„Vytesané menhiry na Korsice nejsou jen obyčejné opracované kameny, které do půdy zasadili řemeslníci pravěku, jak se až doposud věřilo, ale jsou to autentická díla opravdových umělců, možná první známky sochařství, které člověk po sobě zanechal."

 

 

 

Tento názor vyslovil Roger Grosjean (1), archeolog francouzské školy, jeden z žáků abbého Henriho Breuile, vědce, který se zabýval „posvátnými netvory" prehistorie. (2)

Menhir je bretoňské slovo (men-kámen, hir-dlouhý) naznačující, že tyto žulové sloupy vytvořily tajemstvím zahalené národy v mladší době kamenné a době měděné, snad k oslavě lidí a událostí nebo podle jednoho pravděpodobnějšího výkladu jako sochy k uctívání. Největší menhir, Lockmariaquer, nyní rozbitý, měřil na výšku 20 metrů a vážil přes 300 tun.

Územní roztroušení menhirů sleduje jednu linii — z východu na západ: Maltské ostrovy, Puglia, Sardinie, Korsika a konečně i severozápadní kraje Francie, kde se jich napočítalo více než šest tisíc. Z nich je 4750 v Bretani.

Někteří archeologové dokazují, že první tvůrci menhirů byli snad z přímořských národů, které v letech protohistorie opouštěly svá sídla na Středním východě, ve Středomoří, a rozšířily se do oblastí západních. Ve skutečnosti bylo kolem roku 1200 před n. l. toto moře rozbouřeno velkou invazí archeologicky dosud neidentifikovaných bojovných lidí. Tomuto plemeni, Danaanům, se připisoval pád chetitského impéria a dlouhá válka s egyptským faraónem Ramessem III.

Velké stěhování národů registrovaly egyptské prameny, které mluví o přímořských kmenech zvaných Trshw (snad předchůdci italských Etrusků, řecky Thurshenoi) a Shrdn (Sardiňané nebo Sardi). Sardi jsou zpodobněni na basreliéfu z roku 1190 před n.l. v egyptském chrámu Medinet Hábu v Údolí králů jako lidé vysocí a statní a na hlavě mají helmy s rohy. I nyní mnoho menhirů, které Grosjean nalezl na Korsice, je vytesáno do podoby muže a v helmách jsou dva otvory, jimiž by se mohly prostrčit rohy.

Kdo by chtěl ničit pomníky něčeho, co ve starověku často bylo symbolem síly a nepřemožitelnosti? Jestliže Shrdnové vytesali menhiry, je nemyslitelné, že by je potom zničili vlastníma rukama. Grosjean postupuje sugestivní hypotézou. Když se Shrdnové usadili na Sardinii, jíž dali jméno, překročili Bocche di Binifacio, bouřlivé, jako je i dnes, a proto nepříhodné pro námořníky, jimiž oni byli. Korsika byla obydlena domorodým obyvatelstvem, které se postavilo na odpor, ale nakonec bylo poraženo. Během tohoto konfliktu Korsičané postavili menhiry, jak to viděli u svých protivníků, a pak je patrně ničili, představujíce si v každém tvář jednoho padlého nepřítele.

Menhiry vytesané na Korsice (nejznámější Apricciani) nejsou jediné památky tohoto druhu v Evropě stvořené lidskou rukou. V některých oblastech francouzského jihu, jako v Gardu, Héraultu, Aveyronu a Tarnu, se našly opracované „sloupové sochy". Byly různě veliké, od půldruhého do dvou metrů, a všechny představovaly ženské božstvo s touto charakteristikou: nos a oční oblouky velmi zvýrazněné, tetování na tvářích, náhrdelníky, ruce zmenšené a zkřížené na hrudi. Naopak na Korsice menhiry nepředstavovaly nikdy božstvo. Odlišnost tváří připouští domněnku, že by mohlo jít o laické sochařství, což by bylo v tomto období velmi vzácné.

Až do dneška nalezl Grosjean na 70 menhirů, z nichž je však pouze 30 opracováno. Sochařů, kteří užívali dlát z bílého křemene, je známo málo. Někteří objevitelé schoulených koster nalezených u Bonifacia na Korsice zjistili, že nepřátelé Shrdnů byli postavy střední a silnější. Živili se lovem a rybářstvím a zdržovali se pod skalnatými valy. Ze zvířat měli něj radě ji „la gomys corsicanus", což je hlodavec, něco mezi myší a zajícem, dnes již vyhynulý. Uctívali hluboce kult mrtvých, které pohřbívali pod veliké kameny a s bohatou výbavou předmětů z kostí, černými vulkanickými kameny, které podnikaví obchodníci přinášeli z jižní Sardinie nebo ostrova Eolie či z Palmaroly.

Odkazy

(1) Roger Grosjean. Wikipedia. Internet: http://fr.wikipedia.org/wiki/Roger_Grosjean
(2) Henry Breuil. Wikipedia. Internet: http://fr.wikipedia.org/wiki/Henri_Breuil

Z časopisu ZAZ č. 1/2005

 

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 205