Záhady zvířat

Anglický cestovatel D. Livingstone zažil při jedné ze svých cest po střední Africe hrůzostrašnou příhodu.

Ocitl se v tlamě mohutného lva, který si svou lidskou kořist odnášel neznámo kam. „Lev mi odporně bručel přímo do obličeje a přehazoval si mě z boku na bok jako teriér potkana…“

Jsou to snad slova oné lidské kořisti? Cožpak Livingsonte tu děsnou událost přežil.

Přesně tak – přežil. Za nějaký čas o ni dokonce napsal poutavé vyprávění. Po šoku se s ubohým cestovatelem stalo něco, co vyvolalo úplnou anestézii jeho organismu, „I když jsem byl celkem při vědomí,“ uvedl, „necítil jsem ani bolest, ani strach. Stav, do něhož jsem upadl, připomínal stav pacienta na operačním stole: po účincích chloroformu sice pozoruje skalpel, ale bolest necítí žádnou. A následkem šoku jsem nepociťoval ani strach.“

Štěstí v neštěstí. Neboť bezbrannému cestovateli zachránil tenhle stav život. Když lev poznal, že polapená kořist nejeví známky života, odhodil ji znechuceně na zem a ztratil se v houštinách. Tím ji vlastně umožnil vymanit se ze strnulosti a před novým smrtelným nebezpečím včas zmizet. Pravda, od tohoto příběhu už nějaký ten rok uplynul, ale moudří lidé už tenkrát dokazovali, že tady nejde o žádný zázrak a žádnou záhadu, že anestézie je tím nejúčinnějším prostředkem ochrany malých živočichů před mnohem silnějšími nepřáteli. Taková užovka je vcelku nemohoucí před nehybně sedící žábou. Stačí však nepatrný pohyb a užovka se vrhne na žábu jako blesk.

Nezasvěcená veřejnost to nechápala. A ti, kteří odhalují tisíciletá tajemství přírody, svorně prohlašovali: případ se zdá být jasný. Co se tady přihodilo? Nic, docela nic světoborného; to jenom německý vědec K. Lorenz, který si ve svém bytě choval špačka, měl příležitost sledovat tuhle zvláštnost: Špaček se jednoho dne posadil na hlavu bronzové busty a začal pozorovat vzdušný prostor nad sebou, jako by v něm létal hmyz.

Pak najednou vzlétl, sekl zobákem, vrátil se znovu na bustu, polykal, až se mu hrdélko nadouvalo a nakonec si otřel zobák o křídlo. Prostě udělal reflexně totéž, jako kdyby ulovil kořist a labužnicky ji polykal.

Je tu však slůvko „jako“. A to znamená, že v bytě nepoletovalo zhola nic, po čem by mohl špaček svým zobákem seknout, že tedy ve skutečnosti nic neulovil a nic také nemohl spolknout, jak si tuto záhadu vysvětlit! Badatelé dokazují, že chováni při lovu je zvířeti instinktivně vrozeno, je-li zvíře podrážděno vnějším podnětem, jedná bezmyšlenkovitě jako natažené hodiny. Jestliže ale jsou tyto instinktivní pohyby delší čas potlačovány, může se stát, že začne jednat instinktivně i bez vnějšího podráždění; čili naprázdno.

Otázkami, co je zvířeti vrozeno a čemu se musí v životě učit, se dnes ve světě zabývá celá řada vědců. Jeden z nich kupř. vybral z hnízda holubí mláďata a umístil je do těsné klícky, kde nemohla křidélky ani pohnout. A po čase, když dorostla a mohla pohybovat křídly, byla vypuštěna na svobodu. Holubi vzlétli. Jejich let byl stejně tak dokonalý, jako je dokonalý u jejich druhů, kteří od samého narození vyrůstali v přírodě. Ale život v přírodě nelze vždy vtěsnat do neměnných šablon a schémat. Ani pokud jde o ptačí zpěv. Je znám případ, kdy si jeden ornitolog pořídil zvukové snímky zpěvu špačka a potom je pravidelně přehrával u hnízda, v němž byli slavíci asi dvanáct dní stáři. Ti znali jen piškot, kterým se dožadovali na rodičích potravy, nic víc. A když dorostli a mohli začít zpívat, nezpívali kupodivu písně slavičí, ale písně špačků.

