Cesta na Ostrov Mrtvých 

 

 

Vyjíždíme za šera. Motorová loď s námi kličkuje v meandrech ústí řeky Sierpe v údolí Valle de Diquis středoamerické republiky Kostarika.

Přesto, že kormidelník a strojník Eliseo v jedné osobě jede opatrně, plašíme několik kro-kodýlů, zde zvaných "lagarto amarillo" a hejna volavek. Představují jen malou část tropické fauny hojné v této oblasti prorostlé většinou mangrovníky. Je to panenská příroda tvořící ucelený ekologický systém zvaný "mangrales" a chráněný svou neprostupností a bažinami.

Cílem naší malé výpravy, organizované s pomocí pracovníků Museo Nacional de Costa Rica, je tajuplný ostrov Caňo, vzdálený od ústí řeky asi 30 km. I přes dosavadní malý a nesystematický archeologický výzkum se o něm ví, že byl velkým pohřebištěm předkolumbovské neznámé kultury a jeden z mnoha úkrytů pirátů, zejména Francise Drakeho. Pravděpodobně byl i přístavem neznámé kultury před příchodem Španělů.
Vykradači hrobů "haqueros" již vydrancovali převážnou část ostrova, nazývaného domo-rodci také Ostrov Mrtvých. Zejména z hrobů pochází množství zlata, perel, jade, sošek a keramiky, které mizí mezi překupníky. Snad v asociaci s pohřebištěm byl a ještě je ostrov místem nálezu mnoha kamenných koulí, tvořících stále megalitickou záhadu Kostariky a světa. Byl jsem přesvědčen, že i přes činnost haqueros skýtá ostrov ještě možnost zkoumání kamenných koulí "in situ" a v jejich původním uspořádání. To by pomohlo odpovědět na trvající otazníky jejich poslání.

Čím více se blížíme k ústí řeky, musíme překonávat velké přílivové vlny Pacifiku. Konečně nám po pravé straně zůstává vzadu ostrov Violin a po levé Punta Sierpe. V dálce se rýsuje pevninská zátoka Francise Drakeho, jednoho z častých hostů, zde i na ostrově Caňo. Tato místa mu v 16. století poskytovala nejen osobní úkryt, ale pravděpodobně i úkryt pro naloupené poklady. Zlato kradené Španěly domorodcům loupil pro anglickou korunu a pro sebe.

Ostrov Mrtvých dosud není v dohledu. Počasí nám příliš nepřeje. Zdá se nám, že těžké mraky na horizontu šedých vln protkávané občas blesky, nevěstí pro nás nic dobrého. Domorodý kormidelník Eliseo však trvá na tom, že bouře je na ústupu a před dosažením ostrova vysvitne sluníčko. Bravurně zdolává poslední velké vlny tvořené řekou a mořem a nabírá směr k jihozápadu.

Ostrov se nachází na 8. stupni severní šířky a na 83. stupni a 52. minutě západní délky. Jeho celková plocha se udává 5.800 hektarů, z toho pozemní 300 ha. Ostrov je obklopen vzácnými korálovými útesy s patnácti druhy korálů. V průzračných modrozelených vodách omývajících ostrov žijí ohrožené druhy langust a měkkýšů. Přeměnou v rezervaci může toto přírodní bohatství přežít. O archeologických památkách ostrova se to již říci nedá.
Asi v polovině cesty se vlny začaly pomalu uklidňovat, kolem loďky vyskakovaly létající rybky, potkali jsme i hejno delfínů, které nás chvíli doprovázelo. Konečně jsme se dočkali,. Eliseo ukazoval šedivou šmouhu na horizontu. Brzy se rozrostla a vykonturovala v obrysy ostrova. Než jsme se stočili k jeho zátoce, bouře se ztratila, vlny se zklidnily a začalo probleskovat slunce, přesně tak, jak Eliseo předvídal.

Ostrov

Vjezd na pláž ostrova byl bez problémů. Ty nastaly až při pokusu o vylodění. Člun se při-blížil pláži asi na 50 metrů. Mělké dno v těchto místech více nedovolovalo. Prohlížíme si se zájmem ostrov a radíme se o dalším postupu. Strážce ostrova nám na naše volání neodpovídá. Dřevěný domek v koutě pláže který je mu zřejmě domovem, je osiřelý. Vzdouvající se mod-ročervenobílá vlajka na stožáru však naznačuje, že nebude daleko. Jediný způsob, jak v této situaci dosáhnout pláže, je doplavat. Předpokládá to vzít s sebou jen to nejnutnější. Zvolil jsem tenisky a fotoaparát. Eliseo zakotvil loďku u malého skaliska a po málo chvílích se nám podařilo dobrodružný úsek vylodění překonat. Dohodli jsme se, že Eliseo se pero nás vrátí odpoledne před západem slunce. Brzy zmizel za útesem na širém moři a my zůstali na pláži sami.

Naštěstí ne na dlouho. Ještě nám nestačily oschnout svršky, když se nedaleko od nás vynořil z pralesa statný ochránce rezervace. Zanedlouho nás již doprovází k nalezeným neporušeným hrobům, zvaným "tumbas", kterým prý vévodí kamenné koule v neporušeném stavu. Pěšina vedoucí do nitra ostrova dosti strmě stoupá a je po přestálém dešti kluzká. Místy musí chůzi střídat lezení "po čtyřech". Asi po půlhodině vystupujeme na jakousi náhorní plošinu ostrova, hustě zarostlou bujnou vegetací. Zdolali jsme údajně téměř dvousetmetrové převýšení. Tropickému porostu vévodí vysoké stromy zvané "arbol de vaco" při naříznutí poskytují mléčný latex, který domorodci pijí. Dle vysvětlení strážce parku, většina okolního porostu však již netvoří "bosque primario", původní prales, ale je to výsadba provedená po vykácení jeho většiny.

Držíme směr jen podle průvodce, ten používá mnohdy velkou mačetu, což potvrzuje, že v současné době již na ostrově velký pohyb není. Pěšina je již zcela nezřetelná. Na několika místech míjíme zarůstající hromádky nazelenalé hlíny a prohlubně, které před příchodem haqueros byly hroby.

Prostředí působí sugestivně. Hlína zbavená zlata, perel a vzácných kamenů stále připomíná tisíciletí neznámé kultury. Pohozené zbytky keramiky a výrobků z kamene dotváří prostředí. Haqueros o ně neměli zájem, proto je nechali na pospas živlům. Paradoxní je, že údajně ani haqueros již neobjevili kosti zemřelých. Nepříznivé klima, velká vlhkost a snad i jejich velké stáří vykonaly své.

Mezi kamennými zbytky vyrabovaného hrobu rozeznávám na příklad nádobu na mletí ne-bo drcení kukuřice zvanou metate, keramické střepy červeno-černé a polychromní, jakož i zbytky jakýchsi kamenných sošek - většinou předměty pochovávané s nebožtíkem, které jej "přežily".

Pokračování