Co se stalo pod Horou mrtvých? (1)

V noci na 2. února 2019 uplynulo už 60. let od tajemného úmrtí skupiny turistů, vedených Igorem Djatlovem.

Jejich smrt byla záhadná natolik, že otřásla celou zemí. Na důkladném vyšetření trval tehdejší nejvyšší sovětský představitel Nikita S. Chruščov (1894-1971).

Vyšetřovatelé vyslovili řadu hypotéz, o tragédii byly napsány stohy článků, knihy, dokumentární filmy.

Po úmrtí turistů bylo zahájeno trestní vyšetřování. V podezření byli vojáci, kteří zde zkoušeli nějakou tajnou zbraň, a dokonce i mimozemské „ohnivé koule“ (dokumenty o tom, že je později viděli záchranáři, se dostaly až k soudnímu řízení). Ale, jak se zdá, skutečný obraz tragédie se podařilo odhalit až nyní …

Na konci ledna 1959 se skupina lyžařů turistického klubu Uralského polytechnického institutu ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) vydala na pochod vyššího stupně složitosti (podle tehdejších měřítek), a to na sever Sverdlovské oblasti. Cílem byl průchod úseku hřbetu Pojasovyj kámen, s výstupem na hory Otorten a Ojko-Čakur. Skupina se formovala několik let – dvě děvčata a sedm chlapců. Pět studentů, tři mladí inženýři a instruktor jedné z turistické základny. Vedoucím byl student 5. ročníku Igor Djatlov (1936-1959), zkušený turista a velmi nadaný student: těsně před svou osudovou cestou mu nabídl post náměstka děkan radiofakulty. Slíbil, že si to promyslí…

12. února 1959 měla být skupina zpět a poslat telegram do Sverdlovska. Ale výprava se ze zimní tajgy nevrátila. Začalo hledání…

Celá historie hrozného objevu záchranářů je popsána v trestním případu, založeném po smrti devíti turistů.

25. února 1959 záchranáři našli stany zpola zasypané sněhem, rozřezané na několika místech na horském svahu hory se zlověstným názvem Cholatčachl («Hora mrtvých“). Ale bez lidí. Boty, část teplého oblečení, peníze a doklady byly ponechány na místě.

Podle denního záznamu skupiny bylo zjištěno: v pořádku zde pobývali ještě večer 1. února 1959.
26. února 1959, o půl kilometru níže, na svahu pod velkým cedrem záchranáři klopýtli o tělo Jurije Dorošenka a Georgie Krivoniščenka s popáleninami na rukou a nohou. Oba byli svlečení do spodního prádla. V blízkosti byly pozůstatky táboráku.

Do pátého března byla pod sněhem nalezena těla Igora Djatlova, Ziny Kolmogorové a Rustema Slobodina. Byli bez vnějšího oblečení a obuvi (pouze Slobodin měl jednu válenku.). Leželi na linii stan – cedr, hlavou směrem ke stanu. Slobodin měl poraněnou lebku. Všichni měli „drobné odřeniny na obličeji a odkrytých místech rukou.“

Zbývající čtyři se podařilo najít až na začátku května pod dvoumetrovou vrstvou sněhu ještě asi 70 metrů od cedru, kde leželi Dorošenko a Krivoniščenko.

Ludmila Dubininová klečela na kolenou, zabořená obličejem do stráně u malého vodopádu. Neměla jazyk (!), měla 6 zlomených žeber na levé straně, čtyři na pravé, ránu na stehně, krvácela z hrudníku.

Nikolaj Tibo-Briňol ležel v potoce (měl zlomené kosti a zlomeninu lebky, s ranou na levém rameni).

Těla Alexandra Zolotareva a Alexandra Kolevatova zachránci našli také zde, na břehu. První měl šest zlomených žeber napravo. U druhého nebyly závažná zranění. Šetřením se nepodařilo najít důvěryhodné vysvětlení těchto záhadných zranění, jež neměly žádné vnější známky poškození – vše se našlo až při pitvě. Žádné stopy používání zbraní a útoků! Záhada!

