Zecharia Sitchin (1920-2010) (1) je široce známý v záhadologických kruzích díky práci, založené na jeho vlastních nových překladech sumerských a jiných mezopotamských textů. 

 

 

 

 

 

 

Pomocí jejich nové interpretace předkládá komplexní a dosud neznámou ranou historii nejen lidstva, ale i celé Sluneční soustavy. Podle něj je v naší Sluneční soustavě dvanáctá planeta Nibiru (podle astrologické konvence počítá Slunce a Měsíc jako planety, včetně Pluta.)

Nibiru je pro astronomy neznámá, na rozdíl od nadšenců, kteří jsou díky Sitchinovi zasvěceni do starobylého tajemství.     

Nibiru nemá téměř kruhovou oběžnou dráhu, podobně jako ostatní planety, ale velmi výstřední dráhu s oběžnou dobou asi 3600 pozemských let; to znamená, že přetne oběžné dráhy Země a Marsu ve velmi blízké budoucnosti. 

Konspirátorské weby dokonce tvrdí, že k tomu došlo v květnu 2003, ale "mocenské orgány" potlačují veškeré informace o této významné události.  Tyto orgány s oficiální NASA v čele sice navenek hledají planetu X, ale v důsledku údajného masivního spiknutí musí zadržet tuto "pravdu" před veřejností. 

Někteří pomatenci tvrdí, že Nibiru se již objevuje na fotografiích, což jsou více či méně povedené sluneční nebo optické odrazy nebo omyly. (2)

Prim v těchto zprávách držela tzv. Zeta Talk (3) a společně s dalšími tezemi z oblasti New Age udržovala řady nadšenců v trvalém očekávání příchodu neznámé planety, samozřejmě obývané mimozemskými Annunaki. 

Sitchinova první kniha „Dvanáctá planeta“ (The 12th Planet, 1976) byla vydána v roce 1976, ale zpočátku nezpůsobila vcelku velkou pozornost a to ani mezi stoupenci alternativní historie.

Sitchin předkládá historii dávno před vznikem Země. Toho dosahuje novým čtením starých mezopotámských textů. Podle nich obyvatelé Nibiru, Anunnaki, byli zodpovědni za vytvoření Homo Sapiens za pomocí genetického inženýrství. Neshody mezi Anunnaki způsobily jejich odchod ze Země, ale opět se vrátí, což bude mít pravděpodobně nedozírné následky pro naše sociální, politické, ekonomické a náboženské instituce, vedle nevyhnutelných přírodních katastrof.

Stejně jako řada jiných podobných badatelů i Zecharia Sitchin předpokládá, že starověké texty jsou ve své podstatě důvěryhodné, přímočaré, odpovídají realitě a záleží jen na správné interpretaci.

Podle jeho názoru jsou sumerské mytologické texty a biblické knihy Pentateuchu naprosto přesné, historické a vědecké zdroje, které on sám správně interpretuje. Měly by se chápat jako pojednání plná odkazů na starověké a ztracené vědy, spíše než jako náboženský text, protože technická povaha biblických textů byla už dávno zapomenuta.  

Konvenční vědci se samozřejmě ve svých překladech mýlí: slovo, která obvykle překládají jako "bůh" by mělo být přeloženo "nebeský cestovatel" nebo "astronaut", a tak dále. Vědecké předpoklady, že tyto texty jsou mytologické, alegorické i náboženské povahy, jsou podle Sitchina špatné. Vzhledem k tomu, že první učenci, studující tyto texty v devatenáctém století, postrádali porozumění pro kosmické lety, nemohli pochopit smysl pobytu bytostí, které cestují po vesmíru.

Sitchin proto vypracoval vhodnější překlady, které mají poskytovat úplnější a přesnější chápání těchto textů.

Následující knihy (Stairway to Heaven (1980), Války bohů a lidí (1985) a The Lost Realms (1990)) vychází z příběhů první knihy. 

Sitchin prezentuje svou práci jako erudovanou a vědeckou, s komplexní znalostí sumerské mytologie. Není pochyb o tom, že šlo o schopného lingvistu, znalého řady starověkých semitských jazyků. Otázkou samozřejmě je, zda jeho překlady skutečně přesněji reprezentují významy od původních autorů, než to předkládají konvenční vědci.

Sitchin přisuzuje různým národům Mezopotámie daleko složitější a přesnější astronomické znalosti, než se obvykle předpokládá, a to i v případě, že konvenční věda již dávno uznává astronomické a astrologické znalosti Babyloňanů.

