Snaha o poznání a záznam řádu vesmíru nebyla náhodná. Poznání jeho hloubky bylo předmětem myšlení i takových osobností vědy, jako byl v novověku M. Koperník, J. Kepler a mnoho dalších. 

 

SEFARSKÉ GALÉRIE

Uprostřed Sahary v jihovýchodní části Alžírska, téměř 1500 kilometrů na jih od Středozemního moře, se nalézá romantická a bohatě členěná oblast nazývaná Planina řek, berbersky Tassili-n-Ajjer. V této zvlněné a nyní již vyprahlé krajině s množstvím skalních labyrintů se v dávné minulosti vyvíjela umělecky bohatá neolitická kultura. Lidé zde svérázným způsobem kreslili na skalní stěny své představy a vjemy, čímž nejen krášlili prostředí kde žili, ale probouzeli cit, vyvolávali paměť a zobrazovali životní zkušenosti. Teprve v roce 1933 tu byly objeveny kresby zvířat, která v tomto kraji již dávno nežila. Nejpočetnější byli hroši, buvoli, žirafy, sloni a nosorožci. Na skalních Aténách byly zobrazeny i postavy lidi s kulatou hlavou, většinou bez obličejových rysů. Kulatolebí byli předmětem zvýšeného zájmu několika badatelů. Planinu řek velmi pečlivě studoval i francouzský vědec a cestovatel Henri Lhoté. Zjistil, že v Tassili žilo několik etnických skupin, z nichž každá měla vlastni kulturu, osobité kmenové zvyky a tělesnou typologii. První období nazval obdobím lovců a datoval je léty 6000 - 4000 před naším letopočtem. Poté vymezil období pastevců skotu, které zařadil daty 4000 až 2000 př. n. l., třetí označil obdobím

, jež časové překrývalo období lovců a pastevců skotu. Další dvě pojmenoval obdobím koní (1200 - 600 př. n. l.), a velbloudů (do roku 400 př. n. l).

 

Obr. 1 Sefarské starověké malby - lidská postava, vznášející se ve vzduchu?  

 

Obr. 2 Sefarské starověké malby  - skupina "kulatolebých"

Povšimněme si období kulatolebých, které Lhoté rozdělil do 15 vývojových a kulturních etap. Typickým rysem u všech postav tohoto období jsou pravidelné, kulaté hlavy bez obličejových rysů, nebo s geometrickými prvky v obličejové části. Soubory pozdějších kreseb, zejména z Tan Zu-majtaku, znázorňují vyšší postavy v pohybu, které byly většinou kresleny několika barvami. Samostatnou skupinu kulatolebých tvoří bílé postavy s nachově okrovým obrysem. Pozoruhodný je Velký bůh Sefaru.

Jeho tvář je bez očí, nosu a úst. Zdá se, jako by byla zakryta oděvem splývajícím dále s tělem. V obličejové části má pouze pět vodorovných pruhů. Jinou postavou, jež si zasluhuje pozornost, je objevitelem Lhotem nazvaný Velký marťanský bůh. Obličej je opět bez očí, úst a nosu. Na temeni hlavy jsou jakési záhyby a v obličejové části dva asymetrické otvory. Obrysové linie jsou vedeny spojitě a s jistotou. V úrovni krku jsou zřetelně zakresleny záhyby.

 

Obr. 3 Velký marťanský bůh objevený v Tassíli na Sahaře. Kresba v obličejové části je nahrazena asymetrickými otvory

Přesný význam kreseb kulatolebých nebyl zatím uspokojivě vysvětlen. Většina badatelů se přiklání k myšlence, že schematické zkratky postav na skalních stěnách jsou v podstatě magicko-náboženským výjevem. To ovšem vede k dalším otázkám. Proč jsou u maleb zásadně vynechány obličejové rysy? Proč jsou v obličejové části asymetrické kroužky? Jakých druhů oděvů bylo použito?

Prvním vodítkem při zkoumání problému je skutečnost, že malby byly výtvorem lidských rukou a vycházely z lidských představ. Mnohé zřejmě zachycují magicko-náboženské kultovní projevy. Nelze ovšem vyloučit, že některé z nich možná odrážejí představy o určitých skupinách lidí s vyšší intelektuální úrovní, a také o předmětech, které užívaly. Nebylo by to poprvé v dějinách starověkých kultur, kdy by nás překvapily určité představy a znalosti našich předků nezapadající do jejich doby, ať už to je nejen v umění, ale i v geometrii, matematice, astronomii a v dalších vědních oborech.

Moderní věda se ovšem s unikátními výtvory lidských rukou setkala již nejednou. Proto se pozastavme ještě u gigantických kreseb v Peru. 

