Machu Picchu – otázky, samé otázky

Od chvíle, kdy americký archeolog Hiram Bingham (1875-1956) zahájil vykopávky v jeho zříceninách, uplynulo již více než 110 let.

V roce 2007 toto „Ztracené město Inků„, získalo titul „Nový div světa.“

Tajemná socha

Nachází se na Machu Picchu tajemná kamenná socha, která pravděpodobně představuje velkého vládce Inků Pachacuti? Americký archeolog Hiram Bingham, který objevil „ztracené město Inků“, a sloužil jako prototyp dobrodružného hrdiny, tuto sochu nenašel. Nicméně, archeologové ji stále hledají.

Machu Picchu v době svého objevu v roce 1911 bylo známo jen pár lidem na Západě, místním obyvatelům a huaqueros, jak se v Peru říká tzv. hledačům pokladů, lupičům všeho druhu, „černým“ zlatokopům a plenitelům hrobů (ačkoli původně toto slovo znamenalo „pastýři“).

Co bylo ukradeno z těchto ruin před Binghamovým objevením – se lze jen těžko dohadovat.

Odborníci už dnes ví, že oficiální objev se neshoduje s jeho skutečným objevením.

V roce 2008 americký výzkumník Paolo Greer uvedl, že Machu Picchu bylo objeveno vlastně 43 roků před oficiálním oznámením.

„Podle starých záznamů bylo Machu Picchu objeveno v roce 1860 a asi kolem roku 1880 se město stalo obětí místních hledačů pokladů,“ říká Greer ve zprávě pro Discovery News.

Návštěvníci, kteří navštíví tajemné město, se náhle mění – během několika minut se jejich hlasy ztiší, pohyb se zklidní… Před tajemstvím tohoto města jako by si uvědomili svou nicotnost…

Ovšem ne všichni. Příliš mnoho podnikatelů chtějí využít Machu Picchu jako předmět obchodu.

V roce 2009, během natáčení reklamy na pivovar, došlo k nešťastné události. Jeřáb s kamerou spadl na sluneční hodiny, které kdysi byly centrem náboženských obřadů, a ulomil z nich kus žuly.
Rozlícení místní obyvatelé upozornili úřady, aby se víckrát takové akce ve svatyni nekonaly.

Spor o prvenství v objevení Macchu Picchu

Místní badatelé neuznávají prvenství amerického Yankee s vysokoškolským vzděláním, a jako objevitele Machu Picchu považují německého dobrodruha Augusto Bernse nebo peruánského farmáře Agustina Lizarraga, který při hledání nové orné půdy v údolí Urubamba náhodou narazil na Staré Město. Na jeden z mnoha kamenů vyryl: „Lizárraga, 1902„. Hiram Bingham byl prý až v druhé řadě.

Během první světové války Bingham působil jako stíhací pilot a jednou přistál na trávníku před Bílým domem. Později se ucházel o post guvernéra jednoho ze států.

Zdá se, že ambiciózní Bingham si své prvenství v objevení Machu Picchu koupil od místních rolníků.

Pokud jde o německého zlatokopa a podnikatele Augusto Bernse, ten dostal licenci pro tuto oblast, kde je i Machu Picchu, už v roce 1867.

Bernse netoužil být mezi předními průkopníky a vidět své jméno na titulních stránkách novin.

Podnikavý Němec prodával do evropských muzeí a vysokých škol ve velkém počtu nalezené zlaté a stříbrné předměty.

Peruánští úředníci to v tichosti přecházeli a před jeho podvody a zpronevěrami národního bohatství zavíraly oči. Jistě nikoli zadarmo.

Dlouho jeho působení zůstalo ve stínu. Nicméně, v Národní knihovně v Peru se jeho jméno objevilo v souvislosti se zmínkou o tajemné soše.

Bernes se přiznal, že sochu objevili při hledání zlatých a stříbrných sošek bohů.

Podle Greera, šlo o sochu vládce Inků Pachacuti Inka (asi 1391-1473), jehož jméno znamená „Ten, který změní Vesmír,“ nebo „Ten, který třese Zemí.“

V takovém případě by se na Machu Picchu mohla nacházet hrobka Pachacuti a kamenná socha vládce mohla zdobit jeho hrob.

Proč Bingham nazval královským mauzoleem jeskyni pod chrámem Slunce? Našel zde totiž podstavec, na kterém, jak se zdá, mohla stát socha Nejvyššího Inky.

Greer předpokládá, že na základě Burnesovy poznámky je šance najít tuto historickou památku ještě dnes. Jak Němec naznačuje, v jeho nepřítomnosti Indiáni rozbili sochu a hodili ji do řeky.

Protože řeka je příliš daleko, aby se k ní tahaly těžké kameny, je nanejvýš pravděpodobné, že socha byla pohřbena na Machu Picchu, říká Greer.

Na závěr je třeba zmínit, že tato socha byla popsána v knize „Pověsti o Inkách“ od Juana de Betanzose, publikované v roce 1557. Jiné zmínky o tomto artefaktu se nezachovaly.