Vyšetřování bylo zastaveno se závěrem: „Příčinou smrti turistů byla spontánní síla, kterou tito lidé nebyli schopni překonat.“

Verze první – odněkud přiletěly „ohnivé koule“

Rozhodnutí soudu málokoho uspokojilo. Tehdy profesionální týmy záchranářů nebyly a po stopách ztracených turistů se vydali členové jiných turistických oddílů a přátelé pohřešovaných. Během hledání byli svědky velmi neobvyklého jevu.

Dne 31. března 1959 poslal záchranný tým do štábu zajímavý radiogram:

• „Ve 4:00 v jihovýchodním směru si pomocný dozorčí Meščerjakov všiml velkého ohnivého kola, které se během 20 minut pohybovalo směrem k nám, pak se skrylo za horu.
• Před tím, než se skrylo za horizontem, ve středu kola se objevila hvězda, která se postupně zvětšovala do velikosti Měsíce, oddělila se od kruhu a padala níže. Tento neobvyklý jev pozoroval veškerý tým, který byl zděšen. Prosíme vysvětlete tento jev a jeho nebezpečnost, neboť v našich podmínkách vyvolává velké znepokojení.“

„Informaci o výskytu «ohnivých koulí» později potvrdili i další svědkové,“ říká jeden z nejvýznamnějších badatelů této události, mistr sportu horské turistiky a autor knihy „Tajemství Djatlovovy nehody“ Jevgenij Bujanov.

„Každý byl znepokojen, ale z centrály je uklidňovali: řekli, že šlo o test „vodíkového paliva“. Jsou ale daleko a není to pro ně nebezpečné. Poté hledání pokračovalo, ale mnoho pátračů se domnívalo, že „ohnivé koule“ by mohly být spojena s úmrtím jejich přátel. Úplně stejně jako zahynulí, tak i pátrači museli vyběhnout na mráz ze stanů, tak, jak byli a měli docela strach. Kromě toho další skupina turistů viděla «ohnivé koule» ráno 17. února 1959, když se hledání ještě plně nerozběhlo. Ale místní obyvatelé řekli, že podobné jevy pozorují na obloze poměrně velmi často.

Právě zde jsou kořeny hypotézy, že příčinou smrti turistů byly tyto záhadné „koule“. A někteří je vykládali jako test tajných zbraní a další je považovali za činnost mimozemšťanů.

Nicméně, vysvětlení se našlo a bylo docela jednoduché. 17. února a 31. března 1959 z kosmodromu Bajkonur odstartovaly Koroljevovy mezikontinentální bojové střely R7, které dopadly na polygon Kura na Kamčatce. To, že se doba zkoušek přesně kryje s dobou pozorování «ohnivých koulí“ je zvláštní.

Vrchol letové dráhy raket, vystřelených z Bajkonur po balistické dráze, dosahuje až 1000 km. Na základě geometrického výpočtu je zřejmé, že jejich start mohl být zaznamenán v Severním Urale v oblasti přímé viditelnosti při jasné obloze za bezměsíčné noci.

V horních vrstvách atmosféry raketové spaliny zanechal velkou stopu inverze, které bylo možné pozorovat ze značné vzdálenosti. To mohlo být za pozorováním obrovských „ohnivých koulí“ a „hvězd“, rozrůstajících se do velikosti Měsíce. Ale v noci 2. února, kdy turisté zemřeli, žádné takové raketové zkoušky neprobíhaly.

Radiace je také v tom nevině

Podle jiné verze turisté zahynuli v důsledku radioaktivního ozáření. Podle provedeného radiologického vyšetření, byly některé z věcí turistů radioaktivní. Kde se tato radiace vzala?

