Turínské plátno – jen divadelní rekvizita?

Historik britského původu odhalil tajemství záhadného obrysu těla na slavném plátně
Turínské plátno je považováno za jedno z nejslavnějších křesťanských relikvií.

Spory o jeho pravosti, mnohdy velmi ostré, stále probíhají. Zastánci pravosti plátna jsou přesvědčeni, že toto plátno pokrývalo tělo Ježíše Krista po sejmutí z kříže. Jak jinak přece vysvětlit, že se na povrchu tkaniny zázračně objevily obrysy obličeje a těla Spasitele? Skeptici z řad vědců zpochybňují tuto verzi. Nicméně, jasno stále není.

Pravděpodobně právě z tohoto důvodu oficiální Vatikán neuznává Turínské plátno jako pravé, i když ho pokládá za důležitou připomínkou utrpení Krista. Britský historik Charles Freeman (1) se rozhodl skoncovat s diskusí a dobrat se pravdy.

Obr. 1 Středověká rytina Antonio Tempesta, kde je zachyceno plátno

Kde se vzala bederní rouška?

Své téměř detektivní pátrání začal tím, že položil jednoduchou otázku: „Jak je možné, že tak slavnou relikvii po celou dobu její existence ve středověku nenamaloval nějaký malíř?“ Ukázalo se, že existuje několik jejich starých zobrazení. Nejúplnější zobrazení toho, co vypadá jako Turínské plátno, zhotovil před několika staletími malíř Antonio Tempesta (1555- 1630) (2) v roce 1613 jako rytinu a takové „pohlednice“, se tiskly v různých letech (od 1578 do 1750) u příležitosti veřejné demonstrace relikvie. Ve všech případech bezpochyby vidíme známé plátno.

Umělec plátno zobrazil tak důkladně, že neopomněl ani na stopy poškození, které způsobil požár v roce 1532 (tehdy ještě plátno nebylo uloženo v Turíně, ale ve francouzském Chambery). Je ale zarážející, že před několika staletími plátno vypadalo úplně jinak.

Za prvé, na starých obrázcích nevidíme dnes už stěží rozeznatelný otisk těla, ale jeho jasně zřetelný obrys.

Za druhé, je zřejmé, že máme co do činění s obvyklým pozitivním odrazem, ne negativním.

Třetí důležitý bod: řada detailů, které byly zachyceny středověkým umělcem, dnes chybí. Například, trnová koruna, pečlivě zobrazená na starých rytinách, dnes není, nevidíme ani bederní roušku, zakrývající Kristovu nahotu (jde o zadní stranu plátna). Písemné zdroje také potvrzují, že před 500 lety, že plátno bylo jasným zobrazením, kde byly jasně viditelné krvavé rány a otevřené jizvy – známky mučení.

To lze vysvětlit pouze tím, že ve středověku na tkaniny nanášeli barvy pro větší zřetelnost (což skončilo po roce 1563, když začal boj s „nemorálností v umění“ a holé hýždě Spasitele byly narychlo zakryty.) V těch dobách lidé nebyli dosud seznámeni s mistrovskými díly abstraktního malířství. A sotva rozmazaný otisk na plátně by se sotva stal objektem masového uctívání a cílem poutí věřících. Nezapomeňte, že musel konkurovat levným padělkům, vypočítaným na vnější efekt. V různých dobách v Evropě vystavovali několik desítek pláten. Počet hřebíků, kterými byl ukřižován Ježíš, dosáhl třicítky. I dnes tvrdí alespoň pět chrámů v různých zemích, že vlastní hlavu Jana Křtitele.

Na těle je 372 ran…

Už ve 14. století církevní hierarchie ani nenapadlo předkládat plátno jako pravé. Tehdy se nevystavovalo v Turíně, ale ve městě Lirey. Tato farnost byla pod jurisdikcí biskupa Troyes Henry Poitiers (3). Když se poutě do Lirey staly masovými, biskup osobně zkoumal relikvii a zjistil, že je umně namalovaná barvami. Navíc zjistil totožnost umělce (bohužel, jeho jméno se nezachovalo), takže plátno bylo vykázáno z kostela v Lirey a bylo uloženo na hradě rytíře Geoffroi de Charny (4). Právě tento feudální pán, podle jeho vlastních slov, plátno přivezl z křížové výpravy. A teprve v roce 1390, papež Klement VII. povolil používat plátno během bohoslužby, ale trval na tom, aby před každým zveřejněním bylo veřejně prohlášeno, že nejde o pravý rubáš Spasitele.

Obr. 2. Plátno s předním otiskem těla

Obr. 3 V roce 2010 vědci spočítali na těle zobrazeného muže 372 ran. Z nich 159 jsou na přední části. Na obrazu jsou stopy ran na hrudním koši. Červené plochy jsou stopy po biči. Tříbodové stopy jsou od ran římského biče – škorpiona. Do biče byly vpleteny tři ocelové kuličky.

