Mýtus Velesovy knihy

Už druhé století se badatelé potýkají s tajemstvím tzv. Velesovy knihy, která vypráví o tradicích a rituálech staré pohanské slovanské magie.
Mezitím profesionální historici věří, že tato práce není nic jiného než chytrý padělek, jejíž autorství připisují jistému Alexandru Ivanoviči Sulakadzevu.

Originál se nezachoval…

Sulakadzev žil v první polovině XIX století.

Pocházel z rodiny gruzínské šlechty: jeho předkové z otcovy strany přišli ke dvoru Petra I., spolu s velvyslancem krále Vachtanga VI.

Ale jeho matka byla rozená Ruska z Rjazaně, takže Alexandra Ivanoviče někdy nazývali ne podle těžko vyslovitelného gruzínského příjmení, ale podle rodného jména jeho matky – Blagoletov.

V mládí Alexander sloužil v gardě, pak odešel a začal se zajímat o historii, starobylé kultury, sbíral starověké artefakty.

Stal se pravidelným návštěvníkem St.Petěrsburgkých starožitníků, kteří se k němu často obraceli o radu.

Zásluhy Sulakadzeva byly uznány i ve vědecké komunitě – opravdu měl rozsáhlé kulturní a historické znalosti. Zvláště se zajímal o magii a starověké rituály.

Sulakadzev tvrdil, že se mu dostalo do rukou mnoho vzácných starověkých rukopisů. Některé z nich byly zveřejněny.

Byly to zejména „Bojanova píseň Slovenu“ a „Perunova a Velesova kázání v Kyjevských chrámech kněží Moveslavu, Drevoslavu a dalších.“

Milovníci starožitností čekali nové senzace…

Podle Sulakadzeva se v jeho knihovně nacházelo téměř 2000 starověkých knih, z toho 290 rukopisných svitků.

Nicméně, odborníci pochybnosti o pravosti těchto zdrojů, protože jejich majitel nemohl jednoznačně odpovědět na otázku, kde je vzal.

Jednou byl doma chycen v zadní místnosti při padělání starého dokumentu.

Vyčistil starý pergamen, na stole byl přitom „rezavý“ inkoust, s nímž se Sulakadzev zřejmě chystal simulovat falešný „starý zdroj.“

U toho bylo několik pomocníků, kteří působili jako písaři a vypověděli, že pomáhali hospodáři udělat starověké pergameny i březové kůry na mistrovské úrovni…

Našly se i další důkazy o podvodu – například, chyby v datech.

Nicméně, případu nedostalo široké publicity – protože za prvé, Sulakadzev neprofitoval z prodeje údajně starodávných svitků, za druhé, obsahovaly opravdu řadu cenných informací o slovanské historii.

V roce 1820 byly všechny „staré“ práce Sulakadzeva nakonec prohlášeny za kuriozity.

Autor zemřel v roce 1831. Po smrti Alexandra jeho vdova prodala manželovu sbírku padělaných rukopisů za výhodné ceny.

V roce 1919 se mezi ruskými emigranty na Západě začalo mluvit o staré slovanské knize s mystickým obsahem – tzv. Velesově knize, která vypráví o potomcích Dažboga – o Rusech, jejich životě, zvycích, a co je nejdůležitější, o jejich magických tradicích …

Ale jak se kniha mohla dostat na Západ?

Podle legendy se to událo takto – během ústupu z Ruska důstojník Bílé armády T.A.Izenbek nalezl v opuštěném velkostatku několik dřevěných desek s podivnými symboly.

Když se dostal do Paříže, důstojník předal nález osobě, jež se označovala za historika a specialistu na slovanském pohanství J. P. Miroljubova (který ve skutečnosti neměl žádné odpovídající vzdělání a zkušenosti, a byl jen novinářem, nicméně, velmi talentovaným), kterému se podařilo dešifrovat a publikovat texty.

