Jak to bylo v Dalněgorsku

Před 37 lety dopadl v Primorském kraji záhadný objekt
26. ledna 1986 v 19 hodin 55 minut, se obyvatelé Dalněgorska, města v Primorském kraji, stali svědky zvláštního jevu. Na nebi se náhle, bezhlučně pohybovala rudá koule. Jedni se domnívali, že vidí meteorit, druzí ji měli za mimozemský koráb.

Od té chvíle uběhlo 37 let. Takzvaný “dalněgorský fenomén” zůstal otázkou, na kterou odpovědi hledají jen velmi těžko nejen milovníci kosmických senzací, ale i vážní vědci.

Hlavními svědky celé události se stali místní školáci. Jeden z nich, žák 5. třídy jedné z dalněgorských škol, dnes kandidát fyzikálně-matematických věd, spolupracovník Dálněvýchodního oddělení Akademie věd, Jevgenij Serebrov, vzpomíná:

“Koule letěla souběžně se zemí, několikrát na ni dopadla a opět vzlétla. Ohon ani výpary za sebou neměla. Nenásledoval ani žádný výbuch – pouze silný úder. Vědci, kteří přijeli do Dalněgorska z Vladivostoku a Chabarovska, s pomocí chronometru vypočítali, že rychlost pádu byla 15 m/s, což nijak nesouviselo s rychlostí padajících meteoritů.

Nám, klukům, učení vědci tehdy řekli, že jsme se zmýlili – nikoli, děcka, tak nemohl letět ani meteorit, ani úlomek rakety.

Žádné fragmenty se tehdy nenašly. Mluvit o “zelených mužíčkách”, tehdy nebylo seriózní, ale my, čtenáři knih bratří Strugackých a H. Wellse, jsme tajně čekali na “kontakt”. Pak se na divnou kouli na několik let zapomnělo…“

Ale v roce 1989 spolupracovník Institutu geologie a geofyziky AV SSSR, profesor Viktor Skavinskij s pomocí protonového magnetometru, zajistil 6 silně magnetických lokalit.

Svědectví školáků se tak náhle potvrdilo : koule se skutečně několikrát dotkla země a opustila ji. Neuvěřitelné – šlo skutečně o UFO?

Po důkladné prohlídce terénu bylo objeveno velké množství silně ožehlých úlomků křemene, které prokazatelně prošly působení vysoké teploty.

Na nich byly zjevně, ožehlé malinké kuličky – drobounké částečky stříbřitého kovu.

Specialista, doktor geologicko-mineralogických věd z Institutu organické i všeobecné chemie Dalněgorského oddělení Ruské Akademie věd, Alexej Kulikov, říká:

“Tyto kuličky se dělí na několik typů.

První – slitina olova o hmotnosti 60 gramů, pravidelného tvaru, s otvory, vedoucími dovnitř.

Druhá – železné, 15 gramové korálky o průměru 2 – 4 mm. Některé z nich jsou z vnějšku pokryty vypouklými strukturami, podobnými sklu. Tyto se nikde v přírodě nevyskytují, nejsou známy ani fyzikům, ani metalurgům. Teplota tavení u nich je téměř 100 stupňů níže, než u běžných kovových slitin. Divné je i to, že všechny částice jsou zmagnetované, ale působení vysokých teplot obyčejně magnetické vlastnosti materiálům odebírá.

Třetí typ – to je nejzáhadnější nález: “síťky”. Není známo, co to je. Pod elektronovým mikroskopem byly na povrchu “síťky”, objeveny křemíkové nitky o tloušťce 17 mikronů. Pro srovnání: tloušťka lidského vlasu je průměrně 56 mikronů.

Tyto nitky se splétají ve svérázný propletenec.

V jedné z nití byl objeven zlatý proužek, jakýmsi zázrakem nalézající se přímo uprostřed síťky. Zlaté žilky byly objeveny i v dalších nálezech.

