tunguzLetos uplynulo 104. let od pádu tzv. tunguzského meteoritu. Bylo o něm napsáno spousta článků a knih, byla vyslovena řada hypotéz.

Přesto každý zdroj si všímá pouze jednoho nebo několika údajů, podle kterých celou věc vysvětluje a objasňuje. Pokusili jsme se tedy soustředit dostupná a u nás publikovaná fakta, názory pro i proti jednotlivým hypotézám. 


Svědkové

Bylo vyslechnuto na 707 očitých svědků exploze. Starci ze sibiřských osad na něj vzpomínají jako na “nebeský oheň zanechávající bílou stopu”.

Místo

V oblasti sibiřské Chatangy byla objevena obrovská kotlina o průměru více jak 100 km, která je také pravděpodobně pozůstatkem po pádu meteoritu. Jde zřejmě tedy o největší kráter na zeměkouli.

Obr.1 - plánek cesty k místu tunguzského jevu

Místo je silnou geomagnetickou anomálií, jedna z nejsilnějších na Zemi - východosibiřská. Epicentrum katastrofy se shoduje s místem, kde byla přibližně před 200 milióny let činná sopka.

Čas

Už 25. června 1908 začaly v atmosféře světelné jevy. Nad tajgou se objevila barevná záře, stříbřitá oblaka a v noci bylo možno pozorovat světélkování oblohy, pestrobarevné červánky. Výbuch nastal 30. června 1908 v 7.18 hodin místního času.

Expedice

První vědecká expedice byla vedena L. Kulikem v roce 1921, nedostala se do místa dopadu, to se podařilo až roku 1927, další následovala v roce 1939. Po válce pokračoval ve výzkumech prof. N.V. Vasiljev.

Fakta

Těleso

Hmotnost : Kulik odhadoval hmotnost na 40.000 tun, později vypočítané na asi 100.000 tun, svit byl tak velký, že jej nebylo možno pozorovat pouhým okem. Tvar připomínal svítící rouru.

Dr. Ludvík Souček ve své knize "Tušení souvislostí" uvádí svědeckou výpověď jistého p. Bohdana Berky z Dolánek u Terezína, který jako chlapec viděl zvláštní podlouhlé těleso prolétat před půlnocí po obloze. Podle měření a rekonstrukci dráhy letu by mělo toto těleso prolétat v době výbuchu právě nad střední Sibiří.

Rychlost tělesa

Pomalá, objekt nepřesahoval dvojnásobnou rychlost zvuku.

Pohyb

Svědkové tvrdili, že těleso proletělo od jihu k severu, ale studium geometrie vyvrácených stromů se došlo k závěru, že těleso přiletělo od východu. Potvrdily to i pokusy s modelem krajiny a malým chemickým nábojem. Prof. Zigel připouští možnost, že těleso udělalo na obloze několik set km velkou smyčku. Let byl sledován v okruhu 700 km od místa dopadu. Dráha svírala s rovinou poledníku úhel 275 - 295 stupňů. Těleso směřovalo k severu, nad obcí Kešma náhle změnilo směr letu k východu, nad obcí Preobraženskoje opět došlo ke změně kursu, naposledy bylo těleso spatřeno na sever od osady Vanavara.

tung11

tung12

Obr. 2,3 - najděte rozdíly - místo dříve a dnes

Profesor E. Jordanišvili se pokusil vysvětlit i tento údaj. Vyšel z rozporů mezi očitými svědky pádu kosmického tělesa. Meteorit se totiž rozžhavuje ve výsce 100 až 130 kilometrů nad zemským povrchem. Ale část svědků, kteří pozorovali celou událost na středním toku řeky Angary ve vzdálenosti 200 až 400 kilometrů od místa výbuchu, viděla prý ve výšce objekt "jasný jako slunce". Právě toto svědectví se dokládá jako manévrování tělesa. Ale profesor Jordanišvili má jiný výklad. Meteorit se odrazil od Země a dopadl na jiném místě. A právě touto "žabkou", při níž po odrazu opsal parabolu, ztratil svoji rychlost a spadl jinde, tentokrát už definitivně. To vysvětluje, proč na Podkamenné Tunguzce nebyl objeven kráter ani hmota meteoritu. Zbytky prý je nutné hledat jinde v tajze a kráter se při malé rychlosti tělesa ani nemusel vytvořit Kromě toho tato hypotéza vysvětluje i tvar vývratu tajgy připomínající motýla. To všech- no mají být jen stopy odrazu.

