takové nálezy se poté opakují v podstatě dodnes.

Výsledky jejich průzkumu v Ruské AV, i v pracovištích AV Republiky Komi, geologického ústavu v Helsinkách, byly senzační:

Součástky byly nalezeny v hloubce 3 až 12 metrů, což odpovídá vrstvě staré 20.000 až 320.000 let. Jejich složení je wolfram (teplota tavení 3410°C) a molybden (2650°C).

Přesnost výroby ukazuje na velmi drahý a přesný proces, což je popsáno v expertize č.18/485 ze dne 29.11.1996.

Výsledky průzkumů byly publikovány A. Děnikinem a A. Sosnowským, spolupracovníky analytického časopisu Sekpetnye issledovanija. V článku byly seriózně popsány výsledky průzkumů a připomenuta i možnost podvrhu.

Jak to už bývá v záhadologických kruzích, jakmile se původní informace uvede jako záhada, začne se opisovat, překládat do jiných jazyků a tak rozšiřovat do světa. K původním informacím se přidávají další a další spekulace, které následující autoři předkládají už jako fakt. Kritické a hlasy a možnost přirozeného vysvětlení se záměrně potlačí.

Takto v nejzákladnější podobě vypadá článek, který v mnoha obměnách obešel celý svět:
Na východních svazích Uralu v okolí řek Narada, Kožim a Balbanju našli ruští zlatokopové v letech 1991 až 1993 podivné předměty. Většinou pátrají v hloubkách mezi třemi až dvanácti metry a v této vrstvě taktéž objevili jakési miniaturní spirály. Jejich velikost je od 3 cm až po neuvěřitelné tři tisíciny milimetru. Byly zhotoveny z různých kovů, převážně z mědi, ale i z wolframu a molybdenu.

Použití těchto kovů v čisté formě je v dnešních podmínkách velmi neobvyklé. Jejich zpracování je velmi náročné, protože wolfram se začíná tavit až při teplotě 3410 stupňů Celsia a molybden při 2650 °C. Výzkumem těchto předmětů se začaly zabývat ústavy Ruské akademie věd v komské metropoli Syktyvkar, v Moskvě, v Petrohradě a taktéž jedna vědecká instituce ve finských Helsinkách. Vědecká pracovnice oddělení geologie dr. E. V. Matvejevová v závěrečné expertize detailně popsala místo, kde byly kousky kovu nalezeny. Šlo o vrstvu, která vznikala v nejmladším období čtvrtohor, zhruba v době, který bývá označován jako doba železná. Když dr. Matvejevová prohledávala vzorky získané geologickou sondou, zjistila, že na dvou starších vrstvách se nacházela třetí – ze šedého štěrku a materiálu, který před sebou tlačil ledovec. Tato vrstva dosahovala tloušťky necelých dvou metrů. A právě v této zlatonosné vrstvě, která podle názoru ruských badatelů vznikala pravděpodobně v období před sto tisíci lety, ležely zvláštním způsobem opracované kousky kovů. Do země se musely dostat během staršího období čtvrtohor. V geologickém počítaní času jde o nejmladší období vývoje Země, které začalo asi před dvěma milióny lety a skončilo asi před deseti tisíci lety. Kdo tyto pozoruhodné předměty, vyrobené před sto tisíci lety vyrobil, zůstává nadále záhadou. Tyto nálezy jsou spojovány i s novým odvětvím vědy – nanotechnologií.

Jaká byla historie této záhady ?

První, kdo na ni upozornil, byl Ruslan Gromov (Yamabushi@bay.da.ru), který uvedl případ dne 4.8.2001 na ufologický server ANOMALIJA.RU, konference FidoNet.

Dopustil se ale zajímavé manipulace. V expertize se hovořilo o stáří vrstev, ve kterých byly nalezeny „součástky“. Gromov však toto stáří přisoudil samotným součástkám. Zjednodušeně řečeno, najdeme-li v ručně psané knize ze 16. století záložku z cigaretové krabičky, neznamená to, že ve středověké Evropě kouřili Marlboro.

O tom, že součástky by mohly pocházet z havárie mimozemského korábu, poprvé napsal opět Ruslan Gromov na konferenci FidoNet ANOMALIA.RU 12.4.2001.