Zářily tři věci – svetr Ludmily Dubininové, svetr a kalhoty Alexandra Kolevatova. Ale úroveň byla dva až třikrát větší než přírodní pozadí, což je zanedbatelná hodnota, nijak nebezpečná.

Po dlouhém přemýšlení a srovnávání bylo prokázáno, že radiace vznikla v důsledku silného znečištění oděvů z vrchních vrstev půdy, kde kondenzoval radioaktivní spad z atmosféry.

Co se vlastně stalo?

„Pro začátek jsme se rozhodli znovu zabývat zraněními nebohých turistů,“ – pokračuje Jevgenij Bujanov. „Byli pozváni zkušení soudní znalci – profesor Vojenské lékařské akademie Michail Korněv. Ten okamžitě řekl, že zraněná žebra Dubinina, Zolotareva, Tibo-Briňola i Slobodina nepocházela ani od výbuchu nebo pádu z výšky, ale byla způsobena nadměrným tlakem – jakoby se člověk nacházel mezi „měkkým“ kladivem a „tvrdou“ kovadlinou.“

Jediné vysvětlení je, že přišla malá lavina, a turisté byli silně přitlačeni na podlahu stanu, jehož dno bylo upevněno lyžemi. Menší zranění a odřeniny vznikly při jejich sestupu dolů z kopce a při tření rukou a nohou o sníh a led. A popáleniny vznikly poté, co se turisté snažili ohřát omrzliny na rukou a nohou u ohniště.

Odpůrci lavinové příčiny celé události připomínají, že na takovém svahu nemohla lavina spadnout. Podle odborníků na laviny a prozkoumání povětrnostních podmínek v zimě 1959 to však prý na svahu hory Cholatčachl možné bylo. V létě roku 2008 zde proběhla expedice, která zjistila poškození kůry a jehličí jedle na svahu hory, kde kdysi stál stan nešťastných turistů. To znamená, že lavinovité nebezpečí je tu naprosto pravidelné.

Večer 1. února se skupina utábořila na horském svahu. Stan postavili s důkladným zahloubením do sněhu, aby je chránil před větrem. Tak odstranili sněhovou vrstvu až do výše stanu. Později, s rostoucím větrem a náhlým ochlazením to způsobilo katastrofu.

Na posledním snímku z nalezeného fotoaparátu z doby stavby stanu je zřejmé, jak byly jeho základy hluboko ve sněhu. Po pádu laviny byli všichni zraněni. Chtěli se dostat ze zasypaného stanu a vytáhnout raněné, a tak rozřezali plátno stanu.

Po vysvobození ze stanu skupina prochladla na silném větru a mrazu, a snažili se dostat k teplým věcem v zasypaném stanu. Podařilo se jim získat dvě bundy, pokrývky, boty a to vše dali zraněným.

Protože se obávali rizika další laviny, rozhodli se sejít níže po svahu do lesa. Poté museli se rychle vrátit do stanu k dalším věcem. Podle všeho to bylo osudové rozhodnutí, přijaté ve stavu značného stresu, když šli bez teplého oblečení, obuvi a vybavení.

A zde zapůsobil druhý velmi silný přírodní faktor. V oblasti právě tuto noc přišla studená fronta s arktickým cyklonem. Podle nejbližší meteorologické stanice teplota klesla na 28 stupňů pod nulou. Za takových okolností tým, oslabený různými zraněními, bez teplého oblečení a táborového zařízení (seker a pily) byl odsouzen k zániku.

Zranění, zima, vítr a tma – to vše zkomplikovalo a zpomalilo postup, takže se turistům nedostávalo ani sil ani času k návratu do stanu. V nižší poloze se pokoušeli rozdělat oheň, ale nepodařilo se získat dostatek dřeva. Pak se rozhodli vybudovat bezpečnější místo před větrem. Tam umístili raněné a zahřívali jeden druhého…

První pravděpodobně zemřel Kolja Tibo-Briňol nebo Ljusja Dubininová – ti měli nejvážnější zranění. Djatlov spolu se dvěma přáteli udělal zoufalý pokus o návrat do stanu pro další pomůcky. Cesta zpět v hlubokém sněhu byla těžká.

