Téměř před čtyřmi tisíci lety žila v Chakásii záhadná plemena, která v Minusinské kotlině postavila tajemné kamenné památníky - megality.

 

 

Kdo byli tito lidé? Proč je vytvořili?

Jak byly převezeny z hor balvany, vážící někdy až padesát tun? Navíc na kamenech jsou patrné rysy člověka – jako by měly někoho zobrazovat.

Všechny kameny, zdá se, byly vyrobeny jednou technikou: výběrem vhodného kvádru, na které kdosi narýsoval návrh budoucího obrazu, a pak se na ryskách tvořily drážky, do kterých se vtloukal tvrdší kámen. Obraz je jasně patrný jak na bílé nebo šedé žule, tak na kvádrech hnědého pískovce.

Ne všechny vyobrazené "osoby" jsou stejné. U některých jsou oči oválné nebo kulaté, jindy jsou označeny dvěma otvory, ústa jsou oválná s drážkou a nos – buď jen dvě prohlubně, jindy špičatá brada a rovný nos. To vše dává kamenným modlám fantastický ráz.

Ale co je podivné - někdy i na sousedních kmenech jsou vyobrazeny tváře lidí, které se navzájem velmi liší. Buď jsou rysy velmi dobře propracovány - (s dlouhým nosem, šikmýma očima, vystouplými lícními kostmi) – a nebo jsou zde primitivní zobrazení – tečky místo očí, rýha místo úst, a nos vůbec chybí.

Proč takové „sochy“ umístili vedle sebe? Výzkumníci se domnívají, že kresby pocházely z různých dob a od zástupců různých sibiřských národů, kteří žili v těchto místech.

A kdo je znázorněn na kamenech – bohové? Nebo obyčejní lidé? Co znamenají pruhy na jejich „tvářích“ - „koruny"? Zvířecí rohy? Podle etnografů se primitivní národy tak malovali okrem, dřevěným uhlím nebo popelem.

Někdy se tak lidé malovali z estetických důvodů, jindy - aby skryli svou tvář a vyhnuli se pomstě duchů zabitých zvířat.

Proč však tak vyobrazili i kamenné sochy?

Chakasské menhiry nejasně připomínají totemy Indiánů v Severní Americe, stejně jako dřevěné nebo kamenné sloupy s vyobrazením lidí v Melanésii.

Totemové sloupy Indiánů ztělesňují mýtické kmenové předky a a melanézské sloupy zase prý skutečné předky. Z toho se vyvozuje, že i chakasské sochy zřejmě také zobrazují předky nebo ochránce kmene.

A je podivné, že téměř všechny modly zobrazují ženy. Proto jsou i tak nazývány - kamenné baby. V místním jazyce je to Inej-Tas - "kamenná stařena", nebo Chis-Tas - "kamenná dívka". Můžeme předpokládat, že rodovými ochránci dávných obyvatel tohoto území byly mrtvé šamanky, nebo některé staré čarodějnice v rituálních oděvech.

Uměly kameny chodit?

Je zřejmé, že starověcí lidé vzali materiál na sochy z nedalekých hor, v Salbykském údolí, obrovské přírodní míse obklopené horami. Údolí se také nazývá Údolí králů – je to odkrytá step se spoustou rozptýlených mohyl. A mezi nimi, tu a tam, jsou tmavé kamenné menhiry, zasazené do země tak důkladně, že není s to s nimi jakkoli pohnout. Uprostřed údolí je Velká Salbykská mohyla.

Je to obrovská obdélníková konstrukce, jejíž strany jsou sestaveny z obrovských kamenných bloků. Bloky pravidelného tvaru vyčnívají ze země ve stejné výšce, jejich horní části jsou zkoseny k východu. S jistotou můžeme předpokládat, že moderní silný jeřáb by musel pracovat nejeden den, aby je mohl instalovat v takovém pořadí.

Přibližně dvacet km od Velké Salbykské mohyly je další velmi zajímavé místo. Po čtyřiceti minutách autem do stepi, se před vámi otevře strmý svahu hory. Po vyšplhání nahoru se odkryje pohled na něco neuvěřitelného: množství opracovaných bloků kamene, jakoby připravených pro dopravu. Je to skutečný starý lom, který vypadá, jako by zde včera stovky lidí rozbíjeli kusy kamene, aby je pak spustili dolů. A najednou se všechno zastavilo, lidé zmizeli, a zanechali zde všechny rozdělané věci.