Případu se ujal Hartwig Hausdorf, německý badatel, který se o případu dověděl od V. Uvarova, který mu poslal osobní dopis 2.10.1996. (Publikováno na konferenci FidoNet ANOMALIA.RU, 1.5.2001)
Na základě těchto zpráv od V. Uvarova publikoval H. Hausdorf článek „Sensationeller fund in Russland.“ (Ancient Skies, 1997, N2). Hausdorf pak o uralských nálezech napsal 2 knihy. Nikdy se však nekontaktoval s dr. Matvejevovou. Tu kontaktoval pouze Valerij Uvarov.

Ve druhém článku H. Hausdorfa „Eiszeitliche nanotechnik“ (Ancient Skies, 1998, N2) byly uvedeny výňatky z odborného stanoviska Centra pro výzkum geologie barevných kovů (CNIGRI) z 29. listopadu 1996, podepsaného výzkumnou pracovnicí Ústavu E.V. Matvejevovou.

H. Hausdorf zde poznamenal, že máme co do činění s výrobky mimozemské nanotechnologie – zbytky mikrominiaturního zařízení, podobného těm, které právě začínají být vyvíjeny na Zemi.

Všechny další články v podstatě opakovaly tyto základní teze v různých obměnách.

Tak to také převzaly české záhadologické časopisy (1) Další článek (2) se už rozepisoval o nanotechnologiích.

Magazín 2000 záhad pak uveřejnil výsledky šetření Ing. Aleše Zacha (3), který si z publikovaných fotografií všiml, že nejde o žádné součástky zhotovené nanotechnologií, ale téměř jistě jde o fragmenty obyčejných žárovek. Právě ty se vyrábí z wolframu, molybdenu a mědi.

Ale jak se tyto fragmenty dostaly do starých geologických vrstev ?

Přítomnost podivných technologických součástek v oblasti řeky Narada není vůbec nic neobvyklého – území severního Uralu je tradičně používáno jako lokalita, kam dopadají součásti havarovaných raket a kosmické techniky z kosmodromu Bajkonur už od konce 50. let. Malé úlomky žárovek a elektronek mohly být do hlubších půdních vrstev splavovány vydatnými dešti přes různé pukliny a dutiny po celá léta. Není vyloučeno ani to, že místo, kde došlo k nálezu, bylo nechtěně kontaminováno samotnými zlatokopy.

Případ je typickou ukázkou toho, jak neseriózní ufologové roznášejí senzace, které tak bez prověření a kritických pohledů narůstají do kolosálních nesmyslů.

Valerij Uvarov je podobnými způsoby známý. Ani Uvarovova funkce – vedoucí ufologických výzkumů při Akademii národní bezpečnosti Ruska – nás nesmí mást. Spolek s názvem „Akademie“ si totiž v RF může založit v podstatě každý, a je na úrovni našich neziskových nebo obecně prospěšných organizací. S opravdovou „Akademií“ – tedy s Ruskou akademií věd (RAN) nebo Ruskou akademií přírodních věd (RAEN) – jedinými opravdovými akademiemi, podle našich měřítek – takové spolky nemají nic společného. Proto se také šarlatáni, snažící se v zahraničí udělat patřičný dojem, sice označují jako „akademici“, ale v seznamech oficiálních akademií je nenajdeme. Přitom nelžou – jsou členy spolků s názvem „akademie“…

Případy, kdy jsou staré vrstvy kontaminovány mladšími artefakty, jsou rovněž známé. Připomeňme za všechny jen nález akrylátových „jadeitových trojhránků“ v Cehnicích. (4)

Sledujme kriticky každý případ, zvláště takový, na jehož proslulosti se hodlají přiživovat různé záhadologické „celebrity“, a nedejme manipulovat sebe ani druhé!

Odkazy

(1) Hausdorf, H.: Supermalé zázraky z Uralu. Magazín 2000, č. 11/1999
(2) -tor-: Nanočástice ze čtvrtohor. Magazín 2000 záhad, č. 26/2007
(3) -lup-: Původ uralských fragmentů. Magazín 2000 záhad, č. 21/2008
(4) Kroupa, P.: Jak to bylo v Cehnicích. KPUFO.CZ, 8.2.2010, 

Pozn. red.: Další článek Vl. Červinky „Důkaz mimozemské návštěvy“, (Magazín 2000 záhad č. 23/2010 vůbec nevzal předchozí zjištění na vědomí a přinesl další snůšku fantazií – tentokrát jde prý o „pozůstatek mimozemské bitvy“ nějakých zlých mimozemšťanů…