Existuje tajemství Grálu?

Pokusíme se vnést více světla do mýtu, který sice obohatil klenotnici světové literatury, přesto však stále zůstává hádankou. * Mystický kult kalicha – Magická číselná symbolika – Hledání grálu a Třetí říše

Grál, neboli kalich čili posvátná číše, není pro obyvatele Čech ničím zvláštním. Je neodmyslitelnou připomínkou na husitské období našich dějin.

Gral – číše – v akvitánském nářečí nazývaná „grazal“ – byla podle legendy albigenských spolu s ostatními poklady přenesena z Montséguru do tajného ukrytu.

Archeologové, kteří prozkoumali celý složitý systém podzemních chodeb ve skalním masívu Montséguru, nevylučují možnost, že poklad je dosud ukryt někde poblíž. Budoucnost ukáže, je-li tato domněnka oprávněná; nás však v této chvíli zajímá slovo „grál“ a vše, co se za ním skrývá.

Mystický kult kalicha pochází zřejmě už z pohanských mýtů keltských, iberských i galských. Hovoří pro to i jednoduché lingvistické srovnání: „graal“ – „grazal“ – „greal“ ve starofrancouzských dialektech, „grazal“ v akvitánském nářečí, „grial“ ve starošpanělštině a „gral“ v jazyce portugalském.

Při zkoumání etymologie tohoto záhadného slova uvádějí vědci řecké názvy „kratér“ a „kratalis“, označující „nádobu“, a dokonce irské slovo „kriol“, tedy „koš hojnosti“. Glastonburská verze legendy o Josefu z Arimathie rovněž nesla název „O gradalu“, ačkoli se v ní přímo o kalichu nehovoří. Stručně řečeno, pro jedny představuje grál nádobu, do níž Josef z Arimathie, o němž se zmiňují všechna čtyři evangelia, zachytil Kristovu krev, pro jiné je to mísa z poslední večeře Páně, pro další zase cosi jako roh hojnosti a kouzelný ubrus a pro vyznavače esoterické legendy Montséguru je to zlatý obraz Noemovy archy. Půda pro takovou „různorodost“ byla připravena někdy na rozhraní 12. a 13. století.

Chrétien de Troyes, skvělý básník žijící na sklonku 12. století, má ve své nedokončené poémě Perceval nepříliš jasnou zmínku o jakési tajemné nádobě, jeho nejbližší pokračovatelé však hovoří o grálu v legendárně apokalyptickém duchu a bohoslovec Robert de Born (13. stol.) už s naprostou určitostí vypráví o kalichu, do něhož Josef zachytil krev z Kristových ran, o tom, jak se grál posléze dostal do Anglie a jaké zázraky se s ním děly na dvoře krále Artuše.

A tak se apokalyptický mýtus pozvolna spojil s tzv. „bretoňským cyklem“ příběhů dvanácti pairů Kulatého stolu a čaroděje Merlina. Francouzský badatel Mario Rocca, který prozkoumal fresky a skulptury starobylých katedrál v Chartres, Bourgetu, Carcassonne a dalších, se pokusil vtisknout jejich tematice epickou látku legend o pátrání po svatém grálu. Podle Roccova názoru jde o jeden z prvků liturgie — o svátost eucharistie. Letící kopí tady symbolizuje zbraň, kterou římský žoldnéř proklál Ježíšovo srdce, kalich je nádobou z poslední večeře Páně, do níž, byla později zachycena Kristova krev.

„O tom, že tato interpretace se přímo nabízí,“ poznamenává k tomu znalec Artušova cyklu Jean Marx, „není nejmenších pochyb. Pokládám však za nemožné, aby základem pojmů a zobrazení, jejichž mytologický charakter je zcela očividný, byl křesťanský výklad.“

Mýtus má, jak známo, vlastní fantastickou geografii, vlastní chronologii a posloupnost nezávislou na zákonu příčinnosti.

Je bezvýznamné dohadovat se o tom, jak se jedna a táž relikvie mohla vyskytovat současně na třech místech – v janovské katedrále, kam ji přivezli chrámoví rytíři, v zámku Montségur a v glastonburském kostele.

V dějinách církevních svatyní – a nemusí jít vždy jen o křesťanské svatostánky – se najdou i jiné peripetie.
Legendární Artuš a jeho o nic méně legendární rytíři po sobě rovněž zanechali četné důkazy o své „historičnosti“, včetně ostatků.