Ale i to, co je zvířeti vrozeno, je třeba v praktickém životě náležitě prohlubovat a zdokonalovat. Afričtí pozorovatelé dravé zvěře dali už nesčíslněkrát za pravdu badatelům, kteří popsali rozdílné počínání starých a mladých lvů při lovu. Zatímco starý lev dokáže usmrtit zebru během okamžiku, lvi mladí a nezkušení drásají obvykle svou oběť dost dlouho a i dost nešikovně.

A takových záhad, které věda odhaluje, je samozřejmě víc. Mnozí jedinci považují div ne za zázračné psy, kteří nalézají a zachraňují zbloudilé trosečníky v horách, pomáhají při hledání skrytých min a při kontrole plynových potrubí, kdy jsou schopni zjistit i sebenepatrnější ucházení svítiplynu. Velmi vyvinutý orientační smysl, výtečný čich, zrak, sluch, tím vším je pes obdařen. Proto reaguje i na šelesty, které lidské ucho neslyší, proto nebyl zázračným ani pes dingo, který před výbuchem sopky dával najevo neklid, čímž člověka upozorňoval na blížící se nebezpečí. Neboť podzemní dunění, tuto předzvěst výbuchu, slyšel dříve a daleko lépe než kterákoli lidská bytost.

Kdyby se někdo pokoušel tvrdit, že vedle psa, tedy zvířete domácího, vyniká neobyčejnou chytrostí i další zvíře domácí, kterým je vepř, sklidil by pravděpodobně smích a možná i dost neuctivých poznámek. Vepř? Prosím vás, že by takové zvíře, které se válí v blátě a nečistotě, které se hodí tak akorát na výkrm, na porážku a do jitrnic, mohlo vynikat nějakou chytrostí? A vidíte, nedávno napsal německý zvěrolékař K. Zeeb celou knihu o počínání vepřů, ke všemu ještě takovou knihu, která se čte jako detektivka. I on v ní zastává názor, že vepř patří ke zvířatům nejchytřejším, nejčistším (nemohl za to, že po technické stránce míval ze všech domácích zvířat nejhorší domov) a k těm, které člověku nejlépe rozumí.

Autor, který kdysi pracoval jako krmič, ve své knize líčí, že přišel-li do vepřína někdo nový a neznámý, vždy bedlivě pozoroval, jak reagují na zjev a hlas návštěvy jeho svěřenci. Když jeden z nich, kterého měl zvlášť v oblibě, začal proti neznámému zvedat hlavu a „štěkat“, vyrážet ze sebe zvuky plné hněvu, byl ujištěn, že je to člověk charakterově zlý a nedobrý; o čemž se později také přesvědčil. Jednou přišel do vepřína několikrát trestaný sňatkový podvodník, vzpomíná Zeeb. A jak reagoval můj svěřenec?

Krátce na něho rozčileně „zaštěkal“ a navíc ho kousl do nohy, takže musel být lékařsky ošetřen. A také „chňapal“ po knězi, který za mnou chodíval a který na sebe uvrhl hněv vepře jenom proto, že měl ve zvyku sprostě nadávat.

Řeknete, že to už jsou vymyšlené povídačky. Ale dr. Zeeb stojí na svém. A dr. A. Grautvogel, který je autorem knihy „Duševní život vepře“, píše: Již od starověku nadává člověk svým druhům přízviskem … (však to znáte). Domnívám se, že tím vyjadřuje hloupost, lenost, nečistotu, nemravnost, faleš. Ve skutečnosti by to však nadávka být neměla. Studium zvířecí psychologie jen potvrdilo, že vepř je neobvykle přítulné, čisté a pilné domácí zvíře. Rozeznává příjemné od nepříjemného. Rozeznává i osoby. O špatné ošetřovatele nestojí. Je-li člověk dobrý a klidný, potom je zpravidla klidný a utišující i tón jeho hlasu; je-li naopak charakterově nedobrý, jeho tón hlasu má poněkud jiné zabarvení, což vepř rozpozná. Zlostní a násilní lidé by neměli být krmiči a ošetřovateli vepřů…

Koho by něco takového napadlo! Tak věda odhaluje tajemství přírody, přičemž shromažďuje fakta, která se leckomu zdají jako něco, co náleží spíše do říše pohádek.

Archiv KPUFO