Exploze

K explozi došlo 65 km severozápadně od osady Vanavara. Došlo k explozi o energii 25 megatun (miliónů tun) trinitrotoluenu (TNT) a to ve výšce 5 - 6 kilometrů. Jiné údaje udávají sílu exploze až 40 i 50 Mt TNT.

Bylo slyšet tři po sobě jdoucí strašné výbuchy a pak sérii 5 až 6 minut detonací, jež svědkové popisovali jako těžkou dělostřelbu. Výbuch byl slyšitelný v okruhu 800 - 1000 km od epicentra. Obyvatelé Kirenska ve vzdálenosti 400 km pozorovali obrovský sloup ohně. Ve vzdálenosti 600 km vichřice porážela koně. Explozi provázel mohutný záblesk, který způsobil mohutný lesní požár. Mnozí svědkové se obávali, aby jim od záblesku nechytil oděv a vlasy. Někteří utrpěli zvláštní, dlouho se hojící popáleniny.

Následkem výbuchu bylo zemětřesení, které podle seismických stanic v Irkutsku, Taškentu a Tbilisi bylo odhadováno v epicentru na 6 stupňů Richterovy stupnice.

Pozůstatky

1) materiální

Podle vypočtené hmotnosti tělesa by měl vzniknout kráter o průměru asi 1,5 km, hluboký několik set metrů.

Lesní polom, způsobený výbuchem, byl na ploše asi 2000 km2, půdorys nebyl pravidelný. Jiné zdroje udávají 2200 km. V epicentru výbuchu zůstal les stát. Na místě nebyl zjištěn žádný kráter, obvyklý při pádu meteoritu. Ve slatinných rašeliništích byly při expedicích L. Kulika objeveny “trychtýře” některé o průměru až 10 m. Expedice neobjevily žádný nález meteorické hmoty. V centru se přitom nezvýšila radioaktivita.

Na konci 60. let se podařilo geobotaniku prof. J. Lvovovi odkrýt na místě katastrofy vrstvu rašelin, obsahující velké množství sklovité taveniny, ne silnějších než lidský vlas (asi 50 - 80 mikronů). Objevily se silikátové a magnetitové kuličky. Byla nalezena diamantografitová zrna o rozměrech 0,2 - 0,8 mm která svým složením odpovídají některým kamenným i železným meteoritům a také materiálům z meteoritových kráterů Popigaj a Ries.

V roce 1987 nalezla skupina sovětských vědců ve vzorcích hornin z místa dopadu stopy iridia, přičemž tento kov se ve větší míře vyskytuje více v meteoritech než v kometách.

Bylo nalezeno 7 obměn kosmických látek. Není však jistota, že jde o pozůstatky tělesa z roku 1908. Přesto je na místě izotopová anomálie.

V roce 1976, 68 let po výbuchu o tisíce kilometrů dále na prodloužené dráze letu záhadného tělesa na břehu řeky Vašky v Komi ASSR nalezli dva rybáři neobvyklý kus kovu o hmotnosti 1,5 km, stříbřité barvy. Rozbor ukázal složení 67 % ceru, 10 % lanthanu, separovaného od všech lanthanových kovů (lanthanoidů) , což se dosud na Zemi ještě nepodařilo docílit, 8 % neodymu a 0,4 % čistého železa bez oxidů. Závěr vědců říká, že získat takovou slitinu vzácných kovů je i při nejmodernější pozemské technologii nemožné. Avšak obsah právě těchto vzácných kovů ve vrstvách tunguzského výbuchu je 600 krát vyšší než kdekoli jinde na Zemi. Vědci došli k závěru, že úlomek byl součástí dílu v podobě kruhu, válce nebo koule o průměru kolem 1,2 m. Na Zemi neexistuje zařízení, které by mohlo lisovat takové součásti z tohoto materiálu.