Nastoupila únava z chladu. S cílem si trochu oddechnout si mladíci lehli na sníh a upadli do spánku, ze kterého se už neprobudili…

K podobných tragédiím došlo už mnohokrát. Tak zahynul tým horolezců při cestě na vrchol Pobědy v roce 1955, ženský tým na Piku Lenina v roce 1974, skupiny turistů v roce 1990 na Elbrusu, stejně jako v roce 2005 v Uljanovsku …

Výsledný obraz je takových nehod je stále stejný: někteří jsou oblečeni do dvojitého oblečení, jiní jen v jediném, bez obuvi.

Podle Jevgenie Bujanova tragédie Djatlovovy skupiny byla zahalena do mystického hávu kvůli nedostatku dovedností vyšetřovatelů ve zvláštních otázkách vysokohorské turistiky, lavinových podmínek, meteorologie a lékařství.

Vinu na tragédii nenesou ani samotní turisté, ani jejich vedoucí Djatlov. Turistika v Sovětském svazu v té době získávala popularitu, ale stále prožívala své „dětské“ období. Tito mladíci neměli moderní turistické zkušenosti a znalosti. Statistické údaje říkají: v roce 1959 v SSSR zahynulo 50 turistů, v příštím roce více než sto, a v roce 1962 asi dvě stě. Byli první, a takový je osud mnoha průkopníků.

Pochybnosti o oficiální verzi

Verze s lavinou není nijak nová, opakovaně se objevuje. Má ale své vlastní neřešitelné rozpory.

Kritici připomínají, že na svahu, kde stál stan, žádná lavina být nemohla. Není také možné, aby lavina působila výběrově, tedy tři lidi smrtelně zranila a ostatní nikoli. Jak ukazuje fotografie při nálezu, lavina stan přitom nijak závažně nepoškodila a ani ho neposunula z místa. Jak je možné, že třem lidem lavina zlomila žebra, ale nezlomila vzpěry a lyže, ze kterých byl stan postaven? Navíc – lidé přežívají pády daleko silnějších lavin bez jakýchkoli zranění!

Je také zvláštní, že při objevení stanu tam byl relativní pořádek, což je v zápisu ze šetření. Opět je tu rozpor s oficiální verzí – lavina zranila řadu lidí, ale věci nechala netknuté? Ale i tak – najít všechno teplé oblečení, pokud by byla alespoň minimální vůle, by byla otázka chvíle. Je také divné, že věci některých účastníků se nenašly, zato ve stanu byly věci, které prokazatelně nepatřily žádnému z nich!

Soudě podle stop, dolů po svahu se vydalo osm lidí. Nikolaj Tibo byl vážně zraněn. Připusťme, že ho nesli na rukou. Ale jak by mohla sestoupit sama Ljusja Dubininová? Se zlomeninami žeber (jak se tvrdí, že to způsobila lavina), a s dalšími několika zraněními? Jak tvrdí expertizy, mezi zraněním a smrtí Ljusji uplynulo 10 – 20 minut. Je možné, aby za tuto dobu všichni v takovém stavu seběhli o 1,5 km níže po svahu? Přitom vytvořili sáně z větví a uložili tam raněné? A toto vše se stalo v noci, za tmy, v panice?

To ovšem nejsou jediné nevyřešené otázky. Tato oblast nepatří právě k obzvlášť lavinově nebezpečným. I kdyby spadla první lavina, pravděpodobnost druhé je velmi nízká, to přece museli turisté vědět. Nebylo proč utíkat od stanu, od věcí v něm! Jak je možné, že lidé s takovými zraněními běželi tak daleko od všech ostatních? Proč se nedrželi pospolu? Navíc utíkat bez bot, neoblečení? Museli vědět, že je větší pravděpodobnost úmrtí mrazem než od další laviny!

