Kam se poděly marťanské kanály?

14. března 1877, se narodil jeden astronomický mýtus, který žil téměř sto let.

Tento den astronom Schiaparelli objevil na povrchu Marsu kanály, která později byly považovány za stopy dávné civilizace Marťanů. Až výzkumná sonda „Mariner 9“ všechny přesvědčila, že tyto kanály byly jen optický klam.

Je třeba říci, že italský astronom Giovanni Virginio Schiaparelli (1835-1910), který 14. března 1877 pozoroval povrch Marsu, nebyl první, kdo viděl tyto notoricky známé „kanály“. Již v roce 1862 astronomové A. Secchi, U. Dawes a E. Golden viděli na povrchu Rudé planety některé jemné linie, jejichž podstatu neuměli vysvětlit. Schiaparelli byl ale první, kdo tyto struktury nazval „Canali“ a tím položil základní mýtus, že prý na rudé planetě kdosi a kdysi rozvinul civilizaci, jejich stopy lze vidět dodnes.

 

Nicméně je tu ještě jedna věc – ze základní práce italského astronoma nevyplývalo, že tyto struktury jsou umělá vodní díla. Problém je v tom, že italské slovo „canali“ označuje dílo přírodního i umělého původu.

Takže původně tvůrcem civilizace na Marsu nebyl italský učenec, ale překladatel, který jeho práce přeložil do angličtiny (byl to americký astronom Percival Lowell (1855-1916)). Byl to on, kdo pokryl Mars sítí „kanálů“ – neboť v anglickém jazyce toto slovo jasně označuje umělá vodní díla.

Je zajímavé, že později sám Lovell viděl tyto sítě kanálů na Marsu a dokonce měřil jejich šířku – a ukázalo se, že nejsilnější z nich dosahovaly stovky metrů. Tento objev tak inspiroval amerického vědce, že na vlastní náklady postavil hvězdárnu a zbytek svého života věnoval pozorování Rudé planety.

Výsledkem byla velmi podrobná mapa povrchu Marsu (na kterou Lovell zakreslil asi šest set kanálů), stejně jako naučně populární kniha „Mars jako místo života“ (Mars as the Abode of Life), na jejichž stránkách autor tvrdil, že podle vzhledu kanálů je marťanští zemědělci vykopali pro přívod vody do polí, neboť se soustřeďují v blízkosti polárních čepiček planety.

Obr. Percival Lowell

Pokud jde o Schiaparelli, ten byl ke svému objevu mnohem kritičtější. Pouze v roce 1895 (tj. po 22 letech) vědec připustil, že jím objevené „canali“ mohou být i umělé stavby. Nicméně připustil, že tato otázka nemůže být vyřešena, dokud na Rudé planetě nebudou zjištěny další spolehlivé známky o existenci inteligentní civilizace. Giovanni Schiaparelli tedy nemůže být považován za tvůrce mýtu o marťanské civilizaci.

Ovšem tím, kdo skutečně mýtus vytvořil, byl již zmíněný Percival Lowell. Jeho kniha se okamžitě stala bestsellerem, hypotéza, že kanály na Rudé planetě jsou umělého původu, se okamžitě stala populární nejen mezi vědci, ale i mezi širokou veřejností. Navíc, zájem o problematiku života na Marsu podnítil Lovella a jeho stoupence k aktivnímu působení i na veřejných přednáškách. To vše vedlo k tomu, že myšlenka obydleného Marsu se stala na počátku 20. století velmi populární v masovém povědomí. Stala se inspirací pro mnoho spisovatelů sci-fi, jako H.G. Wells (1866-1946), Edgar Rice Burroughs (1875-1950) a Alexej Tolstoj (1883-1945), (připomeňme jeho román „Aelita“).

Avšak ihned po vydání Lovellovy knihy vznikly i skeptické hlasy. Například, v roce 1907, slavný biolog a spoluautor Darwinovy evoluční teorie Alfred Russel Wallace (1823-1913) publikoval knihu „Je Mars obydlený?“ ve které (na základě tehdy dostupných údajů o Rudé planetě), přesvědčivě doložil, že teplota na povrchu Marsu je mnohem nižší, než se dříve myslelo, a tlak vzduchu je příliš nízký pro existenci vody v kapalném skupenství. To znamená, že tam neproudí kapalná voda, a tedy jeho obyvatelé nemusí kopat tak velmi dlouhé a široké kanály.

Mnohem zničující ránu teorii umělých kanálů zasadili svým pozorováním astronomové Edward Barnard (1857-1923) a Eugene Antoniadi (1870-1944), kteří zkoumali povrch Marsu během přiblížení v roce 1909 dostatečně silným dalekohledem. Tito vědci se rozhodli podívat blíže na tajemné kanály, a použili k tomu poslední vydání Lovellovy mapy. Jenže, neviděli téměř nic, jen chaotické a matoucí sítě velmi jemných linií!

Eugène Antoniadi na závěr této práce napsal, že: „Hypotéza o existenci údajné geometrické sítě byla s konečnou platností vyvrácena, za použití nejsilnějších přístrojů naší doby a nebyly nalezeny žádné stopy této sítě, neboť zjištěné detaily jsou mnohem jemnější než přímé kanály, které by byly lépe viditelné.“

Na základě výsledků této práce další astronom Edward Maunder (1851-1928) navrhl, že tyto kanály nejsou nic víc, než normální optická iluze. Navrhl experiment, ve kterém byl účastníkům ukázán ze značné vzdálenosti disk s chaotickými shluky skvrn. Téměř všichni účastníci experimentu uvedli, že vidí síť kanálů! Tak vědec dospěl k závěru, že pravděpodobně Lovell a Schiaparelli viděli jen shluky různých objektů, jako zlomy, impaktní krátery nebo terasy, které z důvodu špatného rozlišení optických přístrojů považovali za kanály.

Je s podivem, že i po tomto experimentu Maundera (který se konal v roce 1910) i v následujících 60 letech další astronomové viděli různou síť kanálů na povrchu Marsu, a toto vysvětlení ignorovali. Tento spor nevyřešily ani fotografie povrchu Rudé planety, protože na některých snímcích bylo něco, co připomínalo kanály, zatímco na jiných ne.

Poslední tečku v otázce stop dávné marťanské civilizace dala americká sonda Mariner-9, která se v roce 1971 stala první umělou družicí Marsu. Kamery sondy pokryly 85 procent povrchu planety s rozlišením 1 až 2 km a žádné kanály nenalezly.

Je tedy fakt, že některé struktury, které astronomové dříve považovali za stopy dávné civilizace, byly Marinerem identifikovány. Analýza snímků plně potvrdila předpoklady Maundera – šlo o řetěz kráterů, zlomů, hřebenů hor a útesy bývalých marťanských řek. Tak byla v roce 1972 otázka marťanských kanálů nakonec uzavřena, i když se tento mýtus občas objeví na stránkách populárně vědeckých knih a článků v médiích.

I když je v případu marťanských kanálů vše jasné, stále zůstává záhadou, proč Lovell přepracoval práci Schiaparelliho, přeložil velmi nejednoznačný pojem „canali“ jako „kanály“. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že doba druhé poloviny 19. století byla dobou budování velkých splavných kanálů. Např. stavba Suezského průplavu byla dokončena v roce 1869 a v roce 1880 začala stavba Panamského průplavu. A protože pozornost veřejnosti byla věnována těmto projektům, interpretace pozorovaných linií na Marsu jako umělé kanály byla zcela přirozená.