Záhadná geometrie Nazcy (1)
Světově proslulá „expozice“ záhadných starověkých obrazů na náhorní plošině Nazca je na území Republiky Peru, přibližně 400 kilometrů jižně od hlavního města Lima a 50 kilometrů od pobřeží Tichého oceánu, mezi městy Nazca a Palpa.
Táhne se podél pampy ploché jako stůl, vysokohorské planiny And, ve výšce asi 1000 metrů nad mořem, občas silně členité říčními údolími, převážně už dávno vyschlými.
To, že jsou zde na povrchu pouště obrovské obrazy, objevil v 16. století Sieza de Leon (1), španělský kronikář, který doprovázel Pizarra při dobytí Říše Inků. První odbornou zprávu o nich podal v roce 1926 peruánský archeolog Toribio Mejía Xesspe (2). Zprávy o podivných liniích a obrazech podávali piloti letadel. V roce 1939 o nich podrobně psal americký historik z losangeleské univerzity Paul Kosok (3), který vyslovil hypotézu, že tyto linie jsou pozůstatky dávných zavlažovacích kanálů. Ale když se jimi začal zabývat podrobněji v roce 1941, zjistil, že jsou nehluboké, nemají více než 10 – 15 cm, a tedy jako kanály nemohly sloužit. Proto navrhl, že jde o pozůstatky kalendářního systému a astronomické observatoře starověkých lidí, kteří žili v této oblasti. Kosok Nazcu dokonce nazval „největší astronomickou knihou světa“, a věřil, že linie na povrchu pouště ukazují na body východu a západu Slunce a Měsíce v určitých obdobích roku, postavení různých hvězd a souhvězdí, atd.
Kosokova astronomická hypotéza byla kritizována v roce 1947 archeologem Hansem Horkheymerem, který vcelku logicky poznamenal, že ke stanovení nebeských těles není vůbec nutné popsat zemský povrch liniemi o délce desítek metrů až několika kilometrů. H. Horkheimer (1947) (4) se domníval, že se jedná o genealogické stromy s totemickými skupinami. Zvířata jsou vzpomínkou na předky a trasy vytvářejí různá „náměstíčka“, která sloužila k choreografickým představením určitých totemických kultů, kdy se tu odehrávaly bohaté tance s maskami. Fantasmagorický je již názor, že „avenidy“ byly cesty, kudy duše zemřelých přicházely navštěvovat svatá místa a účastnit se slavnosti mrtvých. Na druhé straně navrhl, že tyto linie se možná protínají na zemi v místech pohřbů příslušníků místní šlechty. Nicméně, žádné hroby se v těchto bodech nenašly.
Nicméně Kosok se držel své astronomické hypotézy. K prověření své hypotézy přizval učitelku matematiky Maria Reiche (5) z Německa, která se usadila ve městě Nazca v roce 1946 a následujících 45 let svého života věnovala studiu tajemných obrazů. Tato žena opakovaně prošla peruánské pampy a údolí, měřila, fotografovala, mapovala a popsala tajemné obrazce na poušti, věnovala své omezené zdroje na přelety ve vrtulnících a na letecké snímkování, střežila starověké obrazy před staviteli PanAmerické dálnice a před „divokými“ turisty. V Nazce Maria Reiche popsala 13000 (!) linií, 100 spirál a 788 gigantických obrazců (trojúhelníků, lichoběžníků, obdélníků, obrázků zvířat a rostlin). To vše je soustředěno v oblasti pampy o délce cca 70 km a šířky 15 km. Reiche se podařilo najít uprostřed chaosu čar a pásů na zemi několik linií, které mají, podle jejího názoru, astronomický význam.
