Konec jedné ufologické legendy

 

 

 

 

 

Badatel Budd Hopkins již přes 30 let upozorňuje na problém zkušeností lidí s tzv. mimozemskými únosy.

Jeho úsilí se soustřeďuje na mediální propagaci výzkumu tohoto problému. Je autorem dvou populárních knih (Missing Time, Chybějící čas, 1981, a Intruders - Útočníci, 1987), založil nadaci Intruders (Útočníci), a měl nespočet vystoupení na konferencích a v médiích.

Budd Hoppkins předložil veřejnosti případ tzv. únosu do UFO paní Lindy Napolitano, která žije v činžovním domě na Lower East Side na Manhattanu v New York City. Hopkins tvrdí, že byla unesena mimozemšťany z bytu ve 12. patře v listopadu 1989. To prý sledovali tři svědci v autě o dva bloky dále. Linda prý byla vynášena mimozemskými bytostmi z okna a přenesena do UFO. Jedním z údajných svědků byl tehdejší generální tajemník Organizace spojených národů Javier Perez de Cuellar. Dalším svědkem byla žena na Brooklyn Bridge. Linda oznámila krvácení z nosu, a jeden rentgenový snímek zobrazuje implantát v nose. Hopkins sice neposkytl žádnou úplnou podrobnou písemnou zprávu o tomto případu, ale zveřejnil pětistránkový článek v září a prosinci 1992 ve věstníku MUFON a prezentoval jej v roce 1992 na sympoziu MUFON.

Obr. 1 Budd Hopkins 

Hopkins není vyškolený terapeut, ani vědec. John E. Mack, MD, nositel Pulitzerovy ceny a bývalý šéf oddělení psychiatrie na Harvard Medical School, chválí Hopkinsovu činnost a řekl, že je mu za mnohé vděčný. Hopkins spolupracoval s univerzitními profesory při psaní stati do knihy „Neobvyklé osobní zkušenosti“ (1992). Svědčil jako soudní znalec ve slyšení týkající se zdravotní způsobilosti lékaře, který tvrdil, že byl unesen (McKenna, Chris. (1992): Doc Abducted by Aliens' Ruled Fit to Work. New York Post, November 21, pp. 5, 13.) Vzhledem k tomu se Hopkins stal jednou z nejviditelnějších postav v oblasti únosu do UFO. Jeho příspěvky jsou v centru pozornosti uvnitř i vně ufologie.

Případ únosu do UFO z listopadu 1989 prezentoval Budd Hopkins jako případ Lindy Cortile (původní pseudonym paní Napolitano). Případ vyvolal obrovský zájem i mezinárodní pozornost. Byl publikován ve Wall Street Journal (1992), Omni (1992), Paris Match (1992), The New York Times (1992). Hopkins se s paní Napolitano objevil na televizní show Inside Edition. Věstník MUFON označil případ za „Únos století" (1992). Dokonce i odborný časopis ADVANCE pro profesionály radiologických věd přinesl diskusi o implantátu Lindy v nose. (1992). Případ byl tedy rozebrán nejen v ufologickém tisku, ale i v hlavních médiích.

Hopkins tuto událost prezentuje jako pravděpodobně nejdůležitější věc, na kterou kdy narazil ve svém životě. Ve svém referátu pro konferenci o únosech v červnu 1992 napsal: "Význam tohoto případu je prakticky neměřitelný, protože silně podporuje jak objektivní realitu UFO a únosů a přesnost regresní hypnózy jako metody zkoumání."

Američtí badatelé Joseph J. Stefula, Richard D. Butler, a George P. Hansen se vydali po stopách tohoto případu a zjistili v něm řadu nejasností.

Tito badatelé soustředili veškeré informace k tomuto případu, jak z publikovaných zpráv, tak i přímo od Hopkinse a Lindy Napolitano.

Jak se všechno odehrálo?

V dubnu 1989 Hopkins dostal dopis od Lindy Napolitano, bydlící v New Yorku. Linda psala, že začala číst jeho knihu „Vetřelci“ a vzpomněla si, že před 13 lety měla úraz se zraněním nosu. Byla zkoumána lékařem, který trval na tom, že Linda podstoupila operaci nosu. Linda tvrdila, že nikdy neprodělala takovou operaci, a její matka to také potvrdila.

Hopkinse to zaujalo, neboť zde byla naděje na lékařské potvrzení takového tvrzení. Navíc Linda žila relativně blízko, což usnadnilo jejich setkání. Linda navštívila Hopkinse a diskutovala o svých prožitých zkušenostech. Vzpomněla si na nějaké podobné dřívější události ve svém životě. Pak se začala zúčastňovat schůzí Hopkinsovy skupiny pro pomoc uneseným.

