nez-planetNaše Sluneční planeta má podle současných údajů devět planet - Merkur, Venuši, Zemi, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Může jich však být více?

A jak tomu bylo v minulosti? Mohla Sluneční soustava vypadat jinak? Co způsobilo zdánlivé nelogičnosti v pohybech a tvaru některých těles ? Nejsou v ní ještě dnes ukryty další planety?

 

 Zaniklé planety

Phaetón

Ve druhé polovině 18. století, když bylo známo pouze 6 velkých planet, zaujala astronomy určitá pravidelnost v jejich rozestupu.

Bylo objeveno Titius – Bodeho pravidlo, odhalující pravidelnosti v rozestupu planet až po Uran. Podle něj v mezeře mezi oběžnou drahou Marsu a Jupiteru by měla být oběžná dráha planety.

Také existence pásu asteroidů a planetek mezi Marsem a Jupiterem vedla k vytvoření několika hypotéz, vysvětlujících jejich vznik. Vedle názoru, že jde o pozůstatek stavebního materiálu, ze kterého vznikla celá Sluneční soustava, existuje i názor, že jde o pozůstatek planety. Ta je nazvána podle postavy z řecké mytologie.

Mýtus o Phaetónovi, synu slunečního boha Hélia a Okeánovny Klymeny, má zřetelné kosmologické prvky. Phaetón požádal Hélia, aby mu půjčil sluneční vůz, ve kterém jezdí po nebeské klenbě. Když však koně, zapřažení do slunečního vozu poznali, že je nevede zkušená ruka, opustili svou každodenní dráhu. Nejdřív vzlétli vysoko k souhvězdí Štíra a Býka, ale když se dostali před Kentaura, ulekli se a slétli docela blízko k zemi. Žárem slunečního vozu vřely řeky, úrodné pláně Arábie se změnily v poušť, obyvatelům Afriky ožehl pleť, takže zůstali černí. Začala vysychat moře a země praskala, a tak musel Hélios na žádost bohyně Země Gaie srazit Phaetóna bleskem k zemi.

Podle názoru některých badatelů (Alexandr Kazancev, aj.) je mýtus odrazem reálné kosmické katastrofy, při které došlo k pádu meteoritů na Zemi, přičemž došlo i k vychýlení Země či její osy - ono "vybočení slunečního vozu", změna klimatu v některých oblastech apod. To mohlo být zapříčiněno třeba i zánikem planety mezi Marsem a Jupiterem.

Hypotéza o Phaetónu předpokládá 2 varianty :

1) Šlo o planetu zemského typu o hmotnosti 2,5 krát větší než je hmotnost Země. K této hypotéze se přikláněli sovětští vědci a nevylučovali ani vznik organického života, což dokládali nálezem organických sloučenin v některých meteoritech.

Exploze či rozbití planety vytvořilo množství úlomků, které se dostaly i do vzdálených oblastí Sluneční soustavy :

·         zásah Saturnova měsíce Phoebe změnil jeho dránu

·         srážka s jiným Saturnovým měsícem vytvořila materiál pro prstence

·         zásah Uranu změnil jeho osu rotace, která je kolmá k ose dráhy

·         úlomek planety vytvořil planetu Pluto

·         zásah Měsíce poznamenalo jeho odvrácenou část větším množstvím kráterů.

Existence planety Phaeton odpovídá však číselné řadě době oběhu prvních planet Sluneční soustavy.

Podle názoru profesora Kiesslinga, vycházející z číselného cyklu starých Mayů, očekávající každých 52 let pohromu, šlo o opakující se objevování planety s oběžnou dobou 1898 dnů, což odpovídá 5,2 roku, a tedy dráze mezi Marsem a Jupiterem. (1)

Podporou pro tvrzení, že pás asteroidů by mohl být pozůstatkem zaniklé planety je i skutečnost, že meteority, spadlé na Zemi, jsou zmagnetizovány. To se nemohlo stát ani za letu k Zemi, ani až na zemském povrchu. Ke zmagnetizování nemohlo dojít ani při průletu kolem jiných planet, Jupiteru nebo Marsu. Jedinou možností je, že se zmagnetizovaly v poli té planety, jejíž součástí kdysi byly. Tento názor vychází ze skutečnosti, že ačkoliv magnetické póly Země za posledních 75 miliónů let nejméně 170 krát změnily místo, horniny si dodnes zachovaly otisk magnetického pole z doby jejího vzniku. Paleomagnetologie tedy podle zkamenělin a hornin může sestavit obraz magnetického pole Země a její změny. (2)

Proti těmto hypotézám stojí skutečnost, že součet veškeré hmotnosti planetek by dávalo jen 0,16 hmotnosti Země, tyto mají rozdílné složení, a také jejich pohyb je různý, zasahuje od oběžných drah Merkuru až k Neptunu i Plutu.

2) Druhá varianta předpokládá, že se jednalo o velkou planetu Jupiterova typu, asi 90 krát hmotnější než Země. K jejímu výbuchu a rozpadu došlo asi před 6 milióny lety. Planeta měla malé pevné jádro, které dalo za vznik pásu asteroidů.

Podle jiné hypotézy by odraz těchto kosmických katastrof měl i reálný dopad na Zemi. V historii Země lze vysledovat následky dvou kosmických katastrof – první v dobách před 250 milióny lety a druhá před 65 milióny roky, kdy vyhynuli dinosauři.

Pokud šlo o obří planetu typu Jupitera či Saturnu, tedy složenou z plynů a kapalin, mohlo dojít při explozi k vypaření většiny její hmoty, a z dalších útržků mohly vzniknout komety, které mají podobné složení. To by vysvětlilo i malou hmotnost pozůstatků této planety.

Pokračování

 

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 002