Záhady dávnověku (8)

Vědomosti spálené i utajené

To, no víme o svých divných předcích, o vyspělosti jejich civilizace a stupni jejich poznatků, jsou pouhé útržky. Tuto neúplnost si nelze vysvětlovat pouze časem, tisíciletími, která nás od tehdejší doby dělí. podílejí se na ní i další příčiny. Kasta, která vrcholem tehdejšího poznání disponovala, neměla zájem zpřístupnit všechno své duševní bohatství. Další příčina pak spočívá v tom, že lidé sami odsoudili mnoho starých poznatků k nenávratnému zapomenutí.

V jednom z mayských chrámů objevili španělští dobyvatelé rozsáhlou knihovnu starých rukopisů. Když v roce 1549 přijel do Mexika španělský mnich Diego de Landa, rozkázal vojákům, aby rukopisné svitky vynesli před chrám, a pak toto „mámeni ďábelské“ vlastnoručně zapálil. Ze všech mayských knihoven se dochovaly pouze tři rukopisy. Podobný osud stihl i písemnictví starých Inků.

Historikové odhadují, že knihovna v Kartágu obsahovala na 500 000 svazků. Známe však jediný exemplář přeložený do latiny, všechno ostatní Římané spálili. Ve 3. století př. n. l. byla v Číně pálena díla Konfuciova.

Také z antické literatury se dochovaly jen zlomky. Sofokles napsal asi sto dramat, zůstalo však pouhých sedm. Ze stejně bohaté tvorby Euripidovy se dochovalo devatenáct prací. Dějiny Říma, jejichž autorem je Titus Livius, zahrnovaly 142 knih, známe však pouhých 35. Ze 200 000 svazků a rukopisů v pergamonské knihovně nezůstal žádný, ztratilo se i bohatství alexandrijské knihovny. Část shořela, když Julius Caesar rozkázal zapálit egyptské loďstvo, knihy o magii nechal zničit císař Dioklecián, zbytek padl za oběť muslimským dobyvatelům Alexandrie.

Pálení knih, které je stejně staré jako samo písemnictví, je jednou z podstatných příčin našich dnešních, nezodpovězených otázek.

Známe jen část vědomostí, k nimž dospěla nejstarší lidská civilizace. Setkáváme se s pozoruhodnými poznatky v oblasti astronomie, kosmogonie, zeměpisu a jiných oborů, aniž si dovedeme vysvětlit, proč se objevuji tak náhle a v tak rozvité podobě. S dalšími poznatky nejstarší civilizace se již nikdy nesetkáme, protože lehly popelem. Konečně existuje třetí skupina, která zůstala záměrně utajena: vědomosti, jejichž vlastnictví činilo člověka nebezpečným pro ostatní. Máme důvod k domněnce, že tyto znalosti byly tajeny zejména před vojevůdci a panovníky.

V existenci jakési kasty, která chrání tajné vědomosti, věřil ve své době například Newton: „Jsou i jiná, velká tajemství, jimiž se zasvěcení lidé nechlubí … kdyby byla rozšířena, svět by se ocitl ve velkém nebezpečí.“

Podle Plutarcha napomínal prý Alexandr Makedonský svého učitele Aristotela, když se dověděl, že píše knihu o vědomostech, které tehdejší filozofové nazývali „ústní“ či „skryté“.

Část nejtajnějších znalostí byla chráněna tím, že nesměly být zapisovány. Druhým způsobem pak bylo šifrování psaných poznatků: různé symboly, hesla, znaky či zámlky zajišťovaly, aby smysl zaznamenaného nemohl pochopit nikdo nepovolaný. Příkladem takového šifrování jsou knihy alchymistů, které se dochovaly ve více než sto tisících exemplářích; tisíce badatelů se pak pokoušely zaznamenat poznatky, k nimž za svého života dospěli. Praktickou cenu takto nashromážděných poznatků neznáme.

Některé šifry jsou jednoduché, jiné složitější. Víme, že vzdělanci v Sumeru stanovili pro úplné otočení hvězdné oblohy dobu 25 920 let. Toto číslo bývá zašifrováno v různých podobách při různých příležitostech.

Například sumerské tabulky dělení a násobení vycházejí z čísla 12 980, což je zcela zjevně přepočet zlomku 25920/2. Stejné číslo bývá šifrováno i složitěji. Spolu s desítkovou soustavou znali Sumerové soustavu šedesátkovou — což se dochovalo do naší doby při dělení prostoru na 360 stupňů a času na 60 sekund. Možná, že naše civilizace převzala tuto soustavu ze Sumeru, možná však, že její původ je mnohem starší, od civilizace, jejíž stopy se nám ztratily. Jisté je, že smyslem šedesátkové soustavy je koncepce jednoty prostoru a času, myšlenka, k níž se přibližuje teprve současně lidstvo.
Základem šedesátkové soustavy byl „soss“ – 60, jestliže dobu otočení hvězdné oblohy, 25 920 let, dělíme tímto „soss“, je výsledkem číslo 432, se kterým se setkáváme při různých příležitostech. Ve staroindickém eposu je uváděn kosmický cyklus trvající 4 320 000 let, babylonský zápis se zmiňuje o panování po dobu 432 0011 let před potopou, islandský epos o kosmické bitvě bohů a antibohů mluví o 540 dveřích, z kterých pak vychází 800 vojáků, čímž znovu docházíme k číslu 432 000. Jenom ten, kdo znal příslušný klíč — „soss“ — pochopil význam uváděné cifry.

Četné jsou i příklady utajováni zvlášť nebezpečných znalostí. Nacházíme je ve staré Indii a uvádí se i historka ze dvora Ludvíka XVI., jemuž v roce 1775 předvedl jakýsi vynálezce svůj objev kulometu, avšak byl s tak zhoubnou novinkou vykázán. Připomíná se papežská bula zakazující válečníkům podkládat luk třínožkou nebo jiným podstavcem, umožňujícím přesnější střelbu.

Zajímavý je i osud střelného prachu. Objevil jej německý františkánský mnich Bertold Schwarz, když byl uvězněn pro „černou magii“. Stalo se tak v roce 1330 a zanedlouho se otřásala výbuchy bojiště po celé Evropě. A přece nešlo o evropský vynález. Prach se objevoval dávno předtím, hned tu a hned tam, přičemž mezi každým použitím byla dlouhá pauza trvajíc! někdy i staletí. Na počátku našeho letopočtu se tajemství střelného prachu dostalo z Indie do Číny, znali ho Egypťané, v roce 890 použili Arabové, kteří s ním znovu vystoupili při obléháni jednoho ze španělských měst. Proč se tak důležitý nástroj války nerozšířil dříve? Jedním z možných vysvětlení je existence lidí, kteří znalost smrtonosné zbraně střežili před všeobecným rozšířením. Vždyť i Leonardo da Vinci, soudě podle jeho zápisků, ponechal zapomenuti svůj objev na dlouhodobé přebývání člověka pod vodou z obavy před lupiči lodí.

Je nesnadné přesně určit, jaké vědomosti byly tak pečlivě chráněny před obecným poznáním. Přesto se v dalším pokusíme získat o nich alespoň částečnou představu.

Pokračování