Anomální světelné jevy na Měsíci (1)
Anomální světelné jevy na Měsíci jsou dlouhodobě známým jevem.
Byly pozorovány a fotografovány desítky let. Na neobydleném Měsíci byly pozorovány krátkodobé i dlouhodobé světelné barevné záblesky, stacionární nebo pohybující se světla i stíny, nebo změny vzhledu na povrchu Měsíce, které tvoří dnes celý seznam „měsíčních anomálií,“ oficiálně nazývaných jako „Přechodný lunární jev“ (Transient lunar phenomenon – TLP), nebo lunární přechodný jev (lunar transient phenomenon – LTP).
Termín „Transient lunar phenomenon“ byl vytvořen Patrickem Moore z NASA v Technical Report R-277 „Chronologický katalog hlášených měsíčních událostí,“ který byl zveřejněn v roce 1968.
Záhadná záře na Měsíci trvá od jedné minuty do několika hodin, a během této doby se jasnost může různě zesilovat nebo zeslabovat. Přechodné lunární jevy zahrnují rozmezí úkazů od mlhavých až po trvalé změny na měsíční krajině. Podobných měsíčních jevů je zaznamenáno přinejmenším 1000 za rok, některé jsou pozorované nezávisle na sobě několika svědky či renomovanými vědci.
Je známo 6 oblastí měsíčního povrchu, kde takové jevy sledovali různí pozorovatelé. Je to 45 km velký kráter Aristarchos, kráter Platón (pr. 100 km), Moře krizí, krátery Grimaldi, Tycho, Copernicus a Kepler).
Nicméně, většina zpráv o přechodných lunárních jevech jsou nereprodukovatelné a nemají dostatečné kontrolní mechanismy, které by mohly být použity k vytvoření hypotéz a k vysvětlení jejich původu. Tak jen málo zpráv o těchto jevech byly publikovány v recenzovaných vědeckých časopisech.
Většina vědců se domnívá, že přechodné lunární události, jako jsou záblesky, svědčí jen o dopadu meteoritů na měsíční povrch. Spor spočívá v četnosti těchto událostí.
Zájem o tyto jevy po letu na Měsíc na konci 60 a na počátku 70. let 20. století poněkud ochabl. Spory o podstatu jevů však přetrvávají dodnes.
Existují dva rozsáhlé katalogy přechodných lunárních jevů. Nejnovější sčítání zahrnuje 2254 událostí už od 6. století n.l. Asi jedna třetina jevů pochází z okolí náhorní plošiny kráteru Aristarchus.
Nejslavnější přechodné jevy:
Dne 18. června 1178, pět nebo více mnichů z Canterbury zaznamenaly záblesky na Měsíci krátce po západu slunce.
V roce 1976 Jack Hartung navrhl, že šlo o vznik kráteru Giordano Bruna. Novější studie naznačují, že to je velmi nepravděpodobné. Miliony tun trosek lunárního materiálu z 22 km širokého kráteru by vedlo k nebývale intenzivní týdenní meteorické bouři na Zemi, ale žádné historické záznamy z různých částí světa se o něčem takovém nezmiňují.
Je možné, že skupina mnichů, jako jediní svědci jevu, viděli atmosférický výbuch meteoru nad Zemí, na pozadí mnohem vzdálenějšího Měsíce. (1)
V noci 19. dubna 1787 si britský astronom sir William Herschel všiml tří červených skvrn, zářících na temné straně Měsíce. (2) Informoval krále Jiřího III. a další astronomové potvrdili jeho pozorování. Herschel připsal jevy výbuchu sopky a popsal jas jako větší než jas komety, která byla objevena na 10. dubna 1787. K jeho pozorování došlo během silné severní záře, viditelné až nad italskou Padovou, což, při takové vzdálenosti od severního pólu, je velmi vzácné. (3)
V roce 1866, zkušený měsíční pozorovatel Julius Schmidt prohlásil, že kráter Linné změnil svůj vzhled. Na dříve provedených výkresech z let 1841 a 1843, kráter „v době šikmého osvětlení nelze vůbec vidět“ (4). Od té doby byl viditelný jako světlý bod. V současné době je kráter Linné vidět jako normální mladý impaktní kráter o průměru asi 2,4 km.