Obr. 2 Linda Napolitano a její "únos"  podle představ malíře

30. listopadu 1989 Linda volala Hopkinsovi a hlásila, že byla unesena tento den v časných ranních hodinách. O několik dní později podstoupila regresní hypnózu, při které si vzpomněla, jak vyplula z okna svého bytu, ve výšce 12 pater nad zemí. Vzpomněla si na modro-bílý paprsek světla z plavidla, které se vznášelo nad budovou.

Richard a Dan

O více jak rok později, v únoru 1991, Hopkins obdržel dopis podepsaný jmény Richard a Dan. Není žádný důkaz, že "Richard" a "Dan" vůbec existují.

V dopise tvrdili, že oba jsou policisté, a byli spolu v autě na FDR Drive (viz mapa, obr. 3) v čase od 3:00 do 03:30 hod. na konci listopadu 1989. Nad jednou budovou pozorovali velký, jasně červeno-oranžový objekt se zelenými odlesky po obvodu. Psali, že viděli několik podivných postav, jak nějakou ženu přenášejí z okna domu až do létajícího objektu. Richard a Dan psali, že narazili na Hopkinse a rozhodli se mu napsat. Napsali, že byli velmi rozrušeni z pozorování těchto bytostí a chtěli najít onu ženu, promluvit si s ní, a mít jistotu, že je naživu a v bezpečí. Oba také napsali, že by mohli identifikovat budovu a okna, kterou pozorovali.

Obr. 3 FDR Drive 

Po obdržení dopisu Hopkins okamžitě volal Lindě a řekl jí, že může očekávat návštěvu dvou policistů. O několik dní později Linda Hopkinsovi telefonovala a řekla mu, že byla navštívena Richardem a Danem. Když zaklepali na dveře, a ohlásili se jako policisté, nebyla příliš překvapená, protože policie často navštěvuje jejich dům a hledá svědky trestných činů. Poté, co vstoupili, vyjádřili úlevu, že je Linda naživu. Nicméně, Dan ani Richard se nechtěli setkat, a nebo mluvit s Hopkinsem, přes Lindiny prosby, aby tak učinili. Linda je však požádala, aby jejich výpověď mohla nahrát na magnetofon, a tak o pár týdnů později Hopkins dostal pásek, kde Richard s Danem popisují své zážitky.

Nějaký čas poté Hopkins obdržel dopis od Dana s dalšími informacemi. V dopise se psalo, že Richard si musel vzít dovolenou, protože byl z případu blízkého setkání citově traumatizován. Dan také sdělil, že Richard tajně sledoval Lindu. (na ufologických konferencích MUFON, např. v Albuquerque, v Portsmouth, nebo v New Hampshire v roce 1992 Hopkins uváděl jména opačně.)

https://www.kpufo.cz/portal/image/201101042312_linda-kv1.jpg""></P>

Obr. 4 Bydliště Lindy

Hopkins dostal pak další dopis od Dana, kde psal, že on a Richard nejsou policisté, ale ve skutečnosti vlastně bezpečnostní důstojníci, kteří v době, kdy došlo k pozorování, doprovázeli velmi důležitou osobu (VIP) na vrtulníkové letiště v dolním Manhattanu. Tvrdil, že jejich auto zastavilo, a Richard ho tlačil na parkoviště. Podle Dana, VIP osoba byla také svědkem únosu a byla velmi rozrušená.

Únosy

Linda tvrdila, že v dubnu roku 1991 se setkala s Richardem na ulici nedaleko svého bytu. Žádal ji, aby přisedla do vozu, ve kterém jel i Dan, ale ona odmítla. Richard ji pak násilím vtáhl do vozidla. Linda sdělila, že jela v autě asi 3,5 hodiny, byla dotazována na mimozemšťany a zda nepracuje pro vládu. Musela si také zout boty a ukázat, kolik má prstů, neboť muži tvrdili, že ET mají méně prstů. Linda si vzpomněla v hypnóze i na část SPZ tohoto auta. Hopkins uvádí, že číslo vysledoval v nějaké zvláštní "agentuře", ale neuvedl žádné další podrobnosti.

Na sympozium MUFON byla Linda dotazována, jestli oznámila tento únos na policii. Odpověděla, že ne, neboť se domnívala, že únos byl legální, protože to mělo co do činění s národní bezpečností.

V rozhovorech s jedním z badatelů, panem Butlerem na počátku roku 1992, Linda vyjádřila obavy o svou osobní bezpečnost.

Na dalším setkání 1. února 1992 v New Yorku Linda popsala badatelům další podrobnosti o svém únosu.