“Síťka” projevovala přímo fantastické vlastnosti,” říká A. Kulikov.

Nerozpustila se v silných kyselinách, vydržela teploty do 3000 stupňů ve vakuu, ale na vzduchu shořela při 900 stupních. V normálním prostředí to bylo dielektrikum, při malém zahřátí – polovodič, při zahřátí ve vakuu – vodič. Po lázni v tekutém dusíku začal projevovat supravodivé vlastnosti.

Ale nejzajímavější je toto: v “síťce” se objevovaly nové chemické prvky, zatímco předchozí mizely! A to uznáte, že to NENÍ možné. Ovšem fakta mluví jasně.

Do zahřátí ve vakuu rentgenová analýza prokázala zlato, stříbro a nikl, ovšem ty po zahřátí … zmizely. Naproti tomu se objevil molybden, wolfram a sulfid berylia. Odkud?

“Je skutečně těžké rozřešit otázky kolem těchto nálezů,” řekla vedoucí Centrálního vědeckovýzkumného institutu barevných a ušlechtilých kovů Ruské AV, kandidát geologicko-mineralogických věd Jelena Matvějeva.

“Je možné, že v Dalněgorsku, i na Severním Uralu, i na Altaji, a dále pod Moskvou geologové jednou najdou podobné artefakty. Geologové si už zvykli na šokující nálezy.”

Jak Jelena Matvějeva řekla, předložit technologicky pochopitelný důkaz vzniku těchto nálezů je prakticky nemožné. Jak je možné, v pozemských podmínkách, vytvořit tak tenkou nitku, a kolem ní ustavit směs kovů, které mají přitom různé teploty tavení?

“Ufologové a psychotronici věří na mimozemský původ nálezů,” říká Matvějeva. “Totiž, že jde o součásti kosmických korábů z jiných galaxií, které zanesli život na horkou planetu. Je ještě jiná hypotéza: že oblasti, kde by se takové artefakty nalézaly, byly přírodními observatořemi s obrovskými lokátory, od kterých se odráží signály z kosmu. Na internetu lze najít množství podobných materiálů o tom, že nejsme jedinými ve vesmíru.”

Je jasné, že vědci se staví k podobným názorům skepticky. Jelena Matvějeva už před 10 lety vyslovila verzi o meteoritickém původu artefaktů. Svou hypotézu staví na tom, že na meteoritu při průchodu atmosférou Země čtvrtou kosmickou rychlostí vznikly páry lehce tavených součástí a obohatilo jeho povrch takovými chemickými prvky, jako např. wolfram, iridium a další kovy, často se objevující v záhadných slitinách.

Avšak tento předpoklad se této vědecké pracovnici nepodařilo potvrdit. Analýza publikací na toto téma ani konzultace v Komisi pro meteority Ruská AV jí nedaly rozhodující argumenty.

“Do této chvíle není znám jediný meteorit – ani železný, ani kamenný – ve kterém by byly nalezeny stopy wolframu,” potvrdil vedoucí Komise Jurij Šucholjukov.

Samozřejmě, to všechno neznamená, že takový není. Vždyť z gigantického množství meteoritů, které dosáhnou vrchní vrstvy pozemské atmosféry, většina tam i shoří. O meteoritech toho víme stále málo.

“Slepě věřit na zázraky není možné,” říká doktor fyzikálně-matematických věd, profesor akademik Vadim Pimenov. “Zázraky nám přináší příroda na každém kroku. Například sněhová vločka – kdo vytváří tak malé struktury? Není to samo o sobě “technologie budoucnosti”? Ledové obrazce, nebo stalagmity a stalagtity – nejsou to samy o sobě zázraky přírody? Je možné, že dalněgorské kuličky budou jednou objasněny jako jeden z přírodních fenoménů.”

Podle : pravda.ru

Z časopisu Klubu psychotroniky a UFO – ZAZ 4/2003

Obr. Na místě dopadu je dnes památník. (Foto: enciclopediya-geografa.ru )