MONUMENTÁLNÍ OBRAZOVÁ GALÉRIE V PŘEDHŮŘÍ PERUÁNSKÝCH AND

Překvapivý pohled se naskýtá pozorovatelům z letadla letícího přes vyprahlé a smutné západní předhůří peruánských And. Mezi Palpou a Nazkou, na ploše téměř 1000 km2 planiny, můžeme vidět sítě čar, geometrických obrazců spolu se zoomorfními a antropomorfnímí figurami. Fantastické bludiště linií a kreseb je narušeno jediným nesourodým prvkem — Panamerickou dálnici, jejíž trasa probíhá severojižním směrem od Aljašky až k Ohňové zemi. Červenohnědý povrch planiny a dokonce i blízkých hor je protkán soustavami čar různých délek a tlouštěk.

Linie můžeme rozdělit do dvou velkých skupin. První z nich tvoří geometrické prvky: přímky, základní geometrické obrazce (zejména lichoběžníky) a spirály; druhá skupina: gigantické kresby nejrůznějších figur.

 

Obr. 4  Geoglyf pavouka z kamenité planiny v Peru

 

Obr. 5 Zoomorfní geoglyf opice z kamenité planiny v Peru. Spirála má i zde zřejmě symbolický význam

Směrové vedení přímek je neobyčejně přesné. Bez ohledu na to, zda je krajina zvlněná, hornatá či rovinná, probíhají čáry desítkami kilometrů nejrůznějšími směry a zařezávají se až 35 centimetru hluboko do země. Nejjemnější z nich mají šířku kolem 10 cm, mnohé až několik decimetrů. Preciznost, s jakou jsou linie na nerovném povrchu vedeny, jejich délky a monumentální kresby, jsou nad lidskými schopnostmi v dávné minulosti.

V soustavách čar a rozsáhlé pavučině záhadných linií, můžeme vidět gigantické kresby zvířat. Pozoruhodní jsou například kolibřík, velryba, opice, delfín, papoušek, sova, pes, obrovský pavouk... Jejich rozměry jsou nemalé. Jeden z ještěrů je dlouhý téměř 200 metrů, často se opakují kresby ptáků. Kolibřík má délku kolem 100 m, mořský orel 150 m. Zobák jednoho z ptáků je dlouhý dokonce 300 m.

Figury v pavučině „souřadnic" však nepůsobí nehybně a strnule. Téměř všechny jsou v pohybu. Devítiprstá opice objímá neviditelný předmět. Gigantický pavouk jako by dopadal na svou kořist. Schematické zachycení těla psa vyvolává dojem prostorové představy jeho skoku. V pohybu je i kolibřík — letí jihozápadním směrem se široce roztaženými křídly. Na planině lze spatřit i spirály, z nichž největší má délku asi 50 m.

Při fascinující prohlídce gigantických kreseb se každému divákovi vynořuje v mysli otázka, kdo tuto velkolepou přírodní galérii vytvořil?

Většina badatelů se přiklání k názoru, že kresby vznikly již dávno předtím, než tuto pobřežní oblast dnešního Peru ovládli politicky i hospodářsky bílí dobyvatelé. Tvůrci kreseb byli patrně Nazkové. Z četných nálezů lze usuzovat, že již v první čtvrtině 1. tisíciletí př.n.l. dosáhli poměrné značné kulturní vyzrálosti. Nazkové byli všestranně vyspělí, jsou dobře známi například jako vynikající tkalci a hrnčíři. Pozoruhodné jsou i jejich malby, a na jejich námětech je zřejmá jejich obsahová příbuznost s kresbami ha planině mezi Palpou a Nazkou.

Podle názoru významného badatele P. Kosoka, který v této oblasti kresby studoval, byly „systémy čar vytvořeny lidskou rukou". Jejich zhotovení bylo sice velice pracné, ale díky příznivému petrografickému složení půdy velmi jednoduché. Pro jejich vytvoření zcela postačilo odstranit povrchovou, červenohnědou vrstvu, bohatou na zoxidované železo, a obnovit nažloutlý až světle hnědý podklad. Protože Nazca patří mezi místa na zeměkouli s téměř neměřitelnými vodními srážkami, nebyly kresby vodou narušeny a zachovaly se až do současnosti. I když vytváření gigantických obrazců vyvolává zasloužený obdiv, nemuselo být vytyčování čar příliš složité. Dnes je známo několik způsobů, jak mohly být v terénu vynášeny, a to za pomoci docela jednoduchých postupů. Zatím však zůstává nezodpovězena otázka, proč vůbec byly linie jinak v této nehostinné krajině vytvářeny. Názory badatelů se velmi různí.