Scénář vzniku Sluneční soustavy vychází z existence původně dvanácti samostatných "planet"  (těles): Slunce (Abzu), Merkur (Mummu), Venuše (Lahamu), Mars (Lahmu), Tiamat (planeta, která obíhala tam, kde je nyní pás asteroidů), Jupiter (Kishar), Saturn (Anshar), Pluto (Gaga, který byl původně v bližší oběžné dráze), Uran (Anu), Neptun (Enki), Nibiru (Marduk) a jeho satelit Kingu. 

Vznik Země je součástí komplexního kosmického dramatu, podle něhož Velikovského (4) spekulace jsou až příliš krotké.

Podle Sitchinova výkladu textu známého jako Epos o Stvoření (Enûma Elis), byla Nibiru na okraji Sluneční soustavy, na které žili bytosti zvané Anunnaki. Původně nebyla Země ani Měsíc přítomny ve Sluneční soustavě, ale na místě pásu asteroidů, mezi Marsem a Jupiterem, byla navíc planeta (Tiamat). Nibiru vstoupila do našeho solárního systému v blízkosti Neptunu; čímž gravitací sklonila jeho rotaci a došlo k vytržení části jeho hmoty a k vzniku planety Uran. Několik úlomků převzala Nibiru, a staly se z nich její měsíce. 

Uran však ovlivnil další let Nibiru do středu Sluneční soustavy. Vyrazila ze své dráhy planetu Gaga, obíhající mezi Saturnem a Uranem, a stala se planetou Pluto. 

Nibiru se přiblížil k planetě Tiamat a jeho gravitace začala odtrhávat kousky planety. Tiamat byla prasklá, ale zůstala neporušená. Nibiru se pak přehnala kolem Slunce, po dráze připomínající kometu, a zmizela zpět v hlubokém vesmíru. Nibiru se vrátila o tisíc let později, a zničila již poškozenou planetu Tiamat. Polovina z ní byla rozbita na malé fragmenty, aby se z ní stal pás asteroidů, zatímco druhá polovina se usadila blíže u Slunce a stala se na Zemi. Kingu, další ze satelitů Tiamat se stal Měsícem.

Nibiru pokračuje ve své cestě na retrográdní oběžné dráze, která trvá 3600 let. 

Důvod, proč Sumerové a Babyloňané považovali Měsíc za planetu a nikoli za satelit Země, byl, že původně byl opravdu planetou. I když to odporuje jeho vlastnímu názoru, že Kingu byl původně satelitem Tiamat. (!)

V Sitchinově verzi sumerských mýtů, bytosti z Nibiru mnohem později vytvořili člověka z opic za pomoci genetického inženýrství. To bylo možné proto, že i když život se původně vyvinul na Nibiru, při jeho kolizi s Tiamat se zde usadily některé geneticky identické molekuly, a tak bytosti obou planet sdílejí společný genetický původ. 

Upravené vajíčko bylo implantováno do ženy Anunnaki asi před 450.000 roky a potomci těchto "mutantů" se stali lidmi. Totéž v podstatě píše von Däniken (5) ve své druhé knize „Návrat ke hvězdám“).  Nově vytvoření lidé měli být otroky Anunnaki, kteří potřebovali těžit nerosty na Zemi k udržení své vlastní civilizace.

Tento stav trval po tisíce let, a Anunnaki se vrací každých 3600 let, aby sklízeli plody své někdejší práce. Během období, kdy Nibiru je vně Sluneční soustavy, některé z Anunnaki zůstávají na Zemi, aby řídili činnost lidí.

Všechny stopy civilizace Anunnaki na Zemi byly zničeny celosvětovou potopou, která byla způsobena ulomením části antarktického ledového příkrovu a pádem do oceánu, k čemuž došlo asi před 13.000 lety. Aby unikli potopě, Anunnaki prchli do vesmíru, zatímco jejich, po tisíciletí budované inženýrské stopy, zničeny. Jeden z Anunnaki, Enki, soucítil s lidmi a dovolil malé skupině, aby si postavili archu, a tak přečkali povodeň. Po potopě se Anunnaki vrátili na Zemi a učili pozemšťany základy zemědělství a chovu zvířat.  Pro usnadnění kontaktu se Zemí, Anunnaki postavili kosmodrom na Sinaji, který však byl zničen v jaderné válce před 4000 lety. 

Z důvodů, které Sitchin blíže neupřesňuje, se Annunaki rozhodli opustit svou těžební činnost na Zemi a vrací se jen občas, aby pomohli lidstvu.