Ve své knize (6), publikované poprvé v roce 1968, s mnoha pozdějšími dotisky, Maria Reiche napsala, že obrazy ptáků, ryb a dalších živočichů, zobrazené starověkými umělci na povrchu pouště jsou tak obrovské, že je lze obsáhnout pouze při pohledu z velké výšky. Zjistila, že tyto obrazy jsou vytvořeny za pomoci složitých matematických vztahů a geometrických proporcí. „Figury zvířat,“ píše Reiche, „s jejich vynikajícími a dobře zaoblenými a vyváženými velikostmi, lze těžko dosáhnout způsoby a prostředky, jaké měli tehdy lidé k dispozici. Je to tajemství, jejíž řešení bude vyžadovat roky výzkumu.“
Americký astronom G. Hawkins (7), který se svého času zabýval dešifrováním Stonehenge, v letech 1971-1974 za pomocí počítače provedl měření několika set linií Nazcy k ověření astronomické hypotézy. Do paměti počítače byly zavedeny souřadnice těchto linií, spolu s údaji charakteristických bodů východu a západu Slunce a Měsíce a některých hvězd v období od 5000 př.n.l. až do 1900 n.l. Analýza ukázala, že směr linií má náhodné rozložení. „Linie,“ – píše Hawkins, – „nemají astronomický význam, v žádném případě nejsou spojeny s položením Slunce, Měsíce a hvězd… Počítač,“ dodává tento autor – „rozbil teorii o hvězdném a solárním kalendáři na padrť. Když počítač vydával výsledky, zdálo se, že všechny směry linií v tom nebo jiném čase ukazují na hvězdy. Ale, k našemu zklamání, ne častěji, než vyžadují zákony pravděpodobnosti… Takové přesnosti by dosáhl střelec, střílející ve tmě na terč se zavázanýma očima.“
Archeologové, jako vždy, navrhli rituální hypotézu: v liniích a figurách se údajně prováděly rituální tance a průvody na počest příchodu jara a doby sklizně. Navrhli také určitou modifikaci této hypotézy – obří kresby zvířat údajně představují totemy indiánského kmene. (8) Provádění slavnostního průvodu takovým obrazem kmen „provádí rituální uctívání strážného ducha – totemového zvířete kmene.“ Vždyť jakékoli rituální objekty (chrámy, oltáře, posvátné stromy), byly vždy určeny především k ovlivnění pocitů lidí. Jak ale mohly mít vliv na pocity lidí, obrazy tak obrovské, že pochopit jejich smysl a význam z povrchu Země nebylo možné?
Některé z nich lze vnímat pouze jako úzké klikaté cesty, a obhlédnout je vcelku znamená se vznést do výšky alespoň 300 metrů. Není také jasné, jak dav Indiánů, kteří chodili nebo tančili po vzorech a podařilo se jim vyšlapat tolik obrazců, nezanechali jinde žádné stopy – pouštní půda je měkká a drobivá a stopa jezdce nebo chodce jsou zde vidět desítky let. Ne náhodou Maria Reiche, když pracovala v pampě, si obouvala speciální boty a dokonce vytvořila speciální, opatrnou chůzi, podobnou kočičí.
R. Castro (1942) uvedl: Kresby představují praktické projekty i zkoušky nových adeptů zavlažovacího umění, kultivovaná pole, na nichž se obyvatelé Nazky snažili dosáhnout spodní vlhkosti, pole různě hnojená guánem, řasami, popelem, nebo též prostory pro sušení ryb, bavlny, kůží lvounů, ovoce, kaktusů atp. (9) Tato teorie je velice jednoduchá a neobvyklá, nicméně si musíme uvědomit, že základem všech dávných civilizací bylo zemědělství a veškerá jejich činnost, a to i duchovní, směřovala k zlepšování výnosu. Tato teorie rovněž nevysvětluje „neorganizovaný chaos“ čar, vzájemně se křížících a překrývajících.
F. Lancho (1947) experimentem zjistil, že Pampa del Nazca je největší přirozený amfiteátr s výtečnou akustikou, kde kněz mohl z jednoho místa nezvýšeným hlasem předávat lidu svá poselství. (10) Mohla to prý být i forma animistické konverzace s bohy, dialog mezi nebem a zemí, ale to jsou opravdu jen fantaskní variace na stále stejné téma.