Například R. Castro pokládá kresby za pozůstatky kvalifikačních zkoušek vyškolených odborníků na zavlažovací stavby. H. Horkheimer předkládá jinou domněnku. Plochy prý sloužily k „choreografickým představením určitých totemických kultů, kdy se na nich uskutečňovaly tance s maskami". F. Lancho pokládá geoglyfy za „největší přirozený amfiteátr s výtečnou akustikou, kde kněz z jediného místa nezvýšeným hlasem kázal lidu". Lazotti Mazzotti a L. Lumbreros přisuzují kresbám astrální význam. Mazotti předpokládá, že jde o „největší astrologickou mapu světa“, Lumbreros pokládá figury za „reprezentanty souhvězdí“. Za přijatelný výklad lze patrně považovat názor M. Reicheové a P. Kosoka. Reicheová se domnívá, že jde o hvězdnou mapu zakreslenou v poušti, ve které jsou zaznamenávány východy i západy vesmírných těles. Nelze opomenout, že může jít o unikátní astronomický kalendář, který mohl sloužit k určení doby pro zahájení určitých zemědělských prací. Termíny periodicky se opakujících prací mohly být spojeny s určením doby slavností a svátků, které úzce souvisely se zemědělskými pracemi — setbou, sklizní a orbou.

Badatel P. Kosok též poukazoval na souvislost těchto kreseb s kosmem. Obrazce pokládá za stránky „nejstarší astronomické knihy světa". Uvedl, že mnohé linie jsou zaměřeny na některá významná souhvězdí a hvězdy. Například souhvězdí Plejád, v době rozkvětu kultury Nazků, vycházelo v Peru v místech východu Slunce, a to právě v době slunovratu.

POZNÁVÁNÍ KRÁSY

Plynula tisíciletí nesmírně složitého vývoje, než člověk procitl z dlouhého „polospánku" a pokusil se uspořádat své myšlenky v nových a přesnějších pojmech, vyjádřit své představy a city formou uměleckého projevu a ztvárnit přísné řády přírody a života v podobě geometrických obrazců a matematických výrazů. Neznalost pravé podstaty forem a jevů v přírodě a kosmu, kterou s nemalou citlivostí vnímal, jej trvale zneklidňovala. Přitom však projevoval přirozenou snahu nějakým způsobem vyjádřit a zaznamenat existenci pozorovaných a většinou tušených zákonů světa, v němž žil a který postupně poznával. Člověk od neolitu, a patrně ještě mnohem dříve, hluboce toužil po pochopení a zformulování principů souměrnosti, rovnováhy, harmonie, ale také jejich poruch a zhroucení, které nepochybné velmi citlivě vnímal. Nebylo proto náhodné, že vynikající starověcí myslitelé a umělci při pozorování a zkoumání kvalitativně různorodých projevů pořádku a harmonie v přírodě vyjadřovali tyto kategorie vyššími formami záznamu — abstrahováním, zejména prostřednictvím geometrických obrazců. V časovém toku tisíciletí lidských dějin se ovšem stávalo, že mnohé snahy, v neprospěch poznání, vybočovaly k neplodnému mysticismu. Tam zcela zákonitě zamlžovaly pravou podstatu jevů a zejména zpomalovaly cesty poznání. Přes všechna úskalí a slepé uličky, četné spekulativní deformace si mnohé starověké filozofické směry a umělecké proudy zachovaly dialektické jádro. Jako příklad můžeme uvést indické tantriky, kteří byli ve své podstatě nesporně hluboce materialističtí. Náš reálný svět nebyl pro ně vidinou, imaginárním pojmem, ale realitou naplněnou nezměrnými interakcemi, stavovými změnami a neustávajícími transformacemi. Pečlivě jej proto zkoumali a výsledky svých plodných úvah abstrahovali. Základní geometrické obrazce, odrážející v pojetí tantriků zákonitosti přírody, jsou toho jasným důkazem.

 

Obr.6 Soška postavy bez obličejových rysů z Nigérie. Pozoruhodná je poloha rukou s dolů sklopenými dlaněmi — postoj prosebníka. Tento méně přirozený postoj se objevuje u blíže neurčených plastik a kreseb postav na geograficky vzdálených místech

V abstraktních prvcích z dávné minulosti se tak trvale objevují myšlenky geometrické symetrie, asymetrie, disymetrie, antimetrie, často i dynamické symetrie. Ornamentální kompozice nesporné akcentují pohyb. Právě zde se objevuje ona obdivuhodná shoda v myšlení starověku a současnosti. Naše moderní věda ukazuje, že zákony symetrie a asymetrie mají svou platnost nejenom ve světě částic, ale i v kosmu.

Z hlediska současné úrovně vědeckého poznání je zřejmé, že studium geometrické symetrie je spojeno s pohybem, časem a spolupůsobením hmotných objektů. Takové symetrie se nutně vztahuje i k časoprostoru. Stává se tak dynamickou symetrii mající i jeho vlastnosti. V tomto pojetí některé abstraktní obrazce srozumitelně odrážely i v minulosti vztah člověka ke kosmu, k přírodě, i když starověcí myslitelé používali jiných pojmů. Obrazce vyjadřovaly nejenom tušené, ale patrně i hluboce procítěné zákony o silách, které ovládají přírodu a život. Nelze zde vyloučit i domněnku, že obrazce byly dokonce myšlenkovými předobrazy zákonů zachování, z nichž každý je pevně spojen s určitými geometrickými a dynamickými symetriemi.