Ve Westminsterském opatství stojí hrobka sv. Eduarda, kde je zachován otisk pečeti s latinským nápisem: „Patricius Arthur, císař britský, galský a dánský“. Hrobka rytířského krále je nejvíce ceněnou pamětihodností kláštera v Glastonbury.

„V doverském zámku,“ čteme v předmluvě románu „Smrt Artušova“ z pera Thomase Maloryho z roku 1485, „jsou přechovávány Gawanova lebka a Cardochův plášť, ve Winchesteru dokonce Kulatý stůl, v jiných místech pak Lancelotův meč či řada dalších předmětů.“

Nebudeme se však znepokojovat ani hmatatelnými důkazy o pravosti mýtu, ani zřejmým rozporem mezi ním a skutečností, neboť reálie a realita vůbec na jedné straně a mýtus na straně druhé představují dvě různé roviny, které se nikdy neprotnou.

Ve své publikaci „Artušovské legendy a jejich vývoj“ sovětský badatel A. D. Michajlov o kultu Josefa z Arimathie poznamenává: „K rozšíření tohoto kultu mezi Kelty přispěl obyčejný historický omyl: středověcí mnichové zaměnili dva různé Filipy – prvního biskupa Jeruzaléma, jenž se stal ochráncem svatých relikvií (kalicha a kopí), a prvomučedníka Galie, a domnívali se, že mezi Galy šířil křesťanství jeden ze spolubojovníků Josefa z Arimathie. Tato církevní legenda byla umístěna do západního Walesu, do Glastonbury, tedy místa, kde se stýkaly čtyři kultury – velšská, irská, saská a frankonormandská. Tajemný Avalon artušovských legend se tu střetl s křesťanským mýtem a církevní legendou…“

Nejen pro Chrétiena, ale ani pro pozdějšího Maloryho neznamenal hrdinský čin ve jménu svatého grálu „vysvobození“ zázračné relikvie, ačkoli by to zcela odpovídalo duchu epochy. Ne sama kořist, ale pouhé spatření posvátného kalicha bylo cílem rytířstva, nejvyšší odměnou za hrdinský čin, vavřínovým věncem za ušlechtilé činy a zkoušku. Jen tak bylo možné vysvobodit zpustošenou zemi ze zakletí. Grál se, jak vidíme, stává mnohoznačným symbolem. Je to jak osobní oběť, tak akt dějinné spravedlnosti, rytířský čin i tajné zasvěcení. Není náhodné, že rytíři, kteří vyléčili zchromlého krále a rozptýlili čáry svírající zpustošenou zemi, nabývají svatosti – jedni na nebesích, jiní na zemi.

Pro náš problém to není o nic méně důležité než zjevně gnostické zabarvení „Nikodémova evangelia“ (4. stol.), kde je podrobně vyložen mýtus o Josefovi a také obřad s kopím a kalichem, který – jak záhy uvidíme – opět oživne v čarodějnických aktech našich dnů.

Věnujme se nyní v této souvislosti číselné symbolice „bretoňského cyklu“ a především Maloryho románu, jeho, řečeno slovy literárního vědce I. M. Bernštejna, „kulatým“ či magickým číslům.

„Tři dívky seděly u obra na hoře sv. Michala. Tři dívky potkali na své pouti Gawain, Iwain a Marhalt, třikrát je třeba udeřit do zavěšené mísy. Tři dny a tři noci ležel v bezvědomí Tristam, tutéž dobu strávil spánkem u Morgany Alexander Sirotek, tři dny trvá turnaj… třikrát vytahuje Tristram meč z Mahaltovy hlavy, po třech mílích cesty potkává král Marek tři rytíře, tři rytíři…“ a tak dále.

Za těmito opakujícími se galskými triádami lze vidět nejen rozšířenou epickou metodu, ale i ohlasy esoterických iniciací. Spolu s krachem křižáckých výprav, s vraždami a ohavnostmi templářského procesu, který vzrušil celý svět, pohasínal takó mytický „zlatý věk“ rytířství. Čím hlouběji však klesal reálný význam „obrněné šlechty“, tím výše se pokoušela pozvednout svoji rituální prestiž.