2. listopadu 1958 sovětský astronom Nikolaj A. Kozyrev pozoroval půlhodinový „výbuch“ na centrálním vrcholu kráteru Alphonsus, za pomoci 122 cm dalekohledu, vybaveného spektrometrem. Spektra ukázala důkazy o jasných plynných emisích. Následoval „výrazný nárůst jasu centrální oblasti a neobvyklé bílé barvy. Potom „najednou jas začal klesat“ a výsledné spektrum bylo normální.
Dne 29. října 1963 kartografové James Clarke Greenacre a Edward M. Barr (5) z Lowell Observatory, Flagstaff, Arizona, zaznamenali velmi jasně červené, oranžové a růžové barevné jevy na jihozápadě kopce jihovýchodně od měsíčního údolí Vallis Schröteri; a jihozápadní vnitřek okraje kráteru Aristarchus. Tato událost vyvolala zásadní změny v přístupu ke zprávám o TLP.
V noci z 1. na 2. listopad 1963, několik dní po této události, na Observatoire du Pic-du-Midi ve francouzských Pyrenejích, Zdeněk Kopal (6) a Thomas Rackhama (7), udělali první fotografie „lunární luminiscence“ (8) a publikovali je v časopise Scientific American.
Kopal, stejně jako ostatní, tvrdil, že sluneční energetické částice by mohla být příčinou takového jevu. (9)
Astronomové v západoněmeckém Bochumu pozorovali v červenci 1969 jasnou záři na měsíčním povrchu. Zpráva byla předána do Houstonu a odtud na právě probíhající misi Apollo 11. Téměř okamžitě Armstrong hlásil, že je skutečně na místě oblast, která svítí podstatně více, než okolí. (10)
29. prosince 1992 hlásil Aldouin Dollfus z Observatoire de Paris anomální jev, zpozorovaný na dně kráteru Langrenus za pomocí dalekohledu 1 m. (11) O tři dny později se ukázala podobná, ale menší anomálie na stejném místě. Nejprosazovanější hypotéza byla, že to byl důsledek rozptylu světla z oblaku částic při uvolnění plynu. Zdrojem plynu byla trhlina na dně kráteru.
Záhadná anomálie byla zaznamenána 29.dubna 2007, kdy italský astronom zaznamenal létající objekt v blízkosti Měsíce.
Odkazy
(1) „The Mysterious Case of Crater Giordano Bruno“. NASA. Retrieved 13 July 2013.
(2) Herschel, W. (1956, May). Herschel’s ‘Lunar volcanos.’ Sky and Telescope, pp. 302-304. (Reprint of An Account of Three Volcanos in the Moon, William Herschel’s report to the Royal Society on April 26, 1787, reprinted from his Collected Works (1912))
(3) Kopal, Z. (December 1966). „Lunar flares“. Astronomical Society of the Pacific Leaflets 9: 401–408.
(4) J. F. Julius Schmidt (1867). „The Lunar Crater Linne“. Astronomical register 5: 109–110. Bibcode:1867AReg….5..109S.
(5) Greenacre, J. A. (December 1963). „A recent observation of lunar colour phenomena“. Sky & Telescope 26 (6): 316–317. Bibcode:1963S&T….26..316G.
(6) Meaburn, J. (June 1994). „Z. Kopal“. Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society 35: 229–230. Bibcode:1994QJRAS..35..229M.
(7) Moore, P. (2001). „Thomas Rackham, 1919–2001“. Journal of the British Astronomical Association 111 (5): 291. Bibcode:2001JBAA..111..291M.
(8) Kopal, Z.; Rackham, T. W. (1963). „Excitation of lunar luminescence by solar activity“. Icarus 2: 481–500. Bibcode:1963Icar….2..481K. doi:10.1016/0019-1035(63)90075-7.
(9) Kopal, Z.; Rackham, T. W. (March 1964). „Lunar luminescence and solar flares“. Sky & Telescope 27 (3): 140–141. Bibcode:1964S&T….27..140K.
(10) Time Magazine, Friday, Jul. 25, 1969 „A GIANT LEAP FOR MANKIND“
Pokračování