V Bílém moři je řada ostrovů. Hlavní z nich – Solovecké, a půl tuctu neobydlených žulových ostrovů Kuzovskjého souostroví. Mezi nimi mají své pojmenování pouze tři - Oljošin, Ruský a Německý Kuzov.

 

Solovecké ostrovy symbolizují jakési území přechodu – zrození, přerodu a smrti, fyzické nebo symbolické. Je to země mnoha legend, a téměř všechny volají po prozkoumání a pátrání, z čeho vznikly a co na nich může být reálného. Jsou to i příběhy o divotvorných zakladatelích těchto míst Zosimy, Savvatija a Germana.

Obr.1: Kamennný trůn na Ruském Kuzovu o hmotnosti asi patnáct tun

Nízké kamenné labyrinty (v místním pojmenování "vavilony"), byly nalezeny na všech ostrovech Soloveckého souostroví. Do dnešních dní se jich zachovalo více než třicet. Na Velkém Soloveckém ostrově je několik obnovených labyrintů (rekonstruovaných na základě nákresů soloveckého archeologa Krasnova). A na Velkém Zaječím ostrově jsou tři originální labyrinty, postavené ještě před naším letopočtem. (obr.3)

Labyrinty se nacházejí na Velkém Soloveckém ostrově, na východním výběžku Anzerského ostrova, v blízkosti mysu Kalguev a na Velkém Zaječím ostrově.

V Pomořansku za hranicemi Soloveckých ostrovů jsou v ústích řek Verzugi, Kemi, Ponoja aj. I když jde o labyrinty různých tvarů, vždy se nacházejí v blízkosti moře - na ostrovech a poloostrovech, v ústích řek; a vstup do nich je vždy od pevniny. Takové bludiště existují po celém světě.

Ve středu labyrintu je často větší konstrukce z kamenů. Alexander Brjusov, archeolog a bratr básníka Valerije Brjusova, prozkoumal bludiště na Velkém Zaječím ostrově. Objevil kamenné seskupení v centru, ale nic uvnitř nenašel a tak vynesené kameny z vnitřku vynesl ke vchodu do labyrintu, kde leži dodnes.

Vznikla řada hypotéz o účelech labyrintů. Většina se už ve chvíli jejich vyslovení zhroutila pod náporem do očí bijících faktů. A tak vědci už ve 20. letech 20. století rozhodli, že nedojde k jejich narušení do doby, dokud nevzniknou nové myšlenky o smyslu labyrintů, nebo nové metody výzkumu.

A tak všechny bludiště přežily dodnes neporušené a jsou hustě zarostlé brusinkami. (obr. 2, 4)

A najít nové teorie nebude snadné. Koneckonců, jediná věc, která je jasná, je to, že labyrinty byly použity pro jakési rituály. A rozluštit význam rituálů nikdy nebylo pro vědecké paradigma snadné.

Na Kuzovském souostroví jsou i další turistické atrakce – vedle bludišť jou zde i další kamenné památky. Byly prozkoumány expedicemi vědců Karelského historického muzea pod vedením I.M.Mullo v 60. letech 20. století. Od té doby je odborné i laické veřejnosti toto souostroví známé slavnými starověkými památkami, zřejmě náboženskými komplexy, stejně jako velkým množstvím posvátných kamenů – zvaných „seidy“. Celkem se zde nachází asi 800 různých kamenných seskupení. Jen na Německém Kuzovu je jich asi 300.

„Sejdy“ lze rozdělit do tří skupin.

První - obrovské balvany, postavené na ledovcem na jakýchsi "nožkách" - malých kamenech, což vypadá velmi působivě.

Druhé – seidy - modly v podobě hrubého lidského poprsí. Tento balvany, připomínající tvar a velikost horní části lidského těla, na kterých někdy leží kameny ve tvaru hlavy. Jsou např. na bezejmenných Kuzovských ostrovech.

Třetí a největší skupina - středně velké balvany, na kterých na položeno několik menších kamenů.
 
Na Ruském Kuzově je svatyně na vrcholu žulové hory zvané Lysá. Na jejích svazích je více než 350 seidů, přibližně stejných jako na Německém Kuzově. Jediný rozdíl je přítomnost "kamenných bab" – což jsou seidy - modly, které dostaly své jméno z podobnosti poloveckých kamenných bab na euroasijských stepích.

Objevení saamských svatyň Na Německém a Ruském Kuzovu bylo velmi významné: první kultovní památky starověkých Saamů byly nalezeny v oblastech, kde Saami už dávno nežijí. To znamená, že objevené svatyně spadají do velmi hlubokého starověku, ale nejsou etnografickými objekty.

Nejvyšší body souostroví:. Německý Kuzov - 134 m, a Ruský Kuzov - 123 m. To je nejvyšší výšina v celém Karelském Bělomoří.

Unikátní kultovní komplex byl objeven na výšině ostrova Olešin Kuzov. Nachází se zde 2 labyrinty a 8 dolmenů. Jeden z labyrintů je svou stavbou naprosto jedinečný.

Podle legendy Saamů, starověkých obyvatelů Bílého moře, seidy pomáhaly lidem při rybaření a lovu. Proto je stavěli na vysokých březích a ostrovech tak, aby byly vidět z dálky.

Ale samotná možnost fungování lidí na Kuzovských ostrovech je podmíněno přítomností lesů a křovin. Zejména Německý Kuzov má tři malé háje a les v rozsedlinách ("i na skalách rostou stromy"). To vše by mohlo být považováno za důkaz existence idolů až z doby kamenné.

V roce 2005 se na Solovecké ostrovy vydala expedice jistého Konstantina Sevenarda.