Obr. 2,3 Dráhy Nibiru podle Sitchina

Sitchin je pochybný jazykový génius

Velká část Sitchinovy práce je věnována vysvětlení, proč se civilizace vyvíjela, kde a kdy to bylo. Podle Sitchina, "většina vědců se bojí přiznat, že je frustrována z toho, že člověk by měl být stále bez civilizace". Nejedná se o pohled, který je součástí hlavního proudu archeologie. 

Pomineme-li různé definice "civilizace", většina archeologů pracující na jejím původu do značné míry souhlasí s tím, že se vyvíjela v těch společnostech, kde byla vyžadována neobvyklá míra spolupráce mezi komunitami, a to z jakéhokoli důvodu. 

V mnoha částech světa, jako je Mezopotámie, údolí Indu, v Egyptě, v údolí Mexika, údolí Jan´c jang, a tak dále, byla civilizace v podstatě závislá na rozsáhlých vodních zdrojích pro zemědělství. Rozvoj civilizace tedy závisí na rozvoji zemědělství a ekonomické transformaci, která byla možná po skončení poslední doby ledové.

Sitchin se domnívá, že Sumerové vynalezli řadu technologických úspěchů, včetně psaní, tisku, hutnictví, psaného práva, zdravotnické techniky a tak dále, za pomocí styku s Anunaki.

Některé z těchto výsledků jsou uznávány ortodoxními sumerology, i když by se mohlo diskutovat o tom, jakého stupně technologického úspěchu bylo opravdu dosaženo. 

Sitchin také popisuje sumerské náboženství takovým způsobem, že se dost odlišuje od tradičních výkladů. Podle něj byl hlavní bůh, ale nikde není řečeno v původních zdrojích, že má předčit ostatní bohy. Ve skutečnosti je to Enlil, bůh vzduchu, který je obvykle zobrazen jako vůdce bohů. Dále tvrdí, že dvanáct bohů tvořilo vládnoucí radu bohů. Žádné starověké ani moderní zdroje nesouhlasí s tímto výkladem, i když se skupina sedmi božstev v tabulkách osudu skutečně zmiňuje (božstva v otázce bytí, Enki, Enlil, Inanna, Nanna-Sin, Ninhursag a Utu). Ostatní dokumenty hovoří o padesáti velkých bozích, kteří se neuvádí jmény, ale kteří se zdají být děti Anunnaki. Aby doplnil svůj seznam dvanácti vládnoucích bohů, Sitchin přidává některé ze synů Enki a Enlil k seznamu sedmi bohů v tabulkách osudu.

Sitchinova rekonstrukce sumerské mytologie je značně spekulativní a jeho výklad rodinných vztahů mezi bohy nijak nekoresponduje s ortodoxními názory vědců. 

Vůdce bohů je vzdálená postava, která navštěvuje Zemi, jen když Nibiru vstupuje do vnitřku  Sluneční soustavy každých 3600 let. Tento návrat byl časem veliké radosti a činnosti. Země byla ovládána přímo jeho nejstarším synem, Enki, který působil jako místokrál. Nakonec, postavení Enki se zmocnil Enlil, který byl jeho synem, a vzal si svou nevlastní sestru. To vedlo ke krevní mstě mezi potomky nevlastních bratrů, což pokračovalo po mnoho generací. 

Rekonstrukce rodinných vztahů sumerských bohů je to, co Sitchinovi umožnilo vypracovat etapy následující války, ale je to rekonstrukce, která neodpovídá výsledkům zkoumání ortodoxních vědců.

Hodně ze Sitchinovy práce závisí na reinterpretaci různých slov nalezených ve starověkých textech. Jedno z jeho klíčových slov, Šém, je překládán ortodoxními vědci jako "jméno" nebo "dobré jméno"; ale Sitchin raději vidí význam tohoto slova jako "nebe komora" a s rozšířením jako "kosmická loď".

Dalším příkladem je termín Anunnaki, což překládá jako "ti, kteří sestoupili z nebe na Zemi".

Ortodoxní lingvisté překládají termín poněkud odlišně, jako "potomci panovníka". Sitchin předložil biblický termín Nephilim jako hebrejský ekvivalent Anunnaki, což mu umožnilo vytvořit paralely mezi různými sumerskými texty a částí Bible. 

Podle jeho obdivovatelů byl Zecharia Sitchin lingvista s výjimečnými schopnosti, které mu umožnily změnit naše chápání původu lidstva a civilizace. Byl to prý největší historik všech dob a astronom, odhalující složitý původ Sluneční soustavy. Kromě toho, jeho práce se zdá akademicky nezpochybnitelná, protože v ní jsou některé skutečnosti, které vyžadují jazykové dovednosti, potřebné k pochopení překladů starověkých textů. Sitchin také tvrdil, že jeho výzkum má lidstvo připravit na návrat našich tvůrců.