Ve prospěch tvrzení, že plátna nepochází z doby Kristovy, a bylo namalováno později, ve 14. století, svědčí i ikonografický výzkum. Současníci popisují jednohlasně, že zobrazené tělo muže na tkanině nebylo nezraněné místo. Jejich svědectví je potvrzeno studií Barbary Facchini z Univerzity Ferrara. V roce 2010 pečlivě zkoumala stopy na plátně, a našla na těle muže 372 zranění od úderů bičem – 159 bylo vpředu (na hrudníku, ramenech, břichu a nohou) a 213 na zadní části.

Kromě toho, podle tvaru ran zjistila, že zranění byla způsobena třemi druhy mučících nástrojů. Vějířovité modřiny způsobily hole. Velké krvavé stopy jsou způsobeny spletenými pruty. Ale nejhroznější rány zůstaly po šlehání římským bičem, zvaným škorpión. Důtky měly několik „ocasů“, na jejichž konci byly uvázány ocelové trny nebo kostěnné kuličky, které se právě rozpadly při nárazu na tělo. 35 procent ran bylo zasazeno právě „škorpionem“.

Obr. 4 Na zadní straně těla bylo napočítáno 213 ran

Nicméně, podle Freemana, už toto zjištění svědčí o tom, že autor obrazu nebyl současníkem Ježíše Krista. Skutečností totiž je, že móda naturalisticky zobrazovat umučení Krista přichází až na počátku 14. století. V dřívější ikonografické tradici autoři nikdy nekladli důraz na fyzické zranění způsobené Spasiteli.

Obr. 5 Takto vědci zjistili povahu zranění na zádech

Navíc, odkazy o tom, že Ježíš byl zbičován „škorpiónem“ se objevily pouze ve 14. století. Před tím se použití tohoto nástroje nikde nikdo nezmiňuje.

Další důkaz padělání plátna jsou – dlouhé rovné vlasy Krista. Na prvních ikonách, které vznikly bezprostředně po ukřižování Ježíše, je vyobrazen jako kudrnatý a krátkovlasý. Na krátký sestřih Krista nepřímo upozorňuje apoštol Pavel v prvním listě Korintským. Píše: „Cožpak vás sama příroda neučí, že pro muže jsou dlouhé vlasy hanbou, kdežto pro ženu ctí? Vlasy jsou jí totiž dány jako závoj.“ (1Kor,11,14-15) Je nepravděpodobné, že by něco takového apoštol napsal, pokud by měl Ježíš dlouhé vlasy. Móda dlouhovlasého Spasitele se objevila mnohem později.

Závěr: Malíř, autor Turínského plátna byl dobrý znalec teologické literatury, ale okolnosti výkonu trestu Krista, znal jen z hlediska své doby.

Roli krve sehrála rumělka

Ale možná středověký malíř jednoduše nanesl barvy na kontury těla, zázračně objeveného na staré tkanině? A nevěděl, co dělá, když zakryl zázračný otisk barvami? Výzkum textilu i červené vrstvy nepotvrdily tuto verzi. Americký chemik Walter McCrone (5), přední vědec v oblasti mikroskopie, zjistil, že se na vláknech tkaniny nenacházejí stopy lidské krve nebo jiných látek neznámých vědě.

Roli krve sehrála rumělka – přírodní šarlatové barvivo na minerální bázi. Právě to malíři často používali ve středověku. Částice rumělky jsou lokalizovány výhradně v těch místech, kde umělec zobrazil rány a krvavé skvrny. Vědci také zjistili na plátně živočišné bílkoviny. Nicméně, toto je vysvětleno skutečností, že před nanesením nátěrových hmot bylo plátno máčeno ve směsi křídy a lepidlo na dřevo, klihu (také známém jako kostní klih). Toto lepidlo se připraví zpracováním kolagenu – pojivové tkáně zvířat. (6)

Obr. 6 Pohlednice z výstavy plátna v roce 1608

Tkanina také sama o sobě nemohla být stejně stará jako Ježíš. V roce 1988, tři nezávislé laboratoře (v USA, Švýcarsku a Velké Británii) s využitím metody radiokarbonové analýzy dospěly k závěru, že turínské plátno spadá mezi léty 1275 a 1381. Tento výsledek přišel o deset let dříve, než Walter McCrone určil stáří jinými metodami.

Kromě toho, expertka na textilie Susan Foulkes (6) zkoumáním vzorků plátna určila, že metoda prokládání vláken, používané tvůrci plátna, nebyla ještě v 1. století známa.

