Tato podivná historie je v naší záhadologii téměř neznámá.

I když jeho historie sahá až do roku 1996, dodnes není plně vysvětlena. O co šlo?

 

Aljošenka, tato podivná bytůstka, provází ruské a další ufology dlouho. Dozví se někdy pravdu? Případ, jakkoli bizardní, možná vyvolávající úsměv, i značné podivení, je pro badatele velmi poučný. Ukazuje, jakými cestami se může šířit informace o podivném jevu, jak začíná a rozvíjí se záhada, a jak podivně končí. Je také o tom, jak těžce se badatelé dostávají k závažným informacím, s kolika neznalostmi, dezinformacemi ale i vyloženými hloupostmi, se musí utkat.

Obr. 1 "Aljošenka" 

25. září 1996 vyšel v městských novinách „Kyštymskij rabočij“ článek Olgy Rudakovové „Aljošenka charošenkij, kto ty?“ (Aljošenko, dobroučký (miloučký), co jsi zač?). Tak začala v městečku Kyštym v Čeljabinské oblasti (jihovýchodně od Uralu) sláva této bytosti. (1) 

Jak je známo, centrální deníky přebírají zprávy z místních novin a šíří je dál. A tak tomu bylo i zde. Nikolaj Varsegov rozšířil tuto zprávu v celostátní Komsomolské pravdě v roce 1997.

Jak se to všechno událo?

V srpnu 1996 spolupracovník Kyštymské městské policie J. Mokičev řešil případ s krádeží barevných kovů. Jedním ze svědků byl V. Nurtdinov, který mj. sdělil, že uschovává podivnou mrtvolku, která se podobá na mimozemšťana. Mokičev zvláštní pozornost neprojevil, ale řekl o tom svému kolegovi, majoru milice Vladimíru Bendlinovi. Toho informace zaujala a jel k Nurtdinovovi, kde skutečně mumii našel. Jeho první myšlenka byla: „To je poškozený lidský plod!“ Délka trupu byla více než 20 cm, končetiny, páteř, lopatky, žebra – tak jako u nevyvinutého chlapce.

Avšak při pozornějším ohledání Bendlin nenašel na tělíčku ani ušní dutiny, ani stopy po pupeční šňůře, ani pohlavní orgány. Zvláště ho zarazila hlava bytosti. Lebka měla neobyčejný tvar, a od temenní části až přes celou lícní část vedly podivné výstupky. Navíc chyběla spodní čelist.

Ukázalo se, že se Nurtdinov jednou dostal do domu Tamary Vasiljevny Prosvirinovové, obyvatelky vesničky Kaolínová, poblíž Kyštymu. Byla to psychicky nemocná žena, která často pobývala v léčebně. Tak tomu bylo i nyní a v prázdném domě Nurtdinov narazil právě na tuto podivnou bytost – ale mrtvou.

Bylo mu hned jasné, že jde o něco podivného a neobyčejného, a tak sebral mrtvolku, odvezl k sobě do garáže, kde ji napustil alkoholem, vysušil a vytvořil mumii…

Obr.2 Vladimír Bendlin

Bendlin předložil událost velení milice, navrhl ji k zaregistrování, k vyslechnutí Nurtdina, zkrátka zavést vyšetřování, jež by vedlo k objasnění, kde se tento poškozený plod vzal. Ale velení milice ho označilo za „lehkomyslného romantika“, neboť se musí zabývat skutečnými problémy, nikoli hloupostmi…

Události si ale povšimli Japonci. V roce 1998 přijel do města štáb TV Asaki. Její producent Deguči Masao nemohl pochopit, proč ruská policie neřešila objevení této podivné bytosti? V Japonsku by zanechali všeho a zabývali by se pouze tím. A zde se Bendlinovi vysmívali. „Ukázalo se, že jsme skutečně město hlupáků,“ říká novinářka Rudakovová. „Pustili jsme ze zřetele to, co mohlo zajímat celý svět.“

Obr. 3 Rozměry 

A tak Bendlin sám řešil objasnění této záhady, vyzbrojený pouze fotoaparátem a videokamerou. Nejprve natočil a vyfotil mumii a poté ji ukázal lékařům.