Na místě jsou patrné biologické změny na rostlinstvu. Došlo k urychlenému vzrůstu mladých stromků po katastrofě. Ten zastánci kometové teorie vysvětlují dopadem značného množství minerálních hnojiv ze složení jádra komety. Mutační podmínky rostlin se v oblasti zvýšily 10 - 12 krát. K mutacím došlo však i u některých zvířat.

2) atmosférické

Nejsilnější světelné jevy v atmosféře byly v noci z 30.6. - 1.7. 1908. Po výbuchu byly noci déle než měsíc světlé. Nad Sibiří se vytvořil mrak, který zakryl celou oblohu, padal podivný černý déšť. 6 minut po výbuchu zaznamenaly přístroje silnou geomagnetickou bouři, která trvala 4 (skoro 5) hodin. Podobala se těm efektům, které vyvolávají jaderné výbuchy v atmosféře.

Světelné jevy byly patrné po celé Zemi. Během západu Slunce v Antverpách se obloha rozsvítila silným zábleskem, v Heidelburgu byly noci tak světlé, že bylo možno číst noviny.

Hypotézy

Byl sestaven seznam všech hypotéz, které byly uspořádány do 7 skupin.

I) Domněnky o zásahu bytostí z cizích vesmírných světů zahrnuje tyto názory :

Atomový výbuch marťanské kosmické lodi (1946), ztroskotání kosmického korábu, který nebrzdil svůj let (1950), úspěšný odlet vesmírné výpravy po krátkém pobytu na Zemi (1955), neznámý jaderný výbuch (1960) :

Jaderný výbuch

Alexander Kazancev otiskl na počátku roku 1946 v časopise “Vokrug světa” povídku “Výbuch”, v níž vyslovil názor, že nad tajgou vybuchlo jaderné palivo, jímž byl poháněn hvězdolet z cizích světů. Atomový výbuch zničil těleso beze stopy. K explozi došlo při pokusu o přistání, ve vzduchu, což vysvětluje, že v epicentru zůstaly stát stromy - stály kolmo k příchodu rázové vlny, zatímco ostatní, zasažené vlnou pod určitým úhlem, padly nebo byly vyrvány i s kořeny. Akademik Fesenkov a J. Krinov ostře kritizovali Kazancevovu povídku a zastávali názor, že k výbuchu došlo při pádu tělesa k zemi. Spisovateli bylo vytýkáno na schůzi sovětských spisovatelů, že svými výmysly kazí mládež. Krinov sice později potvrdil Kazancevovu domněnku, že k výbuchu došlo ve vzduchu, Fesenkov se přiklonil k pádu komety.

Doba trvání jaderného výbuchu se měří na milióntiny sekundy, výbuch nad Sibiří trval minimálně 1 s.

Nebyla zjištěna radioaktivita, ale letokruhy stromů jsou po r. 1908 širší, což mohlo způsobit radioaktivní záření.

Barometrické záznamy výbuchu a pozdějších jaderných testů jsou podobné.

Vědci se pokoušeli zjistit, zda se mezi obyvatelstvem neprojevily po výbuchu nemoci z ozáření. Šetření byla ztížena skutečností, že do roku 1953 se zde neprováděl podrobný rozbor příčin onemocnění a úmrtí a systematická lékařská péče začala až v roce 1936. Jeden z nejstarších lékařů oblasti A. N. Děskov potvrdil, že mezi Evenky se v té době šířily zvěsti o nevídaných chorobách, které se začaly vyskytovat po výbuchu.