Plátno bylo vyrobeno za pomocí pokročilého tkacího stroje, které bylo dovezeno z Číny do Evropy až ve středověku. Tkanina turínského plátna byla pravděpodobně vyrobena v západní Evropě (případně jižním Německu nebo severní Itálii). To je indikováno příměsí bavlněných vláken. Společné zpracování lnu a bavlny při výrobě začalo až ve 13. století.
Jako Sherlock Holmes Charles Freeman metodou dedukce naznačil, jak se všechno událo. Rubáš byl vytvořen ve 14. století neznámým autorem. Nicméně, ten se nesnažil o žádný světoborný podvod. Současníci věděli, že plášť není pravý artefakt, který by pokrýval tělo Spasitele při pohřbu. Navíc, v Bibli je přímo napsáno, že tvář Krista nepokrývalo plátno, ale pohřební šátek. I tento šátek, mimochodem, je uchováván jako relikvie v katedrále San Salvador v Oviedu ve Španělsku. (8)

Pokud plátno nebylo ani pokusem o padělek, jaký byl jeho účel? Ukázalo se, že od 10. století v náboženském obřadě o Velikonocích začíná získávat popularitu tajemství s názvem „Koho hledáte? („Quem Queritis?“). Věřící sehrávají scénku, kdy Marie a apoštolové přichází k Božímu hrobu a spatří anděla. Ten se jich ptá: „Kdo hledáte?“

Když dostane odpověď, že hledají Ježíše, anděl volá: „Není tady, vstal z mrtvých!“ A jako důkaz ukazuje plátno, na kterém je obrys těla Spasitele. Je zřejmé, že pokud jde o dosažení emocionálního a uměleckého vlivu, je výhodnější použít plátno, na kterém je znázorněný Ježíš v životní velikosti, spíše než jen pohřební plátno s obrysy těla bez hlavy. Archivy obsahují více než 400 zpráv o takové slavnostní ceremonii, provedených na různých místech v Evropě. Znamená to, že plátno bylo jen divadelní rekvizitou?

Obr. 7 Kristus Pantokrator – ikona z kláštera svaté Kateřiny na Sinaji (Egypt). Nejstarší známé ikonografické zobrazení Krista. Tento kanonický obraz se objevil pouze v VI. století. Do této doby byl zobrazován Kristus jako kudrnatý a krátkovlasý.

Co se stalo dál? Vzhledem k častému použití plátna se barevná vrstva začala opadávat na konci 18. století. Pod vlivem ultrafialového záření (efekt vypálení) se změnily původní barvy. Dnes můžeme pozorovat na místě kresby jen mlhavý, stěží rozeznatelný obrys.

Obrysy se stanou zřejmější při pohledu na negativní obraz. Ale původně o negativ nešlo.

Protože jinak krevní skvrny a tmavé vlasy by musely být světlé, nikoli tmavé, jako na plátně jsou.

Argumenty ve prospěch umělého, a ne nadpřirozeného původu plátna vypadají přesvědčivě. Ale tím nedělají památku ze 14. století méně zajímavou.

Co dál?

Vyvstává otázka: ztratilo Turínské plátno v očích vědců aureolu posvátnosti? Znamená to podkopání základů víry? Je jasné, že otázka pravosti ostatků má pouze vědeckou hodnotu. Odhalení podvodů podvržených ostatků svatých nemělo nikdy žádný vliv na samotné základy učení o Kristu.

Parametry otisku na plátně

– Velikost plátna – 4,37 m dlouhé a 1,13 m široké
– Vzrůst muže – asi 180 cm (obraz na zadní straně je o pár centimetrů delší než na přední straně)
– Hmotnost soudě podle silné postavy asi 80 až 85 kg.
– Pravá ruka je delší než levá asi o 7 cm.
– Na těle jsou 372 zranění v důsledku úderů bičem: 159 na přední a 213 na zadní straně.
– Otisky nohou jsou v rozporu s anatomii těla. V poloze, ve které se nacházejí, by nohy musely být ohnuté v kolenou.

Turínské plátno je jen zřídka vystavováno na veřejnosti. Ale v roce 2015, po pěti letech, bude opět ukázáno od poloviny dubna do 16.srpna 2015. Výstava je věnována oslavě 200. výročí svatého Jana Bosco. Ochránci relikvie očekávají, že k uctění dorazí papež a více než 2 miliony poutníků z celého světa.

Odkazy:

(1) http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Freeman_%28historian%29
(2) http://fr.wikipedia.org/wiki/Henri_de_Poitiers
(3 http://en.wikipedia.org/wiki/Antonio_Tempesta
(4) http://en.wikipedia.org/wiki/Geoffroi_de_Charny
(5) http://en.wikipedia.org/wiki/Walter_McCrone
(6) http://cs.wikipedia.org/wiki/Klih
(7) http://www.historytoday.com/charles-freeman/origins-shroud-turin
(8) http://en.wikipedia.org/wiki/Oviedo_Cathedral