Kámen z Paraíba (Parahyba)

V roce 1872 dostal Cândido José de Araújo Viana (1793-1875) (1) z Visconde (později Marqués de) Sapucahy, předseda Instituto Histórico e Geográfico Brasiliero v Rio de Janeiro (Brazílie) (2), neobvyklý dopis.
V něm mu jistý Joaquim Alves da Costa psal, že jeho otroci mu přinesli kámen, nalezený v Pouso Alto, v blízkosti Parahyba, jenž se rozlomil na 4 kusy, na kterém je řada znaků, které nikomu nejsou srozumitelné. Jeho syn je okopíroval, on se rozhodl poslat tuto kopii Jeho Excelenci, jako prezidentu historického a zeměpisného institutu Brazílie, aby se zjistilo, zda Jeho Excelence, nebo jiná osoba by mohla zjistit, co tato písmena znamenají. (Rio, 11.9.1872)

Obr. 1 Text údajného nápisu z kamene z Paraíba

Prezident předal dopis a obraz Ladislau de Souza Mello Netto (1838-1894) (3), botanikovi, který byl poté prozatímním ředitelem Museu Nacional (4); který měl znalosti punské archeologie a hebrejského jazyka. Ten sdělil, že nápis vypadá jako fénický.

Proto poslal částečnou kopii svému bývalému učiteli Joseph Ernest Renan (1823-1892) (5) jednomu z největších odborníků na semitské jazyky ve své době (i když pravděpodobně nyní je více připomínán pro svou průkopnickou práci Vie de Jesus). Renan neváhal a označil nápis za falešný.

Nápis byl předmětem kritické stati Konstantina (Christoph Wilhelm Constantin) Schlottmanna (1819-1887) (6), Die sogenannte Inschrift von Parahyba („tzv. Nápis z Parahyba“), v Zeitschriften der Deutschen Gesellschaft Morgenländischen (28, 481-7). (7)

Také orientalista Julius Euting (1839-1913) (8) se vyjádřil podobně a Netto, který původně věřil, že nápis je pravý, se přesvědčil, že je to padělek.

Nicméně, Netto se pokusil o překlad nápisu: :

• “Tento kamenný pomník byl zřízen Sidonian Canaanites, který byl poslán na zřízení obchodu ve vzdálených, horských a vyprahlých zemí, pod ochranou mocných bohů a bohyň, na této cestě, v devatenáctém roce vlády Hiram, našeho silného krále. Nechali od Esjón-Geber rákosí u moře, když opustili osadníky na deseti lodích, plavili se společně podél pobřeží Afriky po dva roky. Oni se pak oddělili od velitele flotily a vzdálili se daleko od svých společníků. Přijeli sem, dvanáct mužů a tři ženy, na toto neznámé pobřeží, které jsem já, nešťastný služebník mocného Astarte, převzal do vlastnictví. Kéž bohové a bohyně mají soucit pro mě!“

Do té doby se Netto pokusil najít původní nápis a jeho údajného objevitele. Pisatelem měl být Joaquim Alves da Costa, údajně majitel plantáže z místa jménem Pouso Alto, v blízkosti Paraíba. Existuje několik míst, nazývaných Pouso Alto, zatímco jsou jen dvě místa s názvem Paraíba (jedno v provincii stejného jména, druhé v blízkosti Rio de Janeiro). Přesto Joaquima Alves da Costa a jeho majetek, nebylo možné najít.

Netto tak došel k závěru, že celá záležitost není nic víc než podvod.

V roce 1885 Netto zveřejnil zprávu Lettre pan Ernest Renan à propos de l’Nápis Phénicienne Apocryphe soumise en 1872 à l’Institut Historique, géographiqe et du Brésil ethnographique („Dopis M. Ernesta Renana o falešném fénickém nápise předloženém v roce 1872 Brazilskému historickému, geografickému a etnografickému institutu“), kde obvinil z podvodu cizince, kteří se snažili zdiskreditovat brazilské vědce. (8)

Přesto se zdá, že skutečný Joachim Alves da Costa Freitas (9), žil v blízkosti Pouso Alto v provincii Minas Gerais kolem roku 1870. Ví se o něm málo, ale šlo o věrohodnou osobu. Je otázka, zda dopis odeslal on nebo někdo jiný pod jeho jménem, aby byl obviněn z podvodu, což se však nikdy nestalo.

Nicméně, příběh byl oživen po více než osmdesáti letech po závěrečném odhalení podvodu.