V této skupině je i přistání nebo havárie létajícího talíře (1961), a paprsek supersilného radaru vyslaný z hvězdy č. 61 v souhvězdí Labutě rozumnými tvory (1964):

Signály cizích civilizací

O naprosto nezvyklé vysvětlení tunguzské záhady se pokusili Genrich Altov a Valentina Žuravljovová. Tvrdí totiž, že na Zemi dopadly nejméně tři světelné signály obyvatel jedné z planet 61. hvězdy v souhvězdí Labutě, žijících na velmi vysokém stupni vývoje. Bylo to v roce 1882, 1894 a 1908. Poslední ze signálů, známý jako tunguzský meteorit, byl odpovědí cizí civilizace na signál ze Země. Za tento signál ze Země považovaali výbuch sopky Krakatoa - největší vulkanický jev v dějinách. Plazma vyvržené vulkánem v důsledku vzájemného působení s ionosférou vyslala do vesmíru silný rádiový a snad i světelný impuls, který byl civilizací u 61. hvězdy souhvězdí Labutě přijat o 11 let později.

Autoři hypotézy připomínají, že v roce 1882 byl zaznamenán optický jev překvapivě podobný tunguzskému výbuchu. Zelenavý svítící terč, který popsal greenwichský astronom Monder, byl podle jejich názoru prvním signálem. Za 11 let a 8 měsíců, v roce 1894 se neobvyklý jev opakoval. Všechny tři signály byly zaznamenány přibližně na stejné zeměpisné šířce a časový interval mezi nimi (11 až 12 let), odpovídá době, za kterou světlo překoná vzdálenost mezi Sluncem a 61. hvězdou Labutě.

Právě na jedné z jejich planet (jejich existence je matematicky dokázána), existuje velmi vysoká civilizace, která odedávna vysílá směrem k našemu Slunci optické signály laserového typu. Po výbuchu sopky Krakatoa se obyvatelé této planety pokusili zjistit přesněji polohu adresáta, a příští paprsek, který se setkal se Zemí 30. června 1908, měl mnohem větší sílu, umožňující optickou lokaci. Tento signál dopadl nad tunguzskou tajgu a byl příčinou jevu, který je pro vědu dodnes záhadou.

Následují názory : kosmická loď s nákladem “sněžného muže” (1965), kosmická loď s opačným během času na palubě (1965), srážka dvou nebo snad tří kosmických lodí (1966), havárie kosmického korábu manévrujícího v těsné blízkosti planety (1967), nebo :

Odlet mimozemské lodě

Se zajímavou hypotézou vystoupil sovětský badatel Kruteljov v roce 1990. Soustředil údaje o anomálních atmosférických jevech a došel k názoru, že událost na Tunguzsce nebyla dopadem, ale odletem kosmické lodě. Kroniky ze sibiřských oblastí obsahují záznamy o neobvyklých jevech, které se odehrávaly vždy na počátku století. Podle názoru ing. J. Kruteljova jde o pravidelnou výměnu posádek pozorovacích stanic mimozemské mise na Zemi vždy po stu letech. Výbuch nebyl havárií, ale zapnutím motorů lodě po prvním obletu Země.

Černý princ

Podle A. Kazanceva bylo tunguzské těleso "přistávacím modulem" kosmické lodě, která i nadále kroužila kolem Země. 18.prosince 1955 byla zaznamenána viditelná exploze. Podle netradičních drah 10 úlomků na oběžné dráze Země bylo později zjištěno, že tyto úlomky tvořily před tímto datem jediné těleso. Kazancev se domnívá, že toto těleso, nazvané "Černý princ", před explozí nebylo vidět a v roce 1908 vyslalo na Zem svůj modul.