Podvazkový řád, řád zlatého rouna atd., které byly založeny ve 14. století, už ničím nepřipomínaly společenství přísných křižáků. Nemožnost návratu do minulosti byla zcela zřejmá a zející ideovou prázdnotu bylo třeba zakrýt velkolepým leskem a pompézností. Ke Kulatému stolu, jehož tvar už sám o sobě vylučoval jakoukoli nerovnost, usedli rytíři, kteří si toto právo vybojovali v dlouhé řadě přetěžkých zkoušek. Zato novopečený rytíř řádu zlatého rouna (nejvýznamnějšího řádu Evropy) nemusel ani putovat za svatým grálem, ani podstoupit nebezpečnou plavbu bájných Argonautů. Zvučný titul a patřičně vysoký úřad u dvora zajišťovaly vytouženou rytířskou slávu daleko více než osobní zásluhy. Původní tvářnost řádu vystřídal maškarní bál, zachovány však zůstaly stupně zasvěcení, které se přeměnily v hierarchii hodností.

Zpočátku byly tyto stupně tři: páže, zbrojnoš a rytíř. Později pod vlivem tajných společností spojených s albigenskými, templáři a ghibelliny jejich počet vzrostl. Statut tajného řádu, schválený Alfonsem IX., králem Kastilie a Leónu, uváděl již sedm stupňů, jak o tom svědčí i sám jeho název – Las siete Partidas (Sedmero částí). I zde však vládla triáda. Rytíři, důstojníci a komturové řádu měli oděvy tří různých barev – bílé, zelené a rudé.

Připomeňme si tu jednu zajímavou podobnost. Dante, když popisuje róby, v nichž se mu Beatrice zjevuje ve třech kruzich ráje, uvádí tytéž barvy, jež pro něho mají zřejmě velký symbolický význam:

…na bílé roušce závoj olivový,
v zeleném plášti uviděl jsem Paní,
jak ohněm oděnou v šat purpurový…
…Při kole pravém tančily tří paní:
z těch jedna stvoření tak rusovlasé,
že v ohni nebyla by k uhlídání;
pak druhá jak by na kostech i mase
jen ze smaragdů udělána byla;
třetí jak čerstvý sníh se zdála zase.
Hned zdálo se, jak táhla by je bílá,
hned červená, a jak ta pěla právě,
tak chůze druhých dvou se proměnila.
Při levém kole ženy čtyři hravě
v nachových rouchách tančily, jak chtěla
z nich jedna, jež tři oči měla v hlavě…

Tři hlavní a čtyři podřízené – celkem tedy sedm stupňů!

Jaký význam asi vložil do těchto viditelné ne nahodilých termínů „bílý“ guelf (guelfové – stoupenci papeže ve 12. až 15. stol. v italských městech) Dante Alighieri? Jako současník Bonifáce VIII. a Klimenta V., ctitel trubadúrů a očitý svědek pronásledování templářů viděl Dante rozpad starého světa a vítal budoucnost, žehnaje „lásce, jež hýbe sluncem i hvězdami.“

Leckdy se věta, kterou básník prohodí čirou náhodou, stává zjevením. Dante, který prošel peklem, očistcem a vznesl se do výšin, se nepokoušel nic prorokovat, něco však přece jen uhádl.

Uplyne téměř půl tisíciletí a první konzul Bonaparte schválí barvy italské vlajky, které se už v následujícím století stanou barvami vpravdě národními. Stejná kombinace barev, avšak v poněkud odlišném pořadí…

A na závěr ještě jeden výčet číselných symbolů Maloryho románu, na něž také upozorňuje I. M. Bernštejn: „Sedm hodin spí Lancelot očarovaný Morganou, sedm let miluje čarodějka z Mrtvé kaple Lancelota, sedm dní trvá turnaj, sedmi ranami zdolává Lancelot pronásledovatele Kaye, sedmkrát jasnější než slunce byla záře svatého grálu…“

Když jsme tedy upozornili na obrovský význam současné symboliky čísel i barev ve středověkém systému světa, v němž se vše odráželo ve všem, doslali jsme se opět k záhadě grálu, k jeho albigenské verzi.
Jediným skokem se přeneseme do Třetí říše, jež měla mít tisícileté trvání.