Nepochopitelných otázek je celá řada. Turisté rozdělali oheň u cedru tím, že ulomili jeho spodní větve. Byly syrové, takže tepla od nich nemohlo být příliš. Přitom vedle bylo chrastí. Proč ho nepoužili ? Proč mrtví měli podivnou oranžovou barvu pleti? Od laviny? Není také divné, že lavina zastihla turisty ve spodním prádle? Že by měli tak kvalitní spací pytle, že v 30 – 35 stupňovém mrazu spali tak nalehko?

Vyšetřovatelé se snažili vysvětlit také nejzlověstnější skutečnost – chybějící jazyk Ljusi Dubininové. Je možné, že si ho dívka v důsledku bolesti a traumatu sama ukousla – i to se stává. Ale to by znamenalo velmi mnoho krve, všude na šatech, na těle, na sněhu, v krku krevní sraženiny… ale tak to nebylo. Oblečení bylo čisté.

Ale pro upřesnění – šlo nejen o jazyk, ale i o další měkké části úst. Na svědomí to prý měly mikroorganismy z blízkého potoka, kde byla Ljusja nalezena a také čas, neboť k jejímu objevení došlo až v květnu. (v únoru bylo nalezeno pouze pět mrtvých od mrazu.).

Kritici však připomínají, že i přes dobu 3 měsíců muselo být tělo konzervováno mrazem a chladným počasím, které zde trvá velmi dlouho až do léta. Proces rozkladu těla musel být značně zpomalen. Ovšem záznam pitvy, který byl proveden v městě Ivdele, však nikdy nebyl zveřejněn…

Jistý Ognějev, který pracoval na lesních pracích nedaleko od míst katastrofy, viděl Djatlovovu skupinu úplně poslední. Vyprávěl jim prý o dvou lovcích, kteří zde zmizeli v roce 1958 a našli je až za 3 týdny omrzlé a polonahé. I tito měli podivnou oranžovou barvu kůže. Varoval je prý před další cestou, neboť znal děsivé legendy místního národa Mansů.

I když by turismus byl tehdy v plenkách, těžko lze věřit, že by tito lidé nevěděli, jak se chovat v horách.

Nebyl to jejich první výlet do hor. Navíc s nimi byl instruktor horského oddílu. Že by takoví lidé se jen tak vydávali na cestu sněhem bez bot? Museli vědět, že se odsuzují k smrti!

Důvod jejich jednání a chování musel být jiný. Jaký ? Co způsobilo takovou paniku?

Je známé, že tření hory sněhu o podklad může vyvolat infrazvukové vlny. Ano, ten infrazvuk, který je odpovědný za bezdůvodný strach námořníků při „zvuku moře“ a ti v panice loď opustí. Lavina, která zasáhla stan, nebyla tak ničivá, jak se uvádí, ale provázely jí infrazvukové vlny. Ty vyvolaly strach a paniku, možná i halucinace. Lidé se zbavili sami oděvů a způsobili si různá zranění, a poté se rozprchli do okolí. To vše za silného větru a mrazu. (Možná byl zdrojem infrazvuku i vítr.) Je otázkou, co všechno tento stav vyvolal, možná i útok na Ljusju a její ústa. Ti, kteří se z tohoto stavu vzpamatovali rychleji, se od pološílených druhů vzdálili a založili oheň. Zbývá vysvětlit oranžovou pokožku. Je možné, aby silné halucinace vyvolaly i fyziologické změny na kůži? Ano, lidem v hypnóze lze způsobit různé změny na kůži, aniž by k tomu byl důvod. Nikdy se však nedozvíme, co se těmto lidem zdálo…

Záhada smrti devíti turistů stále trvá…