 

Obr.7 Íránská plastika prosebníka z 8. století př. n. l.

Úvahy starověkých myslitelů a díla umělců nás překvapují svou hloubkou a dialektickým pojetím, na které často poukazoval V.I. Lenin. Není to poprvé v dějinách starých kultur, kdy nás překvapuje značná myšlenková úroveň některých skupin lidí a zejména pak překvapivé znalosti.

Je pravda, že velká část uměleckých děl starověkých umělců zobrazuje prožitky a poznatky všedního dne. Některé památky, a není jich tak málo, jak se na první pohled zdá, však realisticky zobrazují patrně nějaký mnohem starší paměťový záznam, který se hluboce a nezapomenutelné vryl do vědomí generací a jenž svým vznikem „zapadá" do velmi vzdálené, dosud neprobádané a „necivilizované“ minulosti lidských dějin.

Přitom ovšem nelze přehlédnout výsledky některých výzkumů, které poukazují i na to, že mnohé kresby vznikaly za podmínek požití prostředků s halucinogenními účinky. Je dobře známo, že některé přírodní národy požívaly rostlinné drogy. Barevné vidiny s převládající červenou barvou vyvolává např. vývar ze semene jerlínu. Mezi rostliny se silnými halucinogenními účinky patří také durmany. Těm, kteří je požívají, způsobují nejenom neskutečné představy, ale přivádějí je k transu nebo až dlouhodobému spánku. Požívači těchto a mnoha dalších halucinogenních rostlin byli zejména kalifornští, kolumbijští a mexičtí Indiáni. Skupiny Indiánů nebo i jednotlivci, například šamani, je „konzumovali" většinou při obřadech, aby se odpoutali od reality a vstoupili do světa iluzí, fantazií a pohádek. K tomu, aby si zachovali své vzpomínky na nádherné, ale klamné světy, kreslili své dojmy na chráněná místa, nejčastěji na skalní stěny. Tím lze vysvětlit i otázky, proč většina postav nemá relaci k pevnému bodu či stabilní linii, a proč se postavy vznášejí. Za stejných podmínek a situací mohly vznikat i některé abstraktní obrazce. Zcela jistě však vznikaly i ty, které byly provázeny nevysněným a vysvětlujícím komentářem a jež byly začleněny při nezastřené mysli do poměrně ucelených myšlenkových koncepcí.

Pokusy o záznam řádu vesmíru nebyly ojedinělé. Platón před více než 2000 lety pokládal pět pravidelných mnohostěnů, tzv. dokonalých těles, za aktéry ve stavbě kosmu. Od těch dob se pět dokonalých těles stalo symboly geometrie. Jimi se zabýval i Euklides v knize Základy, která se stala vrcholným dílem geometrie a její základní učebnicí od dob starověku až k Lobačevskému. Myšlenky přísného matematického řádu v kosmu neochvějně hájili i pythagorejci.

Snaha o poznání a záznam řádu vesmíru nebyla náhodná. Poznání jeho hloubky bylo předmětem myšlení i takových osobností vědy, jako byl v novověku M. Koperník, J. Kepler a mnoho dalších. Prapodstatou světa byl i pro ně dokonalý matematický řád. Cílem jejich snah bylo tento řád ve vesmíru hledat, pochopit a vyjádřit. Dokonalý řád ztotožňovali s nejvyšším krásnem, „neboť v něm je krása a v kráse je i dokonalost matematického řádu". Jeho předobrazem je „matematická hudební harmonie". V myšlení starověkých velikánů vědy, stejně jako u jejich následovníků, v toku dalších staletí a tisíciletí, se tak projevuje identita a hluboká jednota myšlenkové sounáležitosti. Na cestě lidstva za poznáním se ukazuje, že párové kategorie, jako symetrie a asymetrie, harmonie a disharmonie nebo ambivalence času, budou sehrávat klíčovou úlohu ve filozofii dialektického materialismu, při rozvoji přírodních věd a v neposlední řadě i v umění.

Proto je tak podmanivá a trvale aktuální odpověď na otázku, zda tak často v dávné minulosti používaná esovitá spirála není oním zlatým klíčem a nepovedou dávných věků k poznání krásna.

Doc. Ing. Mir.PETRTÝL, CSc.

Z archivu KPUFO - Čtení, 70. léta

Viz: Foto z expedice KPUFO - http://www.kpufo.cz/expedice/per07/per07.htm

  

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1055