Otto Rahn se záhadami katarské civilizace začal zabývat už v dětství. Podzemní chodby a v nich četné tajemné svatyně mu nedaly spát. Šlo vlastně zároveň o módu, která odpovídala duchu doby. Německé okultní skupiny a proslulá společnost Thüle (věnujeme jí zvláštní kapitolu) vypracovaly celý systém „nordické mystiky“ a zvláštní význam přisuzovaly gnostickým učením s jejich věčným bojem protikladných sil. Protože vůdcové rychle sílícího nacionálně socialistického hnutí tíhli k mystice a němečtí okultisté, kteří nadšeně propagovali rasistické bludy, byli nacismu aktivní oporou, donesla se brzy zvěst o nevýslovných pokladech Montséguru až k uším Alfreda Rosenberga. Tento autor „Mýtu 20. století,“ teoretik a rasový expert nacistické strany projevil o legendu mimořádný zájem a dodal Rahnovým pseudohistorickým výplodům „potřebný“ směr. V „nordické“ interpretaci byl Montségur přirovnáván k hoře Montsalvat „bretoňského cyklu“, kde se nalézal svatý grál rytířů Kulatého stolu. Nacističtí pogromisté deroucí se už k moci si nevýslovně přáli podobat se rytířům. Heinrich Himmler, který osobně vybíral kandidáty do oddílů SS, usiloval o to, aby své bandě vrahů dodal dekorum středověkého řádu. Přitažlivou se jevila i dvojí symbolika grálu – nádoby čisté krve a kalicha mystického osvícení.

Rahnovo bádání tedy budoucí „nadlidé“ uvítali s osvícenou účastí kulturtrégrů. Jeho výpravě do Montséguru a diletantskému průzkumu kraje věnoval pronacisticky orientovaný tisk mimořádnou pozornost. V roce 1933, již po Hitlerově nástupu k moci a po požáru Říšského sněmu, byla vydána první Rahnová kniha, příznačné nazvaná „Křížová výprava proti grálu.“ Autor, který tím v podstatě plnil úkol říšského kancléře Rosenberga, tu pojednal o variantě Noemovy archy.

Křesťanské ideály však tehdy nebyly v kursu, neboť hitlerovci pronásledovali katolickou opozici, a tak se Rahn raději verzi s božím původem prozřetelně vyhnul.

Nové pány zajímalo totiž něco zcela jiného. Noemova archa jim zcela vyhovovala. Bylo dokonce rozhodnuto vyslat horolezeckou výpravu na Ararat. Rahn, který se pokoušel zachovat alespoň zdání vědecké objektivity, se nesměle zmínil o alexandrijské škole a o bogomilech, vzápětí však byl náležitě usměrněn. Alexandrijští Židé a východoevropští Slované se „vlastenecké vědě“ rozhodně nehodili. V nacistické interpretaci získal grál podobu číše Nibelungů, tedy nordické relikvie, z katarů se stali původem Frankové, tedy vlastně Germáni.

Všude hřímala Wagnerova hudba, kterou si nacisté přisvojili, ulicemi pochodovali „parsifalové“ v černých mundúrech a všemi způsoby se opěvoval kult „čistoty krve“. A zatím už krev vydatně tekla a hromadně padaly hlavy nejlepších synů Německa.

Biologické, geografické, historické a všemožné další spekulace se staly normou a okultismus dobrým tónem.

V roce 1936 vyšla druhá Rahnova kniha „Luciferův dvůr Evropy.“ Je možné, že fašistickým pohlavárům se znelíbil název knihy, pravděpodobněji se však sám její autor dopustil omylu.

Ať už tomu bylo tak či onak, stal se Rahn obětí toho, co bylo označováno jako „podivný případ“. V roce 1937 po své výpravě do Languedoku, jíž si tak široce všímal tisk, Otto Rahn nečekaně zmizel. Z Francie sice řádně odejel, do Německa se však nevrátil. V novinách se o tom objevila jen letmá zprávička a podivná výprava upadla brzy v zapomenutí. Ačkoli se šuškalo, že autor „Luciferova dvora Evropy“ byl uvězněn v koncentračním táboře, měli Němci a tím spíše Francouzi v té době zcela jiné starosti než Rahnovo zmizení.

Kvapem se blížily události nepoměrně významnější – připojení Rakouska a Sudet k říši a mnichovská kapitulace.

Teprve po válce se jistý Saint-Loup, autor brožury „Noví kataři Monséguru“, dotázal příslušných orgánů na osud Otty Rahna.

Dostalo se mu odpovědi více než zajímavé: „Podle dokumentace SS spáchal Rahn sebevraždu, když na hoře Kufstein požil kyanovodík.“ „A příčina?“ pátral zvídavý Saint-Loup. „Na politicko-mystickém základě,“ ocitoval esesáckou diagnózu úředník spolkové justice. S tímto prapodivným slovním spojením se ještě setkáme.