Byla to tehdy nepřehlédnutelná osobnost Petrohradu. Tvrdil, že si od dětství pamatuje své minulé životy, a přesně předchozí život zcela konkrétního člověka, jehož jméno bylo Feb nebo Fab, což byl vůdce vzbouřených Árijců. Už jako chlapec Kosťa šokoval své rodiče, když mluvil o některých věcech, jež jako dítě neměl znát.

Například hovořil o útoku na nějaké město v Tádžikistánu, které se nachází u vchodu do podzemního světa, kam odchází duše mrtvých. Tento vchod je prý skutečný, a naproti němu je obraz sfingy.

Před smrtí v předchozím životě prý stačil nadiktovat předat svým poddaným Árijcům slovník hieroglyfů, které Fab použil při vytváření „Kamenné knihy“ na pobřeží Bílého moře. Všechny události života vůdce Feba po odchodu na sever jsou popsány v textu na skále, která se nachází u městečka Santuda v Tádžikistánu.

Je to prý důkaz o existenci vůdce Feba, které jsou údajně shodné s textem v Kamenné knize. Ta se prý nachází na dně nádrže Bělomořské vodní elektrárny. Při stavbě Santudinské hydroelektrárny voda zaplavila tyto nápisy, ale jsou stále k dispozici. A vstup do podsvětí se sfingou v Tádžikistánu byl zaplaven nádrží Nurekské hydroelektrárny, jejíž hráz je nejvyšší na světě.

Sevenardovy fantazie samozřejmě narazily na fakta – před stavbou všech nádrží byly oblasti, ohrožené zatopením, prozkoumány archeology a nalezené artefakty odvezeny do muzeí.

 

Obr.4 Seid na Německém Kuzově je asi metr vysoký. Nižší kámen, podle mechu, zde letí možná pár tisíc let, horní kameny jsou položeny dříve. Nedá se to jinak datovat.

Ale o Kamenné knize koluje řada legend. Knihu prý viděl samotný Lomonosov, což vysvětluje jeho skvělou kariéru.

A také, že ji viděl Nikolaj Gumiljov ve věku 18 let, když v roce 1904 cestovat po ruském severu. Je však otázka, jestli ji viděl, ale podal o ní zprávu carovi Mikuláši I. Další výzkumy byly proto už financovány ruskou státní pokladnou. Byla zorganizována expedice na Kuzovské souostroví, která odkryla jakousi hrobku a v ní jedinečný zlatý hřeben. Sevenard tvrdí, že během jeho expedice v létě 2005, objevil tento otevřený hrob (z nějakého důvodu jej nazval "hrobkou královny Mob") na vrcholu jednoho z kopců Ruského Kuzova.

Hřeben, nazvaný "Hyperborejský“, byl nalezen na Kuzovských ostrovech expedicí Ruské akademie věd, vedených expertem na ruský sever Vizem v roce 1898. Tento nález Vize popisuje takto:

"Při vykopávkách jsme se rozhodli rozebrat kamennou pyramidu na ostrově, která se nazývá Ruský Kuzov. Bohužel, pyramida byla prázdná, a my jsme už chtěli ukončit práci na ostrově, když jsem požádal dělníky, aniž bych doufal v něco zvláštního, aby ještě zvedli velkou kamennou desku v blízkosti pyramidy.

Pod deskou, k mé neuvěřitelné radosti, se objevily další kameny, těsně přiložené k sobě. Až následující den jsme byli schopni odkrýt tento hrob. Vikingové nepohřbívali své mrtvé, a nestavěli kamenné hrobky, a tak jsem dospěl k závěru, že tento hrob patří daleko starší civilizaci. V hrobce byla kostra ženy, a pouze jeden jediný objekt. U hlavy ženy byl zlatý hřeben úžasného řemeslného provedení. Na něm byla rytina dívky v tunice, sedící na zádech dvou delfínů."

Podle legendy daroval tento hřeben velkovévoda Sergej Michajlovič (na žádost Mikuláše II.) Matyldě Kšesinské. Je možné, že hřeben stále někde je v sídle Kšesinských v Petrohradě.

V knize "Chrupkaja věčnosť“ (Křehká věčnost) – (je třeba připomenout, že jde o beletrii, jejíž důvěryhodnost lze srovnat se známým „Kódem da Vinci“) prý tento hřeben koupila v roce 1904 Americká asociace zednářských lóží za 6,5 miliónů zlatých rublů, což odpovídá přibližně 300 miliónům US dolarů kupní síly v dnešní době.

Známe legendy o Árijcích, kteří na sever došli z daleké Indie a založili bájnou Hyperboreu (řecky - Země na severu), a na kterých stavěl i Sevenard. 

Nicméně, při cestě do Kem se přejíždí řeka Indomanka - levostranný přítok řeky Kemy. Její název okamžitě upoutá typickým sanskrtským kořenem "Ind." Řek s takovým kořenem je mnoho právě na místech údajného přesídlení Árijců: Indigirka, Indogi, Indegi, Indigi, Indičjok na severu do známé řeky Indus v Indii.

"Sever" - slovo, které má blízko k významu „zachovalý“, možná v sanskrtu: "jiskra, lesk, vyzařující světlo, hořet." Po ztrátě původního významu jsou zde další odkazy, některé podobnosti. Například, některým lidem se při slově „sever“ vybaví polární záře. Ale původní význam "severu" - to je "zář, lesk“.

Podle legend o Hyperborei by bylo možné i vysvětlit účel labyrintů – je to cesta Slunce na polární obloze. 

Seskupení kamenů v centru je symbol legendární hory Meru pod Polární hvězdou.

Kamenné sestavy „sejdy“ – jsou alší symboly hory Meru.

Tyto hádanky stále čekají na své řešitele.