Oznámila, že ráno 15. října 1991 jí Dan obtěžoval na ulici a vzal ji do červeného sportovního auta Jaguar. Linda náhodou měla u sebe magnetofon a byla schopna tajně nahrát několik minut Danova výslechu, ale ten ho brzy objevil a zabavil. Dan ji odvezl do domu na pláži na Long Islandu. Tam požadoval, aby si Linda sundala šaty a dal jí bílou noční košili, podobnou té, kterou měla v noci, kdy došlo k únosu. Pak řekl, že s ní chce mít sex. Odmítla, ale pak souhlasil, aby si dala noční košili přes šaty. Jakmile to udělala, Dan klesl na kolena a začal mluvit nesouvisle o ní jako o "dámě Sands." Poté uprchla z domu na pláž, ale Dan jí chytil a zkroutil ruce za záda. Položil jí dva prsty na zadní stranu krku, a Linda se domnívala, že to byla zbraň. Pak jí tlačil dvakrát hlavu pod vodu. Když to dělal potřetí, sebrala všechny síly, vysmekla se, ale Dan ji srazil zpátky na pláž. Utíkala pryč, ale slyšela zvuk natahované zbraně. Ohlédla se a spatřila Dana, jak jí fotí. (Linda se zmínila, že fotografie z pláže byly nakonec poslány Hopkinsovi).

Obr. 5 Linda Napolitano 

Pokračovala v běhu, ale náhle se vedle ní objevil Richard, zdánlivě z ničeho. Zarazil ji a přesvědčil ji k návratu do domu u pláže. Souhlasila a zatímco se Richard a Dan umývali od bahna a písku z pláže, Linda prohledala pokoj a našla mezi psacími potřebami hlavičkový papír Central Intelligence Agency (CIA).

V krátkém rozhovoru dne 3. října 1992, Hopkins řekl Hansenovi, že Linda k němu přišla krátce poté, co se vrátila zpět na Manhattan po únosu. Byla rozcuchaná, měla písek ve vlasech, a byla velmi traumatizovaná touto zkušeností.

Další kontakty s Richardem a Danem

Během setkání s Butlerem a Stefulou, Linda oznámila, že se setkala s Richardem na Manhattanu ještě 21. listopadu 1991. Vyprávěl jí o zhoršujícím se Danově duševním stavu. Během vánoc Linda obdržela kartu a třístránkový dopis od Dana ze dne 14. 12. 1991. Na dopisu bylo razítko OSN. (V budově OSN v New Yorku je pošta, kterou může kdokoliv použít). Dan psal, že byl v blázinci, a byl držen pod sedativy. Vyjádřil vřelý zájem o Lindu, prý ji chtěl unést ze země, a vzít si ji. Linda tím byla velmi znepokojena a dala kopii dopisu Stefulovi a Butlerovi.

Linda také tvrdila, že 15. a 16. prosince 1991 se jakýsi muž s ní snažil navázat kontakt v blízkosti nákupní oblasti South Street Seaport. Jel ve velkém černém sedanu s SPZ OSN pro Saúdskou Arábii. Ve snaze se vyhnout incidentu Linda rychle zašla do obchodu. Druhý den se stalo něco podobného, a ona stála vedle nějakých lidí, dokud muž místo neopustil.

Třetí muž

Při setkání s badateli 1.února 1992 se Linda zmínila, že Hopkins obdržel dopis od "třetího muže" (VIP), a ona byla schopná zopakovat celé věty z tohoto dopisu, zdánlivě doslovně. Psalo se v něm o ekologickém ohrožení planety, a Linda uvedla, že mimozemšťané byli zapojeni do ukončení studené války. Dopis skončil varováním pro Hopkinse, aby přestal hledat "třetího muže", protože by to mohlo poškodit světový mír.

Obr.6 Bydliště Lindy Napolitano z výšky 

Linda také uvedla, že dopis obsahoval několik podrobností z jejího únosu mimozemšťany z listopadu 1989. Muži v autě cítili silné vibrace v době pozorování. Linda rovněž uvedla, že v následující hypnotické regresi si vzpomněla, že na pláži s Danem a Richardem byl i třetí muž, a byli nějak ovládáni mimozemšťany. Komunikovala s muži telepaticky a řekla, že cítila, že znala Richarda už před listopadovým únosem do UFO, a ona navrhla, že možná byli uneseni spolu již dříve. Také sdělila, že oním třetím mužem byl skutečně Javier Perez de Cuellar, v té době generální tajemník Organizace spojených národů. Linda tvrdila, že různá vozidla používaná k jejím únosům byla vypátrána, že patří k misím různých zemí při OSN.

Na konferencích MUFON v Portsmouth a New Hampshire, Hopkins mluvil o třetím muži toto: "Snažím se dělat, co můžu, abych přiměl tuto osobu, aby přišla."

Další svědkyně na Brooklyn Bridge

V létě roku 1991, rok a půl po únosu do UFO, Hopkins dostal dopis od ženy, která je v důchodu. Pracovala jako telefonní operátor na Putnam County v New Yorku (Hopkins dal této ženě pseudonym Janet Kimble). Hopkins neotevřel dopis, a v listopadu 1991 došel další s označením „Důvěrné“. Vdova ve věku asi šedesáti let, tvrdila, že jela na Brooklyn Bridge ve 3:16 hodin 30. listopadu 1989. Její auto samo zastavilo a zhasla světla. Viděla velký, jasně osvětlený objekt nad budovami. Světlo bylo tak jasné, že byla nucena chránit si oči, i když to bylo více než čtvrt míle daleko. Přesto ona tvrdila, že pozorovala čtyři postavy, jak něco vynáší z okna a přenáší do objektu. Paní Kimble byla docela vyděšená touto událostí a lidé z aut za ní vyběhli ven kolem jejího auta s rukama nad hlavou a křičeli hrůzou. Nikdy poté pak už necestovala do New Yorku kvůli tomu, co zažila. Přes intenzivní strach a všechen rozruch měla dost duchapřítomnosti přehrabovat se v kabelce, aby našla zapalovač a osvětlila hodinky s cílem určit přesný čas.

