Existují paralelní světy?

Kolik rozměrů má vlastně náš vesmír?

I když se to nezdá, všude okolo nás mohou být jiné dimenze. Jsou tak malé,že si jich ani nevšimneme, nebo naopak tak velké, že si je nikdy nebudeme umět představit.

O třech rozměrech víme bezpečně od prvních okamžiků našeho života; na čtvrtý, jímž je čas, nás upozornily teprve v minulém století práce Hermanna Minkowského a Alberta Einsteina.

Jenže je tu háček. Pohybovat se třemi směry, zleva doprava, zdola nahoru či zezadu dopředu není nic neobvyklého. Pohyb v čase je však určen jen jedním směrem, od minulosti k budoucnosti. Čtyřrozměrný časoprostor se tak sice mírně vymyká našemu chápání, ale právě díky němu se podařilo popsat řadu jevů ve vesmíru.

Byl by omyl domnívat se, že pochopíme-li pohyby galaxií, nic nás nemůže na světě překvapit.
Zůstaneme-li na místě a sestoupíme-li do světa mikročástic, zjistíme, že zákonitosti ovládající vnitřek hmoty se nijak nepodobají ukázněnému oběhu planet ve Sluneční soustavě. Vysvětlení tohoto rozporu je možné. Jen musíme připustit, že vesmír má více než jen čtyři rozměry.

VŠUDYPŘÍTOMNÉ BUBLINY

Chceme-li přesně popsat polohu kteréhokoli místa na zemi či určit rozměry nějakého tělesa, stačí nám k tomu tři údaje: výška, šířka a délka. S jinými rozměry již máme problém. Buď je můžeme prostě ignorovat, nebo přistoupíme na tvrzení, že jsou tu, i když je nijak nevnímáme. Již od dvacátých let minulého století uvažovali matematici Theodor Kaluza (1) a Oscar Klein (2) o dalších rozměrech, které však jsou tak malé, že naší pozornosti unikají. Jisté je jen, že tyto rozměry navíc jsou zároveň rozměry konečnými ? Jinak by totiž nemohly být tak malé.

Jsou to zkrátka malé bubliny, které je možné „projít“ a vrátit se přitom na místo startu. Tyto rozměry jsou ve vesmíru všudypřítomné, tvrdí Brian Greene, jeden z tvůrců tzv. teorie strun a autor knihy „Elegantní vesmír“. (3) Znamená to, že jich je nekonečně mnoho a nachází se na každém místě našeho trojrozměrného vesmíru.

GRAVITACE JAKO DŮKAZ

Jednou z nejpodivnějších sil ve vesmíru je gravitace. Oproti jiným silám je neobyčejně malá. Důkaz?
Magnet, který se vejde do kapsy, dokáže ze země zvednout hřebík. Je tedy schopen překonat svou elektromagnetickou silou působení gravitace, kterou působí miliardy tun naší planety. Pro pochopení tohoto jevu je třeba opět sáhnout ke skrytým rozměrům.

Představme si nyní dvojrozměrný vesmír. Třeba jako list papíru…

Bude tvořit jakousi membránu (fyzikové jí říkají „brána“) a budou v ní uloženy všechny galaxie. Nad touto membránou je však ještě další dimenze nebo i více dimenzí svinutých dohromady. A nyní dochází k zajímavému jevu. Zatímco elektromagnetická síla nebo jaderné síly zůstávají uvnitř membrány, gravitace se bude šířit dále. Doslova se rozlije do okolních vesmírů a její hodnota se pro nás mnohonásobně zmenší. Tyto vesmíry pak podle poznatků moderní fyziky nejsou od nás vzdálené více než jeden milimetr, a přesto se do nich nikdy nedostaneme.

POSKLÁDANÝ VESMÍR

Dnes víme, že přes devadesát procent hmoty ve vesmíru uniká naší pozornosti. Známe sice její gravitační účinky, ale žádný teleskop ji dosud nedokázal zachytit. Proč? Mají-li pravdu američtí fyzici P. Steinhardt (4) a J. Khoury (5), je to proto, že hvězdy se nacházejí jakoby „za rohem“, neboli v jiném záhybu vesmíru. Podle jejich představy je vesmír poskládán jako záclona. Světlo hvězd v jiných záhybech se musí šířit jen po své membráně a do místa, kde se nacházíme, proto nikdy nedorazí. Gravitace však záhyby projde a podá svědectví o neviditelné vesmírné hmotě. Tato hypotéza není sice zdaleka jediným vysvětlením existence neviditelné hmoty, ale mnoho vědců jí zcela propadlo.

ZROZENÍ Z OHNĚ

Membrány jsou zatím jen teoretickým pojmem. Připustíme-li však jejich existenci, dokážeme pomocí nich vysvětlit i takové otázky, jako je vznik vesmíru, a to zcela novým způsobem. Známý Velký třesk, který stál na počátku vesmíru, totiž podle Steinhardta, Khouryho a dalších dvou vědců nebyl ničím jiným než kolizí dvou trojrozměrných membrán vznášejících se ve čtvrtém rozměru. Tyto membrány neobsahovaly hmotu, ta vznikla teprve při srážce. Výsledkem srážky byl vznik našeho vesmíru a jeho galaxií, který doprovází paralelní svět (pozůstatek druhé membrány nám navždy nedostupný). Je dokonce možné, že tento proces se v určitých periodách opakuje. Znovu tak ožívá učení starověkých stoických filozofů, kteří předpokládali, že po určité době vždy bude vesmír stráven ohněm a následně vznikne vesmír nový. Jak je vidět, přijít s něčím novým v oblasti poznání není až tak lehké. Je-li toto poznání pravdivé, bychom se mohli dozvědět již v nejbližších desetiletích…

Odkazy

(1) http://en.wikipedia.org/wiki/Theodor_Kaluza
(2) http://en.wikipedia.org/wiki/Oskar_Klein
(3) http://cs.wikipedia.org/wiki/Brian_Greene
(4) http://www.physics.princeton.edu/~steinh/
(5) http://www.physics.upenn.edu/people/j.khoury.html

Archiv KPUFO