Gynekoložka I. Jermolajevová řekla, že je to obyčejný poškozený plod. Tedy následek potratu. Avšak patolog – anatom S. Samoškin byl jiného mínění: „To není člověk! I jako mutant to je podivná bytost! Hlava se zde skládá jako leknín ze čtyř kostních částí, zatímco lidská lebka ze šesti, a to vždy - i kdyby šlo o mutanta. A kosti nejsou chrupavčité, jako u malého dítěte, ale normální, duté. To je nemožné. Na spirálovité páteři jsem našel pozůstatky po jakési srsti. Je možné, že to je zvíře, ale ve škole ani v institutu jsme nikdy nic takového neviděli. Je třeba udělat soudně lékařskou expertizu a analýzu DNA!“

Laborantka městské nemocnice Stěpanovna Ljubovová ho popsala takto: „V roce 1996, na počátku srpna, k nám přinesli mumifikovanou mrtvolku malinkého človíčka. Nelze říci, zda to byl dítě nebo plod z potratu. Jednoduše – malá mrtvolka. Jeho kůže byla polozetlelá v oblasti břicha a na končetinách. Kůstky byly celé. Obyčejné nožky, ručky. Tkáň se zachovala na zádech a na prsou. Hlava byla jako helma, lebka se skládala ze 4 kostí, které se setkávaly úplně nahoře. Ušní boltce chyběly. Velmi velké, mandlovité oční důlky. Pozůstatky kůže na zádech a prsou byly šedohnědé – řekla bych, že jako od slunce, tkáň vysychá a dostává pak takovou barvu. Tento človíček, jak ho nazývali „Aljošenka“ určitě nelezl, ale chodil vzpřímeně, jako dospělý člověk.“

Ani v tento moment milici nestálo za to, zavést oficiální šetření. A také zaregistrovat a uschovat mumii jako předmět doličný.

Bendlina to nezastavilo. Vzal mumii pod svou vlastní ochranu – uschoval ji do domácí ledničky, vyslechnuv přitom notné nadávky od své ženy. Plně ji chápeme – která žena by chtěla trpět mezi potravinami mumii mimozemšťana?

Zatím Bendlin vyhledal příbuznou pomatené Tamary Vasiljevny Prosvirinovové. Šlo o její snachu, která se také jmenuje Tamara, také Prosvirinovová, ale Tamara Nikolajevna. Aby se to nepletlo, budeme ji nazývat snachou. Ta vyprávěla Bendlinovi, že 6. června 1996 zašla za tchyní, aby jí donesla potraviny.

Tchyně jí, velmi nadšená, řekla: „U mě je děťátko, Aljošenka, miloučký… Nyní ho nakrmím…“ A zavedla ji k postýlce, kde ležela zavinutá, droboučká zrůda. Na udivenou otázku, kde se vzala, tchyně odpověděla: „To je moje děťátko, Aljošenka, miloučký, teď ho nakrmím.“ A skutečně jej okamžitě nakrmila karamelkou. Potom jej jakoby chtěla převinout a mezi nohama začala vytírat jakési řídké výtoky, podobné vodičce. Snacha si stačila všimnout, že u Aljošenky nejsou žádné pohlavní orgány, než se jí obrátil žaludek…

Novinářce Olze vyprávěla:

„Uviděla jsem droboučkou zrůdu. Hlavu mělo jak cibulka. Místo úst jen otvor. Bradu to nemělo. Díval se bez mrkání, tiše svištěl nebo sténal. Měla jsem tvarohové sýry, které snědl.“

Na další dotazy snachy, kde se bytůstka vzala, tchyně odvětila, že jej našla … na hřbitově, podle jiné verze to bylo v lese za školou, za velké bouřky.

Brzy na to Tamaru Prosvirinovou odvezli opět do psychiatrické léčebny. Lékařka Galikovová, která pro ni tehdy přijela, později vyprávěla: „V posteli u ní leželo něco, co vypadalo jako zavinutá, holá kočka…“ Nevšímali si toho, a tak Aljošenka zůstal doma sám a brzy zemřel. A tehdy mrtvolku našel Nurtdinov

Bendlin zajel do psychiatrické léčebny, setkal se s Tamarou Prosvirinovovou. Byla ostřihaná dohola a vypadala vyčerpaně. Podle jejích slov šla tehdy na hřbitov ke hrobu jednoho blízkého člověka. Tam, na hrobě, uviděla jakoby děťátko, ale zahrabané hlavou do země. Vyhrabala ho, a bytost žila. Odnesla ho domů. Zahřála ho, a děťátko jakoby žádalo o potravu. Nechala ho vypít vodu s cukrem, dále snědl karamelku. A poté snědl všechno, co mu dala. Když jí řekl, že Aljošenka zemřel, Tamara Vasiljevna plakala…

V těch chvílích už pověsti o Aljošenkovi oblétly Kyštym. Údajně už od začátku se Tamara Prosvirinovová nijak Aljošenkou netajila, a o svém „děťátku“ každému vyprávěla. Nikdo jí ale nebral vážně.

A v tu chvíli někdo ze známých poradil Vladimíru Bendlinovi obrátit se na ufology ve městě Kamensk Uralskij, a dal mu výstřižek z novin, kde byl článek s telefonem a výzvou „Hvězdné akademie“. Bylo tam napsáno: „UFO – kontakt podle metody Zolotova.“

A skutečně, během několika hodin přijely do Kyštymu dvě auta s neznámými lidmi z Kamenska. Vedoucí skupiny, velmi výrazná a atraktivní dáma, se představila jako Galina Semenkovová. Zasypala Bendlina vědeckými termíny, a přesvědčila ho, že její organizace je seriózní vědecký spolek. Bendlin jim předal mumii a skupina odjela.