Obr. 7 Most Brooklyn Bridge 

Hopkins se dotazoval této ženy osobně a po telefonu. Žena tvrdila, že dostala kontakt na něj v knihkupectví na Manhattanu a pak v Bílých stránkách. Byla prý zdrženlivá ohledně rozšiřování informací o incidentu a řekla to jen svému synovi, dceři, sestře a bratru, který je právník.

Pozn.: Podle nedávných grafologických rozborů písemností od "Janet Kimble" a Lindy Napolitano, obojí pochází od Lindy, takže existence "Janet" je zřejmě od počátku vymyšlená.

Rentgen nosu

V listopadu 1991 lékař, o kterém Hopkins říká, že je velmi blízký Lindě, udělal rentgen její hlavy. Linda věděla o nosním implantátu a často mluvila o problému se svým nosem.

Snímek nebyl k dispozici ihned, lékař ho donesl Lindě až o pár dní později. Doktor byl velmi nervózní a nechtěl o tom vůbec mluvit. Linda odnesla snímek Hopkinsovi, který ho ukázal příteli – neurochirurgovi. Na snímku je jasně zřetelný objekt v nosní oblasti. Hopkins ukázal snímek během řady přednášek i laické veřejnosti. Objekt má tvar hřídele o délce přibližně 1/4" (asi 6,5 mm) se svazkem drátků na každém konci.

Obr. 8 Plánek celého případu

Další neobvyklé okolnosti

Během setkání badatelů s Lindou 1. února 1992 jim sdělila další informace. Věřila, že byla pod dohledem a popsala světle stříbrně šedou dodávku, která byla zaparkovaná v blízkosti jejího domu. Tvrdila, že kdysi byla profesionální zpěvačkou a měla šanci na nahrání hitu, ale náhle přišla o hlas ve sprše. Také řekla, že její krev byla neobvyklá, což jí jednou sdělil lékař, ale uzdravila se. Domnívala se, že to mohlo být způsobeno mimozemšťany a později se pokoušela najít onoho lékaře, ale nepodařilo se jí to. Linda také naznačovala, že mohlo jít o mimozemšťana nebo nějak s nimi spolupracoval.

Linda také řekla, že měla dohodu s Buddem Hopkinsem o rovnoměrném rozdělení zisku z knih o jejím případu.

Problémy

Existuje celá řada zjevných, ale nezodpovězených otázek, které vyvolávají závažné pochybnosti o důvěryhodnosti případu.

Nejzávažnějším problémem je, že všichni tři údajně hlavní svědci (Richard, Dan, a J. Perez de Cuellar) nebyli osobně vyslechnuti Hopkinsem.

Richard a Dan se údajně setkali s Lindou a psali dopisy Hopkinsovi. Linda má fotografii Dana. Přesto Dan a Richard odmítají mluvit přímo s Hopkinsem. Není žádný faktický důkaz, který by potvrdil, že Richard a Dan skutečně existují.

Ačkoli řekli, že byli krajně znepokojeni tímto případem a obávali se o Lindu, Dan a Richard čekali více než rok, než ji kontaktovali nebo se pokusili vyhledat Hopkinse. Proč? Vždyť věděli, kde Linda bydlí.

Žena na mostě (Janet Kimble) prohlásila, že před kontaktováním Hopkinse to sdělila jen svému synovi, dceři, sestře a bratru - právníkovi. Proč nekontaktovala další badatele UFO? Proč jen Hopkinse? Neměla nějaký předchozí vztah s Lindou?

Tyto otázky nebyly řešeny, a tak důvěryhodnost svědků je velmi nízká.

Dan prý strávil nějakou dobu v ústavu pro duševně choré. Richard trpí extrémní emocionální úzkostí, které si vyžádalo, aby si vzal volno v práci. Za předpokladu, že tito dva lidé skutečně existují, musí být badatel velmi opatrný při přijímání informací od takových svědků, i když ti je nabídli v dobré víře. Je zajímavé, že navzdory takovým psychickým problémům, alespoň jednomu z nich bylo dovoleno řídit auto pro OSN.

Opravdu někdo věří, že by se vrátili do aktivní služby v citlivém postavení, pravděpodobně s nošením střelné zbraně, a mohli používat oficiální auto?