Pro ortodoxní vědce je interpretace Zecharia Sitchina starých spisů přinejmenším výstřední.

Anunnaki jsou skutečně známi ze sumerské mytologie. Byly to děti boha nebes a sedmi soudců podsvětí.  Byli původně považováni za božstva plodnosti, něco, co má smysl v rámci první zemědělské civilizace na Zemi. Objevují se také v Assyro-babylónské mytologii. Žádný ze starověkých textů však s nimi nezachází jinak, než jako s božstvy: není tam žádný náznak, že by šlo o fyzické návštěvníky z jiného světa. Navíc není pravda, že by Sitchin objevil dosud neznámé významy starých slov a pak odkryl dosud neznámý scénář vzniku Země, Sluneční soustavy a lidstva.

Jeho závěry postupně vyvrací poznatky o vzniku Sluneční soustavy, např. chemické složení Měsíce a Země prokázalo, že obě tělesa původně tvořila jedinou planetu, a k rozdělení došlo v důsledku srážky během rané historie Sluneční soustavy.

Zatímco Sitchin a jeho následovníci by rádi použili vědecké poznatky pro své potřeby, ale chápání nebeské mechaniky je velmi svérázné. Na planetách prý vznikají různé výdutě, jsou vystřeleny na nové oběžné dráhy a vznikají další podivné gravitační efekty.  

Některé části Sitchinových závěrů jednoznačně pocházejí od von Dänikena: např. příběh Etana a Orla (což von Däniken mylně považoval za součást eposu o Gilgamešovi), ve kterém orel, nesoucí Etana, letí výš a výš, což je vykládáno jako "přesný" popis Země z vesmíru.  Také přebírá domněnku, že Archa úmluvy je v podstatě „komunikační box".

Tyto a další myšlenky nejsou původně od Sitchina, a nepochází z jeho přehodnocení starověkých textů: pochází od jiných spisovatelů, které Sitchin převzal, protože to odůvodňuje jeho interpretaci. 

Jinými slovy, nedošel k tomu díky důkazy z textů, ale hledá v textech důkazy, které by jeho tvrzení potvrdilo, obvykle změnou překladů klíčových slov.

Sitchin se také domníval, že "evoluce nemůže odpovídat za vzhled Homo sapiens, který vznikl prakticky přes noc a nikoli o miliony let, které evoluce vyžaduje, a nejsou důkazy o dřívějších fázích, které by naznačovaly postupný přechod od Homo erectus". To je naprostý nesmysl a Sitchin se postavil plně na pozice kreacionistů.

Vývoj od Homo erectus (který někteří z paleoantropologů nyní raději nazývají Homo ergaster) a archaické formy Homo sapiens se konal před 200.000 lety a nezahrnuje tak obrovskou změnu, jak Sitchin tvrdí.

Richard Dawkins a jiní argumentují, že evoluce nefunguje vždy jako nekonečně pomalý proces, ale může - a musí - rychle postupovat v době velkých změn v oblasti životního prostředí, což je myšlenka, která se nazývá "přerušovaná rovnováha". (6)

Sitchinovy teorie neodmítají jen konvenční vědci. Jeden z jeho následovníků, Alan F. Alford (1961 – 2011), který svou první knihou „Bohové nového tisíciletí“ (Gods of the New Millennium, 1996) v podstatě pravděpodobně poprvé představil Sitchinovu práci širšímu publiku ve Velké Británii, přes své původní nadšení pro Sitchinovy myšlenky podrobil jeho výklady kritice. Sumerské mýty nepokládá za doslovné, vědecké podklady pro historii a archeologii, ale za to, co ortodoxní vědci vždy tvrdili, tedy že jde o náboženské příběhy se symbolickým smyslem.

Sitchinovy práce dlouho neudrží konfrontaci nejen s vědeckými poznatky, ale i kritickými pohledy badatelů.  

Odkazy

(1) Zecharia_Sitchin. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zecharia_Sitchin
(2) Záhady ve fotografii. KPUFO.CZ. Internet: http://www.kpufo.cz/odlasti/foto
(3) Zeta Talk. Internet: http://www.zetatalk.com/
(4) Immanulel Velikovsky. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Velikovsky
(5) Erich von Däniken. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Erich_von_D%C3%A4niken
(6) Teorie přerušovaných rovnováh. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_p%C5%99eru%C5%A1ovan%C3%BDch_rovnov%C3%A1h
(7) Alan F. Alford. Wikipedia. Internet: https://en.wikipedia.org/wiki/Alan_F._Alford


***
Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 963