II) Ve druhé skupině je 8 teorií o působení antihmoty :

Těleso z antihmoty (1965)

Se zemí se srazilo těleso z antihmoty. Podle poznatku, že částice hmoty a antihmoty explodují, dochází k úplné anihilaci. S touto hypotézou přišel poprvé v roce 1948 americký odborník na meteority La Plaz, v roce 1965 s ní vyšli v Nature američtí vědci C. Cohan (spoluobjevitel neutrina) a dr. W.F. Libby (nositel Nobelovy ceny za objev datování C 14). Vysvětluje skutečnost, že se při výbuchu nevytvořil houbovitý oblak. (Podle některých údajů se takový mrak vytvořil.) Tito vědci doložili, že v ročních přírůstcích od roku 1909 v kalifornských stromech byl zjištěn zvýšený obsah radioaktivního uhlíku C 14.

III) vysvětlení náboženského rázu (sestoupení evenského boha Agdy na Zemi (1908), přelet ohnivého draka (1908), opakování katastrofy Sodomy a Gomory (1950).

IV) geofyzikální a meteorologické jevy : výbuch kulového blesku nebo hned několika blesky najednou (1908), teorie "superblesku":

Superblesk

Tato hypotéza předpokládá, že pád tělesa vytvořil superblesk (onen gejzír ohně), jehož síla proudu mohla dosáhnout až miliardy ampér. U běžného blesku síla proudu dosahuje až 2 milióny A, a mezi padajícím kosmickým objektem a Zemí vznikly tedy statisíce větví blesků. V každém je tlak o něco nižší než milión atmosfér a teplota několik miliónů stupňů C. Fyzikální podmínky ve větvích blesku mohou vést k prudkému rentgenovému a neutronovému záření, což mohlo být příčinou genetických mutací. Hypotéza “superblesku” vysvětluje i neobvyklou sérii výbuchů : první výbuch byl uvolněním energie ve sloupci superblesku, druhý byla exploze samotného tělesa a třetí normální balistická vlna po průniku tělesa do atmosféry a následující “dělostřelba” ozvěna el. výbojů ve statisících blesků. Superblesk roztříštil těleso na prach a proto nebylo možno nalézt jakékoli jeho pozůstatky. Mimořádně silný el. výboj indukoval i magnetické pole a následující magnetickou bouři a záření v ionosféře.

Další teorie : neobvyklé zemětřesení, které bylo příčinou "střesu vzduchu" (1908), dělostřelecký souboj s Japonci (1908), výbuch továrny na umělé diamanty (1958), výbuch neuvěřitelně velkého mračna komárů a tiplic na ploše přes 5 km 2 (1960), výbuch zemního nebo bahenního plynu zaviněný zásahem blesku (1967) nebo rozžhaveným bolidem (1989) :

Výbuch zemního plynu

V místě se náhle vyvalil silný oblak plynného kondenzátu. Rozžhavený bolid, který právě ono ráno vletěl do atmosféry, fungoval jako hořící zápalka u sudu s benzínem. Mohutný výbuch změnil meteorit v páru. V roce 1989 došlo u Ufy v Baškirii k výbuchu plynovodu. Odborníci na hydrodynamiku porovnali charakteristiky obou výbuchů a zjistili, že jsou shodné. Po vletu tělesa do oblaku plynu začala exploze na jeho periférii. Koncentrace plynu se snížila a vytvořila se třaskavá směs. Výbuch pak probíhal jako detonace, když obkroužil plynný oblak kolem dokola, vyvolal mohutný požár základní masy plynu a přišel další výbuch, ale poněkud opožděný.

V) 28 teorií o pádu a výbuchu meteoritů obrovských rozměrů :

Meteorit

Další hypotéza předpokládá, že šlo o meteorit obklopený iridiovým prachem. Meteorit se při průletu atmosférou vypařil a na Zemi dopadl pouze iridiový prach. Hypotéza se opírá o nálezy zvýšeného množství iridia ve vrstvách antarktického ledu, odpovídající rokům 1908 až 1918. Podobné množství iridia je pouze v geologických vrstvách odpovídajících dobám před 65 milióny lety, tedy v období masového vymírání pravěkých veleještěrů, které bylo způsobeno srážkou Země s kometou nebo meteoritem.