Kdo byl lékař, který udělal rentgen? Bylo jen řečeno, že tato osoba je úzce spjata s Lindou. Proč není oficiální zpráva k dispozici? Vzhledem k alarmující povaze výsledku, proč nedošlo k okamžitému vyšetření? Linda řekla, že doktor byl "nervózní", a nechtěl mluvit o snímku. Není jasné, zda se Hopkins setkal s tímto údajným lékařem. Místo toho Hopkins ukázal snímek svému příteli.

Někteří spekulovali, že Linda může jednoduše dát nějaký malý předmět k nosu a přítel – technik u rentgenu udělal snímek. Není k dispozici nic, co by takovou domněnku vyvrátilo.

Linda tvrdí, že byla dvakrát unesena, málem utopena, a dále pronásledována. Přesto odmítla kontaktovat policii, a to i přes Hopkinsovo naléhání. Během setkání se Stefulou a Butlerem 1.2.1992, bylo Lindě doporučeno, aby šla na policii a podala oficiální stížnost. Odmítla. Proč nekontaktoval policii manžel? Nejpravděpodobnější důvod je ten, že pokud by se bylo podání ukázalo jako falešné, Linda by mohla být obviněna z trestného činu. Lindiny historky tak pozbývají důvěryhodnosti.

Vyšetřování

Přes všechny nastíněné problémy se badatelé domnívali, že stojí za to získat další informace.

Dne 19. září 1992, Stefula, Butler a Hansen odcestovali do New Yorku s cílem navštívit místo údajného únosu. Zjistili, že Linda bydlí v bytovém komplexu s velkým nádvořím a vrátnicí fungující 24 hodin denně. Hovořili s ostrahou a jeho nadřízeným, a zeptali se, zda někdy slyšeli o setkání s UFO v blízkosti areálu. Odpověděli, že nikdy o ničem takovém neslyšeli.

Ptali se rovněž na případy, kdy policie vstupuje do areálu s cílem najít svědky trestných činů. Zjistili, že je to ve velmi vzácných případech.

Dále získali jméno a telefonní číslo bytu správce a setkali se s ním o několik dní později. Sdělil, že neví nic o pozorování UFO, ani neslyšel nic o tom, že by se něco podivného přihodilo některému z přibližně 1600 obyvatel areálu.

Badatelé navštívili také parkoviště, kam Richard a Dan údajně dotlačili své auto. Toto bylo v přímé viditelnosti a skoro přes ulici od nákladové rampy New York Post. Mluvili s pracovníkem, který řekl, že rampa je v provozu skoro celou noc. O několik dní později badatelé hovořili s osobou, která obsluhovala rampu 30.11.1989. Řekl, že rampa byla v provozu až do 5 hodin ráno, a že mnoho nákladních automobilů přijíždějí a odcházejí během časných ranních hodin. Pracovník obsluhy nevěděl nic o UFO, které se údajně objevilo jen o pár bloků dál.

Obr. 9 Heliport Downtown Heliport na East River na Manhattanu

Badatelé dále kontaktovali Downtown Heliport na East River na Manhattanu, což je vrtulníkové letiště, kam měli Richard s Danem vést onu VIP osobu. Bylo zjištěno, že normální provoz je od 7 do 19 hodin. Zkoumání záznamů ukázalo, že žádný vrtulník se tam 30. listopadu 1989 nepohyboval během pracovní doby. Asi šest měsíců předtím obsluhu letiště oslovil člověk po padesátce s bílými vlasy, který měl podobný dotaz. Ten muž hledal informace o UFO, které prý spadlo do East River.

Setkání 3. října 1992

Dne 3.10.1992 se badatelé setkali s Hopkinsem a jeho kolegy v jeho rezidenci na Manhattanu. Mezi účastníky byl David Jacobs, Walter H. Andrus, a Jerome Clark, a také Linda s manželem. Během setkání došlo k zjištění mnoha okolností o případu od Budda Hopkinse, jakož i postoje Jacobse, Andruse a Clark.

Badatelé se zeptali, zda Hopkins kontaktoval vrátné Lindina domu, zda viděli UFO. Hopkins odpověděl, že nikoli. To je docela překvapující, zvláště pokud UFO bylo tak jasné, že Janet Kimble si na mostě musela chránit oči před oslněním, i když byla víc než čtvrt míle daleko. Člověk by si myslel, že Hopkins by se měl dotazovat vrátných s ohledem na povahu tak velkolepé události.

Linda tvrdila, že policie vchází do bytového komplexu běžně. Badatelé se zeptali Hopkinse, jestli se to pokusil ověřit u vrátných nebo správce budovy. Uvedl, že to nepovažoval za důležité.

Badatelé se zeptali na počasí v noci, kdy došlo k únosu do UFO. Opět se ukázalo, že se Hopkins vůbec nestaral o počasí tento den. To byl možná jeden z nejvíce šokujících momentů, který poskytl obrázek Hopkinsových schopností jako vyšetřovatele. Pokud by počasí bylo mlhavé, deštivé, nebo by sněžilo, viditelnost by to značně ztížilo, a spolehlivost výpovědi svědků by bylo nutné hodnotit podle toho. Dokonce i první otázka příručky MUFONu pro vyšetřovatele UFO žádá informace o počasí.