Dole pod horou si všimneme dvou stejně velkých kamenných bloků. Vypadají jako dva rovnostranné trojúhelníky, jehož strany jsou k sobě rovnoběžně otočeny. Ano, to je skutečné zařízení pro nakládku zpracovaných kamenů. Na úpatí hory můžeme vidět několik takových zařízení.

Nemůže být pochyb: Před námi je opravdu starobylý lom. Ale jak dávní lidé dostali kameny na kopec? Použili nějaké fantastické síly?

Existuje předpoklad, že to nebylo herkulovskou silou místních obyvatel, ale jejich obdivuhodným vtipem. V zimě i na málo zasněžené stepi mohli buvoli táhnout sáně naložené těžkými kamennými deskami. Na místě, kde byl založena mohyla, byl už vykopán hluboký příkop, obrovské kameny byly vyloženy na okraji jámy, přesně nasměrovány a spuštěny dolů vlastní vahou a v jamách ustaveny vertikálně. Zůstalo jen utěsnit jejich polohu zeminou a tak nehybně stojí ve stepi po mnoho staletí. Existují však i další verze pohybu kamenných desek – podle pověstí místních plemen to prý byla jen pouhá síla myšlenky a kameny samy putovaly na své místo.

Není vám to povědomé? Ano, téměř ty samé pověsti vyprávěli domorodci Thoru Heyerdahlovi na Velikonočním ostrově: že předkové jejich předků, kteří ovládali silné psychické energie, stáli se založenýma rukama, a obrovské sochy šly tiše, kam jim bylo nařízeno. Úžasně krásné vysvětlení, kterému Heyerdahl odmítal věřit.

Idoly různého účelu 

Ale proč se předkové lopotili s tak tvrdou prací? O účelu menhirů se přou vědci i laici. Dlouhé věky si lidé mysleli, že jsou to náhrobní kameny, protože většina jich stála na různých mohylách.

Ale pak se ukázalo, že kamenné sochy a pohřby patří do různých historických období, a že některé kameny byly přesunuty k hrobům později.

Možná zpočátku menhiry byly umístěny na místa uctívání, ve snaze si zajistit přízeň bohů.

Můžete si představit, jaký dojem tyto fantastické sochy vyrobené ve starověku měly obyvatele těchto míst, protože je známo, že i v 19. století, vyvolávaly strach a úctu místních lidí.

Obyvatelé nazývali kmeny jako kamenné báby, idoly, modly. Před nimi obětovali, přikládali k nim potraviny, ústa zamazali smetanou, dehtem, krví a živočišnými tuky.

Nicméně, v Chakásii mají menhiry přece jen určité zvláštnosti – některé jsou dokonce postaveny vzhůru nohama. To může naznačovat, že z nějakého důvodu některé kameny ztratily pro místní kmeny svůj význam a používaly se opět jako stavební materiál.

Badatelé se domnívají, že pokud kamenná žena nepomohla lovu, nebo nevyléčila nemoci, nebo nepomohla splnit jiné naděje, vyčítali jí nečinnost, plivali na ni a dokonce ji i bičovali. Je to pochopitelné. Když lovec nebo pastevec vyřezal posvátný obraz, čekal, že mu bude pomáhat a chránit.

A když to nepomohlo, lidé idoly rozbili. Pro etnografy to není nic nového. Víme například, že ještě v XVIII. – XIX. století Chantové na řece Ob v případě neúspěchů nebo přírodních katastrof, rozbili svá božstva na malé kousky. Něnci bili své idoly, rozsekali je, rozházeli po okolí, Ketové na Jenisej zobrazení svých bohů bičovali, nebo rovnou hodili do ohně.

Ano, i mnoho dalších sibiřských národů ničilo obrazy svých bohů, když neplnili své „povinnosti". Podle lidových představ, které přežily až do současnosti, z rozbitého kamenného idolu duše unikla, kámen se stal mrtvým. Ale "živých" kamenů je v Chakaské stepi mnohem více.

Dodnes jsou staré menhiry ctěny obyvateli Chakásie, jsou uctívány jako léčebné, zbavující všeho zlého a poskytující životní síly.

Jedním z nejvíce uctívaných kamenných soch z dávných dob, je postava Ulus-Hurtuyah Tas - "Velký starý kámen", s hrubě vytesanou tváří, vypouklým břichem a prsy. K tomuto idolu ženství se bezdětné ženy modlí po staletí a prý pomohl už mnoha ženám. Pouze autosugesce?

Před časem geologové zkoumali tato místa a zjistili, že půda je velmi plodná, s mnoha rozptýlenými minerály. Možná že zde je ona příčina, proč je zde lidem tak dobře a možná i megality měly tato místa označit?

Ze zahraničních zdrojů

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1028