Historie montségurských spekulací v Třetí říši ovšem záhadným Rahnovým zmizením neskončila. V červnu 1943, kdy, zdálo by se, měli mít „Nibelungové“ starosti zcela jiné, přicestovala do Montséguru vědecká expedice, složená z věhlasných německých historiků, geologů a speleologů. Pod ochranou snaživé vichistické policie zřídili „spojenci“ stanový tábor a zahájili vykopávky. Práce pokračovaly až do jara 1944, kdy bylo třeba vzít urychleně do zaječích. V samotné říši však jednání o „árijském grálu“ pokračovalo až do jejího totálního konce. Tak například v březnu 1945, když Rosenberg vysvětloval admirálu Doenitzovi význam katarských pokladů pro nacionální socialismus, zmínil se mimo jiné o jakési tajné expedici a požádal pro tyto účely o přidělení speciální ponorky.

Stručně řečeno, nacisté pokračovali ve své schizoidní, pobuřující činnosti až do příchodu Rudé armády, která je zbavila samotné možnosti o čemkoli rozhodovat. Životaschopnost mystických představ, jak se o tom ještě nejednou přesvědčíme, je veliká. Neuvěřitelnou odolností se vyznačuje i zhoubný virus nacismu. A nejen odolností, ale i mutagenní schopností přizpůsobovat se proměnlivým podmínkám prostředí. Neonacista Jean Claude Moguy, který v Paříži založil „nordickou proletářskou nacionálně socialistickou stranu“, jejímž symbolem se stal hákový kříž, spojil kult nordického Wotana s ultralevičáckou demagogií. Problém nevyhnutelného spojení nacistické ideologie s okultismem není tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mystika, jež stála u kolébky fašismu, nebyla nejen jeho rodičkou, ale dokonce ani porodní bábou. Navzdory očividným sympatiím, které chovali pohlaváři třetí říše k „nadpozemským silám“, patřila mystice v arzenálu hnědé propagandy ryze utilitární role. To je třeba si uvědomovat, neboť dosud existují „ďáblovi advokáti“, kteří usilují o ospravedlnění zločinného režimu a z katů činí idealisty a „rytíře svatého grálu“. Autor knihy „Okultismus ve třetí říši“ Jean Michel Angebert se vydal právě po této vyšlapané cestě. Vyšel z „fantastického realismu“ Pauwelse a Bergiera a pokusil se vést paralelu mezi „dokonalými“ albigenskými a himmlerovskými hrdlořezy.

Není to jen rouhání nad popelem obětí inkvizice. Je to především donebevolající výsměch památce miliónů lidí, kteří našli svou smrt v krematoriích Osvětimi. Žádnými rytíři, ale nejhoršími katy byli všichni ti velcí i malí vůdcové. Čistě povrchní analogie – černé hábity katarů a černá uniforma SS – nikam nevede. Dál než ke křížům teutonských rytířů, kteří prosluli nelidskostí dokonce v oněch krutých dobách, historické ambice nepříliš gramotných „Nibelungů“ nesahaly. A nač by také historii potřebovali, když byli vynálezci pečlivé naplánovaného a přesně vykalkulovaného vyhlazovacího průmyslu?

Ještě nesmyslněji působí idea „rituální čistoty“, kterou se prý černí „rytíři“ se stříbrnými lebkami na brigadýrkách řídili.

Nacisté sice ohněm a mečem utvrzovali rasistický princip „čistoty krve“, co však měli společného tito vrahové a čachráři s „dokonalými“, kteří kázali mravní čistotu a askezi? Když se dobereme samotných kořenů nacistického okultismu, zjistíme, že tito hlasatelé „rasové čistoty“ neměli o životě albigenských ani potuchy, a že o Parsifalovi a Nibelunzích věděli spíše z Wagnerových oper.

„Gnosticismus“, „árijství“, „templářství“ a „kříž hnutí“ – svastiku – to vše v záplavě slov „intelektuálů“ Rosenbergova typu tvořilo oponu masovým zločinům.

Zobrazovat hitlerovce jako „rytíře velkého neznámého“ a připodobňovat norimberský proces jakémusi soudu nad „dědici Králů“ znamená idealizovat zločineckou bandu. S touto myšlenkou, kterou vyslovil francouzský filozof Paul Laberenne o „Jitru kouzelníků“, nelze nesouhlasit. Míří přímo do černého.