Badatelé tedy sami zkontrolovali počasí v uvedený den a zjistili, že podmínky nebránily dobré viditelnosti. Ale skutečnost, že Hopkins se vůbec neobtěžoval získat tuto nejzákladnější informaci, bylo poučné.

Během jednání byl Hopkins dotázán na VIP osobnost, která měla být svědkem této události, ale není přímo jmenována, i když se spekuluje, že by to mohl být generální tajemník OSN. Na setkání byl přítomen odborný poradce, který po mnoho let sloužil jako funkcionář ochranné služby. Ten popsal rozsáhlé opatření potřebné pro přesun takové osobnosti – upozornění řady orgánů a osob na kontrolních bodech, apod. Tyto podrobné pokyny Hopkinse překvapily. Konzultant vypsal několik odborných termínů používaných ochrankou a navrhl, aby Hopkins požádal Richarda a Dana o objasnění významu těchto pojmů jako test jejich znalostí, a tím jejich kompetentnosti a tedy i důvěryhodnosti. Pokud je známo, Hopkinsovi se nepodařilo kontaktovat Richarda a Dana v této věci.

Obr. 10 Javier Perez de Cuellar

Během jednání manžel Lindy odpověděl na několik otázek (velmi tichým hlasem). Zdálo se, že má potíže s některými otázkami, a Linda ho opravovala až do "správné" odpovědi. Zanechal setkání velmi brzy, i když ho Linda žádala, aby zůstal po jejím boku. Jeho odchod vyvolal řadu otázek a pochybností.

Linda také odpovídala na otázky v průběhu jednání. Hansen se zeptal Lindina manžela, zda se narodil a vyrůstal v USA, a on odpověděl, že přišel do USA, když mu bylo 17. Linda však v předchozím telefonickém rozhovoru s Hansenem tvrdila, že její manžel se narodil a vyrůstal v New Yorku. Připustila, že předtím záměrně uvedla Hansena v omyl.

Při jednání vyvstala otázka finanční dohody mezi Lindou a Hopkinsem. Stefula poznamenal, že Linda mu řekla, že ona a Hopkins měli dohodu o rozdělení zisků z knihy. Hopkins popřel, že by taková dohoda existovala, a pak tvrdil, že Linda úmyslně rozšířila takovou dezinformaci.

Během setkání byly předneseny zprávy od dvou psychologů. Ti došli k závěru, že Linda je průměrně inteligentní. Jeden dospěl k závěru, že Linda by musela mít inteligenci šachového velmistra Bobbyho Fischera, aby naplánovala a provedla takové mystifikace. Ačkoli šlo o údajně odborné posudky, badatelé nebyli seznámeni se jmény těchto psychologů.

Paní Penelope Franklinová se zasedání rovněž zúčastnila. Jde o blízkou spolupracovnici Hopkinse a editorku jeho nadace. Hopkins předtím badatele písemně informoval, že paní Franklinová byla spoluřešitelem Lindina případu. Během přestávky v jednání paní Franklinová řekla, že Linda Hansenovi lhala naprosto oprávněně. Tohoto pozoruhodného prohlášení byl také svědkem Vincent Creevy, náhodou stojící mezi Franklinovou a Hansenem.

Prohlášení paní Franklinové vyvolává velmi znepokojivé otázky, zejména s ohledem na její důležitost v rámci kruhu Hopkinsových spolupracovníků. Její prohlášení porušuje všechny normy vědecké práce. Můžeme se jen dohadovat, kdo Lindě poradil lhát. Dostali i jiní unesení podobnou radu? Jaké sociální a etické prostředí vytváří Hopkins a Franklinová mezi unesenými? Hopkins i Franklinová dluží badatelské obci vysvětlení. Dokud se tak nestane, nelze tyto osoby přijmout jako důvěryhodné vyšetřovatele.

Hopkinsova reakce na nezávislé vyšetřování

Poté, co se Hopkins dozvěděl o nezávislém šetření, sdělil Butlerovi, že má podezření, že on a Stefula jsou vládní agenti, a že plánoval o tom informovat ostatní kolegy. Několik týdnů po setkání 3.října 1992, řekl kolegům o svém podezření, že i Hansen je agent CIA.

Obr. 11 Únos Lindy Napolitano podle představ malíře

Možný literární základ celého příběhu

Případ Lindy Napolitano je poměrně exotický, a to i bez únosu do UFO. Účastní se ho vládní agenti, generální tajemník OSN je klíčový svědek, Linda byla unesena v zájmu národní bezpečnosti, jsou zde obavy o světový mír, CIA se snaží případ zdiskreditovat, a mimozemšťané pomohli ukončit studenou válku…

Příběh je opravdu úžasný, a tak se uvažovalo o jeho původu. Ukázalo se, že takový předobraz existuje. Román „Nighteyes“ od Garfield Reeves-Stevense, vyšel v dubnu 1989, několik měsíců před tím, než Linda tvrdila, že byla unesena ze svého bytu.