L. Lumbreras k tomu však pravdivě dodává, že figury mohou být i idealizovaní reprezentanti souhvězdí. Jedna ze starých pověr opravdu tvrdí, že každé pozemské zvíře má svého hvězdného dvojníka, který ho hlídá a chrání. (11)
Nejnovější druh rituální hypotézy – pokud obrazy vypadají dobře pouze z výšky, pak byly určeny vesmírným bytostem, to znamená bohům, jako prostředek k získání jejich pozornosti. Všem by se tato hypotéza líbila, pokud by v pampě byly jen obrazy totemových zvířat. Ale to je jen malá část z celkové „galerie“. Jaký smysl má ukazovat bohům 13000 chaotických linií a geometrických obrazců?
Američané D. Woodman, W. Sporer a D. Nort (12) navrhli, že kněží starých indiánských kmenů, obývajících Nazcu, byli schopni dělat balóny z tkaniny a naplnit je horkým vzduchem, tedy stejně nako bratři Montgolfierové, ovšem mnoho staletí před nimi. Tak se údajně pokusili se dostat blíže k nebeským bohům a objevit kouzelný význam obrovských kreseb. Tito badatelé dokonce vytvořili obrovský balón ve tvaru čtyřstěnu s gondolou z rákosu, a naplnili jej horkým vzduchem. Balón vystoupal do výšky asi 500 metrů, kde setrval 1,5 minuty, a unesl dva cestující.
Vysloužilý peruánský pilot E. Erran šel ještě dál ve své hypotéze: starověcí obyvatelé Nazcy prý dokonce uměli sestrojit deltaplány, na kterých jejich kněží létali nad pampou, a naplnili tak nějaké rituály. Ale žádný důkaz (ať už přímý nebo nepřímý), že prekolumbijští Indiáni byli schopni létat, nepodal ani on, ani nikdo jiný. (13)
Zcela původní odnož rituální hypotézy navrhl I. Rudin (14). „Možná, že toto místo na úpatí hor,“ říká, „je považováno za příbytek duchů, a nejtěžší práce stavitelů sloužila jako jakási výkupná oběť, zaměřená na jejich usmíření.“ To je zcela v duchu Někrasovského lupiče Kudejara, který, aby odčinil své hříchy, kácel kapesním nožem starý dub.
Ale ukázalo se, že jsou i „originálnější“ hypotézy. V seriózním vědeckém časopise William Izbell (15) zcela vážně publikoval názor, že gigantické dílo v poušti byl nějaký starověký druh veřejných prací, jejichž cílem bylo snížení porodnosti starých Indiánů, kterých bylo příliš mnoho. Kněží, znepokojeni demografickou situací, přišli s myšlenkou, aby obyvatelstvo zaměřilo svou mysl „na jiné věci“ (tedy, aby se, tak říkajíc, dřeli jinak, než plozením dětí.)
Ital L. Mazzotti (1973) se domnívá, že se jedná o největší historicko-astrologickou mapu světa. (16) Pravda je, že hvězdy a jejich moc nad lidmi byly u všech amerických civilizací součástí náboženství a jeho ritu. Astrologie však nikdy nebyla rozvinuta tak silně a fundovaně, jako v oblasti Orientu a její hlavní cíl byl v podstatě omezen zemědělskými potřebami. Nicméně, s vysvětlením obrazů ptáků, ryb, aj. zvířat jako označením některých souhvězdí, nebyl úspěšný.
Erich von Daniken (17) upozornil na skutečnost, že linie na Nazce se překvapivě podobají moderním letištím s jejich přistávacími a pojezdovými drahami. „Není tu nějaká souvislost s činností cizinců z vesmíru ?“ ptá se. Jak se dalo očekávat, proti hypotéze Dänikena se postavili všichni historici a archeologové, a nejsou sami.
Tak i matematička z Limy Maria Scholten (18) rozhořčeně odmítla tuto domněnku jako peruánská vlastenka – jako snahu diskreditovat staré Peruánce, kteří podle jejího názoru mohli dělat svou práci i bez pomoci vesmírných supermanů.
Ale je tu rozumná otázka: mohli to skutečně zvládnout?
Pokračování