Tak se fragmenty „Velesovy knihy“ dostaly k lidem.

Nicméně, moderní historici a lingvisté upozorňovali na to, že tajemné tabulky s nápisy ve staré slovanštině nejsou nic jiného, než jednotlivé úryvky rukopisu „Perunova a Velesova kázání…“, které vlastně také pocházely z padělatelské dílny Sulakadzeva.

Je možné, že později se zase někde objeví další „ztracené svitky“ z této jeho sbírky…

O Velesově knize přednášel legendární badatel ruské historie, autor objemné práce „Pohanství sstarých Rusů“, Boris Alexandrovič Rybakov.

Absolventi katedry historie Moskevské státní univerzity si pamatují, jak na úvodní přednášce prvního ročníku, mluvil detailně o Velesově knize a dokonce je kreslil na tabuli.

A pak obraz tučně přeškrtl se slovy: „Tak – to je falešné!“

Dokonce i příběh tzv. „rozkódování“ této knihy, je velmi, velmi podivný.

Takže, Miroljubov začal svou práci tím, že z nějakého důvodu ofotografoval ne všechny desky knihy, ale jen některé z nich.

A poté, co byl dokončeno rozluštění (v roce 1939), nedal je do ochrany do nějakého muzea (což by bylo běžné), a tak v důsledku toho se originál během druhé světové války ztratil.

Zůstal jen ten rozluštěný text a to, co Miroljubov nazval tzv. „kopií textu.“

Jazykoví odborníci a lingvisté, kteří texty studovali, dospěli k závěru, že přepis byl napsán nejméně dvěma osobami.

Problém je v tom, že některé ze zvuků tam byly popsány různými způsoby: například, nosové samohlásky označeny „jus velké“ a „jus malé“, v řadě případů jen jako „on“ a „en“ (tento zápis je typický pro XIX. století), a v některých případech – jako „u“ a „ja“ (jak se to provádělo ve dvacátém století).

Byl také zmatek s písmenem „jať“ – někdy ji převraceli na „je“, a někdy na „ja“.

To ukazuje na to, že Miroljubov nerozšifroval text sám, ale vzal „originál“ Sulakadzeva a doplnil je svými výmysly.

Nepochopitelné je ještě jedno: Miroljubov vždy tvrdil, že bylo dokončeno dekódování před válkou, a v roce 1953 dokončil editaci textu, a představil „Velesovu knihu“ široké veřejnosti.

Nicméně, v jeho dokumentech, zveřejněných po smrti novináře v roce 1970, je jeden zajímavý dopis o problémech slovanského pohanství a datován rokem 1952.

V něm Miroljubov píše, že on, bohužel, „… zbaven zdrojů o slovanském bájesloví,“ bez kterých je obtížné obnovit náboženskou víru našich předků.

Jsou tam taková slova: „Doufám, že jednoho dne takový zdroj bude nalezen.“

Co to znamená?

Proč Miroljubov hovoří o nedostatku zdrojů, když on sám má v rukou a rozšifrovává jeden z nich?

Vzniká otázka, v kterém případě Miroljubov lhal: když řekl, že Velesova kniha je starověký rukopis, nebo když si stěžoval na nedostatek zdrojů?

Nicméně, je možné odszuzovat všechny mystifikátory?

Současník Sulakadzeva, básník Michail Čulkov, napsal: „Mystifikace Sulakadzeva je brilantní. I když to zní podivně, je možné ji nazvat skutečným zdrojem historie, natolik byl schopen jej prodchnout svým duchem.“

Historik Alexander Pypin uvedl: „Ať se to zdá nepravděpodobné, nebo ne… nebyl to podvodník, který by se honil za ziskem, ani šprýmař, jako spíše fantasta, který podváděl sám sebe. Zdá se, že svou prací se honil především za vlastním snem obnovit památky, jejichž ztrátu želeli historikové a archeologové.“