Arkaim

… aneb jak se záhadná archeologická lokalita stala předmětem politických tahanic Arkaim je záhadná kruhová stavba, nacházející se v severním Kazachstánu.

Byl objeven v roce 1987 během archeologických vykopávek G. Zdanoviče a S. Zvereva, mezi městy Kokčetav a Petropavlovsk, při záchranném výzkumu tamních andronovských hradišť doby kamenné a bronzové, před připravovanou stavbou přehrady.

Andronovskou kulturu objevil v roce 1924 archeolog S. Těplouchov. Jde o kulturu doby bronzové v západní části Sibiře, Ruska a části Kazachstánu, trvající v době od 1500 – 800 př. n. let.

Tato sibiřská „Země měst“ obsahuje 17 sídlišť s pohřebišti a 21 opevněných hradišť. Jsou od sebe vzdáleny 40 – 70 km, na koni je možné tuto vzdálenost překonat za 1 – 2 dny. Pozůstatky tzv. andronovských měst, z nichž některé z nich měly i 15 – 20 tisíc obyvatel, převyšují Arkaim jak objemem provedených zemních prací, tak i počtem tehdejších obyvatel.

Arkaim se rozkládá na ploše více jak 20.000 m2. Má dvě ochranné kruhové zdi, obvodovou zeď o průměru 160 metrů a širokou 4 metry. Zeď byla vyplněna zeminou, nasypanou do dřevěných rámů a zvenku je obestavěná ještě vepřovicemi. Uvnitř byly ke zdi přistaveny domy.

Jeden z objevitelů Arkaimu, S. Zverev, po tomto nálezu prožil silný duševní otřes. Arkaim považoval za astronomickou observatoř. Zanechal práce v muzeu, přestal s archeologií. Je o něm známo, že i když nerozuměl příliš astronomii, o to více tíhnul k tajemnu. Druhý vědec, Zdanovič, byl posedlý svým velikášstvím. Považoval se za většího vědce, než byl Schliemann. Arkaim považoval za svou Tróju. Ale kdo si nyní vzpomene na Tróju? Je již všemi zapomenuta, zlato z Priamova pokladu se stalo pouhým muzejním exponátem. To se nesmí stát. A tak bývalí studenti dnes vypráví, jak náhle oba vědci začali rozdílně vykládat výsledky svých výzkumů měst andronovské kultury.

I další vývoj ukázal, že se zjevně, pod vidinou materiálních a mocenských výhod, megalomanských snah, pozapomnělo na ideály vědy. Začaly se hledat velké myšlenky, které by daly základ novému archeologickému pokladu.

Nejednotnost vědců a také politické přeměny, kterým začal procházet SSSR na konci 80. a počátkem 90. let 20. století, způsobily, že se o Arkaimu začalo šířit množství smyšlenek.

Dlouho se na výzkumy andronovské kultury doslova rvali maďarští archeologové. Vehementně prosazovali prvenství této kultury v domestikaci koní. K tomu ovšem potřebovali osobně se podílet na výzkumech a dokázat stáří nalezených koňských lebek. Ovšem to jim bylo znemožněno. Urazili se a přepsali své školní učebnice. V nich sice pomlčeli o prvních kontaktech člověka s koněm, ale i Kyjev ze zlosti nazvali pouhou „maďarskou kolonií“!

Arkaim se stal tedy předmětem nejen vědeckých, ale především politických a náboženských tahanic. Ruští nacionalisté v něm vidí místo, které mohou prohlašovat za kořen Praslovanstva. Je ovšem nemilé, když centrum Praslovanů se nachází za státní hranicí Ruské federace. To se také dostává do rozporu s geopolitickými ambicemi dalších zemí Svazu nezávislých států.

V Kazachstánu jej totiž nepřipomínají. Mlčení nad historií tohoto místa zde má několik příčin. V nezávislém Kazachstánu „andronovce“, kteří patřili k indoevropským rasám, nikdo studovat nespěchá. A nechuť k této kultuře jde tak daleko, že se zavřely oči i před možností získat nemalé peníze i devizy z turistického ruchu.

Zato v Čeljabinsku vznikla cestovní kancelář tohoto jména, která sem přepravila již desetitisíce turistů.

Ovšem i další skupiny si na něj činí nárok. Na Arkaimu se schází fašisté i satanisté. Na Arkaim si činí nárok i Íránci, kteří jej považují za Mithrovu svatyni.

Podle obhájců nejstaršího datování Arkaimu je jeho stáří větší než 5.500 let. Jejich myšlenkový postup je následující – Arkaim byl nalezen pod nánosy vulkanického popela. Tato kultura tedy zanikla v důsledku nějaké globální katastrofy – tehdy, když kolem roku 3500 př. n. let. vybuchla sopka Santorini a její popel v ovzduší způsobil velkou ekologickou katastrofu.

Pokud má být ovšem Arkaim z doby kamenné, jak vysvětlit nález kovového drátu, délky asi 10 cm? Je z čistého olova, pocházející z rudných nalezišť středního Kazachstánu. A co zlaté přívěsky, egyptské korále, bronzová zrcadla, indické drahokamy? To vše má být staré více jak 5.000 let? Někteří vědci, ve snaze se zalíbit svým politickým příznivcům, zavírají oči před očividnými fakty:

Arakaim je jeden z chrámů andronovské kultury. Další dva se nachází v Borové a pod Omskem. Byly navštěvovány jen občas u příležitosti nějakých svátků.

I když se k účelu Arkaimu vyslovovalo mnoho hypotéz – proto-město, vojenská pevnost, astronomická pozorovatelna, atd., nejpravděpodobnější však je, že šlo o ceremoniální a náboženské centrum.

Charakter vykopaných artefaktů totiž ukázal, že tyto předměty nebyly určeny pro každodenní použití. Nejspíše se zde setkalo asi 1000 – 2000 lidí – aristokratů, kněží, řemeslníků a sluhů, aby zde periodicky vykonávali rituály.

V blízkosti se nachází paleovulkán „Ohnivý“, přezdívaný vesničany „Hora šamanů“. Je vysoká více než 1000 metrů a v průměru má 8 km. Připomeňme, že u činné sopky se rozměry zvyšují 2 – 3 krát.

Arkaim není proto vesnička u řeky, observatoř v údolí nebo pevnost v lese. Je to chrám u sopky – třeba náboženské centrum uctívačů ohně.

Arkaim byl zničen výbuchem „Hory šamanů“, podobně jako dávné Pompeje a uchovalo se díky tomu mnoho podrobností. Stalo se tak až v době Kyjevské Rusi. Ruský národ totiž začal svou dráhu až po posledním výbuchu sopek Uralského hřbetu, v 7. století n. l. Nelze tedy z Arkaimu vytvářet centrum Praslovanstva.

Na tomto příkladu lze zřetelně vidět, jak se věda může stát ochotnou služkou svých mocenských chlebodárců, doslova prodejnou děvkou v karnevalu pokleslých politických zájmů a snah. Ukazuje, jak lze snadno zapomenout na objektivitu.

Z časopisu ZAZ č. 5/2003

Obr. Rekonstrukce Arkaimu