Jules Piccus (1920-1997), profesor románských jazyků na Universitě v Massachusetts (Amherst, USA), koupil v roce 1967knihu v bazaru v Providence (New York Public Library Rhode Island, USA), kde byla obsažena celá korespondence, kterou zaslal Netto knihovníkovi Wilberforce Eames (1855-1937) (10), která obsahovala kopii údajného nápisu a překlad pořízený v roce 1874.

Piccus poslal kopii nápisu vedoucímu oddělení středomořských studií na Brandeis University v Waltham (Massachusetts, USA) a odborníkovi na starověké semitské jazyky, Cyrus Gordon Herzl (1909-2001) (11). Ten však na rozdíl od předchozích odborníků došel k závěru, že nápis z Paraíba obsahoval prvky fénického stylu, které nebyly známé v devatenáctém století, a označil nápis za pravý. Jeho překlad kamene, který se liší od předchozího, zní:

• “Jsem Sidonian Canaanites od města krále Mercantile. Byli jsme vysazeni na tomto vzdáleném břehu, země hor. Obětovali jsme mladíka nebeským bohům a bohyním v devatenáctém roce našeho mocného krále Hiram a pustili se z Esjón-geberu do Rudého moře. Cestovali jsme s deseti loděmi a pluli na moři dva roky kolem Afriky. Pak jsme se oddělili a Baal od našich společníků. Tak jsme se dostali sem, dvanáct mužů a tři ženy, na Nový břeh. Jsem admirál, muž, který by chtěl uprchnout? Ne! Nebeští bohové a bohyně nás mohou chránit dobře!“

Přes jistotu o pravosti nápisu, se Gordonovi nepodařilo získat podporu od kolegů. Navíc se dal do ostrého sporu s Frankem Moore Cross Jr. (1921-2012) (12), emeritním profesorem hebrejštiny a jiných orientálních jazyků na Harvardu. Cross poukázal na problémy s skriptem, slovní zásobou a pravopisem (což je v podstatě každý aspekt nápisu), a přesvědčivě poukázal na to, že text byl moderní padělek.
Gordon pokračoval v prosazování pravosti tohoto a dalších údajných semitských nápisů v Novém světě, proti tvrzení jiných vědců, že takové kontakty se nikdy ve starověku nekonaly.

Nakonec tvrdil, na základě hledání šifry v textech, že Francis Bacon byl „skutečným“ autorem Shakespeare!

Byly provedeny pokusy propojit text nápisu z Paraíba s brazilskými zednáři, ale nic nemohlo už zakrýt skutečnost, že celá historie byla od počátku podvodná.

Nenašel se ani pisatel dopisu, ani nebyl k dispozici originální kámen.

Nicméně, bez stopy kamene, jeho údajném objeviteli nebo v místě nálezu, je těžké přijmout to jako nic jiného než podvod. Pokud jsou jazykové problémy, vzít v úvahu, nápis je zcela jasně podvodné.

Geraldo Irenêo Joffily v článku, publikovaném v roce 1972, L’nápis Phénicienne de Parahyba (Zeitschriften der Deutschen Gesellschaft Morgenländischen 122, 22 – 36) (13), obvinil Ladislau Netto z padělání nápisu. Prý jeho motivem bylo podpořit vlastní kariéru a zavděčit si císaře Dom Pedro II (1825-1891, císař 1831-1889). (14).

Přes tuto zajímavou hypotézu je jisté, že Féničané nikdy do Rio Paraiba nedorazili a totožnost šprýmaře, stejně jako účel jeho dopisu, zůstávají neznámé.

Odkazy

(1) http://pt.wikipedia.org/wiki/C%C3%A2ndido_Jos%C3%A9_de_Ara%C3%BAjo_Viana
(2) http://www.ihgb.org.br/
(3) http://en.wikipedia.org/wiki/Ladislau_de_Souza_Mello_Netto
(4) http://www.museunacional.ufrj.br/
(5) http://en.wikipedia.org/wiki/Ernest_Renan
(6) http://de.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Schlottmann
(7) http://menadoc.bibliothek.uni-halle.de/dmg/periodical/pageview/24502
(8) http://www.obrasraras.museunacional.ufrj.br/o/0040/0040.pdf
(9) http://tech.groups.yahoo.com/group/epigraphy/message/15222
(10) http://en.wikipedia.org/wiki/Wilberforce_Eames
(11) http://en.wikipedia.org/wiki/Cyrus_H._Gordon
(12) http://en.wikipedia.org/wiki/Frank_Moore_Cross
(13) http://menadoc.bibliothek.uni-halle.de/ 
(14) http://en.wikipedia.org/wiki/Pedro_II_of_Brazil