Archeologové ale neztrácejí naději…

Hypotézy

V předvečer výročí se na webstránkách National Geographic rozhodli kriticky přezkoumat pět, podle jejich názoru, základních verzí účelu Machu Picchu: pro jaký účel bylo toto tajemné město postavené. Údajně bylo plánováno jako náboženská, vědecká a politická pevnost Inků.

Sám objevitel Bingham vyslovil několik hypotéz. Zpočátku navrhl, že se zde nacházela pravlast Inků, ale pak došel k závěru, že jde o legendární Vilkabamba la Viaja – poslední pevnost Inků před španělskými dobyvateli v XVI. století.

V současné době převládá názor, podle kterého poslední úkryt Inků byl v Espirit – Pampa, 130 km západně od hlavního města Inků Cusco. V letech 1960 – 1980 se právě tam zde zabýval vykopávkami americký archeolog Vincent Lee.

Ukázalo se, že v Espiritu Pampa, které domorodci nazývali Vilkabamba Grande, bylo 400 až 500 budov, a ne ubohé dva tucty, nalezené Hiramem Binghamem ve stejném roce 1911.

Podle předpokladu Binghama bylo Machu Picchu postaveno jako chrám, zasvěcený Pannám Slunce – ženskému náboženskému řádu, který sloužil slunečnímu božstvu Inti.

V mytologii je božstvo představeno ve formě slunečního disku, v trojjediné podobě – jako Apu Inti („Pán Slunce“), Churi Inti („Syn Slunce“) a Uake Inti („Bratr Slunce“).

To odráží tehdejší incký příbuzenský systém, podle kterého byl nejbližším příbuzným muže bratr a syn.

Původně byl Inti spojován s totemovým uctíváním ptáků (ptáci do XVI. století, hráli roli přivolavatelů Slunce).

Důvodem pro hypotézu o tomto ženském chrámu byl nález desítek koster žen, nalezených při vykopávkách.

V roce 2000 však John Verano z University v Yale prozkoumal tyto ostatky a došel ke zjištění, že počet koster mužů i žen je stejný.

Na začátku minulého století totiž ještě nebyly známy rozdíly mezi mužskými a ženskými kostrami.

Kromě toho, George Eaton, který tehdy stanovil, že kostry patří ženám, se specializoval na evropské a africké nálezy, a nebyl připraven zkoumat kostry obyvatel v Andách, které se vyznačují malým vzrůstem.

Nicméně, Eaton správně určil, že některé z koster z Machu Picchu patří kojencům a dětem.

Došel k závěru, zřejmě pod vlivem Binghamovy verze o ženském řádu, že šlo o plody hříchu „jeptišek“.

V současné době se většina archeologů drží verze, že ostatky patřily služebníkům, kteří pocházeli ze všech koutů země.

Někteří představitelé oficiální vědy se domnívají, že v 15. století Machu Picchu sloužilo jako venkovské sídlo Pachacuti Inca.

Hypotéza vznikla v roce 1980, na základě jakéhosi španělského dokumentu ze 16. století, který odkazuje na královskou rezidence Picchu, které se nachází nedaleko od místa, kde bylo Machu Picchu nalezeno.

Královské sídlo, neboli Panaca, bylo místem pro rekreaci, lov a jinou zábavu.

V roce 2009 astrofyzik z polytechnického institutu v Miláně, Giulio Magli představil další verzi, podle které Machu Picchu bylo miniaturou mytologické krajiny.

Machu Picchu podle této verze bylo poutní místo, kde se věřící mohli symbolicky projít přes těžkopádné cesty, kterými prošli jejich předkové.

Podle mýtu, začátek cesty byl na březích jezera Titicaca v Bolívii a po průchodu pod zemí, vyšel na povrch u Cusco.

Americký archeolog a antropolog Johan Reinhard upozornil na skutečnost, že Machu Picchu bylo postaveno na vrcholu hory, jež je téměř úplně obklopeno řekou Urubamba. Inkové ji nazývali Vilkamayo – „Svatá řeka“.

V roce 1991 Reinhard vydal knihu o Machu Picchu, kde poznamenal, že východ a západ slunce ve dnech slunovratu a rovnodennosti, sledovaný z určitých míst splývají s významnými posvátnými horami. A Inkové uctívali Slunce jako svého božského předka.

Bohužel, akademicky smýšlející vědci stále odmítají vzít v úvahu alternativní hypotézu, že Machu Picchu nebylo inckou stavbou, ale pocházela ještě od starší civilizace.

Závěr

Krátce před stoletým výročím bylo oznámeno, že od 1. února 2012 „Město v oblacích“, bude vyloučeno ze seznamu světového dědictví UNESCO.

Rozhodnutí bylo učiněno v Paříži na 35. zasedání Výboru světového dědictví Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).

Po získání statusu světového dědictví UNESCO se Machu Picchu stalo centrem masového turismu.

Přesto, že se nachází v odlehlé části země, v nadmořské výšce 2450 metrů nad mořem, sem každý den přichází asi dva tisíce lidí.

Aby mohla být památka chráněna, UNESCO požaduje snížení počtu turistů na 800 lidí denně.
Výbor se však domnívá, že je nutné nadále sledovat vývoj této lokality a dále přispívat k ochraně města.

Čtěte více: http://tom-stehule.com/