Meteorit se však nemohl při letu atmosférou zahřát na teplotu několika miliónů stupňů, natož na 100. mil. st., která by nastartovala termonukleární reakci.

VI) Kometární teorie

Pád komety

S hypotézou pádu komety přišel první akademik V. Fesenkov. Jádro komety mohlo vyvolat všechny efekty podobné pádu meteoritu, její řídký ohon, stahující se do atmosféry by mohl být příčinou podivného záření v atmosféře. Popáleniny mohly způsobit chemické látky vzniklé při reakci mezi kometou a atmosférou. Dráha tělesa odpovídá dráze komety, kterou však nebylo možné včas zjistit, neboť se blížila směrem od Slunce. Kometární teorii zastává většina současných badatelů.

Úlomek Halleyovy komety

Tunguzský meteorit byl jedním z těles, doprovázejících Halleyovu kometu. V roce 1984 dopadl na Sibiř tzv. Čulymský bolid, který překvapivým způsobem zopakoval letovou dráhu tunguzského meteoritu.

VII) Exotické teorie : pád ledového meteoritu, který shořel a tím vznikla termonukleární reakce (1961), pád obrovského sněhového meteoritu (1975) :

Sněhová vločka

Akademik G. Petrov předložil teorii “sněhové vločky”. Toto těleso o průměru přibližně 300 m, hmotnosti řádově 100.000 tun, ale o hustotě asi 0,001 g/cm 3, tj. desetkrát menší než čerstvě napadaný sníh, se při rychlosti 40 - 50 km/s po vstupu do atmosféry pod úhlem 20 - 35 stupňů začalo rozpadat a změnilo se v obrovský mrak. Ten se při vstupu do hustých vrstev atmosféry stále rozšiřuje a tlačí před sebou rázovou vlnu. Vlna po odtržení se zřítí na Zemi a vyvolá zemětřesení, zatímco “sněhová vločka” se rozplyne v atmosféře.

Dále : kosmická loď z antihmoty, maskovaná za kometu, která se neúspěšně pokusila o přistání (1963), kometa složená z antihmoty se srazila se Zemí (1963, 1965), Zemí prolétla černá díra (1980):

Černá díra

V časopisu Nature odezněla hypotéza A.A. Jacksona a M.P. Ryana, že šlo o průchod černé díry Zemí. Hypotéza se opírala o sovětský experiment z r. 1966, kdy se podařilo namodelovat způsob kácení stromů při explozi. Způsobil to kuželovitý výbuch směřující k zemi po přímce svírající s povrchem úhel 30 st., vyvolávající efekty popisované jako “sloup ohně”. Američtí vědci se domnívají, že těleso muselo vyvolat podobné efekty i po opuštění Země, někde v severním Atlantiku, v polovině cesty mezi Azorskými ostrovy a New Foundlandem a proto navrhli hledat v zápisech lodních deníků. Tuto hypotézu by potvrzovala záře nad severním Atlantikem a Evropou.

Plazma

A. Dmitrijev a E. Žuravljov se domnívají, že těles bylo více (2 nebo i 3) a že šlo o plazmoidy, tělesa složená z plazmy, odtržená od Slunce. Na základě analýzy fyzikální podstaty plazmoidů dospěli vědci k závěru, že tato tělesa lze přirovnat k pozemským kulovým bleskům.

Závěr

Výčet hypotéz není úplný, zkoumání tunguzského úkazu není ani zdaleka ukončeno. Očekávejme s rozvojem technologie další možnosti zkoumání a tím i vznik nových hypotéz, které snad přiblíží lidstvo k vyřešení této záhadné události.

S použitím archivu KPUFO : Kol. aut. KPUFO

Z časopisu ZAZ č. 5, roč. 1998

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 021