Paralel mezi oběma příběhy je tolik, že vedou k podezření, že román sloužil jako základ pro Lindin příběh.

  • Linda byla unesena do UFO vznášejícím se nad jejím výškovým domem v New Yorku * Sarah z románu byla unesena do UFO vznášející se nad jejím výškovým domem v New Yorku
  • Dan a Richard byli svědci únosu UFO v časných ranních hodinách * v románu Nighteyes dva vládní agenti byli svědci únosu do UFO v časných ranních hodinách.
  • Dan je bezpečnostní a zpravodajský agent * Derek byl agent FBI.
  • Dan byl hospitalizován pro emocionální trauma * jeden z vládních agentů v Nighteyes byl hospitalizován pro emocionální trauma… atd…

Klíčových shod mezi oběma příběhy je celkem 16.

Obr.12 Román Nighteyes

Reakce ufologů na nezávislé vyšetřování

Nejzajímavější byla reakce několika prominentních ufologických funkcionářů. V dlouhodobém horizontu se to může ukázat jako nejdůležitější část celé záležitosti.

Po sympoziu MUFON v červenci 1992, měl Stefula několik rozhovorů s Walterem Andrusem, mezinárodním ředitelem MUFON. Andrus mu řekl, že MUFON nemá žádný zájem na publikování jakéhokoli kritického materiálu o tomto případu, i když publikovali článek, který popisuje Lindin případ jako "Únos století". Toto je nejvíce překvapující prohlášení vedoucího organizace, která je údajně vědecká. Andrusův přístup vyvolává pochybnosti o tom, že MUFON používá objektivní, vědecké metody.

14. září 1992, Hopkins, jakožto dlouholetý člen MUFON, požádal faxem Butlera, aby Stefula a Butler zastavili vyšetřování případu. Badatelé byli udiveni, jak může Hopkins, jako člen MUFON, žádat něco takového. K tomu nemá žádné pravomoci. Jeho dopis spíše odráží myšlení vůdce kultu, než vyšetřovatele, který hledá pravdu.

Po setkání 3. října 1992 v New Yorku, Hopkins letěl za svým blízkým přítelem Jerome Clarkem z Minnesoty. Pod nátlakem Hopkinse Clark usilovně naléhal, aby přestalo nezávislé vyšetřování, neboť případ může opravdu znamenat mezinárodní důsledky pro celý svět.

Andrus a Clark byly pravděpodobně dvě nejvýznamnější postavy v americké ufologii. Andrus byl mezinárodním ředitelem MUFON, pořádající každoročně největší konferenci o UFO v USA a pravidelně píše pro měsíčník MUFON. Clark je publicista, redaktor International UFO Reporter, viceprezident Centra pro studium UFO J. Allena Hynka, a autorem knih a dokonce i encyklopedie o UFO. Vzhledem ke své proslulosti vyvolává jejich prohlášení závažné znepokojení nad stavem badatelské ufologické obce.

Na setkání dne 3. října 1992 byly projednávány i únos a pokus o vraždu Lindy. Badatelé oznámili Hopkinsovi a ostatním účastníkům, že jsou připraveni podat formální žádost o vyšetřování, neboť jde o federální zločiny. Hopkins, Andrus i Clark projevili doslova paniku na tento návrh a byli energicky proti. Badatele zajímalo, proč potlačovat důkazy při pokusu o vraždu. O několik dní později Hansen volal Andrusovi, Clarkovi, Johnu Mackovi a Davidu Jacobsovi a zeptal se jich, jestli opravdu věří, že Linda mluvila pravdu o únosech a pokusu o vraždu. Všichni uvedli, že tomu věří. Přesto Andrus a Clark byli opět proti tomu, aby se uvědomila policie.

Případ Lindy Napolitano odhalil hluboké problémy v ufologii: hlavní funkcionáři se iniciativně snažili potlačit důkazy o údajném pokusu o vraždu, Hopkinsovi se nepodařilo získat a ověřit si i ty nejzákladnější informace, jeho spoluřešitelka Penelope Franklinová schválila záměrné lži hlavní svědkyně. Funkcionáři ufologie to vše ochotně přijali a podporovali, přes tyto nesrovnalosti a nedostatečné důkazy. Tento stav vyvolává otázky a volá po věrohodném vysvětlení. Takový přístup a motivace ufologických představitelů si zaslouží přinejmenším stejnou pozornost jako samotný fenomén únosů do UFO.

Případ Lindy Napolitano vyvolal ohromující množství problémů. Badatelé se nepustili do tohoto šetření s cílem únosy do UFO zdiskreditovat. Jeden z nich, Butler, měl sám podobné zkušenosti. Šlo o vyvolání veřejné diskuse o případu, který vyvolal značnou pozornost.