Od těch dob se po Aljošenkovi slehla zem. A také s ním i po Galině Semenkovové. Když informace o kyštymském mimozemšťanovi přesáhly hranice Ruska, začalo hledání Galiny. Novináři obklíčili její dům, ale ta jako by se propadla do země. Celých 8 let (!) na všechny telefonáty její muž odpovídá, že je na služební cestě…

Je pravda, že existují pověsti o tom, že Galina Semenkovová vystoupila na tiskové konferenci v Japonsku s pohádkou o svých kontaktech se souhvězdím Alfa Centauri, ale jde jen o fámy. Důkazy chybí.

Vladimír Bendlin všechny etapy svého pátrání natáčel videokamerou. Naplnil tím dvě videokazety. Když sláva kyštymského mimozemšťana obletěla svět, první TV štáb přijel z Japonska – Nippon TV. Natočili film „Po stopách mimozemšťana Aljošenky“, který triumfálně obletěl svět a dodal Aljošenkovi i Kyštymu světovou proslulost. A také přinesl Japoncům, což je nutné říci, nemalé peníze. Za senzace se ve světě platí dobře. Avšak prvotním zdrojem filmu – to byly právě záběry Vladimíra Bendlina! Videokazety jim totiž dal úplně zadarmo…

A když v roce 2002 do Kyštymu přiletěla další skupina z TV Asaki, řekla mu Olga Rudakovová: „Nebuď hloupý!“ Bendlin jim proto prodal kopii své videokazety za 200 USD. Bendlinova manželka nebyla zrovna nadšená, neboť za utržené peníze koupila nábytek a napsala na něj „Made in Japan“…

Ale i tak Bendlina oklamali. V první řadě jakási podivná Galina Semenková z Kamensk-Uralského, a potom … těžko říci, že Japonci byli právě ti praví. Rozhovory s Bendlinem vedli totiž domácí spolupracovníci japonského štábu. A právě oni se smáli: „Nebylo těžké oklamat takového naivku, a tak jsme to i udělali…“

„Víte,“ říká rozhněvaná Olga Rudakovová, „Bendlin mi připomíná Dona Quijota. Je také takový hubený, vysoký. A hlavně - důvěřivý, čestný, neumí pro sebe zařídit jakoukoliv výhodu, je prostě úplně naivní! Takového naivku prostě oklamat, to nedalo protřelým chytrákům z hlavního města žádnou práci. Ale kdyby nebylo Bendlina, nikdo se nic nedozvěděl. Bez snímků Aljošenky by vyprávění o něm nemělo žádnou váhu. Na jeho materiálech se obohatili moskevští prostředníci, rychle se nakontaktující s Japonci, a Bendlina zkrátili na jeho zákonných právech. Od těch dob jimi opovrhuji. Oni nás, provinciály, považují za hlupáky a my jimi opovrhujeme. Tak to napište.“

Nyní Bendlin, major milice v záloze, odešel po 40 letech služby do výsluhy, pracuje v ochrance jedné továrny.

Obr. 4-6 Záběry z filmu V. Bendlina 

Odkazy

(1) Kyštym je jedno z označení kombinátu pro zpracování radioaktivních materiálů Maják, vybudovaného poblíž města Ozerska v Čeljabinské oblasti v bývalém SSSR. V závodě došlo 29. září 1957 k technogenní havárii s rozsáhlým únikem radioaktivních materiálů do okolí, zejména do řeky Teča. Havárie vznikla v důsledku tepelné destrukce zásobníku vysokoradioaktivního materiálu (pravděpodobně koncentrátu kobaltnatých solí) v důsledku poškozené chladící soustavy a materiál proniknul až do vodoteče. Havárie je považována za druhou nejrozsáhlejší radiační havárii ve světovém měřítku (první je černobylská havárie). Plocha znečištěné oblasti činí několik set čtverečních kilometrů, oblast sama je označována jako východouralská radiační stopa. Během rozvoje havárie a její likvidace bylo ozářeno několik tisíc lidí. Je zajímavým faktem, že nehledě na přítomnost radiační stopy a samotného zpracovatelského podniku je radiační pozadí v Ozersku nižší, než v Čeljabinsku, Jěkatěrinburgu nebo v Moskvě a pohybuje se v hodnotách kolem 8-10 mikroSv/hod. Vyšší úroveň vykazuje řeka Teča, kaskáda vodojemů dolů po proudu a břehy v šířce několika kilometrů. (Wikipedie, Internet: https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D1%8B%D1%88%D1%82%D1%8B%D0%BC, https://en.wikipedia.org/wiki/Kyshtym)

Pokračování

Z časopisu ZAZ 3/2007, aktualizováno 2017

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 895