Nejvíce badatele překvapila reakce ufologů na vyšetřování. Walter Andrus a Jerome Clark se agresivně pokusili odradit badatele od pokračování v jejich vyšetřování, a tak daleko, že se nepodařilo publikovat jakýkoliv kritický materiál k tomuto případu v oficiálních ufologických zdrojích. Badatelé netušili, že takové bojovné antivědecké postoje vládnou na nejvyšších úrovních ufologie. Když se tyto stejné osoby pokoušely potlačit důkazy o údajném pokusu o vraždu, badatelé dospěli k závěru, že jejich pohnutky jsou neslučitelné s vnímáním případu jako věrohodné události.

Je třeba připomenout, že tito jedinci jsou podporováni lidmi, jako jsou psychiatr z Harvardu John Mack a David Jacobs, profesor historie na Temple University.

Přes to, jak velké zklamání bádání vyvolalo, Butler, Stefula i Hansen důrazně podporují vědecký výzkum v oblasti únosů do UFO a upozorňují, že zkušenost únosu nebyla dostatečně vysvětlena v rámci běžného vědeckého přístupu.

Projednávaný případ má významné důsledky pro posouzení skutečné povahy únosu. Myšlenka, že fyzické mimozemské bytosti unáší lidi, byla důsledně prosazována v ufologické literatuře a ve sdělovacích prostředcích. David Jacobs prosazuje názor, že mimozemšťané navštěvují Zemi za účelem získání lidských spermií a vajíček, ačkoli k tomu nemá žádné důkazy.

Když Hansen psal Jacobsovi o takové důkazy, které by jeho hypotézu podepřely, nedočkal se žádné odpovědi. Jacobsovy články jsou štědré na chválu Hopkinsovy činnosti, a je zřejmé, že má na mysli právě případ Lindy Napolitano, neboť silně podporuje jak objektivní realitu únosů do UFO a přesnost regresivní hypnózy. Závěry nezávislého vyšetřování zpochybňuje argumenty pro objektivní realitu únosů do UFO a přesnost regresní hypnózy.

Podle názoru badatelů tohoto vyšetřování jsou vědomé podvrhy v oblasti únosů do UFO vzácné. Drtivá většina těch, kteří prohlašují, že byli uneseni, měli nějakou intenzivní osobní zkušenost, ať už je jejich příčina jakákoli. Přesto možnost podvodu je již dlouho problémem v ufologii, zejména v případech s velkou publicitou. Badatelé musí počítat s možností podvodu.

Je otázka, jaké motivy měla Linda. Snad měla opravdu nějakou zkušenost únosu, a když se seznámila s Hopkinsem a dalšími unesenými, chtěla mezi nimi obhájit svou pozici. Možná i vidina peněz byla další motivace. Možná šlo o kombinaci různých faktorů, třeba i žert. Mezi původce takového žertu lze zahrnout ženu na mostě, operátora rentgenu, i toho, kdo připravil nahrávky Dana a Richarda. Není však žádný přímý důkaz, že by Hopkins byl zapojen v pokusu o takový podvod.
Je pravda, že Hopkins nedbal zjevných problémů, protože i on byl motivován penězi, které by mohly vzniknout z knih a filmových práv. To by mohlo být významným faktorem, ale kritici zřídka připouštějí, že Hopkins si neúčtuje poplatky za své služby uneseným (na rozdíl od některých "takyodborníků"). Hopkins věnoval obrovské množství svého vlastního času i peněz šetření těchto jevů. Dále, on není na pozici, která by byla dotována daňovými poplatníky. Nelze mu upřít zisky z jeho knih.

Hopkinsovy metody vyvolaly značné kontroverze, je však pravda, že udělal hodně, aby problém únosu do UFO vyvolal pozornost vědců a psychologů. Zkušenosti únosu jsou často emocionální a traumatické, a unesení potřebují značnou podporu. Hopkins se snažil poskytnout tolik potřebnou pomoc.

Je také třeba si uvědomit, jak odlišné jsou role terapeuta a vědce. Terapeut se snaží pomoci uneseným, poskytnout jim zázemí, pochopení a důvěru. Jako vědec musí přistupovat k jevu kriticky. Tyto dvě funkce nejsou zcela kompatibilní. Nelze reálně očekávat, že jeden jedinec musí být 100% účinný v obou rolích. Vzhledem k povaze obou rolí nelze vyloučit jeho náchylnost k podvodu.

Badatelé

  • Joseph Stefula je bývalý zvláštní agent americké armády pro trestní vyšetřování a je bývalým vedoucím MUFON ve státě New Jersey. Odstoupil z této funkce krátce po skončení tohoto šetření.
  • Richard Butler je bývalý policejní specialista amerického letectva (USAF) a nyní zkoumá UFO únosy.
  • George Hansen se zabývá parapsychologickým výzkumem.

Podle:

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 951